Meditativní

1. Odsouzení
Postavili jsme nádherné soudní paláce.
Rozmnožili jsme Tvůj zákon- Desatero, na
nepřehledné množství zákonů a předpisů. A
ustanovili jsme štáb placených soudců.
A my ostatní, všichni jsme neplacení
soudci, jmenovaní na toto místo vlastní
pýchou. Soudíme na ulici, v časopisech,
domácnostech a přinejmenším alespoň v srdci.
Všichni jsme soudci. Všichni jsme obžalovaní
a všichni hřešíme. K čemu je tolik soudců?
Což bída nevolá víc k pomoci než po
odsouzení? Což není krásnější být lékařem než
soudcem? Za soudcem už je kat!
Co na to povíš Ty, Ježíši, Soudce souzený,
Nevinnosti trestaná?
Proč se nebráníš? Proč mlčíš?
Mlčíš jako tehdy, když ti přivedli ženu,
hříšnici na ukamenování- "Kdo z vás je bez
hříchu, ať první hodí kamenem..."Nic víc.
Potom jsi se sklonil a psal. A za chvíli už
nebyli soudci a nebylo kamenování. Jen veliké
odpuštění.
Když se podívám na druhé, snadno najdu
něco k odsouzení. Ale když se podívám na
Tebe a na sebe, co jiného mi zbývá než mlčet,
upustit kámen, to slovo a myšlenku odsouzení.
Koho míním soudit dřív než sebe?
Odcházím z tohoto zastavení zahanbený jako
ti, kteří chtěli soudit,- a vděčný za to
velké slovo milosrdenství: "Jdi, nehřeš víc!"
Odpusť mi, Pane, a odpusťte mi i vy,
bratři, že jsem hledal třísku ve vašem oku a
zapoměl na trám ve své

2. Přijetí kříže
K čemu se vztahují Tvé ruce -chvějící se
ruce? Ke kříži! V ráji dvě ruce, celkem ještě
šťastné, sáhly po zakázaném ovoci a utrhli
neštěstí, bolest a smrt.
I já, a milióny jiných- vztahují své
srdce, oči, ruce po zakázaném ovoci, po
požitku a vnucují si přitom myšlenku, že
nebudou zklamáni.
Budou! Ó, šťastné zklamání, potřebné pro
mou spásu.
Nejsnáze se lidé pobijí pro požitek.
Požitek rozděluje, oběť spojuje.
Trochu váhám a ruce se mi chvějí, když je
mám s Tvými obrátit k povinnosti a oběti.
Bojím se hynutí, nebo dozrání /jaký je v
tom rozdíl/ na tomto stromě, na tomto kříži,
který se nazývá povinnost. Je takový
každodenní, všední, zbavený zdání hrdinství
a mučednictví. A přece právě na něm má kvést,
dozrávat, sládnout každé srdce.
Bojím se oběti. Je taková cizí dnešnímu
smýšlení. A možná by stačilo jen jednou
odvážně ochutnat, přijít na chuť oběti za
druhého. Asi by mě už nikdy nedokázal nasytit
požitek plný egoismu a zklamání.
Stojím na křižovatce mezi zakázaným a
povinností, mezi požitkem a obětí.
Volím s Tebou, s Tebou vztahuji srdce, oči
a ruce ke kříži. Ať to není gesto trpké
resignace, ať to nejsou ruce poraženého, ale
ruce vítězné, přijímající, objímající, i když
se trochu chvějí.

3. První pád
Jak došlo k tomu pádu? Bylo břemeno příliš
těžké? Nebo byly síly příliš vyčerpány? Bylo
to nějaké zlomyslné podvrtnutí? Výsledek je
stejný: ponížení a bolestné zranění. Tak
začala křížová cesta lidstva- prvním pádem
našich prarodičů.
I má křížová cest, přeplněná pády, začíná
stejně: Trochu jsem podcenil břemeno, trochu
jsem přecenil síly, stoupl jsem tam, kam jsem
neměl, někdo mě podrazil.
Vždy stejný výsledek: ponížení a bolestné
zranění.
Bojím se pádu. Nejvíce prvého pádu,
protože je příslibem porážky. Největší zrada
je zrada první lásky, protože v ní jsou
utajené všechny ostatní. A kdybychom měli
padnout, kdyby to byl aspoň pád na kolena, do
této polohy, ve které člověk dosahuje před
Bohem své největší výšky. Mohl bych říci
pokorně: felix culpy, šťastný pád, který mě
přivádí k tobě!
Bojím se ještě více než pádu pomalého
sestupu, bolestného svahu, kterému chybí
právě ten prvek překvapení, ponížení,
bolesti. Ochraň mne, Pane, před
nepozorovatelnou degenerací z
nepozornosti. Pád na kolena mne možná
zachrání před pádem do hříchu.
Zraněný Ježíši, v tomto pádě na kolena,
hodném křesťana, Tě prosím o strach. O velký
strach před zradou. O strach před
bezbolestným nepozorovaným klesáním. Učíš mě,
abych svou ruku, i když zraněnou, podal všem,
kterým hrozí pád. Abych se sklonil nade
všemi, kteří padli na cestě, nalil olej a
víno do ran a pomohl vstát.

4. Setkání s Matkou
Kde jsou apoštolové? Pohltila je včerejší
noc?
Kde jsou ti uzdravení, zázračně nasycení,
oddaní posluchači? Nevědí, co se děje s Ním?
Kde jsou ti, kteří před čtyřmi dny ho
vítali jako krále? Zůstali jen žoldnéři a
kati.
A zůstala jen Matka. Čeká na této
křižovatce. Ti, kteří opravdu milují, umí si
najít pravé místo a čas. Nebyla při zázračném
proměnění na hoře Tábor, nebyla při triumfu
na Květnou neděli. Ale na křížové cestě je!
Pravděpodobně se toto setkání odehrálo
beze slova. Tam, kde je tak dokonalá jednota
srdcí a myslí, odpadá nutnost slova. Stačí
přítomnost.
Jsem tu s Tebou. Od této chvíle již nesou
kříž dva. Ona a On. Je to lehčí, nebo těžší?
Proč s Ježíšem nejnevinnějším je strhávána na
tuto křížovou cestu i jeho nevinná Matka?
Protiví se to naší navyklé logice: utrpení je
trest. Kde je trest, tam byla i vina. Je
vidět, že tuto logiku školil více strach, než
láska. Toto utrpení není strachem, toto je
vykupitelské. Není vnucenou příčinnou
souvislostí mezi hříchem a trestem, ale
je přijaté dobrovolně. Nejdříve řekla Matka:
fiat, staň se vše, co souvisí s mateřstvím a
narozením Spasitele. A potom řekl On: fiat,
staň se vše, co je spojeno s vykoupením i s
křížovou cestou i s Matkou na ní. Fiat z
Nazareta má svou ozvěnu ve fiat z Getsemane.
Mezi vaše dvě velké bolesti, Ježíši a Maria,
vkládám své malicherné trápení, v naději, že
přijato dobrovolně mě posvětí. Nemám odvahu
říci: chci trpět nevinný. Raději se pokorně
modlím: Dej, aby mě utrpení vrátilo k
nevinnosti- aspoň kající.

5. Šimonova pomoc
Vrací se člověk domů z vinice. Neví, koho
to vedou na popravu. Nepatří ani k jeho
nepřátelům, ani k jeho přivržencům. Je jen
pozorovatel nestranný, náhodný nezaujatý
divák. Tu ho chytí a násilím ho donutí
sehnout se pod ten cizí kříž.
Vzpírá se. Nedělá to ochotně.
Ale oko má přece dobré. Na tom krátkém
úseku ke Kalvárii stačí prohlédnout: Toto
není zločinec. A uvěřil!
Cesta z vinice zkřížila cestu křížovou,
splynula s ní a stala se cestou spásy.
Jsem tvůj neochotný Šimon z Cyreny, Pane.
Nejeden dobrý skutek, nejednu službu jsem si
nechal vynutit. Nejednou mě k němu donutili
rodiče, cizí lidé, okolnosti, tradice,
strach. A tys to neodmítl, v naději, že se
jednou otevřou mé oči. Je mi to líto, že tak
pozdě vidím, jaká čest se mi dostává: ne muset,
ale smět Ti sloužit, tak Ti nyní nabízím už
nejen rameno, ale konečně i své srdce.
Kdybych měl oči a srdce plné Tebe, snáze
bych Tě poznal v každém trpícím. Moje
občanská cesta by nekřižovala tak
nezůčastněně, pozorovatelsky, neutrálně
křížové cesty mých trpících bratří.
Vždyť v kom jiném Ty dnes neseš kříž, než
v každém trpícím člověku.


6. Veronika
Po sedmibolestné, po neochotné pomoci
Šimona, stojí tu v moři zloby, posměchu a
rouhání hrdinsky vzdorující malý ostrůvek
lásky.
Žena se slzami v očích, se soucitem v
srdci a s bílým šátkem v rukou. Jak pomoci?
Aspoň utřít krev a pot a sliny z tváře. A za
tu malou službu dostává odměnu: podobu
Kristovu na šátku, krvavý autogram.
Ten soucit nezastaví křížovou cestu. Ten
bílý šátek nezmění nic na osudu Krista, ale
chyběl by tam strašně. Nedostatek tohoto
soucitu by na nás strašně žaloval.
A kdo ví!
Možná, že nebylo Veroniky, že nebylo
soucitu, nebylo šátku. Písmo sv. o tom nic
neříká. Možná, že právě ten zahanbující pocit
a to žalující prázdné místo vytvořilo tu
nádhernou ženskou postavu, pomník lásky a
soucitu a dalo mu jméno Veronika.
Jestli to tak bylo a je to místo prázdné,
stavím se naň já. Tvá cesta mezi dnešními
lidmi není skoupější na rány a plivance. Chci
bránit svůj ostrůvek vzdorného soucitu a
soucitného vzdoru.
Podávám Ti své srdce.
Vím, mohlo a mělo by to být častější.
Vtiskneš mi v něj svou podobu - na památku?
Vlastně dostal jsem ji už dávno, dávno.
Při křtu. Ale zašla, je zakryta jinými
podobami. Slzami lítosti smývám a vyvolávám
tento nezničitelný, nesmazatelný znak, který
dříve či později přece vystoupí na povrch,
jako důkaz mé věrnosti, anebo abych se
přesvědčil o svém zapomenutí a tvém
odpuštění.
Půjdu ke sv. přijímání. Ten dotyk na mém
srdci jako na bílém šátku si ponesu jako
čerstvé místo po polibku, jako autogram psaný
krví do zápasu se všedním dnem.

7. Druhý pád
Toto místo už jednou zraněno bylo, toto
místo už jednou bolelo. Proto, když je znovu
zraněno, víc bolí a víc krvácí. Takový je
osud opakovaného druhého pádu. Víc bolí a víc
krvácí. Po prvním pádu jakoby člověk zůstal
trochu nakloněný, měl blíž k zemi. Je to
tajemství lidského srdce, že se osudně vrací
ke své zradě...Vždy lehčeji padá, víc se
zraňuje, tíž vstává. Lidská slabost mezi
opakovacími znaménky.
Věrnost je jen jedna jediná, zrada se
opakuje, pádů je mnoho. Na čem jsem se to
vlastně podvrtnul?
Na vlastní slabosti, zapomětlivosti, na
vlastní nepozornosti. Láska má stejné místo,
stejné okolnosti, které jsme už jednou
označil svým pádem. A protože se znovu
falešně přesvědčuji, že moje zlomená odvaha
neshoří v ohni, musíš mě nechat popálit se,
zranit.
Můj Ježíši, zraněný podruhé pod křížem,
neúnavný v odpouštění, stíhej mou
nerozumnost, nedopřej mi odpočinku na
bludných cestách. Ať každý nový pád bolí víc
a víc. Ať mi to poranění při pádu uzavře vždy
nějakou chybnou cestu, aby mi nakonec zůstala
jen jedna jediná cesta: k Tobě!
Opakuje se pád.
Opakuje se odpuštění.
Proč se neopakuje dost vroucně i láska?
Ty víš? Spiritus promptus est, cato in
firma .Duch je ochotný, ale tělo je slabé.
Je to jen toto?

8. Plačící ženy
Dav bývá obyčejně bezcitný. Ale stejně v
každém se obyčejně najde nějaká ustrašená
tlející jiskřička, která se brání uhasnutí.
Tady je!
Pár žen ze zástupu, které pláčí nad
Ježíšem, možná ani netuší, proč ho mají
ukřižovat. Ale vědí dobře, že je to něčí syn
a každá z nich se stává na chviličku jeho
matkou, která jde za ním...
To jsou slzy matek.
"Neplačte nade mnou, ale samy nad sebou a
nad svými dětmi!"
Odmítáš tyto slzy, Pane, nepřijímáš je?
Neodmítáš. Příjímáš. Ale nepřivlastňuješ
si je. Jsou povolány splnit jiné poslání. Jako
učitel obracíš tyto vzácné pramínky jiným
směrem. Mají zasáhnout a obmýt kořen, z
kterého vychází tato křížová cesta a všechny
ostatní křížové cesty. Hřích. Hřích, který
rozbouřil dějiny až do apokalyptických
rozměrů, takže jednou bude potřeba vyzývat
hory: padněte na nás, a vršky: přikryjte nás.
Neboť, když se toto děje na stromě zeleném,
co se bude dít na suchém?
Ty, Pane, dáváš krev.
Ode mne ji nežádáš.
Já dávám jen slzy. Kající slzy nad
hříchy. Svými hříchy i cizími. I když nejsou
vidět v očích, rodí se jako vzácná rosa v
srdci. Spojeny s tvou přesvatou krví ať oživí
ve mně to, co je suché, hodné ohně.
Ty jsi vinný kmen. Já jsem ratolest. Tyto
slzy jsou znakem, že ratolest ještě žije.


9. Třetí pád
Kalvárie se blíží. Kříž je vždy těžší. Sil
je stále méně. Přesto tento třetí,
nejbolestnější pád.
Je vůbec ještě možno povstat a donést to
břemeno až tam na horu?
Kdo vystihne, Ježíši, lidskou náklonnost
padat a tvou náklonnost odpouštět?
Padlým andělům jsi nedal možnost napravit
svou zradu. Ta byla neodvolatelná.
Jidáš zradil jen jednou. A jen svým
zoufalstvím si uzavřel cestu k odpuštění.
Jen Petr, Petr zapírá třikrát, jako Ty
třikrát padáš, a třikrát bázlivě vyznává svou
lásku a nakonec ji dosvědčí- martyr-svědek,
tak jako Ty, na kříži.
Kdyby moje bída uměla padnout jen třikrát!
Ale když žádáš, aby lidé lidem odpustili
sedmasedmdesátkrát, kde jsou hranice tvého
odpuštění?
Pane, nedej mi neuvěřit, že je možné s
Tebou každé břemeno ještě zdvihnout a donést
až do konce.
Pane, dej, aby mých povstání bylo tolik,
kolik bude mých pádů, abych nepovstal o
jedenkrát méně, než jsme padl!
A když už budu nakloněn, ať jsem nakloněn
k Tobě a můj poslední pád ať je pádem do tvého
náručí.

10. Šaty
Co je možno ještě přidat k tomu, co bylo
dosud? Co může ještě ztratit ten, který
ztratil všechno a neměl po celý život kam
složit hlavu?
Poslední hmotný majetek, oděv. A ten ani
zdaleka není jen hmotným majetkem. Souvisí
trochu úžeji s člověkem, chrání jeho
důstojnost, když je odsouzen na smrt.
Jaký smysl má toto potupení? Nešlo tu jen
o zisk. Oděv po člověku odsouzeném na smrt je
velmi málo vábivá kořist i pro kata.
Mezi každým zlomkem tvého utrpení a
zlomkem mé bídy je jakási tajemná souvislost.
Co odpykáváš v tomto svém potupení?
Není těžké si to domyslet.
Což není každé veřejné obnažování se
člověka - kromě nevinných a mrtvých- jakýmsi
dobrovolným ponižováním? Oděv a oblékání
nepatří jen k estetické a hygienické stránce
člověka, ale vytváří i jeho mravní podobu.
Alespoň u toho, kdo se neohlíží ke svému
živočišnému původu, aby ospravedlňoval své
živočišné pudy, ale dívá se dopředu, k výšce
synů Božích, aby posilnil povolání svého těla
stát se chrámem Božím.
Oděv, kterého jsi zbavený a který utkala s
takovou láskou tvá Matka, mi připomíná jiný
šat, který mi s takovou látkou dala jiná
matka, Církev sv., na cestu při křtu sv.
"Přijmi tento bílý šat a dones jej
neposkvrněný až před soudnou stolici Boží!"
Ať mi přiroste můj oděv k srdci i k duši.
Ať pocítím trochu trpkosti v každém svém
nápoji a pokrmu, abych našel ve všem správnou
míru a nepodlehl tomu pohledu nazpět ke svému
živočišnému původu.

11. Kalvárie
Kalvárie.
Tři kříže.
Tři jámy.
Připravili jsme ti špatné lůžko: tvrdý
kmen stromu. Nepříjemnou podušku jsme Ti
podložili pod hlavu: trnovou korunu.
Není už kam jít. Nohy jsou přibity.
Náručí rozepjaté do největšího úhlu, na
věčné objetí, neboť je nás mnoho, kteří
budeme hledat útočiště v tomto objetí. Ruce
jsou přibité, aby se už nemohly nikdy, nikdy
zavřít. Toto je míra, kterou se měří láska:
kříž, šířka, hloubka, výška, Všichni lidé,
všechny propasti, všechny výšky.
Jaký text to píšeš do této bolestné
osnovy? "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co
činí!" Tedy Tys nejen hlásal, že je třeba
milovat nepřátele. Ty uzavíráš svou lekci
tímto krvavým svědectvím.
Ale mám i já právo se utíkat k této
modlitbě? Opravdu nevím, co činím, když
hřeším? Nebo to jen tvá dobrota hledá za
každou cenu pro mě ospravedlnění v hlubinách
nevědomosti?
Možná opravdu nevím, neuvědomuji si, co
činím, když hřeším.
I když se bojím, přece bych raději našel
ospravedlnění v uvědomělé lásce, než v
neuvědomělé zlobě.
Pomůžeš mi?

12. Umírání
Kristus vystoupil na katedru, na oltář.
Zástup se roztřídil, ustálil,vykrystalizoval.
Středem je On. Nejbližší je nevinnost a
kajícnost. Potom žoldnéři, nenávist,
zvědavost, lhostejnost, nevědomost.
Vím dobře, kam patřím já, kde je moje
místo. Ale co si mám nyní vybrat a odnést z
této přebohaté, soustředěné tříhodinové lekce
na kříži?
Není pro mě jiného středu kromě kříže,
průsečíku mých věčných a časných zájmů? Nebo
jsi neřekl: Až budu povýšen, potáhnu všechno
k sobě? Ať tedy tato přitažlivost překoná
všechny ostatní. A ať všechny, ke kterým jsem
přitahován, najdu v Tobě.
Není možné myslet na něco jiného, když
Kristus umírá. Vlastně je to možné, bohužel.
Ale nemělo by to být. Při každé mši sv. se
obětuje, umírá a já dokážu přitom být
roztržitý a lhostejný. A to mne přesunuje ze
středu, z té skupiny věrných, mezi lhostejné,
kteří odcházejí nedotknutí a s prázdným
srdcem. Pohanský setník, drsný voják,
vyznává: Opravdu, toto byl Boží Syn! On
věděl. Já vím. Zde se sice slunce nezatmívá,
země se netřese, skály nepukají, hroby se
neotvírají. Ale Pán umírá. Možná si uvědomím
až potom: toto byla oběť, Kalvárie. Proč
tento nešťastný minulý čas? Proč to opožděné,
lítostivé vyznání, až když jsme něco
zameškali, ztratili?
Ne: to byla pravda, ale: to je oběť Pána.
I já jsem tady, ve středu duší i srdcem. Ne
divák, ale účastník, spoluobětující. Přináším
Ti svou nestálou mysl a vůli. Tady spustím
kotvy!

13. Na klíně Matky
Ježíš už netrpí.
Ale křížová cesta ještě nekončí. Ta úloha
dokončit, doplnit utrpení Kristovo, připadá
jeho Matce. Ona začínala, ona dokončuje.
Nejtrpčím údělem pro smrtelníky je přežít
své drahé.
Dolorosa- skloněná nad svým sladkým
břemenem, mlčky, jako vždy- dívá se na tento
nedokončený součet, cenu za naše vykoupení.
Před časem jakási neznámá žena ze zástupu
volala: "Blahoslavený život, který tě nosil,a
prsy, které tě kojili." Dokázala by nyní před
ní opakovat své blahořečení?
Z kterékoliv strany se blížím ke Kristu,
ať je to od Betléma- Magnificat, ať od
Nazareta- práce, ať od Kalvárie- utrpení,
vždy potkávám Marii. Ne jako překážku, ale
jako bránu. A jsem rád, že k Božskému Srdci
Ježíšovu se jde přes předsíň, přes lidské
srdce Panny Marie. A v této předsíni se
rozhoduje o osudu našich proseb. Vždyť, kdo
má větší, silnější argument v rukou než tato
Sedmibolestná. Pět ran Kristových a svých
sedm mečů a nevyslovená slova ženy ze
Starého zákona před Davidem: Když už jsem
toto ztratila, ať nezahynou alespoň ti druzí,
které jsem dostala pod jeho ochranu pod
křížem!
Při tomto zastavení se učím důvěře, z které
se zrodila neuvěřitelně odvážná modlitba:
Rozpomeň se, ó nejlaskavější Panno Maria, že
nikdy nebylo slýcháno, že bys koho byla
opustila...

14. Hrob
Kromě hříchu všechno přijal Pán Ježíš z
našeho života. Všechny varianty slavné i
neslavné, včetně jesliček a hrobu. Vždy věrný
svému stylu: V cizím se narodil, v cízím je
pochovaný.
Tělo Ježíšovo odpočívá v novém hrobě,
vytesaném z kamene, ve kterém ještě nikdo
neodpočíval. Jako zrnko v brázdě, které má
zítra vyrůst.
Myslím přitom na tvé nejsvětější tělo,
živé, které přijímám při sv. přijímání. Ale
nechci své srdce přirovnat k hrobu, zvláště
ne tomu farizejskému, zvenčí obílenému a
uvnitř plnému nečistoty. Jedině v tom, že je
nové, čisté a že v něm není nikdo kromě Tebe.
Zříkám se tvrdosti kamene. A nabízím Ti své
srdce jako čerstvou brázdu, všechnu živnou
půdu mých vlastností, abys vyrostl a žil a
bylo Tě cítit ze všech mých myšlenek, slov a
skutků.
Myslím přitom na vlastní hrob. Nevím, kde
mě čeká a kdy, ale vím, že dnes jsem k němu
blíž než včera. Jak vykonám tento
nejdůležitější čin svého života, jak zahraji
tento neopakovatelný jedinečný akt svého
života, když se v něm necvičím a když se na
něj nepřipravuji?
Dobrý život je nejlepší přípravou na
dobrou smrt. A tvé nejsvětější tělo a
krev, které přijímám, jsou zárukou mého
vzkříšení.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude žít
navěky.