Modlitba - tlumočník naděje (Christoph kardinál Schönborn)

Modlitba - tlumočník naděje (Christoph kardinál Schönborn)
Ze života blahoslavené Edity Steinové je známá epizoda z doby před jejím obrácením. Edita vchází do frankfurtského dómu a vidí tam klečet a modlit se prostou ženu z trhu. Podle Edity Steinové byl tento obraz rozhodujícím dojmem na její cestě k víře: prostý člověk klečí v dómu a modlí se.

Tento důvěrný styk s neviditelným Bohem je něco nevyslovitelného, zcela prostého, jakoby samozřejmého, a přece tak tajemného. Žádné do sebe obrácené meditování, nýbrž tiché vzepětí k tajemnému Jinému. Co Edita Steinová vnímá z této prosté ženy, to se pro ni brzy stane jistotou: Bůh existuje a obracíme se k němu v modlitbě.

Jakým dojmem musel na své učedníky působit Ježíš, když celé hodiny, ba celé noci setrvával v tiché modlitbě! Co se odehrávalo v tomto tajemném čase, to dlouhé, tiché prodlévání s tím, jehož Ježíš nazývá "Abba"? - "Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan" (Lk 11, 1). Nauč nás modlit se: touha vstoupit do prostoru tohoto důvěrného ticha, toho bdělého zaměření pozornosti k neviditelně Přítomnému; úcta k tajemství Ježíšovy modlitby je tak veliká, že se učedník neodvažuje přerušit svého Pána a "skočit" mu do modlitby otázkou. Čeká, až Ježíš sám modlitbu ukončí. Pak se teprve odváží poprosit: "Nauč nás modlit se!"

Nezapůsobí na nás, když vstoupíme do kostela a najdeme tam někoho, kdo se tiše modlí? Probudí v nás tento pohled touhu modlit se? Neslyšíme v těchto chvílích bublání pramene, které nás volá k "živé vodě"? Ignác Antiochijský píše: "Zurčí ve mně živá voda a vnitřně mi říká: Vzhůru, k Otci" (ad Rom. 7, 2).

Touha po modlitbě je vanutí Ducha svatého v nás, Ducha, který nás táhne k Otci. Ano, tato touha je už modlitbou, je už modlitbou Ducha Kristova, který se v nás "modlí vzdechy nevypověditelnými" (Řím 8, 26).

S obavami se však musíme ptát, zda dnes půda pro modlitbu už nevysychá. Není v nás ono skryté "zurčení" svatodušního pramene přehlušeno hlukem naší doby? Může se dařit modlitbě, jestliže, (jak píše Neil Postman ve své burcující knize "Ubavíme se až k smrti", průměrný Američan stráví 15 let svého života před televizní obrazovkou?

Není to malý pokyn Prozřetelnosti, že kánon Kodexu kanon. práva 666, který nese číslo apokalyptického zvířete, varuje řeholníky - jen řeholníky(?) - před zneužíváním sdělovacích prostředků a poukazuje na možné škody pro vlastní duchovní povolání? Nepochybně je v dnešní společnosti mnoho věcí, které jsou na újmu modlitbě.

A přece smíme doufat, že žádná sekularizace zcela nepřehluší volání Boha v lidských srdcích. Když ve Svatoštěpánském dómu ve Vídni vidím, jak od rána do večera hoří před oltářem Panny Marie nesčetné svíce, pak vím, že modlitba nezemře, protože ony hořící svíce jsou viditelným znamením…
To je tématem našeho druhého rozjímání o božských ctnostech.

Na naší modlitbě lze změřit, jak to vypadá s naší nadějí. Oč se modlíme? V co doufáme? Modlitba a naděje jsou proto tak blízko příbuzné, protože víme, že to, co si vyprošujeme a v co doufáme, není v naší moci, ale že nám může být pouze darováno.

V co však smíme doufat, a tudíž - zač se máme modlit? Ve své dlouhé quaestio o modlitbě, nejdelší z celé Summy, svatý Tomáš praví: "Modlitba tlumočí do jisté míry naši touhu Bohu. Modlitbou si oprávněně vyprošujeme jen to, v co smíme doufat. V modlitbě Páně se nemodlíme jen o to, po čem oprávněně toužíme, nýbrž je zde udán i řád, hodnotové pořadí našich přání. Proto nás tato modlitba neučí jen prosit, ale charakterizuje veškeré naše přání a cítění (sit informativa totius nostri affectus`; II-IL, q. 83, ad 9). Je to něco úžasného, Otčenáš vtiskuje našemu afektivnímu životu správné měřítko a naše přání a tužby - a tím i naše modlitby řadí podle správných priorit.

Na první pohled je to jasné, nejprve máme toužit, aby naší největší touhou bylo: "Přijď království tvé", "Buď vůle tvá?" Starost o denní chléb - kolik lidí se u nás bojí, že přijde o zaměstnání nebo už o ně přišli? o dobré vycházení navzájem ("odpust nám naše viny...", především však tu je prosba o uchránění před zlem a pokušením, útiskem a bezvýchodností ("neuved nás v pokušení", "zbav nás od zlého"): všechny tyto prosby, které vyrůstají z bídy našeho života, se derou na povrch, tísní naše srdce a jsou to tedy většinou naše první, přednostní prosby.

Ale právě v tom, že se těmito prosbami obracíme k Bohu, se ukazuje, že pomoc ve všech těchto našich potřebách skutečně očekáváme od něho, ve své naději v něho. Modlitba je "zaktualizovaná naděje" ("Hoffnung im Vollzug", říká kardinál Ratzinger (4), "protože modlitba je řečí naděje". (5) "Zoufalý člověk se už nemodlí, protože už nedoufá, člověk, který si je jist sám sebou a svou mocí, se také nemodlí, protože se spoléhá jen sám na sebe. Kdo se modlí, doufá v dobrotu a sílu, která přesahuje jeho vlastní možnosti." (6)

Modlíme-li se skutečně o to, co je obsaženo v posledních čtyřech prosbách Otčenáše, pak už doufáme, že naše naděje přesahuje to "vyprošované", že míří k tomu, kterého prosíme: "Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud' vůle tvá..." To se tak stává výrazem stále větší důvěry, která se vposledku odvažuje nazvat Boha "Otče náš".

"Informativa totius nostri affectus"je Otčenáš, praví svatý Tomáš. Znovu a znovu slyšíme o tom, že se lidé modlitbou Otčenáše opravdu uzdravili až do kořenů svého života. Myslím tu na přítele Alexandra Solženicyna, Dimitrije Panina, (7) nebo na Tatjánu Goričevu, která recitováním Otčenáše obdržela milost obrácení. Je-li náš affectus hluboce určovaný Otčenášem, pak jsou naše přání a tužby zdravé, jsou v souladu s Božím působením, pak je naše modlitba stále účinnější, protože skutečně odpovídá Božímu plánu a spolupracuje s božskou Prozřetelností. Pak je naše modlitba ve stejné linii "s toužením Ducha", který "se přimlouvá za svaté podle vůle Boží" (Řím 8, 27).

Ve svém "Compendium theologiae" svatý Tomáš říká: "Otčenáš je modlitba, která nejvíce napřimuje naši naději v Boha" (Comp. II, 3).

Co ale je naděje? "Naděje je božská ctnost, jíž toužíme po království Božím a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého" (Katech. 1817).

Zcela jednoduše to vyjadřuje Josef Pieper: "Naděje je důvěřivé očekávání věčné blaženosti v kontemplativní účasti na životě Trojjediného". (8) A ještě jednodušeji to říká Kajetán ve svém komentáři k Tomášovi: Spes sperat Deum a Deo (komentář k II-IL, 17, 5). Naděje očekává věčné, nezničitelné štěstí od samého Boha. Nedoufá v něco, nýbrž v něho samého, Dárce všech darů. Ještě nezří, ještě nevlastní, a přece už "zasahuje do Boha`; "zakotvila svým způsobem v Bohu", v něm je "upevněna".

Jako je víra jistá, protože věří Bohu, tak naděje neklame (Řím 5, 5), protože od Boha s plnou důvěrou očekává, co on slibuje. Tuto vítěznou jistotu má naděje jedině z Boha: "In te, Domine, speravi, non confundar in aeternum".

Jestliže je modlitba "naděje in actu", pak jsou potíže a ohrožení modlitby také krizemi naděje. Desperatio a praesumptio, zoufalství (příliš málo naděje) a troufalost (jako falešná naděje) - to jsou podle křesťanských mistrů dva opačné chybné postoje naděje.

Rád bych zde promluvil o zoufalství, časté a chybné podobě naděje, které hrozí zvlášť nám duchovním, ohrožuje náš duchovní život a okrádá naši naději o vzlet: je to akedia, "duchovní omrzelost".

Co rozumíme pojmem akedia? Jde o blízkou příbuznou hněvu a smutku. "Omrzelost je nejprve zcela všeobecně vzato - atonia, jakási ztráta napětí, ochablost duševních sil, která činí člověka neschopným bránit se ,myšlenkám`, které na něho prudce dorážejí. Z tohoto stavu celkového ochabnutí vyplývají všechny aspekty omrzelosti, pocit prázdnoty a nudy, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor vůči všemu a všem, tupé dumání, úzkost a matnost srdce". (9)

Akedia, kterou staří mnichové nazývali také "poledním démonem", (protože jakási "tupá zadumanost" zasahovala mnichy obzvláště v horkých poledních hodinách), je podivná směs frustrace a agrese: nechuť vůči všemu, co je nám na dosah, rozptýlené snění o tom, co tu není. Je to jakási slepá ulička v životě duše. (10)

Jsme zděšeni, když čteme, jak staří, zkušení mniši popisují pokušení omrzelosti; dělají to vážně a přitom s jistou sebeironií. Akedia se projevuje jako jakási netečnost ducha a zároveň i jako hektická přezaměstnanost, únik z klášterní cely - tak se projevuje u mnichů, ale není zatěžko poznat, jak se taková akedia může projevit i v našich životních situacích: jako úzkost ze samoty, jako strach před sebou samým, před tichem. Verbositas et curiositas, užvaněnost a zvědavost jsou "dcerami" této neřesti; vnitřní neklid, ustavičná honba za něčím novým jako náhražka za radost z Boha a jeho lásky, nestálost v životě a předsevzetích; k tomu jako další výhonky akedie přistupuje duchovní otupělost (torpor) vůči věcem víry a přítomnosti Páně, malodušnost (pusillanimitas), nakvašenost (rancor), na niž v dnešní církvi narážíme tak často, až k vysloveně chtěné zlobě (malitia).

Nejsou tyto věci i stálým pokušením pro nás, nepokouší nás démon neřesti, zvané akedia? V dnešní terminologii mluvíme o frustraci a agresi. "Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti" (Př 17, 22): nejsme snad ohroženi podobným vysycháním ducha? Nevychází značný díl našeho bědování nad církví a našeho hněvu nad ní právě z takové akedie? A ohrožuje náš život tím, že nechává tupě kroužit naši duši kolem sebe samé. Vyhlodá náš život modlitby, a tím připraví náš duchovní život o vzduch.

Proti akedii, této konkrétní formě beznaděje, znají staří mistři především jeden lék: vytrvalost, trpělivost, "hypomoné" v doslovném slova smyslu - vytrvání pod jařmem. Vytrvat - to je už výrazem naděje: ne si chtít "dopřát" více vzduchu všemi možnými úniky a výpady, které nás neosvobodí z pout sebestřednosti, ale ještě hlouběji nás do ní zamotají; zde je zapotřebí něčeho jiného, totiž "toužebného očekávání Boha", "prahnutí po Bohu", které v modlitbě věrně a trpělivě vyhlíží Boha. Takové vytrvání ve tmě akedie je jako putování v husté mlze: všechno vidíme nejasně, bezvýchodně, jakoby všechny cesty zmizely. Pak však mlhy náhle opadnou, slunce je zaplaší a zasvítí zářivý den. Tak tomu je s pokušením akedie. Náhle zmizí, a to, co zůstane, je hluboký mír a nevýslovná radost. Naděje zvítězila.

Ze života svatého Antonína známe působivou epizodu, která líčí toto trpělivé vytrvání až k "roztržení mlh". Po dlouhém pokušení se Antonín vyčítavě ptá: "Kde jsi byl, Pane, po celou tu dobu, proč ses okamžitě neukázal, abys ztišil mé bolesti?" A tu slyší odpověd: "Ale já jsem byl přece zde, Antoníne! Ale čekal jsem, abych viděl tvůj zápas" (Vita Antonii, č. 10).

P. Marie-Eugéne říká: "Naděje je ctnost na cestě vpřed v duchovním životě; motor, který nás pohání, pár křídel, který nás nese vzhůru". (11) Zatímco akedia má vždy něco společného se zklamanou sebeláskou a je tedy neřestí "bohatých", kteří si musejí vychutnat veškerý "smutek tohoto světa", naděje má cosi společného s "chudobou ducha". Velkou učitelkou naděje na prahu tohoto století bohatého na zoufalství je sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Její "cesta dětství", její "malá cesta", nám konkrétně a živě předvádí, jak se dá žít ctnost naděje.

Na otázku: "Jakou cestu byste ráda doporučila duším?", odpovídá Terezie bez zaváhání: "Cestu duchovního dětství, cestu důvěry a bezvýhradného odevzdání, du total abandon" (Poslední rozhovory, 17. července 1897). Jedno z nejdůležitějších shrnutí "malé cesty" zní: "Nikdy nemůžeme mít dosti velikou důvěru k milému Bohu, který je tak mocný a milosrdný. Dostaneme od něho tolik, kolik od něho očekáváme".

Naděje tudíž znamená smýšlet o Bohu velkoryse, očekávat od něho velké věci. Terezie pro to vidí jeden předpoklad: lásku k vlastní chudobě: "Ježíš dělá všechno, já nečiním nic" (Dopis Celině, 6. července 1893). "I kdybych vykonala všechny činy svatého Pavla, vždycky bych se ještě cítila jako ,služebník neužitečný`" (Lk 17, 10), ale právě v tom je má radost, neboť nemám-li nic, dostanu od milého Boha všechno" (Poslední rozhovory, 23. června 1897). To však pro Terezii neznamená nějakou pasivitu. Chudoba pro ni znamená přijímat i všechny schopnosti a činy jako dar. Tato chudoba ji vede k tomu, že hledá stálé spojení s Bohem: "Moje naděje nebyla vskutku nikdy zklamána, milý Bůh naplňoval mou malou ruku, kdykoliv to bylo třeba, aby živil duše mých sester" (Vlastní životopis, MsC, 22). Zřídkakdy bylo první blahoslavenství prožíváno tak jasně a rozhodně: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (Mt 5, 3), tj. sám Bůh.

Ke konci ještě shrňme malou cestu: "Bohu se líbí, že miluji svou malost a svou chudobu, svou slepou naději v jeho milosrdenství (1' espérance aveugle en sa miséricorde...) To je můj jediný poklad. Proč by to neměl být i poklad náš?" (Dopis sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896).


4 Auf Christus schauen. Einiibung in Glaube, Hoffnung, Liebe, Freiburg 1989, 69.
5 Tamtéž 68.
6 Tamtéž 69.
7 D. Panin, Mémoires de Sologdin, Paris 1973.Uber die Hoffnung, 31.
9 G. Bunge, Akedia. Die geistliche Lehre des Evagrios Pontikos vom LJberdrul3, Kóln 1989, 38.
10 G_ Bunge, Akedia. Die geistliche Lehre des Evagrios Pontifikos vom UberdruB, K5ln 1989, 45.
11 Je veux voir Dieu, V, 4A, p. 825.



***


Uvedený text z knihy Christopha kardinála Schönborna: Milovat církev - Postní duchovní cvičení pro Svatého otce Jana Pavla II., jsme uveřejnili se souhlasem nakladatelství Nové Město, které knihu vydalo v Praze r. 1998.



Více ukázek z této knihy naleznete zde