Modlitba za zemřelé. Biblický a historický pohled

Můj Bůh je Bohem milujícím. Mám právo, Ježíšem vykoupené a mně zdarma darované, přinášet mu v modlitbě každého, žijícího či zesnulého, každou situaci nebo okolnost. 

Dříve jsem měl pocit, že se nemůžeme modlit za mrtvé

V určité fázi svého křesťanského života jsem měl pocit, že se nemůžeme modlit za mrtvé, protože soud přichází hned po smrti. „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství; objeví se podruhé…“ (Žid 9,27-28). Tato slova nespecifikují, kdy nastane soud – můžeme to chápat tak, že proběhne současně s druhým příchodem Krista. Starý zákon zakazuje dotazovat se zemřelých a nechat se jimi vést, jako se to děje ve spiritismu (srov. Dt 18,11), ale modlitbu za zemřelé nezakazuje. Nový zákon o tomto tématu většinou mlčí stejně jako o prvních třiceti letech Ježíšova života nebo o tom, jak byli jeho pozemští rodiče Josef a Marie uloženi k odpočinku a oplakáváni. (Apoštol Jan uzavírá svou knihu prohlášením, že existuje ještě mnoho jiného z Ježíšova života, co není zapsáno – Jan 21,25).

Můžeme si navzájem pomáhat

Náš milující Bůh nás tolik chce spasit, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel na usmíření našich hříchů, a říká nám, že ani smrt nás nemůže odloučit od jeho lásky (Řím 8,38-39). I když se k němu otočíme zády, jeho láska a milosrdenství potrvají navěky (1 Kor 13). Můžeme si navzájem pomáhat, protože skrze křest jsem všichni údy Kristova těla. Náš křest je tak mocný, že stírá rozdíly mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, otrokem a pánem – před Kristem jsme všichni rovnocenní. První křesťané si byli vědomi, že tato jednota trvá za hranice smrti a spojovali živé i mrtvé do „společenství svatých“. Protože jak živí, tak mrtví jsou údy Kristova těla (1 Kor 15,29), můžeme Krista prosit, aby pomohl zemřelým přijmout jeho lásku a odpuštění, jak je nabízí v eucharistii.

Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé

Způsob, jakým se Ježíš dotýká zemřelých, které mu přinášíme v modlitbě, je tajemstvím, jenž pochopíme, až s ním budeme v nebi. Víme však, že když se modlíme za mrtvé a oni odevzdají svůj život Ježíši Kristu a naplňují tak jeho vůli, lidé jsou uzdravováni. Máme na výběr mezi postojem farizeů, kteří pochybovali, dokud všechno nemohli logicky vysvětlit, a „chozením ve víře“ jako slepec, který ačkoli úplně nerozuměl, s jistotou tvrdil: „Vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím“ (Jan 9,25). Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců jako například Tertulián, Origénes, Efraim, Cyprián, Ambrož, Augustin, Bazil Veliký, Řehoř Nysský, Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký i Martin Luther. Důraz, jaký kladou na prosby za mrtvé, aby získali odpuštění a vzkříšený život, odráží postoje Židů ve 2. století před Kristem, kteří chválili Judu Makabejského za modlitbu za své mrtvé vojáky.

„Nato uspořádal (Juda Makabejský) ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,43-45).

Připravenost modlit se za mrtvé vojáky, štědrý dar celé armády a předpoklad, že kněží v Jeruzalémě tuto sbírku přijmou, ukazuje, že nešlo o nějakou novinku, ale že to byla ve své době o obecně přijímaná součást židovského náboženského života.

Biblický překlad z hebrejštiny, na rozdíl od řeckého Starého zákona (Septuaginty), knihy Makabejských neobsahuje. Raná církev v době sv. Pavla však vznikla v řeckém jazykovém prostředím a Septuagintu včetně této pasáže považovala za slovo Boží. Pavlova církev v Korintu používala modlitby při křtu k pomoci zemřelým (1 Kor 15,29) a sv. Pavel nepovažuje za herezi, i když jinak v tomto dopise odsuzuje mnoho věcí. Zmiňuje to jen tak mimochodem, takže dává mlčenlivý souhlas k praxi korintské církve skrze modlitbu vtáhnout zemřelé do světla Kristova. Svatý Pavel (nebo autor 2 Tim 1,18) se dokonce modlí za zemřelého Onezifora, aby našel milosrdenství.

Jeden z nejjasnějších náznaků, že modlitba za zemřelé je přijatelná, pochází od Daniela, který prosil Boha o odpuštění hříchů v přítomnosti i za hříchů svých předků:

„(…) modlil (jsem) se, vyznával svůj hřích i hřích svého izraelského lidu (…)“ (Dan 9,20). Hospodin byl tak potěšen Danielovou modlitbou, že poslal Gabriela s poselstvím o odpuštění přítomných i minulých hříchů, jenž byly vyznány: „Sedmdesát týdnů let je určeno tvému národu i tvému svatému městu, aby byla skončena nepravost, aby přestal hřích, odčiněna vina … (Dan 9,24)

Ve stejné tradici jako Daniel se také modlí Baruch, aby Hospodin odpustil a „nevzpomínal na nepravosti našich otců“ (Bar 3,1-8). Ve Starém zákoně tedy bylo určité povědomí o tom, že v modlitbě můžeme prosit a získat Boží odpuštění pro zemřelé. Zjevná nespravedlnost faktu, že „hříchy otců“jsou trestány do třetí nebo čtvrté generace je urovnána, pokud chápeme, že Bůh ve skutečnosti povzbuzuje živé, aby pomáhali svým hříšným otcům skrze modlitbu a prosili za ně o odpuštění.

Nový zákon, napsaný prvními křesťany, byl základem učení pro následovníky apoštolů. Víme, že ti, kteří byli časově nejblíže událostem Nového zákona, se za zemřelé modlili. Během pronásledování se ukrývali v katakombách, kde své mrtvé pohřbívali a na jejich hroby vytesali prosby o modlitbu. Například na jednom náhrobním kameni v katakombách (nyní v Lateránském muzeu v Římě) manžel prohlašuje, že nechal zasadit nápis pro svou milovanou ženu Luciferu, „aby všichni bratři, kteří jej čtou, se za ní pomodlili, aby dospěla k Bohu“.

Jiné nápisy z 2. a 3. století prosí o mír a občerstvení či o přijetí mezi svaté. Jedna autorita popisuje, jak se doprovázející obrazy týkají stejného tématu: „Věřící se modlili za mrtvé, snažně prosili Boha, aby chránil jejich duše, jako chránil Daniela v jámě lvové, tři jinochy v ohnivé peci, Noeho na jeho arše a Zuzanu proti starcům. Proto byly tyto biblické postavy znázorňovány blízko náhrobků – Daniel a Noe u hypogea Fláviovců již v 1. století a všichni čtyři ze začátku 2. století v Capella Greca – také měli zavát návštěvníky do těchto podzemních pohřebišť k modlitbě za mrtvé.“

Křesťané si tedy již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu. Slavili eucharistickou oběť na náhrobcích svých mučedníků a o výročních slavnostech se modlili za „méně důležité zemřelé“, pohřbené kolem nich. Církevní otcové, na Východě Jan Zlatoústý a na Západě Cyprián (245 AD), považovali tuto praxi za vycházející z učení apoštolů.

J. Jungmann ve spise Mass of the Roman Rite (Mše římského ritu) sledoval vývoj mše svaté za mrtvé (obětování této pamětní eucharistie) a tvrdí, že její kořeny jsou stejně staré jako předkřesťanské vzpomínkové hodování u hrobů (refrigerium). Rané eucharistie, dochované například v apokryfních skutcích sv. Jana (z roku 170 AD), se často konaly u hrobu buď třetí den po pohřbu, nebo po roce, jako tomu bylo u výroční vzpomínkové mše za Polycarpa ve Smyrně roku 155 AD. Do třetího století bylo zvykem modlit se za mrtvé v den výročí jejich úmrtí.

Tertulián píše: „Věrná manželka se bude modlit za duši svého zesnulého manžela, zvláště v den výročí jeho skonání. A pokud tak neučiní, zapudila ho natolik, jako kdyby mu lhala.“ Tentýž autor také radí vdovci, aby se znovu neženil, neboť bude v trapném postavení, jelikož se ještě bude modlit za svou první ženu.

Takové modlitby nebyly pouze soukromou, individuální praxí. Když roku 337 AD zemřel císař Konstantin, bylo jeho tělo vystaveno před oltářem a kněží a lid se modlili za jeho duši. Až do čtvrtého století se také slavily vzpomínkové eucharistie, zvláště tři, sedm, devět, třicet a čtyřicet dní po úmrtí člověka; o 200 let později sloužili kněží eucharistii za zemřelé nejen třetí den po smrti, ale několik dní po sobě v rozmezí od tří do čtyřiceti dní.

Joseph Jungmann také sleduje historii eucharistických textů, které odrážejí zájem prvních křesťanů o modlitbu za mrtvé. Hippolytův kánon (33:1,169), pravděpodobně reflektující praxi 3. století, výslovně zmiňuje modlitby za zemřelé. Apoštolská konstituce obsahuje formuli: „Modleme se za naše bratry, kteří zesnuli v Kristu; aby jim Bůh, jenž ve své lásce k člověku přijal lásku zemřelého, odpustil každou vinu a v milosrdenství a shovívavosti je přijal do náruče Abrahamovy s těmi, kteří se v tomto životě líbili Bohu.“ V 5. století si křesťané připomínali zemřelé při Kyrie (Pane, smiluj se), zvláště ve všedních dnech. Nejrannější denní misál z Bobbia z r. 700 AD, používaný v irských klášterech, obsahuje zvláštní modlitbu za zemřelé; tato tradice pokračuje v římském obřadu. V druhé polovině 8. století se v eucharistické modlitbě podle kánonu četla z diptychů (otevíracích dvoukřídlých psacích tabulí) jména zemřelých občanských a církevních autorit, aby se za ně každý mohl pomodlit.

Silná tradice modliteb za zemřelé existuje také mimo římský obřad. Jan Zlatoústý uvádí: „Když tato úctu vzbuzující oběť leží na oltáři, jak nemáme přemluvit Boha se svými snažnými prosbami za zemřelé?“ Nejstarší egyptský formulář, Serapion, obsahuje modlitbu za zesnulé: „Posvěť všechny, kteří zesnuli v Pánu, připočti je mezi své svaté zástupy a dej jim pokoj a příbytek ve svém království.“ Tedy jak východní, tak západní křesťané se modlili za své zemřelé po celá staletí a stále tak činí.

První křesťané jak na Východě, tak na Západě se mohou pyšnit velkou sbírkou vyprávění svatých, kteří zemřelým pomohli svými modlitbami. Jednu takovou zprávu nám podává sv. Perpetua, která zemřela roku 203 AD. Byla ve vězení, když se jí ve vidění ukázal její zemřelý bratr Denokrates. Zdálo se, že je poraněný a nemůže se napít z pramene, z čehož sv. Perpetua pochopila, že potřebuje její modlitby. Denně se za něj modlila, aby byl vzat do nebe, a byla odměněna dalším viděním, v němž byl šťastný, uzdravený a schoný pít z věčného pramene.

Tato tradice svatých, kteří pomáhají zemřelým, pokračuje i dnes v římskokatolické církvi, která jim zvláště zasvěcuje měsíc listopad. Druhého listopadu slaví Památku všech věrných zemřelých slavením eucharistie a tím, že se za ně modlí. Svatí jako sv. Terezie z Avily, sv. Kateřina Boloňská a sv. farář Arský jsou uctíváni pro svou vytrvalost v modlitbách za duše v očistci (tedy ve stavu očišťování); koncil ve Vídni v roce 1858 potvrdil jejich víru, že ti, kdo jsou v očistci, se mohou přimlouvat za živé. Sv. farář Arský vysvětluje: „Musíme se za ně mnoho modlit, aby se oni mohli mnoho modlit za nás.“

Také anglikánská církev slaví Dušičky. Jeden anglikánský farář k tomu říká: „Lidé po celá staletí slavili smuteční obřady, obvykle několik dní po smrti člověka. Když se za někoho můžeme modlit tři dny po jeho smrti, proč bychom se za něj nemohli modlit i dál?“

Jeden anglikánský farář mi napsal: „Měl jsem mnoho výhrad k vašim názorům na modlitbu za mrtvé, ale nedávno jsem si porovnával mnoho pasáží, zvláště v listě Židům, Efezským a v Janovi, které nám říkají, že v nebesích je více oblastí. V domě mého Otce je mnoho příbytků (Jan 14,2). Zdá se, že existuje jedna oblast, ve které mnoho lidí nachází cestu k Pánu, učí se a přijímají nápravu. Tito lidé závisí na naší službě.“ O několik týdnů později jsem od něj dostal pohled s citací z Janova evangelia: „… mrtví uslyší hlas Božího Syna …“ (Jan 5,25). Tento farář od té doby slavil zádušní mši jak ve své vlastní rodině, tak pro ostatní, a potvrdil, že výsledkem byla mnohá uzdravení.

Sebevražda

Je otázka, zda modlitba může, nebo nemůže přinášet nějaký užitek těm, kteří spáchali velké hříchy, jako například sebevraždu. Po naslouchání bezpočtu pacientů, kteří byli blízko sebevraždy, mnozí psychiatři došli k závěru, že tito lidé kterým jsou vystaveni tak velkému tlaku, že jsou většinou ke spáchání konečného činu spíše dohnáni, než že by se pro něj svobodně rozhodli. Podobně je na tom člověk vyhnaný z hořící budovy, který zoufale visí na římse, až ho slabost a síla zemské přitažlivosti stáhnou ke smrti. U některých pacientů existuje větší výskyt seberaždy u jeho předků... Nelze je tudíž úplně obviňovat, pokud skutečně tento čin spáchají, a je možné diskutovat o tom, že je některých církví nemorální, když odmítají pohřbít takové lidi do posvěcené půdy nebo za ně sloužit mši svatou. Není naším úkolem soudit ty, kteří spáchali sebevraždu a jiná zla, máme je nechat v Božím milosrdenství (Řím 14,10). My máme sklon vydávat peklu daleko více lidí, než by odsoudil Ježíš Kristus.

Mezi smrtí a vzkříšením existuje přechodné stadium „očišťování“

I stále více anglikánů připouští, že mezi smrtí a vzkříšením existuje přechodné stadium „očišťování“– a že je ho nepochybně potřeba. Tento stav je pravděpodobně popisován v prvním listu Petrově (3,19-20): Ježíš Kristus „přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout…“. Tedy hříšník, který zemřel, již není v těle, ale zůstává v tělesné žádostivosti. Je stále ještě svázán se zemí a ponechává si všechny své touhy a žádosti; není v duchovním světě svobodný. Tam si neklidní duchové s sebou nesou všechny nevyřešené pozemské bitvy se svými žádostmi, neznají žádnou cestu ven. Možná se na nás žijící obracejí, ale my buď neposloucháme, nebo nechápeme, nebo jejich naléhavé podněty. Na některých místech víme o „strašidlech“, u některých lidí vidíme „posedlost zlým“, u některého chování rozeznáváme „vliv předků“. V 1 Petr 4,6 se stejná myšlenka opakuje, ale v původní řečtině je zde použito silnější slovo – „šel zvěstovat evangelium mrtvým“ – tudíž můžeme předpokládat, že u nich bylo možné očekávat změnu.

C. E. B. Cranfield, biblický badatel, poznamenává: „… toto období (mezi smrtí a vzkříšením) není bezvýznamné, Ježíš Kristus v něm aktivně působí jako Spasitel světa a rozsah jeho spasitelského působení je takový, že se neopovažujeme mu dávat jakékoli hranice.“ Vzhledem k tomu, že neklidní duchové se nemohou sami vysvobodit, zvláště pokud se nerozhodli pro Boha, nebo jej dokonce ani nepoznali, když ještě byli na zemi, je jasné, že jim to někdo musí zprostředkovat. Skupina anglikánských teologů, kteří sepsali studii pro arcibiskupskou komisi pro nauku víry, píše o tom, jak se žijící mohou užitečně modlit za zemřelé skrze Ježíše Krista, aby si ve stavu očišťování pěstovali „prohloubení charakteru a větší osobnostní zralost“. Když jsou připraveni dát a přijmout větší lásku a růst do obrazu Ježíše Krista, mohou směřovat do věčného „blaženého patření“.

Za posledních padesát let jsem byl u stovek smrtelných postelí. Mnoho lidí zemřelo v utrpení a se strachem; ale nesmírné množství lidí zemřelo v naději, s jasným viděním vzrušujícího a radostného dobrodružství, do kterého měli vykročit. Jeden osmasedmdesátiletý muž, který byl celý svůj život hluchoněmý, se najednou posadil ve své posteli, jeho obvykle smutná tvář se rozzářila štěstím, zvedl obě ruce a posledním dechem vykřikl „Otče“. Můj otec měl tři dny před smrtí vidění, v němž se mu zjevil zástup jeho přátel, kteří mu slibovali, že se pro něj v určitou hodinu vrátí. Toto vidění ho potěšilo, a skutečně, zemřel úderem předpovězené hodiny. Naše „ztráta“ se obrátila v radost: Nebylo třeba prolévat slzy. Děkovali jsme Bohu za život mého otce zde – za dobu, kdy pracoval jako chirurg; za 37 let, která strávil psaním čínské lékařské a vědecké literatury – a věděli jsme, že je šťastný a že stále někde koná Boží dílo.

Jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří nás předešli 

Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.

Není však dovoleno vstupovat s nimi do přímého kontaktu. Je nám jasně řečeno, že něco takového je přestoupením Božího zákona. Nemůžeme komunikovat se zemřelým; máme se modlit za ně. Máme je předložit Pánu, aby s nimi jednal on. Bylo by sobecké a kruté „na nich viset“ nebo „je přivolávat zpátky“. Očekávají vysvobození, ne připoutání k pozemským věcem a lidem.

William Barclay ve své knize The Plain Man´s Guide to the Apostle´s Creed (Jednoduchý průvodce apoštoským vyznáním víry) říká: Slovo pro trest (Mt 25,46) je „kolasis“. Toto slovo bylo původně zahradnickým termínem a znamenalo „prořezávání stromů“ (…) Můžeme tedy vidět, že věta u Matouše (…) nás nezavazuje k učení o věčném trestu v obvykle chápaném smyslu. Ve skutečnosti možná mluví o disciplinárním, léčivém potrestání, a rozhodně popisuje trest, který může uvalit pouze Bůh.“ (KMA)