NADĚJE NEKLAME - Spes non confundit - Bula papeže Františka o vyhlášení jubilea roku 2025

Spes non confundit

NADĚJE NEKLAME 

Bula o vyhlášení řádného jubilea roku 2025

FRANTIŠEK

_____________

1. „Spes non confundit“, „naděje neklame“ (Řím 5, 5). Apoštol Pavel dodává křesťanskému společenství v Římě odvahu ve znamení naděje. Naděje je také hlavním poselstvím nadcházejícího jubilea, které podle starobylé tradice vyhlašuje papež každých pětadvacet let. Myslím na všechny poutníky naděje, kteří přijedou do Říma prožít svatý rok, i na ty, kteří se do města apoštolů Petra a Pavla nedostanou a budou ho slavit v místních církvích. Ať se to pro všechny stane chvílí živého a osobního setkání s Pánem Ježíšem, „bránou“ spásy (srov. Jan 10, 7. 9); setkání s tím, kterého má církev za úkol ohlašovat vždy, všude a všem jako „naši naději“ (1 Tim 1, 1).

Každý doufá. V srdci každého člověka je ukryta naděje jako touha a očekávání něčeho dobrého, ačkoli neví, co přinese zítřek. Nepředvídatelnost budoucnosti však někdy vyvolává protichůdné pocity: od důvěry ke strachu, od klidu ke sklíčenosti, od jistoty k pochybnostem. Často se setkáváme se sklíčenými lidmi, kteří hledí do budoucna skepticky a pesimisticky, jako by jim nic nemohlo nabídnout štěstí. Ať je jubileum pro všechny příležitostí k oživení naděje. Boží slovo nám pomáhá najít její důvody. Dejme se vést tím, co napsal apoštol Pavel křesťanům v Římě.

 

Slovo naděje

2. „A tak ospravedlnění z víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho máme vírou přístup k té milosti, v níž setrváváme, i se chlubíme nadějí na Boží slávu. [...] A naději neklame, neboť Boží láska je rozlitá v našich srdcích skrze Ducha svatého, kterého jsme dostali.“ (Řím 5, 1–2. 5) Svatý Pavel zde nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Víme, že Dopis Římanům představuje rozhodující krok v jeho evangelizační činnosti. Do té doby ji vykonával ve východní oblasti říše a nyní ho čeká Řím s tím, co představuje v očích světa: velkou výzvu, které je třeba čelit ve jménu ohlašování evangelia, které nezná překážky, ani hranice. Církev v Římě nezaložil Pavel a cítí vroucí touhu dostat se tam co nejdříve, aby všem přinesl evangelium Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Touží přinést toto ohlašování naděje, která naplňuje přislíbení, vede ke slávě a založená na lásce nezahanbuje.

 

3. Naděje se totiž rodí z lásky a zakládá se na lásce, která proudí z Ježíšova srdce probodnutého na kříži: „Neboť jsme-li byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna tehdy, když jsme byli nepřáteli, tím dříve už jako smíření budeme spaseni jeho životem .“ (Řím 5, 10) A jeho život se projevuje v našem životě víry, který začíná křtem, rozvíjí se v poslušnosti vůči Boží milosti, a proto je oživován nadějí, vždy obnovován a díky působení Ducha svatého neochvějný.

 Ve skutečnosti je to Duch svatý, který svou neustálou přítomností na cestě církve září ve věřících světlem naděje: udržuje ho zapálené jako pochodeň, která nikdy nezhasne, aby dodávala našemu životu oporu a sílu. Křesťanská naděje ve skutečnosti ani nelže, ani nezahanbuje, protože je založena na jistotě, že nic a nikdo nás nikdy nebude moci odloučit od Boží lásky: „Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad nebo nahota, nebezpečí nebo meč? [...] Ale v tomto všem slavně vítězíme skrze toho, který nás miluje. A jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani přítomnost, ani budoucnost, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši , našem Pánu.“ (Ř 8, 35. 37–39) Proto tato naděje neustupuje v nesnázích: je založena na víře a živena láskou, a tak umožňuje člověku postupovat v životě. Svatý Augustin o tom píše: „V žádném způsobu života se nedá žít bez těchto tří sklonů duše: věřit, doufat, milovat.“ [1]

 

4. Svatý Pavel je velmi realistický. Ví, že život se skládá z radostí a smutků, že láska je zkoušena, když potíže narůstají a tváří v tvář utrpení se zdá, že se naděje hroutí. Přesto píše: „Chlubíme se i souženími, vždyť víme, že soužení přináší trpělivost, trpělivost osvědčenou ctnost a osvědčená ctnost zase naději.“ (Řím 5, 3–4) Podle apoštola jsou soužení a utrpení typickým stavem těch, kdo hlásají evangelium v prostředí nepochopení a pronásledování (srov. 2 Kor 6, 3–10). V takových situacích však přes temnotu prosvítá světlo: najednou se ukáže, jak evangelizaci podpírá síla, která pramení z Kristova kříže a zmrtvýchvstání. A to vede k rozvoji ctnosti, která úzce souvisí s nadějí: trpělivost. Zvykli jsme si chtít všechno a hned ve světě, kde se uspěchanost stala konstantou. Už nemáme čas na setkání a často je těžké být spolu a klidně si popovídat i v rámci rodiny. Trpělivost se dala na útěk před uspěchaností, což lidem velmi škodí. Nahradili ji netrpělivost, nervozita, někdy i bezdůvodné násilí, které vyvolávají nespokojenost a uzavřenost.

 V době internetu, kde prostor a čas nahradilo „tady a teď“, se také trpělivost nezdomácnila. Kdybychom se stále dokázali s úžasem dívat na stvoření, pochopili bychom, jak rozhodující je trpělivost. Čekat na střídání ročních období s jejich plody; pozorovat život zvířat a cyklus jejich vývoje; mít jednoduché oči svatého Františka, který ve svém Chvalozpěvu stvoření, napsaném právě před 800 lety, vnímal stvoření jako jednu velkou rodinu a nazýval slunce „bratrem“ a lunu „sestrou“. [2] Znovuobjevení trpělivosti je velmi dobré pro nás samé i pro ostatní. Svatý Pavel často hovoří o trpělivosti, aby zdůraznil důležitost vytrvalosti a důvěry v to, co nám Bůh přislíbil, ale především svědčí o tom, že Bůh je s námi trpělivý, že je „Bohem trpělivosti a potěchy“ (Ř 15,5). Trpělivost, která je také ovocem Ducha svatého, udržuje naději při životě a upevňuje ji jako ctnost a způsob života. Proto se naučme často prosit o milost trpělivosti, která je dcerou naděje a zároveň ji podpírá.

 

Cesta naděje

5. Z tohoto prolínání naděje a trpělivosti je zřejmé, že křesťanský život je cesta, která potřebuje i silné momenty živící a posilující naději, toho nenahraditelného společníka, který nám umožňuje zahlédnout cíl: setkání s Pánem Ježíšem. Líbí se mi myšlenka, že prohlášení prvního jubilea v roce 1300 předcházela cesta milosti, oživovaná lidovou spiritualitou. Vskutku není třeba zapomínat na různé formy, kterými se milost odpuštění hojně vylévala na svatý věrný Boží lid. Připomeňme si například velké „odpuštění“, které udělil svatý Celestin V. těm, kteří přišli do Baziliky Santa Maria di Collemaggio v Aquile 28. a 29. srpna 1294, šest let před tím, než papež Bonifác VIII. zavedl svatý rok. Církev tedy už tehdy zažívala jubilejní milost milosrdenství. A ještě dříve, v roce 1216 papež Honorius III. přijal prosbu svatého Františka, ve které žádal o odpustky pro ty, kteří navštíví během prvních dvou dnů srpna Porciunkulu. Totéž lze říci o pouti do Santiaga di Compostela: ve skutečnosti papež Kalixt II. v roce 1122 povolil slavit jubileum v této svatyni pokaždé, když svátek apoštola Jakuba připadl na neděli. Je dobré, že tento „rozšířený“ způsob slavení jubilea pokračuje, aby síla Božího odpuštění podporovala a doprovázela společenství a jednotlivce na jejich cestě.

 

Ne náhodou je základním prvkem každého jubilea putování. Vydat se na cestu je typické pro ty, kdo hledají smysl života. Pěší pouť velmi napomáhá znovuobjevení hodnoty ticha, námahy, toho, co je podstatné. I v nadcházejícím roce budou poutníci naděje kráčet po starobylých i nových cestách, aby intenzivně přežili jubilejní zkušenost. V samotném městě Řím budou kromě tradičních tras vedoucích přes katakomby a sedm bazilik existovat i jiné trasy víry. Přecházení z jedné země do druhé, jako by hranice byly překonány, a z jednoho města do druhého, kontemplující stvoření a umělecká díla, umožní člověku vážit si různých zkušeností a kultur. Kontemplovaná krása, kterou si člověk přinese, ho povede v harmonii s modlitbou k vděčnosti Bohu za zázraky, které učinil. Jubilejní kostely podél silnic a ve městě Římě budou oázami spirituality, kde se lze občerstvit na cestě víry a napít z pramenů naděje, především přijetím svátosti smíření, která je nepostradatelným východiskem pro skutečnou cestu obrácení. V místních církvích je třeba věnovat zvláštní pozornost přípravě kněží a věřících ke zpovědi a zpřístupnění této svátosti v individuální formě.

 Se zvláštním pozváním na toto putování bych se chtěl obrátit na věřící východních církví, zejména na ty, kteří jsou již v plném společenství s Petrovým nástupcem. Oni, kteří pro svou věrnost Kristu a církvi tolik trpěli – často až po oběť života – se musí cítit zvláště vítáni v Římě, který je i pro ně Matkou a který si uchovává tolik vzpomínek na jejich přítomnost. Katolická církev, která je obohacena jejich starobylou liturgií, teologií a spiritualitou otců, mnichů a teologů, chce symbolicky vyjádřit svou pohostinnost jim a jejich pravoslavným bratrům a sestrám v době, kdy prožívají svou pouť křížové cesty, kdy jsou často nuceni svou svatou zemi, ze které jejich násilí a nestabilita vyhánějí do bezpečnějších zemí. Pro ně naději, že jsou milováni církví, která je neopouští, ale je doprovází, kamkoli jdou, znamení jubilea ještě umocňuje.

 

6. Svatý rok 2025 navazuje na předchozí události milosti. Ostatní řádné jubileum se neslo ve znamení dvoutisícého výročí narození Ježíše Krista. Potom jsem 13. března 2015 vyhlásil mimořádný svatý rok s cílem zjevit lidem Boží „obličej milosrdenství“ [3] a umožnit jim setkat se s ní. Boží milosrdenství je ústřední zvěstí evangelia pro každého člověka v každém věku. Nyní nastal čas slavení dalšího jubilea, ve kterém se opět otevře svatá brána, aby nabídla živou zkušenost Boží lásky, která v srdci vzbuzuje pevnou naději na spásu v Kristu. Tento svatý rok zároveň nasměruje cestu k dalšímu zásadnímu výročí pro všechny křesťany: v roce 2033 se totiž bude slavit dva tisíce let od vykoupení uskutečněného prostřednictvím umučení, smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Čeká nás tedy cesta poznačená velkými etapami, na které Boží milost předchází a doprovází lid, který kráčí horlivý ve víře, činný v lásce a vytrvalý v naději (srov. 1 Sol 1, 3).

 

Povzbuzen touto dlouhou tradicí a v přesvědčení, že tento jubilejní rok bude pro celou církev intenzivní zkušeností milosti a naděje, nařizuji, aby se 24. prosince 2024 otevřela svatá brána Baziliky sv. Petra ve Vatikánu, čímž začne řádné jubileum. Následující neděli, 29. prosince 2024, otevřu svatou bránu své katedrály, Baziliky sv. Jana v Lateránu, která 9. listopadu letošního roku oslaví 1700. výročí svého posvěcení. Následně, 1. ledna 2025, na liturgickou slavnost Panny Marie Bohorodičky, se otevře svatá brána papežské Baziliky Santa Maria Maggiore. Nakonec se v neděli 5. ledna otevře svatá brána papežské Baziliky sv. Pavla za hradbami. Tyto poslední tři svaté brány se zavřou v neděli 28. prosince téhož roku.

 Zároveň ustanovuji, že v neděli 29. prosince 2024 budou diecézní biskupové ve všech katedrálách a konkatedrálách slavit svatou Eucharistii pro slavnostní otevření jubilejního roku podle rituálu, který bude připraven k této příležitosti. Při slavení v konkatedrálním chrámu může biskupa zastoupit jeden z jeho speciálně určených delegátů. Ať je putování do katedrály z některého chrámu vybraného per collectio, znakem cesty naděje, která, když je osvětlena Božím slovem, spojuje věřící. Během této pouti se čtou některé úryvky z tohoto dokumentu a oznamují se lidu jubilejní odpustky, které lze získat podle pokynů obsažených ve zmiňovaném Rituálu pro slavení jubilea v partikulárních církvích. Během Svatého roku, který v partikulárních církvích skončí v neděli 28. prosince 2025, je třeba dbát na to, aby Boží lid mohl s plnou účastí přijmout jak ohlašování naděje v Boží milost, tak znamení, která potvrzují její účinnost.

 Řádné jubileum skončí zavřením svaté brány papežské Baziliky sv. Petra ve Vatikánu 6. ledna 2026, na svátek Zjevení Páně. Ať světlo křesťanské naděje zasáhne každého člověka jako poselství Boží lásky adresované všem! A církev ať je věrným svědkem tohoto ohlašování v každé části světa!

 

Znamení naděje

7. Kromě toho, že čerpáme naději z Boží milosti, jsme povoláni znovu ji objevit ve znameních dob, které nám Pán nabízí. Jak uvádí Druhý vatikánský koncil, „povinností církve je ustavičně zkoumat znamení dob a vysvětlovat je ve světle evangelia tak, aby uměla způsobem přiměřeným každé generaci odpovědět na věčné otázky člověka o smyslu nynějšího i budoucího života a o jejich vzájemném vztahu“ [4]. Proto je třeba věnovat pozornost mnoha dobrům, které jsou ve světě přítomny, abychom neupadli do pokušení myslet si, že nás přemohlo zlo a násilí. Ale znamení doby, která ukrývají vroucí touhu lidského srdce lačného po spásné Boží přítomnosti, potřebují být přeměněna ve znamení naděje.

 

8. První znamení naděje lze konkretizovat jako mír pro svět, který se opět ocitl v tragédii války. Lidstvo, které si nepamatuje dramata z minulosti, prochází novou a těžkou zkouškou, v níž jsou mnohé národy utlačovány brutalitou násilí. Čím ještě tyto národy netrpěly? Jak je možné, že jejich zoufalé volání o pomoc nepodněcuje představitele národů, aby ukončili tolik regionálních konfliktů, vědomi si následků, které z nich mohou plynout na světové úrovni? Je to příliš, snít o tom, že zbraně zmlknou a přestanou přinášet ničení a smrt? Jubileum nám připomíná, že „ti, kdo šíří pokoj“, se „budou jmenovat Božími syny“ (Mt 5, 9). Potřeba míru je výzvou pro všechny a vyžaduje realizaci konkrétních projektů. Kéž nikdy nechybí diplomatické úsilí odvážně a kreativně vytvářet prostor pro jednání zaměřená na trvalý mír.

 

9. Hledět do budoucnosti s nadějí znamená mít pohled na život naplněný entuziasmem, který lze předávat dál. Bohužel musíme se smutkem konstatovat, že v mnoha situacích taková perspektiva chybí. Prvním důsledkem je ztráta touhy předávat život. Kvůli divokému životnímu tempu, obavám z budoucnosti, nedostatku pracovních záruk a přiměřené sociální ochrany a také sociálním modelům, které se namísto péče o vztahy řídí honbou za ziskem, jsme ve více zemích svědky znepokojujícího poklesu porodnosti. Naopak, v jiných kontextech „je obviňování z důvodu růstu populace, a ne extrémního a selektivního konzumu některých lidí, způsobem, jak problémy neřešit“. [5]

Otevřenost životu, spolu s zodpovědným mateřstvím a otcovstvím, je poslání, které Stvořitel vložil do srdcí a těl mužů a žen, poslání, které Pán svěřuje manželům a jejich lásce. Je naléhavě nutné, aby tomuto poslání kromě legislativní povinnosti států nechyběla ani angažovaná podpora společenství věřících a celé občanské společnosti ve všech jejích složkách, protože touha mladých lidí plodit nové syny a dcery jako ovoce plodnosti jejich lásky dává budoucnost každé společnosti a je věcí naděje: závisí od naděje a plodí naději.

 Křesťanské společenství proto musí být první, pokud jde podporu potřeby sociálního spojenectví pro naději, které bude inkluzivní a ne ideologické, a které bude pracovat ve prospěch budoucnosti vyznačující se úsměvy mnoha chlapců a dívek, kteří přijdou, aby zaplnily již nyní příliš mnoho prázdných kolébek v mnoha částech světa. Ve skutečnosti však potřebuje obnovit radost ze života každý, protože lidská bytost, stvořená k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1, 26), se nemůže spokojit jen s prožíváním nebo živořením, nemůže se přizpůsobit přítomnosti tak, že se spokojí jen s materiálními věcmi. To lidi uzavírá do individualismu a rozežírá naději, vyvolává smutek, který se uhnízdí v jejich srdcích a učiní je trpkými a netrpělivými.

 

10. V jubilejním roce budeme povoláni k tomu, abychom se stali hmatatelným znamením naděje pro mnohé bratry a sestry, kteří žijí v těžkých podmínkách. Myslím na vězně, kteří, zbavení svobody, denně zažívají kromě krutosti vězení i citovou prázdnotu, s trestem spojené omezení a v nemálo případech i nedostatek úcty. Navrhuji vládám, aby v jubilejním roce přijaly takové podněty, které obnoví naději; formy amnestie nebo odpuštění trestu, které mají pomoci lidem znovu nabýt důvěru v sebe samých a ve společnost; cesty opětovného začlenění do společnosti, které jsou spojeny s konkrétním závazkem dodržovat zákony.

Je to starobylá výzva, která pochází z Božího slova a zůstává přítomna se vší svou sapienciální hodnotou v požadování skutků milosrdenství a osvobození, které umožní nový začátek: „Padesátý rok zasvěťte! Ohlaste svobodu pro všechny obyvatele země!“ (Lv 25, 10) To, co bylo stanoveno v Mojžíšově zákoně, přebírá prorok Izajáš: „Duch Pána, Jahveho, je na mně, protože mě Pán pomazal, poslal mě hlásat radost ubitým, obvázat zlomené srdcem, zajatcům ohlásit svobodu a spoutaným osvobození. Ohlásit rok Pánovy milosti.“ ( Iz 61, 1–2) To jsou slova, která Ježíš vyslovil na začátku své služby, když prohlásil, že se v něm naplnil „Pánův milostivý rok“ (srov. Lk 4, 18–19). Ať se věřící a zvláště pastýři, v každém koutě země stanou tlumočníky těchto požadavků a vytvoří jeden hlas, který bude odvážně požadovat důstojné podmínky pro uvězněné, dodržování lidských práv a především zrušení trestu smrti, který je v rozporu s křesťanskou vírou a ničí jakoukoli naději na odpuštění a obnovu. [6] Abych vězňům nabídl konkrétní znamení blízkosti, sám chci otevřít svatou bránu ve vězení, aby se pro ně stala symbolem, který jim umožní hledět do budoucnosti s nadějí a obnoveným životním závazkem.

 

11. Znamení naděje je třeba nabídnout i nemocným, ať už se nacházejí doma nebo v nemocnici. Ať v utrpení najdou úlevu díky blízkosti lidí, kteří je navštíví, a náklonnosti, kterou jim projeví. Skutky milosrdenství jsou zároveň skutky naděje, které v srdcích probouzejí pocity vděčnosti. A vděčnost ať se dostane všem zdravotnickým pracovníkům, kteří v nejednou těžkých podmínkách vykonávají své poslání, když se důsledně starají o nemocné a slabé.

Ať nechybí inkluzivní pozornost ani těm, kteří se nacházejí v obzvláště těžkých životních podmínkách, pociťují vlastní slabost, zejména trpí-li patologickými stavy nebo postižením, které výrazně omezují jejich osobní nezávislost. Péče o ně je oslavným hymnem lidské důstojnosti, písní naděje, která vyžaduje, aby se sborově zapojila celá společnost.

 

12. Znamení naděje potřebují i ti, kteří ji sami o sobě ztělesňují: mladí lidé. Ti bohužel často vidí, jak se hroutí jejich sny. Nemůžeme je zklamat: budoucnost je založena na jejich nadšení. Je hezké vidět, jak z nich prýští energie, například když si vyhrnou rukávy a dobrovolně se angažují při přírodních katastrofách a sociálních neštěstích. Je však smutné vidět mladé lidi zbavené naděje. Ale na druhé straně, když je budoucnost nejistá a nepropustná pro sny, když studium nenabízí další možnosti a nedostatek práce nebo nestabilní zaměstnání ohrožují jejich touhy, nutně prožívají přítomnost znudění a zachmuření. Iluze drog, riziko přestoupení hranic a honba za pomíjivým v nich vyvolávají zmatek více než v jiných a zakrývají krásu a smysl života, což způsobuje, že upadají do temných propastí a pod tlakem se uchýlí k sebedestruktivním skutkům. Ať je proto jubileum pro církev příležitostí k novému angažování se ve prospěch mladých: s novým nadšením se starejme o děti, studenty, snoubence, mladé generace! Buďme nablízku mladým lidem, radosti a naději církve a světa!

 

13. Ani migrantům, kteří opouštějí svou zemi ve snaze najít lepší život pro sebe a své rodiny, nemohou chybět znamení naděje. Ať jejich očekávání nejsou zmařena předsudky a uzavřeností; ať přijetí, které každému otevírá náruč v souladu s jeho důstojností, doprovází odpovědnost, aby nikomu nebylo odepřeno právo budovat lepší budoucnost. Mnoha vyhnancům, uprchlíkům a vysídlencům, jejichž různé mezinárodní spory nutí uprchnout, aby se vyhnuli válkám, násilí a diskriminaci, je třeba zaručit bezpečnost a přístup k práci a vzdělání, které jsou nezbytnými nástroji pro jejich integraci v novém společenském prostředí.

Křesťanské společenství ať je vždy připraveno bránit práva těch nejslabších. Otevřete velkoryse dveře přijetí, aby nikomu nechyběla naděje na lepší život. Ať v srdcích zazní slovo Pána, který v důležitém podobenství o posledním soudu řekl: „Byl jsem pocestný a přitulili jste mě“, protože „cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratrů, mně jste udělali“ (Mt 25, 35.40).

 

14. Znamení naděje si zaslouží i staří lidé, kteří často zažívají osamělost a pocit opuštěnosti. Ocenit poklad, který v nich máme, jejich životní zkušenosti, moudrost, kterou v sobě nesou, a přínos, který mohou nabídnout, je povinností křesťanského společenství i občanské společnosti, které mají společně pracovat na propojování generací.

Zvláště chci zmínit dědečky a babičky, kteří jsou těmi, kdo předávají víru a životní moudrost mladším generacím. Ať jim je oporou vděčnost jejich dětí a láska jejich vnoučat, která v nich nacházejí své kořeny, porozumění a povzbuzení.

 

15. Upřímně vyprošuji naději miliardám chudých, kterým často chybí základní životní potřeby. Tváří v tvář stále novým vlnám zbídačování hrozí, že si na to zvykneme a rezignujeme. Nemůžeme však odvrátit zrak od těchto dramatických situací, které se dnes vyskytují všude, nejen v některých oblastech světa. Každý den se setkáváme s chudými nebo zbídačenými lidmi a někdy to mohou být naši sousedé. Často nemají domov ani dostatek jídla po celý den. Trpí vyloučením a lhostejností mnoha. Je skandální, že ve světě obdařeném obrovskými zdroji, z nichž většina jde na zbrojení, tvoří chudí „většinu [...], jsou to miliardy lidí. Dnes se zmiňují v mezinárodních politických a ekonomických debatách, ale přesto se zdá, že jejich problémy se pokládají za přívěsek, za otázku, která se klade téměř z povinnosti nebo okrajově, pokud se přímo nepovažují za vedlejší ztráty. Když přijde na konkrétní činy, často zůstávají na posledním místě“ [7]. Nezapomínejme: chudí jsou téměř vždy oběťmi, ne pachateli.

 

Výzvy k naději

16. Jubileum nám připomíná starodávná slova proroků, že statky země nejsou určeny pro pár privilegovaných, ale pro všechny. Je třeba, aby se ti, kteří mají bohatství, stali štědrými a poznali tváře svých bratrů a sester v nouzi. Mám na mysli zejména ty, kterým chybí voda a jídlo: hlad je skandální nákazou v těle našeho lidstva a měl by pohnout svědomím každého. Opět vyzývám k tomu, abychom „z peněz, které se používají na zbraně a další vojenské výdaje, vytvořili světový fond na definitivní odstranění hladu a na rozvoj nejchudších zemí, aby se jejich obyvatelé neutíkali k násilným nebo klamavým řešením a nebyli nuceni opouštět svou zemi , aby hledali důstojnější život“ [8].

V souvislosti s jubilejním rokem bych chtěl adresovat další otevřenou výzvu: je určena nejbohatším státům, aby si uvědomily vážnost mnoha přijatých rozhodnutí a rozhodly se odpustit dluhy zemím, které je nikdy nemohou splatit. Spíše než o velkorysost jde o otázku spravedlnosti, dnes ještě více zatíženou novou formou nerovnosti, kterou si uvědomujeme: „Existuje skutečný „ekologický dluh“ především mezi Severem a Jihem, spojený s obchodní nerovnováhou, která má vliv na životní prostředí, jakož is neúměrným využíváním přírodních zdrojů, k němuž historicky dochází v některých zemích“ [9]. Jak učí Písmo svaté, země patří Bohu a my všichni na ní bydlíme jako „cizinci a přistěhovalci“ (Lv 25, 23). Pokud chceme skutečně připravit cestu pro mír ve světě, usilujme se odstranit vzdálené příčiny nespravedlnosti, vyrovnat nespravedlivé a nesplatitelné dluhy a nasytit hladové.

 

17. V rámci nadcházejícího jubilea se bude slavit pro všechny křesťany významné výročí. Uplyne 1700 let od slavení prvního velkého ekumenického koncilu, Nicejského koncilu. Stojí za to připomenout, že od apoštolských dob se pastýři vícekrát setkali na takových shromážděních s cílem vyřešit doktrinální otázky a disciplinární záležitosti. V prvních stoletích šíření víry se synody vícekrát konaly na křesťanském Východě i Západě, což svědčí o tom, jak důležité bylo zachovat jednotu Božího lidu a věrné ohlašování evangelia. Jubilejní rok by mohl být důležitou příležitostí dát konkrétnější podobu této synodální formě, kterou dnes křesťanské společenství vnímá jako stále potřebnější, aby mohlo lépe reagovat na naléhavou potřebu evangelizace: všichni pokřtěni, každý se svým charismatem a službou, jsou spoluodpovědní za to, aby o tom, aby přítomnosti ve světě svědčila mnohá znamení naděje.

Nicejský koncil měl za úkol zachovat jednotu, která byla vážně ohrožena popíráním božství Ježíše Krista a jeho rovnosti s Otcem. Zúčastnilo se na něm asi tři sta biskupů, kteří se na podnět císaře Konstantina sešli 20. května 325 v císařském paláci. Po různých debatách všichni s milostí Ducha svatého uznali vyznání (symbol) víry, které i dnes vyznáváme při nedělním eucharistickém slavení. Konciloví otcové se rozhodli na začátku tohoto vyznání poprvé použít výraz „věříme“, [10] aby to svědčilo o tom, že v tomto „my“ jsou ve Společenství všechny církve a všichni křesťané vyznávají stejnou víru.

Nicejský koncil je milníkem v dějinách církve. Výročí, které si připomínáme, zve křesťany, aby se sjednotili ve chvále a díky Svaté Trojici a zejména Ježíši Kristu, Božímu Synu, „jedné podstaty s Otcem“, [11] který nám zjevil toto tajemství lásky. Nicea však představuje i pozvání pro všechny církve a církevní společenství, aby pokračovali na cestě k viditelné jednotě a neustávali v hledání vhodných forem, které by plně odpovídaly Ježíšově modlitbě: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno, aby svět uvěřil, že jsi mě ty poslal.“ ( Jn 17, 21)

Na Nicejském koncilu se diskutovalo i o datování Velikonoc. V této souvislosti dodnes existují různá stanoviska, která brání slavit základní událost víry v tentýž den. Právě v roce 2025 se tak díky prozřetelným okolnostem děje. Ať je to výzva pro všechny křesťany Východu i Západu, aby učinili rozhodný krok ke sjednocení společného data slavení Velikonoc. Je dobré si uvědomit, že mnozí si již nepamatují živé debaty z minulosti a nechápou, jak mohou v této souvislosti přetrvávat rozdělení.

 

Ukotvení v naději

18. Naděje spolu s vírou a láskou tvoří trojici „teologálních ctností“, které vyjadřují podstatu křesťanského života (srov. 1 Kor 13, 13; 1 Sol 1, 3). V jejich neoddělitelné dynamice je naděje tou, která takříkajíc dává orientaci, naznačuje směr a cíl života věřících. Proto nás apoštol Pavel vyzývá: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí.” (Řím 12, 12) Ano, musíme „oplývat nadějí“ (srov. Řím 15, 13), abychom důvěryhodně svědčili o víře a lásce, které nosíme v srdci; aby víra byla radostná, láska nadšená; aby každý dokázal darovat byť jen úsměv, gesto přátelství, bratrský pohled, upřímné slyšení, nezištnou službu s vědomím, že v Ježíšově Duchu se pro ty, kteří je přijmou, mohou stát plodným semenem naděje. Co je ale základem naší naděje? Abychom ji pochopili, je dobré zastavit se při důvodech naší naděje (srov. 1 Pt 3, 15).

 

19. „Věřím v život věčný“ [12]: toto vyznáváme v naší víře a křesťanská naděje nachází v těchto slovech základní oporu. Je to vlastně „teologální ctnost, kterou toužíme [...] po věčném životě jako po svém štěstí“ [13]. Druhý vatikánský ekumenický koncil uvádí: „Bez božského základu a bez naděje na věčný život lidská důstojnost trpí velmi těžkou újmu – jak to dnes často je vidět – a záhady života a smrti, viny a utrpení zůstávají nevyřešeny, takže lidé nezřídka upadají do zoufalství.“ [ 14] Na druhé straně my, díky naději, ve které jsme byli spaseni, máme při pohledu na plynoucí čas jistotu, že dějiny lidstva a každého z nás nesměřují do slepé uličky nebo temné propasti, ale jsou zaměřeny na setkání s Pánem slávy. Žijme tedy v očekávání jeho příchodu a v naději, že v něm budeme žít navěky: v tomto duchu si osvojme dojímavé svolání prvních křesťanů, kterým končí Písmo svaté: „Přijď, Pane Ježíši!“ ( Zjv 22, 20)

 

20. Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, je srdcem naší víry. Svatý Pavel, který toto hlásání shrnul do několika slov, přičemž použil pouze čtyři slovesa, nám předává „jádro“ naší naděje takto: „Odevzdal jsem vám především to, co jsem i já přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem; že byl pohřben a že byl třetího dne vzkříšen podle Písem, že se zjevil Kéfasovi a pak Dvanácti.“ ( 1 Kor 15, 3–5) Kristus zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen, zjevil se. Pro nás podstoupil drama smrti. Otcova láska ho vzkřísila v síle Ducha, čímž se jeho člověčenství stalo prvotinou věčnosti pro naši spásu. Křesťanská naděje spočívá právě v tomto: tváří v tvář smrti, když se zdá, že vše končí, nabýváme jistoty, že díky Kristu, díky jeho milosti, kterou nám předal ve křtu, „život se neodnímá, pouze mění“, [15] a to navždy. Ve křtu jsme totiž pohřbeni spolu s Kristem a v něm, vzkříšeném, dostáváme dar nového života, který hroutí zeď smrti a činí z něho přechod do věčnosti.

A pokud tváří v tvář smrti, bolestnému odloučení, které nás nutí opustit ty nejmilejší, nejsou dovoleny prázdné řeči, jubileum nám nabízí příležitost s nesmírnou vděčností znovu objevit dar tohoto nového života, který jsme dostali ve křtu a který je schopen proměnit drama smrti. V kontextu jubilea je důležité si připomenout, jak se toto tajemství chápalo od prvních staletí šíření víry. Křesťané například dlouho stavěli křtitelnici v osmiúhelníkovém tvaru a i dnes můžeme obdivovat mnohé starobylé křtitelnice, které si zachovaly tento tvar, jako například v Římě v Basilice sv. Jana v Lateránu. Tato skutečnost naznačuje, že v křtitelnici se otevírá osmý den, den vzkříšení, který přesahuje běžný týdenní rytmus plynutí času, a tak otevírá koloběh času pro dimenzi věčnosti, pro život, trvající navěky: to je cíl, ke kterému na naší pozemské pouti směřujeme ( srov.

Nejpřesvědčivější svědectví o této naději nám nabízejí mučedníci, kteří byli pevní ve víře ve zmrtvýchvstalého Krista a dokázali se zříci vlastního života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Existovaly ve všech obdobích – a možná je jich nyní ještě více než kdykoli předtím – a jsou to vyznavači života, který nekončí. Musíme si uchovat jejich svědectví, aby naše naděje byla plodná.

Tito mučedníci patřící k různým křesťanským tradicím jsou zároveň semenem jednoty, protože představují ekumenismus krve. Během jubilea si proto vroucně přeji, aby nechybělo ekumenické slavení a zviditelnilo se tak bohatství svědectví těchto mučedníků.

 

21. Co s námi tedy bude po smrti? S Ježíšem je za tímto prahem věčný život, který spočívá v plném společenství s Bohem, v kontemplaci a účasti na jeho nekonečné lásce. To, co nyní prožíváme v naději, pak uvidíme ve skutečnosti. Svatý Augustin v této souvislosti napsal: „Když se zcela přimknu k tobě, nepocítím nikdy bolest ani trápení, můj život oživne, neboť tebou bude naplněn.“ [16] Co tedy bude charakterizovat tuto plnost společenství? Že budeme šťastní. Štěstí je povoláním člověka, cílem, který se týká každého.

Co je ale štěstí? Jaké štěstí očekáváme a po jakém toužíme? Ne pomíjivé štěstí, těkavé uspokojení, které když dosáhneme, žádáme si stále více a více, ve spirále chamtivosti, v níž lidská duše nikdy nemá dost, ale vždy cítí větší prázdnotu. Potřebujeme štěstí, které se definitivně uskuteční v tom, co nás naplňuje, tedy v lásce, abychom mohli již nyní říci: „Jsem milován, proto existuji; a budu existovat navždy v Lásce, která nezklame a od které mě nikdy nic a nikdo nebude moci odloučit.“ Připomeňme si opět slova apoštola: „A jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani přítomnost, ani budoucnost, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8, 38 – 39)

 

22. Další skutečností spojenou s věčným životem je Boží soud na konci našeho života, i na konci dob. Umění se ho často snažilo znázornit – vzpomeňme si na Michelangelovo mistrovské dílo v Sixtinské kapli – tak, že zahrnovalo teologický koncept času a vyvolávalo v pozorovateli pocit bázně. Je-li správné připravovat se vědomě a velmi vážně na okamžik rekapitulace našeho života, zároveň tak musíme vždy dělat v perspektivě naděje, teologální ctnosti, která nás drží při životě a umožňuje nám nepropadnout strachu. Soud Boha, který je láskou (srov. 1 Jn 4, 8. 16), nemůže nevycházet z lásky, zvláště z toho, nakolik jsme ji praktikovali nebo nepraktikovali vůči těm nejpotřebnějším, v nichž je přítomen sám Soudce, Kristus (srov. Mt 25 , 31–46). Je to tedy jiný soud než soud lidí a pozemských soudů; je třeba jej chápat jako pravdivý vztah k Bohu-lásce ak sobě samému v rámci nepochopitelného tajemství Božího milosrdenství. Písmo svaté v této souvislosti říká: „Takým počínáním si poučil svůj lid, že ten, kdo je spravedlivý, má být lidumilný. Svým synům dal jsi naději radostnou, že jim dáváš příležitost k pokání, když zhřeší. [...] když zase budeme my trestáni, abychom také slitování čekali.“ ( Moudr 12, 19. 22) Jak napsal Benedikt XVI.: „Ve chvíli soudu zakusíme a přijmeme tuto převahu jeho lásky nad vším zlem ve světě i v nás . Bolest lásky se stane naší spásou a naší radostí.“ [17]

Soud se tedy týká spásy, v kterou doufáme a kterou nám Ježíš získal svou smrtí a vzkříšením. Má nás otevřít konečnému setkání s ním. A protože v tomto kontextu si nelze myslet, že spáchané zlo zůstane skryto, je třeba jej očistit, abychom mohli definitivně přejít do Boží lásky. V tomto smyslu lze pochopit potřebu modlit se za ty, kteří ukončili svou pozemskou cestu, jako solidaritu v promluvě prostřednictvím modlitby, který nachází svou účinnost ve společenství svatých, ve společném poutu, které nás spojuje v Kristu, prvorozeném ze stvoření. Jubilejní odpustky jsou v síle této modlitby zvláštním způsobem určeny těm, kteří nás předešli, aby se jim dostalo plné milosti.

 

23. Odpustky nám ve skutečnosti umožňují objevit, jak neomezené je Boží milosrdenství. Není to náhoda, že ve starověku byl pojem „misericordie“ (milosrdenství) zaměnitelný s pojmem „indulgentia“ (odpuštění) právě proto, že má vyjadřovat plnost Božího odpuštění, které nezná hranice.

Svátost pokání nás ujišťuje, že Bůh setře naše hříchy. Vracejí se zde na mysl slova žalmu plné útěchy: „Vždyť on ti odpouští všechny nepravosti, on léčí všechny tvé neduhy, on vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě venčí milosrdenstvím a milostí. [...] Milostivý a milosrdný je Pán, shovívavý a dobrotivý nesmírně. [...] Nezachází s námi podle našich hříchů, ani nám neodplácí podle našich nepravostí. Jak je vzdálen východ od západu, tak vzdaluje od nás naši nepravost.“ (Ž 103, 3 – 4. 8. 10 – 12) Svátost smíření není jen krásnou duchovní příležitostí, ale představuje rozhodující, zásadní a nezbytný krok na cestě víry každého člověka. V něm dovolujeme Pánu, aby zničil naše hříchy, obnovil naše srdce, pozvedl nás a objal, aby nám dal znát svou něžnou a soucitnou tvář. Neexistuje totiž lepší způsob, jak poznat Boha, než se s ním smířit (srov. 2 Kor 5, 20) a okusit jeho odpuštění. Nezříkejme se proto zpovědi, ale znovu objevme krásu této svátosti uzdravení a radosti, krásu odpuštění hříchů!

Jak však víme z osobní zkušenosti, hřích „zanechává stopy“, přináší s sebou následky: nejen vnější, pokud jde o důsledky spáchaného zla, ale i vnitřní, protože „každý hřích, i všední, má za následek nezdravé připoutání ke stvořením, které potřebuje očištění, ať už zde na zemi nebo po smrti, ve stavu zvaném očistec“ [18]. Proto v našem slabém člověčenství, přitahovaném zlem, zůstávají „zbytky hříchu“. Odstraňují se odpustky, vždy skrze milost Krista, který, jak píše svatý Pavel VI., je „naším odpuštěním“ [19]. Apoštolská penitenciaria vydá nařízení týkající se možnosti získat a uplatnit jubilejní odpustky.

Taková zkušenost plná odpuštění nemůže neotevřít srdce a mysl pro odpouštění. Odpuštění nezmění minulost, nemůže změnit to, co se již stalo, a přece může odpuštění změnit budoucnost a umožnit žít jinak, bez nevraživosti, uraženosti a pomsty. Budoucnost osvícená odpuštěním umožňuje hledět na minulost jinými, klidnějšíma očima, byť stále zalitými slzami.

Během druhého mimořádného jubilejního roku jsem ustanovil misionáře milosrdenství, kteří nadále plní důležité poslání. Ať i během nadcházejícího jubilea vykonávají svou službu, obnovují naději a odpouštějí, kdykoli se na ně hříšník obrátí s otevřeným srdcem a kající duší. Ať jsou i nadále nástroji usmíření a pomáhají hledět do budoucnosti s nadějí v srdci, která pochází z Otcova milosrdenství. Doufám, že biskupové využijí jejich cennou službu zejména tak, že je vyšlou na místa, jako jsou věznice, nemocnice a tam, kde je naděje vystavena těžké zkoušce a kde je pošlapávána důstojnost člověka; do nejzoufalejších situací a podmínek největšího ponížení, aby nikdo nebyl zbaven možnosti přijmout Boží odpuštění a útěchu.

 

24. Naděje nachází své nejvyšší potvrzení v Boží Matce. V ní vidíme, že naděje není pošetilý optimismus, ale dar milosti v realitě života. Jako každá matka i ona při každém pohledu na svého Syna myslela na jeho budoucnost a určitě v jejím srdci zůstala vrytá slova, která jí adresoval Simeon v chrámu: „On je ustanoven na pád a na povstání pro mnohé v Izraeli a na znamení, kterému budou odporovat, a tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Lk 2, 34–35) A když pod křížem viděla nevinného Ježíše trpět a umírat, ačkoli prožívala nesnesitelné bolesti, opakovala své „ano“, neztratila naději a důvěru v Pána. Takto pro nás spolupracovala na naplnění toho, co jí Syn řekl, když ohlásil, že bude muset „mnoho trpět, starší, velekněží a zákoníci ho zavrhnou, zabijí ho, ale on po třech dnech vstane z mrtvých“ (Mk 8, 31), a zmítaná touto bolestí, kterou z lásky obětovala, se stala naší Matkou, Matkou naděje. Ne náhodou lidová zbožnost nadále vzývá Pannu Marii jako Stella maris, což je titul vyjadřující pevnou naději, že v bouřlivých proměnách života nám Matka Boží přichází na pomoc, podpírá nás a zve nás důvěřovat a nadále doufat.

V této souvislosti rád připomínám, že svatyně Panny Marie Guadalupské v Mexico City se v roce 2031 připravuje na oslavu 500. výročí prvního zjevení Panny Marie. Prostřednictvím mladého Juana Diega nám Matka Boží předala revoluční poselství naděje, které i dnes opakuje všem poutníkům a věřícím: „Nejsem tu snad já, která jsem tvou matkou?“ [20] Podobné poselství je vtlačeno do srdcí v mnoha mariánských svatyních na celém , které jsou cíli množství poutníků, svěřujících Matce Boží své starosti, trápení a očekávání. V tomto jubilejním roce ať jsou tyto svatyně posvátnými místy přijetí a privilegovaným prostorem pro zrod naděje. Zvu poutníky, kteří přicházejí do Říma, aby se zastavili na modlitbu v jeho mariánských svatyních, aby uctili Pannu Marii a prosili o její ochranu. Jsem přesvědčen, že všichni, zejména ti, kteří trpí a podstupují různá soužení, budou moci zakusit blízkost nejlaskavější z matek, která nikdy neopouští své děti a která je pro svatý Boží lid „znamením bezpečné naděje a útěchy“[21].

 

25. Na cestě k jubileu se vraťme k Písmu svatému a vyslechněme si slova, která jsou nám adresována: „A protože Bůh chtěl dědicům přislíbení přesvědčivější dokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, zaručil se přísahou, abychom [...] měli silné povzbuzení my, co jsme našli útočiště v tom, že dosáhneme nabídnutou naději. Máme ji jako jistou a pevnou kotvu duše, která proniká až dovnitř za oponu, kam za nás vešel jako předchůdce Ježíš“ (Hebr 6, 17–20). Je to silná výzva, abychom nikdy neztratili naději, kterou jsme dostali, abychom se jí pevně drželi, nacházejíc útočiště u Boha.

Obraz kotvy je přitažlivý pro chápání stability a jistoty, kterou uprostřed rozbouřených vod života máme, spoléháme-li na Pána Ježíše. Bouře nás nikdy nemohou přemoci, protože jsme ukotveni v naději milosti, která nám umožňuje žít v Kristu, neboť přemáhá hřích, strach a smrt. Tato naděje, mnohem větší než každodenní uspokojení a zlepšení životních podmínek, nás nese přes zkoušky a vybízí nás kráčet, aniž bychom ztratili ze zřetele velikost cíle, ke kterému jsme povoláni, neboli nebe.

Nadcházející jubileum bude svatým rokem, který se bude vyznačovat nadějí, která nezapadne, nadějí v Boha. Ať nám pomůže znovu objevit potřebnou důvěru v církev i ve společnost, v mezilidské vztahy i vztahy mezi národy, v podporu důstojnosti každého člověka a úctu ke stvoření. Ať je naše svědectví víry ve světě kvasem skutečné naděje, ohlašováním nového nebe a nové země (srov. 2 Pt 3, 13), kde budeme přebývat ve spravedlnosti a svornosti mezi národy, dokud směřujeme k naplnění Pánova příslibu.

Dovolme, aby nás již nyní přitahovala naději a prostřednictvím nás se stala nakažlivou pro ty, kteří po ní touží. Ať jim náš život říká: „Očekávej Pána a buď statečný; srdce měj silné a drž se Pána.“ (Ž 27, 14) Ať síla naděje naplní naši přítomnost, když s důvěrou očekáváme příchod Pána Ježíše Krista, jemuž patří chvála a sláva nyní i v příštích stoletích.

Dáno v Římě, u sv. Janovi v Lateránu, 9. května, na slavnost Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista, v roce 2024, dvanáctém roce mého pontifikátu.

FRANTIŠEK

- Redakční neoficiální překlad -