Naděje spásy (Jean Marie Lustiger)

/Wolton: (...) Jak si vysvětlit tragedii lidských dějin v posledních dvou tisíciletích, když Mesiáš již přišel?/

Protože Mesiáš je skrytý a protože věříme, že opět přijde. Já myslím, že vykoupení a skrytá přítomnost Mesiáše v lidstvu jsou tajemstvím milosti. Přestavovat si příchod Mesiáše jako zakončení dějin - to je totiž smysl vaší otázky - může být celkem oprávněné a odpovídá to i křesťanské naději. Ale tento Konec dějin není jen událostí minulosti. V Bohu je naší přítomností. A zůstává i naší budoucností. Dějiny se skončí a všechen hřích bude odpuštěn, všechny slzy budou setřeny, smrt bude přemožena, meče budou překuty na pluhy, poušť rozkvete a srdce člověka bude zcela změněno. Dílo vykoupení přinese poslední ovoce.

Tento náš čas, čas Mesiáše, je časem bdění a očekávání. My křesťané víme, koho máme očekávat, protože On přišel. Tento čas, to není čas neurčitý jako v nádražní čekárně (...). To není, jako když se čeká na Godota! Čas Mesiáše je čas práce, a obraz, který používá Písmo, je obraz rození dítěte. Síla, která zachraňuje, byla už dána, už je přítomná. Ale jaká je to síla, která je v Mesiáši a kterou dává svým bratřím? Je to síla Ducha svatého, který dává život Božím dětem. Ta síla jim umožňuje žít podle Boží svatosti tak, že zvítězí nad zlem, které drtí člověka. Člověka ničí jeho vlastní zaslepenost, jeho lež, jeho nenávist, jeho žádostivost, zkrátka všechno, co ho vzdaluje od Boha a činí ho nepodobným Bohu. To jsou síly smrti, které trápí člověka,, neboť každý hřích je ranou smrti. Ale ve světě je činná Boží síla. Je to síla převyšující všechna tato rozdělení, všechny tyto trhliny, všechnu tuto hanbu, kterou je lidstvo zraněno. Duch shromažďuje Mesiášovy bratry, křesťany, ty, kdo konají v tomto světě Mesiášovo dílo. A touto prací rození se pomalu v církvi rodí Boží děti, dokud nebude dokončeno jeho dílo. To je záhada dějin. „Celé tvorstvo společně vzdychá a svíjí se v porodních bolestech“ a nevíme, kdy se tato práce skončí. My ji nemůžeme měřit, neboť nejsme ani Otcem ani rodičem. Nepoznáváme ani časy, ani chvíle tohoto rození a tohoto dokončení. Musíme pokračovat v noci. A v křesťanském svědomí se nepřestávají ozývat tato slova Izaiášova: „Strážce, jak daleko už je noc? Strážce, jak daleko už je noc?“ (21,11)

/Wolton: Když vidíme bláznovství lidské historie právě ve XX. století, těžko rozumíme slovům: „Historie je už zachráněná a konec bude pozitivní.“/

Bible podívá různé pohledy, které jsou v protikladu s tím pokojným ubezpečováním o nejlepším světě, který je možný nebo který přijde. Přečtěte si znovu apokalyptické statě. To jsou často řeči „politického“ zjevení. Podle určitého literárního druhu, který se vyskytuje v židovské literatuře a v Kristových ústech, oznamují a odhalují tajemství časů. Je to symbolická řeč, kterou nelze brát jako fyzický nebo hmotný popis. Obsahuje nepřekonatelnou tragiku, která dává tušit nějaká dramata a mluví zcela jinak než věta, kterou uvádíte. Lidstvo si vždy představovalo svoji budoucnost a své zakončení v temných nebo radostných barvách, aniž by to Bůh chtěl, nebo nějaký člověk o tom mohl rozhodnout jedním nebo druhým způsobem. (...) /Kristus říká učedníkům: „Všichni vás budou nenávidět kvůli mně.“ a ptá se: „Až Syn člověk přijde, najde víru na zemi?“/ Apokalypsa popisuje budoucnost lidstva a časy Mesiášovy jako stále více vyhrocený, vzrůstající boj mezi silami svobody a silami zotročení, mezi silami smrti a silami života. /My měli dojem, že už jsme viděli to nejhorší, ale to nejhorší ještě může být před námi!/ Křesťanská naděje nás ujišťuje, že spása už byla dána a stále účinkuje a to i v tom nejhorším, čeho se člověk může dopustit a propast čeho nám objevilo zjevení Boží lásky, neboť nakonec nejhorší propastí pro lidstvo je propast hříchu. (...) Tato záhuba, kterou nese v sobě hřích, je dočasným a pozemským obrazem pekla a věčného zatracení lidstva i lidí. Když to člověk pochopí, tedy naděje, kterou máme, převyšuje každé zoufalství, ale ne naivností, nýbrž realizmem. To je téma poosvětimovské, chcete-li, je to téma po totalitarizmu, téma po pekle... Doufat znamená tvrdit, že vykoupení člověka je možné, zvěstovat, že Mesiáš je skrytý a že svět pracuje k porodu spásy, to znamená tvrdit, že nebudeme nikdy ztrácet naději v člověka, protože Bůh nad ním naději neztratil.

Bible říká jasně: Svět byl ztracen, měl být vymazán ze stvoření. To je velká symbolika potopy. To je Sodoma a Gomora: „Je deset spravedlivých? Je pět spravedlivých? Není.“ Svět je ztracen. A zdá se, že Bůh ho ponechá jeho záhubě. Ale nikoli. Bůh přísahá, že lidi nikdy neopustí. Tak se uzavírá nezničitelná Smlouva mezi Bohem a stvořením. Na té smlouvě spočívá naděje spásy.

/Je jen jedna historie, ale jinak ji vidí člověk, jinak Bůh, který ji s námi tvoří./

…

/Kard. Veuillot byl považován za kardinála, na kterého se dlouho čekalo. Ale krátce po nastoupení se u něho projevila rakovina. V tomto utrpení dozrál. Lustiger byl jedním z mála, kteří s ním mluvili krátce před smrtí. Přes blízkost smrti dlouze hovořil. Tajemník pak požádal Lustigera, aby zapsal obsah rozhovoru - neudělal to, a později toho litoval. Přesto vzpomíná:/

Z toho, co mi říkal, jsem si zapamatoval dlouhé rozjímání o tajemství kříže a utrpení. Mluvil krátkými větami, přerušovanými mlčením o svém úřadu, o smyslu lidského života ve světle Kristova kříže, o pohoršení a bláznovství Kříže. Musel se přiblížit ke své vlastní smrti, aby mu bylo dáno nové pochopení toho, co sám kázal. Tím, že mě učinil svědkem cesty, kterou prošel, neosoboval si osvobodit kohokoliv, aby jí prošel i on. Právě naopak. (199-200)
(...)
O církvi měl jiné vyjádření: Třikrát mi řekl, - tato věta se doslova vryla do mé paměti: „Čisté, čisté, čisté, třeba, aby všechno bylo čisté.“ A dodal: „Je třeba udělat opravdovou duchovní revoluci, papež to ví, málokteří to chápou, ale toto je pro církev třeba.“ (200)
(Lustiger se domnívá že právě rozhovor s kard. Veuillotem byl rozhodující pro jeho jmenování pařížským arcibiskupem v r. 1981)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže)