Nanebevstoupení jako konec protínání časové osy (Aleš Opatrný)

/.../

Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, "protíná časovou osu". Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze "vrácen na původní časovou osu". On dále žil, "dokud nezemřel", bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není "uchopitelný", ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec "protínání časové osy" a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: "Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám." Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti "padá" do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš "padající" do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk - a v tom je vzkříšení i pro nás.

/.../

Další slova Creda říkají: "vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce" a bude zajímavé si v této souvislosti uvědomit, kde všude věřící lidé obvykle hledají Pána Ježíše - v kostele, v bratřích a sestrách, ve mši svaté, v modlitbě, v rozjímání, ve svatostánku atd.- to poslední je mimochodem krásná specialita když někdo tvrdí, že "Pán Ježíš je zamčený ve svatostánku". Všechno výše uvedené, včetně toho svatostánku, jsou místa našeho setkávání s Ježíšem, která jsou však závislá na oné základní skutečnosti, řečené v Credu, totiž, že Ježíš "vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově". Tedy, že odešel a nestýká se s námi tak, jako se stýkal se svými učedníky.

Jak si máme Ježíše po pravici Otcově představovat? Co to vlastně znamená? Představy příliš antropomorfní nejsou nejšťastnější, i když se vyskytují ve výtvarném umění. Symbolika tohoto obrazu je jasná. Místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. Není to pouze jakési vyznamenání, je to vyjádření vrcholného Božího "ano" na Ježíšovu poslušnost. U sv. Pavla čteme, že v Ježíši našla všechna Boží zaslíbení své ano. Toto "ano" bylo dovršeno tím, že ho Otec přijímá. Výraz "sedí" má svůj smysl, protože to znamená definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy.

Se vším důrazem je třeba říci, že Ježíš sedící po pravici Otcově je Bohočlověk, ten, ve kterém je nerozdělitelně a nesmísitelně spojeno lidství a Božství, ten, který zde s námi žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Tedy po pravici Otcově je Boží Syn a současně s tím musíme říci: "Po pravici Otcově je vzkříšený člověk."

A to je ta nejfantastičtější a nejneuvěřitelnější věc, kterou tu můžeme vypovědět. Jeden z nás je u Otce. Jeden z nás je proměněn a je u Boha. K tomu můžeme doplnit z Janova evangelia: "Jdu, abych vám připravil místo." Ježíš s námi tedy počítá. Proto, jestliže svým křtem patříme k Ježíši, toto místo po Otcově pravici je místo, které nám začíná Ježíš připravovat. Ne v tom smyslu, že my bychom Ježíše "vystrnadili" z jeho pozice, ale v tom smyslu, že k němu patříme a "náš život je s Kristem skryt v Bohu" (sv. Pavel). V listě Efezským (Ef 2, 6) Pavel píše: "Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši" - na tom je velmi milé, že zde není budoucí čas. Mluví se o tom, že je to teď. Toto si člověk musí "připustit". Toto naše přináležení ke Kristu, přináležení do nebe, může být pro člověka, je-li dobře pochopeno, obrovsky mocný motiv, třeba i morální. "My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit" (Fp 3, 20 - 21). Tady je jedna paradoxní věc: naše naděje vzrostla právě tím, že Ježíš od nás odešel. Ježíš, který patřil do lidského rodu, je u Boha. Můžeme si to aspoň trošku - mně nic lepšího nenapadá - představit jako nataženou pružinu. My tady na zemi, On je u Otce, pružina je zatím držena napjatá, ale je tady ona pořád skrytá síla, která má pružinu vymrštit, a tak nás dostat k Otci. My máme svou vlast v nebi, ne na obláčku, ale v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry. Tahle skutečnost už začala tím, že jeden z nás, který byl zcela Boží, tj. Kristus - je na pravici Otcově, tím tam my už patříme, i když tam ještě nejsme. Tohle musíme jasně a hluboko vědět, že naše vlast je na nebi. Protože jsme křtem a vírou Kristovi, proto patříme Bohu. Ono to zní možná pyšně, ale to neříkám ze sebe, ani proto ne, že si jenom přeji. To říkám proto, že to říká Bůh, a já to po něm jenom opakuji, protože věc tak prostě je: máme svou vlast v nebi.


/.../


Celá řeč o Ježíšově nanebevstoupení je plná symbolů, které je třeba správně pochopit.

Sk 1, 9 - 11:

Acts 1:9 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
10 A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
11 a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."

Ježíš odešel "neuchopitelným" způsobem a právě takovým způsobem opět přijde. Oblak je místo přítomnosti Hospodinovy. Ježíše je tedy třeba hledat tam, kde je Bůh, v je bezprostřední blízkosti. Toto pedagogické líčení závěru Ježíšova života má nejpropracovanější sv. Lukáš - od smrti na kříži v evangeliu až po seslání Ducha svatého ve Skutcích. Zde Ježíš říká: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení ... budete pořtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní" (Sk 1, 4 - 5), "... dostanete sílu Ducha svatého ... a budete mi svědky až na sám konec země" (Sk 1, 8).

Pak následuje nanebevstoupení, setrvání na modlitbách, volba Matěje za apoštola a letnice.

Po nanebevstoupení bezprostředně následuje seslání Ducha svatého. Začíná doba života církve v moci a síle Ducha svatého, doba, kdy Ježíš působí ve svých učednících mocí svého Ducha. K tomuto tématu se vrátíme později.

/.../



***

Se svolením převzato z publikace Credo www.vira.cz/credo