Naše utrpení nemusí být překážkou radosti (Henri J. M. Nouwen)

První odpovědí je tedy postavit se vlastnímu zlomení zpříma a spřátelit se s ním. Snad ti to může připadat nepřirozené. Naše první spontánní reakce na bolest a utrpení je - vyhnout se mu, mít od něj odstup, nevšímat si ho, obcházet ho nebo ho popírat. Utrpení - ať tělesné, mentální nebo emocionální - zakoušíme vždy jako nevítaný zásah do našeho života, jako něco, co by tu nemělo být. Je těžké, ne-li nemožné, vidět v utrpení něco pozitivního: je třeba se mu za každou cenu vyhnout.

Je-li toto nás spontánní přístup k vlastnímu zlomení, není divu, že spřátelit se s ním nám na první pohled připadá poněkud masochistické. A přesto mě moje vlastní životní bolest naučila, že prvním krokem k uzdravení není krok směrem od bolesti, ale krok směrem k ní. Je-li naše zlomení stejně důvěrnou částí naší bytosti jako naše vyvolení a požehnání, musíme mít odvahu a nebát se seznámit se s ním. Ano, musíme najít odvahu a obejmout své zlomení, učinit z našeho obávaného nepřítele svého přítele a přijmout ho za svého důvěrného společníka. Jsem přesvědčen, že uzdravování bývá tak těžké právě proto, že nechceme poznat bolest. To sice platí o každé bolesti, ale zvláště o té, která vychází ze zlomeného srdce. Mučivá bolest a úzkost, když jsme odmítnuti, odloučeni, zanedbáváni, zneužíváni a emočně manipulováni, nás dokáže paralyzovat jen potud, pokud jim nedokážeme čelit a utíkáme před nimi. Potřebujeme-li v našem utrpení nějaké vedení, pak takové, které nás přivádí blíže k naší bolesti a připomíná nám, že se jí nemáme vyhýbat, ale máme se s ní spřátelit. (...)

Je hlubokou pravdou, že naše lidské utrpení nemusí být překážkou radosti a míru, jež si tolik přejeme, ale naopak se může stát prostředkem k nim. Je velkým tajemstvím duchovního života, života milovaných synů a dcer Božích, že všechno, co žijeme, ať je to potěšení nebo smutek, radost nebo bolest, zdraví nebo nemoc, může být součástí cesty k plnému uskutečnění našeho lidství. Není těžké říkat si navzájem: "Všechno, co je dobré a krásné, nás vede ke slávě dětí Božích." Je vsak velmi těžké říci: "Ale cožpak nevíš, že všichni musíme trpět a tak vstoupit do slávy?" Skutečná láska k bližnímu nicméně znamená ochotu pomáhat si navzájem, abychom své zlomení přetvořili v bránu k radosti.

Druhou odpovědí na naše zlomení je podřídit je požehnání. Podřídit své vlastní zlomení svému vlastnímu požehnání je podle mne nezbytné proto, abychom se se svým zlomením mohli spřátelit. Právě proto čelíme našemu zlomení tak vyděšeně, že je žijeme pod kletbou. Žít vlastní zlomení pod kletbou znamená, že zakoušíme svou bolest jako potvrzení našich negativních- pocitů o sobě samých. Je to, jako bychom si řekli: "Vždycky jsem měl podezření, že jsem zbytečný a bezcenný, a teď jsem si tím jist, protože se mi stalo tohle." Vždycky je v nás něco, co hledá vysvětlení všeho, co se odehrává v našem životě, a pokud jsme podlehli pokušení sebeodmítání, pak je každá forma neštěstí jen prohlubuje. Když nám zemře někdo z rodiny nebo z přátel, když přijdeme o místo, když propadneme u zkoušky, když prožíváme rozchod nebo rozvod, když vypukne válka, zemětřesení nám zničí dům nebo nás poškodí, spontánně se vynoří otázka: "Proč?" "Proč já?" "Proč teď'?" "Proč tady?" Žít bez otázky "Proč?" je tak obtížné, že nás to často svádí spojovat si události, nad nimiž nemáme kontrolu, s naším vědomým nebo nevědomým sebehodnocením. Když jsme zavrhli sami sebe nebo jsme dovolili druhým, aby nás zavrhli, je velmi svůdné vysvětlovat všechno zlomení, jež zakoušíme, jako výraz nebo potvrzení tohoto zavržení. Bez pořádného rozmyšlení si hned říkáme: "Vidíš, já jsem si vždycky myslel, že jsem k ničemu... Teď' to vím jistě. Životní fakta to dokazují."

Velkým duchovním povoláním milovaných dětí Božích je vytáhnout vlastní zlomení ze stínu kletby a postavit je do světla požehnání. To není tak snadné, jak to zní. Síly tmy kolem nás jsou silné a nás svět snadněji manipuluje s lidmi, kteří sami sebe odmítají, než s těmi, kdo sami sebe přijímají. Ale vydržíme-li pozorně naslouchat hlasu, který nás volá jako milované, vydržíme i žít s naším zlomením, jež pro nás nebude potvrzením našich obav, že jsme bezcenní, ale příležitostí očistit a prohloubit požehnání, jež na nás spočívá. Tělesná, mentální nebo emoční bolest žitá v požehnání se zakouší zcela jinak než tělesná, mentální nebo emoční bolest žitá pod kletbou. I malé břemeno, vnímané jako znamení naší bezcennosti, nás zavádí do hluboké deprese - až k sebevraždě. Ale i velká a těžká břemena se stanou lehkými a snadnými, žijeme-li je ve světle požehnání. To, co se zdálo nesnesitelným, stává se výzvou. To, co se zdálo důvodem k depresi, stává se zdrojem očistění. To, co se zdálo trestem, stává se jemným pročistěním. To, co se zdálo odmítáním, stává se cestou k hlubšímu společenství.

A tak stojíme před velkým úkolem - dovolit požehnání, aby se dotklo našeho zlomení. Pak se naše zlomení postupně začne jevit jako něco, co nás otevírá plnému přijetí sebe samých jako těch, kdo jsou milováni. To vysvětluje, proč lze uprostřed velkého utrpení zakoušet pravou radost, radost být ukázňován, pročišťován a prořezáván. Tak jako atleti, zakoušející velkou bolest při závodě, mohou současně prožívat radost, když se blíží k cíli, tak může ten, kdo je milován, zakoušet utrpení jako cestu k hlubšímu společenství, po němž touží. Tady už radost a lítost nejsou protiklady, ale dvě strany téže touhy po plnosti milovaného života. (53-55) (...)

Když ti teď píšu o našem zlomení, připomínám scénu z Bernsteinovy Mše (muzikálu, který napsal na paměť J. F. Kennedyho), která je pro mne vtělením myšlenky, že zlomení je třeba podřídit požehnání. Na konci tohoto díla lid vyzdvihne svého kněze, bohatě oblečeného do nádherných liturgických rouch. Kněz trčí vysoko nad uctívajícím davem, v rukou drží skleněný kalich. Náhle se lidská pyramida zhroutí a kněz spadne. Roucha se roztrhnou, skleněný kalich padá na zem a rozbíjí se. Jak prochází troskami své bývalé slávy - bosý, jen v džínech a tričku - slyší, jak dětské hlasy zpívají „laude, laude, laude“ - "Chval, chval, chval". Náhle zpozoruje rozbitý kalich. Dlouze se na něj dívá a pak, váhavě, říká: "Nikdy jsem si nemyslel, že rozbité sklo tak nádherně září". (... )

Ano, skutečně: jsme vyvoleni, požehnáni a lámáni, abychom mohli být dáváni. (57) (...)
Byli jsme vyvoleni, požehnáni a zlomeni proto, abychom byli darováni. Čtvrtým aspektem života těch, kdo jsou milováni, je - být dáván. Pro mě osobně to znamená, že jen jako lidé darovaní můžeme plně pochopit, že jsme bráni, žehnáni a zlomeni. Teprve dáváním se vysvětluje, že nejsme vyvoleni, požehnáni a zlomeni sami pro sebe, že všechno to, co žijeme, má konečný význam v tom, že to žijeme pro druhé. (...)

Jak nádherné tajemství to je! Naše nezvětší naplnění spočívá v tom, že sami sebe dáváme druhým. I když to často vypadá, že lidé dávají jen proto, aby dostávali, myslím si, že za veškerou touhou být přijat, odměněn a uznán leží prosté a čisté přání dávat. (58) (...)

Šťastný život je život pro druhé. Tuto pravdu většinou objevíme, když jsme konfrontováni se svým zlomením. (60)(...)

Má-li se chléb rozdávat, musí se rozlámat: tak je tomu i s našimi životy. Ale to samozřejmě neznamená, že bychom si měli navzájem způsobovat bolest, abychom pak lépe dávali. Rozbité sklo jasně září, ale jen blázen by rozbíjel sklenici proto, aby svítila. Pro nás smrtelné lidi je zlomení realitou našeho života, a když se s ním spřátelíme a podřídíme je požehnání, zjistíme, jak velice musíme dávat mnohem více, než jsme si kdy představovali. (61) (...)

Především je nás život sám největším darem, který můžeme dát - na to neustále zapomínáme. Když uvažujeme o vzájemném dávání, napadají nás bezprostředně naše jedinečné dary: schopnosti dělat určité věci zvlášť dobře. Mluvili jsme o tom spolu často. "Co je naším jedinečným nadáním?" ptali jsme se. Ale když se soustředíme na nadání, máme sklon zapomínat, že naším skutečným darem není to, co umíme, ale to, kdo jsme. Skutečnou otázkou není "co si můžeme vzájemně nabídnout?", ale "čím pro sebe můžeme vzájemně být?" (62)
(Henri J. M. Nouwen: Život milovaných dětí, Zvon, Praha 1994, 51-62)