Neboj se malé stádce (Kardinál Carlo Maria Martini)

Kněží ve službě nové evangelizace v církvi uprostřed sekularizovaného světa - promluva k českým a moravským kněžím Praha, 15.4.1999.

Předmluva

Eminence, Excelence, drazí kněží, jsem velmi rád, že se mohu setkat s kněžími pražské diecéze i ostatních diecézí, a srdečně vás zdravím s přáním pokoje a radosti ze vzkříšeného Pána.

Když k vám promlouvám, pociťuji určitou bázeň a chvění: především proto, že neznám vaši řeč a musím namáhat překladatele, a pak protože neznám dobře vaše historické a kulturní prostředí, témata, jež jsou pro vás nejdůležitější.

Přijel jsem do Prahy se stovkou kněží mé diecéze s touhou seznámit se s kulturním klimatem, v němž působíte. Z tohoto důvodu jsme velmi ocenili setkání s mým drahým spolubratrem, kardinálem Vlkem, s nímž se již po léta cítím velmi sblížen a který ve svých zkušenostech prožil některé z nejzávažnějších problémů našeho století: střet s ateismem, s komunistickou ideologií a nyní se sekularizací.

Já sám jsem, již téměř 20 let, biskupem diecéze, která zahrnuje velkoměsto vyznačující se všemi problémy moderních metropolí: problémy ve vztahu k rodině, k práci, k imigraci, k veřejnému pořádku, k drogám, konzumismem, sekularismem, rostoucí náboženskou lhostejností.

V takovém kontextu si klademe otázku: Co znamená být knězem ve službě nové evangelizace v církvi uprostřed sekularizovaného světa? To je námět pro mou promluvu, námět, který nabízí množství zamyšlení, otázek, zkušeností.

Jsou to témata, která jsme prohloubili v posledních letech, především počínaje oním 2. lednem 1986, kdy Jan Pavel II. v listě evropským biskupům poprvé užil termínu „nová kvalita evangelizace“. Řekl tehdy: „Hlubokým a složitým kulturním, politickým a eticko-duchovním proměnám, které daly nové uspořádání životu evropské společnosti, musí odpovídat nová kvalita evangelizace, která by dokázala znovu předložit v přesvědčivých pojmech dnešnímu člověku trvalé poselství spásy.“

Od té doby se stále více užívala formulace „nová evangelizace“ také v oficiálních dokumentech církve. Např. v Christifideles laici z roku 1988 v podtitulu k číslu 34 čteme: „Nastal čas zahájit novou evangelizaci.“ A v apoštolském listě Tertio Millennio Adveniente papež na adresu synodů při přípravě na jubilejní rok píše: „Základním tématem synodů je evangelizace, totiž nová evangelizace“ (č. 21).

Nemám však v úmyslu teoreticky prohlubovat zmíněná témata, neboť nemám v oblibě abstraktní a všeobecné rozhovory. Spíše se chci přidržet Božího slova.





Ježíšovo osvětlující slovo

V Lukášově evangeliu je verš, který nám, podle mého názoru, pomůže pochopit, jaký má být vnitřní postoj kněze povolaného k evangelizaci v sekularizované společnosti. Ježíš říká: „Neboj se, malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (12,32). Chtěl bych se s vámi zamyslet nad tímto textem ve dvou krocích: lectio a meditatio.


Lk 12,32 – lectio

První krok, lectio, spočívá v pozorné četbě úryvku a v jeho umístění v kontextu.


Kontext verše 12,32

Jaký je bezprostřední kontext? Lukáš poté, co vyprávěl podobenství o pošetilém boháči, který naplnil své stodoly a v noci byl překvapen smrtí, uvádí řadu povzbuzení, v nichž se opakovaně vrací myšlenka: nedělejte si starosti. Např. 12,22: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat“, v. 25: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život i jen o chvilku?“ Tak ještě několikrát až k našemu verši 32, který začíná pobídkou: „Neboj se.“ Jistě si vybavíte paralelní text v Matoušově evangeliu v kapitole 6 verše 25 nn, který začíná slovy: „Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty?“ Oba texty, Matoušův i Lukášův, jsou dokonale paralelní, až na jednu výjimku. Matoušův verš 34 – „Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ – není u Lukáše, který místo toho uvádí verš 32: „Neboj se malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Jde tedy o Lukášův vlastní verš a je třeba umístit ho v kontextu jeho evangelia, zvláště v jeho 12. kapitole, jež obsahuje celou řadu povzbuzení typu: „Nebojte se.“

Jestliže od bezprostředního kontextu Lukášova přejdeme k širšímu kontextu Písma, všimneme si četných biblických textů, které začínají výrazem: „Neboj se.“ Kdosi říká, že je jich alespoň 366: na každý den v roce jeden a jeden navíc pro přestupné roky, a také rok 2000 bude přestupný. Jde tedy o povzbuzení, které velmi leží Pánu na srdci.

Kromě úzce paralelních textů s výrazem „neboj se“ existují jiné biblické texty, které podtrhují kontrast mezi lidskou malostí, nevýznamností a velikostí poslání. Důležitý je v tomto směru verš Dt 7,7: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům“. Zajímavý je rovněž verš proroka Micheáše: „A ty Betléme Efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“ (5,1). Ještě připomínám 2Kor 4,7 a 2Kor 6,8-10, kde se staví do protikladu k apoštolově slabosti velikost jeho poslání.

U Lukáše bych pak chtěl připomenout dvě slova o malém a velkém: Lk 13,18-19 – hořčičné zrnko – a Lk 13,20-21 – kousek kvasu, který prokvasí celé těsto.

Paralel je tedy opravdu mnoho a nemohu je uvést všechny. Pokládám za užitečné citovat ještě alespoň jeden text, z Deuteronomia, jenž vyjadřuje hluboký smysl pro kontrast mezi naší malostí a velikostí úkolu, který je nám svěřen: „Neříkej si v srdci: Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes“ (8,17-18).





Analýza jednotlivých slov

Vrátíme se k Lukášovu verši, který jsme umístili v kontextu celého Písma, a zastavíme se u jednotlivých slov.

1. První slovo: „Neboj se.“ Řekl jsem již, že toto povzbuzení se vyskytuje v mnoha biblických knihách, a teď chci připomenout některá zvlášť významná místa. Andělovo poselství Marii: „Neboj se, Maria“ (Lk 1,30), andělovo poselství Zachariášovi: „Neboj se, Zachariáši“ (Lk 11,13), poselství, které Pavlovi ve vidění říká Pán: „Neboj se! Jen mluv a nemlč“ (Sk 18,9-10).

Výzva k odložení každého strachu je v Božím jednání s každým z nás trvalá. Přichází mi na mysl kniha Duchovních cvičení od mého učitele, sv. Ignáce z Loyoly, který v Pravidlech pro rozlišování duchů píše: „Je vlastní Bohu a jeho andělům, že se svými vnuknutími dávají pravou radost a duchovní útěchu, a zbavují každého smutku a rozrušení pocházejících od nepřítele“ (č. 329).

2. Druhý výraz: „malé stádce“. Termín „stádce“ je užíván často k označení věřících. Např. u Jana 10 se Ježíš představuje jako dobrý pastýř svého stádce a v 21. kapitole Janově je Petr pověřen, aby pásl beránky a ovce.

Ptám se: proč je toto stádce „malé“? Mohlo by se myslet, že je označeno jako malé, protože je na počátku, a následně se stane velkým. Mně se však zdá, že tento přívlastek označuje trvalou podmínku menšiny, která bude charakterizovat církev po staletí. Lukášův text působí vskutku dojmem, že Ježíš si byl vědom, že pravděpodobně málo učedníků ho bude následovat důsledně podle evangelia, přestože spása se nabízí všem. Neříká: „Neboj se, malé stádce, neboť se staneš velkým“, ale „neboj se, neboť se zalíbilo Otci dát vám království.“ Toto je jisté poselství textu: není důležitý počet. Jakkoli je malý, důležité je, co se líbí Otci.

3. Dostáváme se tedy k třetímu výrazu: „Zalíbilo se vašemu Otci dát vám království.“ To je teologicky klíč textu. Výraz „zalíbilo se“ - řecky eudokesen – se vyskytuje v některých důležitých kontextech jako Lk 10,21: „V té chvíli (Ježíš) zajásal v Duchu svatém a řekl: ´Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo´“. Nebudu citovat další místa, ale chci zdůraznit, že slovo „zalíbilo se“ označuje něco, co náleží k Božímu plánu spásy.

Můžeme tedy říci, že stádce, ačkoliv se cítí malým, má jistotu, že je zahrnuto v plánu spasitelné lásky Otce.

Existuje navíc paralelní výraz ke slovu eudokesen, a sice dei, „bylo nutné“: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26). I zde se ukazuje na jakousi nutnost Božího plánu. Stejně ve Skutcích 14,22: „Je třeba mnoho vytrpět, abychom vešli do Božího království.“

Ježíšovo slovo nás vede do středu poselství o spáse, a je pochopitelně základním vztahem k Otci. Důvodem proti strachu je vědomí, že jsme v rukou Otce.

4. „Dát vám království.“ Co znamená „dát vám království?“
U Lukáše 8,10 to znamená „znát tajemství Božího království,“ podobně u Marka 4,11: „Vám je dáno tajemství Božího království.“ Zdá se mi však, že nejjasněji mluví v tomto smyslu Daniel 7,18: „Království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“ Nejedná se jednoduše o nějaké poznání, ale o dar království samotného.

To nám připomíná Lukáše 22,29, kde Ježíš říká apoštolům shromážděným kolem něho k poslední večeři: „Odkazuji vám království, jako mně je odkázal můj Otec.“ A ještě Lukáš 17,20-21: „Když se ho farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim:´Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ´Hle, tady je!´ nebo ´tam je!´ Neboť Boží království je mezi vámi.´“

Malé stádce si má být jisto, že bude mít království v budoucnu a že je v království již nyní.


Lk 12,32 – poselství pro nás dnes

V kroku zvaném meditatio se ptáme: jaké poselství obsahuje Lukášův verš?





Důvody strachu

Nejdříve se ptáme, jaké důvody měli ke strachu apoštolové a jaké důvody budeme mít dnes my.

Apoštolové měli pravděpodobně tři důvody strachu: Bylo jich málo. Proti nim existovalo mnoho nepřátelství. Lidé se přibližovali k evangeliu, ale pak se znovu vzdalovali.

Také našich důvodů je mnoho a jsou dobře známy: Církev se dnes jeví jako malé stádce uprostřed sekularizovaného světa. Pozorujeme, že církev má malý vliv na veřejný život. Konstatujeme, že ubývá povolání a že mladým lidem je těžké nasadit se cele pro evangelium. Ještě to vysvětlím šířeji.





Daný stav

Alespoň v Itálii jsme na jednu stranu malým stádcem a na druhou stranu velkým stádcem. Je totiž mnoho lidí, kteří žádají křest, žení se a vdávají v kostele, chtějí církevní pohřeb. Samotné stavby určené pro bohoslužbu jsou viditelné a některé překrásné. V tomto smyslu je u nás církev ještě většinou. Jdeme-li však hlouběji, skutečnost se mění. Klesl počet těch, kdo se pravidelně v neděli a o svátcích účastní mše svaté. Veřejný vliv církevních prohlášení je slabý, zvláště v morální oblasti. Je málo křesťanů, kteří se skutečně nasazují ve farnostech a ve společenstvích ke svědectví evangeliu.

Italská situace může být tedy popsána takto: je tu angažovaná menšina, která nese tíži líné většiny. Bylo by snazší, kdyby byla jen menšinou, nebo jen většinou, je však touto sloučeninou, která zatěžuje. Poznáme-li se v malém stádci ve smyslu, že je málo nasazených, můžeme se nechat posílit Ježíšovým slovem u Lukáše 12,32.





Chybné strategie

Jak žít v situaci menšiny, která nese tíži líné většiny? Jak překonat strach, že jsme malým stádcem?

Zmíním některé strategie, které jsou po mém soudu chybné.

- Je chybné vydávat silný hlas, abychom působili dojmem, že je nás mnoho.

- Je chybné domnívat se, že když snížíme požadavky evangelia, přijme ho více lidí.

- Je chybné lamentovat nad současností a nostalgicky oplakávat minulost.





Strategie doporučená Písmem

Lukášův verš doporučuje strategii, kterou vyjádřím v několika následujících bodech.

1. Ať je nás málo či mnoho, musíme se svěřit Bohu a těšit se z jeho povolání a příslibu.

2. Musíme pohlížet s realismem na danou situaci, přijmout výzvy i úskalí, ale s nimi i prozřetelnostní příležitosti stavu malého stádce.

3. Je třeba opřít se o základní jistoty, které naznačím způsobem tezí.

- Stav menšiny je skutečnost, nikoliv cíl. Cílem je, aby všichni lidé byli spaseni a dosáhli k poznání pravdy. Být menšinou není žádným dobrem a netěší nikoho, přesto však je součástí Božího plánu („Otci se zalíbilo“).

- Tento stav se musí proměnit v evangelizační úsilí. Ježíš vypráví podobenství o rozsévači, o kvasu a o malém stádci, aby ukázal, že skutečnost menšiny zahrnuje prozřetelnostní důraz na poslání.

- Situace malého stádce je podmínkou chudoby, která zviditelňuje evangelní odpoutanost, a tak je podmínkou autentického rozlišování toho, co platí před Bohem.

- Dále podporuje styl nezištnosti a čisté služby bez nároků.

- Nakonec, podmínka menšiny nabízí příležitost pracovat společně s jinými lidmi dobré vůle, i na cizích iniciativách, nakolik je zaručena etika a bezpečí před instrumentalizací.

Jde tedy o to, uznat prozřetelnostní možnosti vlastní „malému stádci“, objevit způsob, jak působit ve světě vycházejíce přitom ze situace menšiny. Žijíce proti proudu velké hodnoty – nezištnost, pokoru – vzbudí malé stádce v sekulární obci nostalgii po onom pravém humanismu, po němž všichni prahnou, protože k němu patří spolehlivost, důvěra, solidarita, jež jsou laickými protějšky víry, naděje a lásky.

4. Poslední téma bych chtěl nastínit, i když neznám vaše prostředí. Mluvil jsem o něm v poslední době ve své diecézi a týká se způsobů, jakými má církev, coby malé stádce, účast v sociální a politické sféře státu. Domnívám se, že v nich může být přítomná za čtyř podmínek:
- nesmí omezit úsilí křesťanů na podpůrné a charitativní působení

- musí se, i jako malé stádce, naučit myslet politicky, to znamená brát v úvahu souhrn společenských hodnot

- musí ve společnosti přispět k vytvoření společného hodnotového systému

- musí podporovat pravidla dohody mezi občany, a využívat přitom všech možností demokracie.

Tímto způsobem církev jako malé stádce může mít velký význam v dnešní demokratické společnosti.





Závěr: dar Eucharistie a Slova

Zakončím otázkou: jaké jsou situace, v nichž zvlášť kněz působí vlivně, přestože církev je malým stádcem? Kde je pro kněze to malé zrno, které se stane velkým stromem, kvas, který prokvasí těsto?

Pro kněze je malým zrnem především Eucharistie. Eucharistie slavená s vírou a láskou je vskutku malým zrnem, které pronikne společnost. A spolu s Eucharistií je kouskem kvasu, který prokvasí společnost, Boží slovo, když je posloucháme a předkládáme.

Svěřuji vám Pánovo slovo k Pavlovi, které jsem již citoval: „Neboj se! Jen mluv a nemlč... Mám totiž v tomto městě mnoho svých lidí“ (Sk 18,9). Vzpomínám, že když jsem před 20 lety přišel do Milána jako biskup a poprvé jsem se setkal s místním kněžstvem, jeden kněz se zvedl a přečetl mi tato slova. S odstupem času mohu říci, že stále nacházím mnoho lidí, početný lid, který s touhou čeká na Boží slovo a je přitahován Eucharistií. Totéž ze srdce přeji i vám.

Publikaci vydalo Pastorační středisko Praha