Několik slov k misiím /ThDr. Jiří Skoblík/

Latinské slovo "missio" znamená poslání. Otec posílá Syna, Syn posílá Ducha, Duch posílá členy církve a tak dále. V bibli se na doklad důležitosti misií obvykle cituje závěr Matoušova evangelia: "Jděte ke všem národům..." Nebylo by správné přehlédnout, že z jedenácti učedníků "někteří pochybovali". Pochybnosti doprovázejí učedníky už od velikonočního rána, jak je patrné zvláště u Marka.

Nicméně Ježíš pronáší jednoznačnou řeč, jejímž tenorem je slovo "všechno": veškerá moc, všechny národy, zachovávat všechno, jsem s vámi po všechny dny. Při slovech "jděte ke všem národům", by se docela dobře mohla vybavit představa třebas takové Austrálie, Grónska nebo Nového Zeelandu, tedy oblastí, o kterých tehdejší posluchač neměl nejmenší tušení. Jak vysoko překračují někdy slova obzor posluchačů a jak teprve nepředstavitelná budoucnost dá klíč k porozumění. "Veškerá moc" je očekávaný kontrast k veškeré bezmoci na kříži. Výraz "všechny národy" je ohlasem proroka Daniela (7,14) o Synu člověka, přicházejícím "na nebeských oblacích" jako nadzemská bytost, podrobující všechny národy povinnému holdu. Zatímco u proroka donutí osoba k holdu, v evangeliu učení k přijetí vábí.

"Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal": víme vůbec, co všechno bylo Ježíšem řečeno a nařízeno? Co jako historická osobnost řekl, prošlo nutně sítem evangelistů. Je to autorizováno, ovšem v doslovném smyslu historického záznamu je nutně rozdíl, jak říká samo evangelium (Jan 21,25). Na druhé straně je řada výroků, které v evangeliu zapsány nejsou, ale žijí v církvi. Poznámka "učil je mnohému o Božím království" nedošla písemného záznamu. "Zachovávat všechno" je komplikovanější, než by se na první pohled zdálo.

A ještě ke slovu "přikázal": jak nevěrohodně by znělo "doporučil"! Ježíš mohl na adresu všech národů své učení přikázat proto, že má univerzální platnost. Nikdy nebudeme moci pustit z ruky kladivo, kterým otloukáme omítku kulturního nánosu na univerzální tresti Ježíšovy zvěsti. To si dnešek uvědomuje jasněji, než dřívější doba, ale jakou to dalo v historii práci a kolik ztrát to zavinilo, než jsme si to uvědomili. "Po všechny dny": jak koresponduje tato asistence s tím, že se papež omlouvá celému světu za omyly, k nimž došlo v dějinách církve? Týká se příslib i dnů, za které bude třeba omluva? Jak je Bůh až otřesně nevtíravý. To jen vtíraví lidé si myslí, jak prospěšně jednají.



Nyní k vlastní misijní problematice:

(1) osobní disposice.

Nejprve malý exkurs o českém "misijním území". Po právní stránce je misijní území vymezeno tím, že určité prostředí dosud nevyprodukovalo církevní organizaci s biskupem v čele "pokud možno z domorodého obyvatelstva". V kouzelné vesnici na Karlovarsku je na velikém prostranství nádherný kostel pro davy lidí. Řeklo by se, že je to misijní území plzeňské diecéze. Jenže oblast je spravována domorodým plzeňským biskupem, nejde tedy právně o misijní území. Z pastoračního hlediska se ovšem takové označení vnucuje.

Osobní disposici misionáře může charakterizovat tento sled tezí:
Nemilované nenaplňuje. Někteří učitelé duchovního života soudí, že jen kapky, přetékající přes okraj plného kalicha mají v misijní činnosti cenu. Kde je pohár poloprázdný, platí "kdybych lásky neměl". Misionář musí dozrát, víno musí být do jeho poháru dolito, aby začalo přetékat. Neznámé nelze milovat. Neznalost Písma je neznalost Krista, říká Jeroným. Přetékající pohár předpokládá seznámení se, i když tím není láska zaručena.

Vyčkat výzbroje Božího Ducha. Ani tam, kde je dobrá vůle a láska k Mistru, nemusí svítit zelená. V podstatě jde o neartikulovatelnou osobní biografii každého z nás, kterému to shůry došlo. Pak disponuje ryzostí úmyslu přispět zdrženlivě, taktně a nevtíravě ke krystalizaci přesvědčení bližního (rozdíl mezi Danielem a Matoušem). Kdyby někdo omylem šel nesprávnou cestou, Duch dává tiché pokyny a pak se stáhne. Třeba poctivě přiznat, že žádný misionář v pravém i přeneseném slova smyslu vlastně není dokonale připraven. Ale toto se nežádá. Sv.Pavel byl jistě geniálním misionářem, ale nelze říci, že byl nezdokonalitelný.



(2) kulturní prostředí.

Jestliže se misijní činnost odehrává na rozlišných kulturních a civilizačních úrovních, platí, že je poselství podáváno zabalené do vyšších civilizačních vymožeností. Posluchač by byl proti sobě, kdyby je nepřijal; možná ho přitahuje víc obal, než jádro. Hladiny kulturních a civilizačních vymožeností Vojtěcha a východních Prusů nebyly souměřitelné. Křesťanství tehdy patřilo k existenci v politickém životě - na jedné straně to usnadňovalo jeho přijetí, na druhé hrozilo zfalšování jeho pravého významu.

Co však, když se hladiny vyrovnají, tj. civilizační vymoženosti misionáře byly dohnány úrovní posluchače. Obal je majetkem obou, nikdo jím druhého neobohacuje. Co se stane s jádrem? To je vlastně česká současnost. Klasičtí misionáři to měli v jistém smyslu snadnější, přinášeli nový svět, i když jim hrozilo umučení.

Dále misionář nesmí nikdy zapomenout, že subjektem přijetí víry je jedinec s nepřenosným mravním souhlasem. Nepodléhat pokušení čísel. Masy neznamenají, že už bylo všechno získáno. Subjekt souhlasu s nabízenou naukou je reprezentantem společnosti, je znamením toho, co bylo přineseno všem, i když to všemi nebylo přijato. V životopise jednoho Číňana z 18. století, který žil v čínském kulturním a civilizačním prostředí, se uvádí, že byl hluboce nespokojen s tím, co mu společnost dala názorově na cestu životem. Hledal a hledal, až se náhodně setkal s tajně působícím francouzským misionářem a přijal víru jako to, co hledal. To neznamená, že Čína je získána pro křesťanství, nýbrž jen tolik, že Boží Duch si našel jednu perlu. Jan Zlatoústý na konci života prosí, aby se mu podařilo pro Boha získat jedinou duši.



(3) otázka metody.

Morální teolog Rőmelt říká, že při vypracovávání a zdůvodňování nějakého mravního požadavku nutí současnost etika opustit model učitele a žáka a nahradit ho myšlenkou diskuse, pohybem debaty ke středu, konsenzuálním řešením (nelze popřít, že dosažení názorové jednomyslnosti nevylučuje společný omyl).

Když se vyrovnává s otázkou sexuální orientace zájemců o registrované partnerství, přispívá po svém do společné debaty prosbou dobře zvážit, zda jejich orientace neznamená objektivně jisté ochuzení toho, co bylo člověku dáno do vínku Bohem nebo přírodou. Snad je taková formulace psychologicky účinnější, než doporučit nějaký dokument. Něco se nadhodí a chceš-li, zamysli se a rozhodni. S tím musí misionář v určitém typu společnosti počítat také v oblasti víry. Katolický esejista Jean Lacroix vyžaduje při dialogu, aby se účastník dokázal na chvíli postavit na stanovisko druhého partnera, třebas až k pocitu jakési intelektuální závrati. 2.vatikánský koncil konstatuje, že ekumenismus je nemyslitelný bez předchozího vnitřního obrácení člověka.

Není divu, že náročnost misijní práce vyvolala v život jedno z nejnovějších vědeckých odvětví teologie - misiologii s řadou specializací, zabývající se komplikovaným, mnohovrstevným problémem, jak přinést světu stále platný Ježíšův nárok, obsahující mimo jiné požadavek ponořit přitakávající posluchače do Boží bytosti (to je totiž podstata křtu).