Neměli bychom se bát jeho blízkosti /Karl Rahner/

(Flp 4,4-7)

Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

Filipská obec byla první evropskou obcí, kterou Pavel založil při své druhé misijní cestě během velmi krátkého pobytu, který musil být velmi brzy ukončen. Byla to obec jemu opravdu milá, kde byly velmi dobré poměry a kde panoval skutečný křesťanský život. Byli to ovšem též pouze lidé: existovaly menší třenice a podobné záležitosti - ale jako celek byla tato obec skutečně tím, co Pavel sám řekl: korunou jeho apoštolátu. Této obci píše z vězení, jak praví ve svém dopise, jako dík za to, že mu chtěla pomoci podporou, kterou mu předal posel obce. Nevíme přesně, kde se nalézalo toto vězení. Mohlo to být za jeho prvního věznění v Římě, je však možné, že se jednalo o dřívější, nikoliv přesně známé uvěznění v Efezu, odkud Pavel psal své obci do Evropy. Ať je tomu jakkoliv: je to osobní dopis, bezprostřední upřímný dopis. Neprobírají se v něm velká abstraktně-teologická témata, ale Pavel píše od srdce k srdci. Proto jsou jednotlivé oddíly tohoto dopisu vzájemně volně seřazeny. Na jednom místě Pavel říká něco o sobě, jak se mu vede, jaké chová naděje, uvádí modlitby, na jiném místě praví opět něco k obci, co jí přeje, jak jí děkuje, uvádí jednotlivá jména z této obce.

A tak můžeme tento dnešní text také dobře považovat za malý samostatný oddíl tohoto dopisu. Jednoduše si jej společně přečtěme. Pavel tu říká: "Radujte se stále v Pánu." Opět tedy jsme jako křesťané vyzváni se radovat, mít radost v Pánu s vědomím, že jsme spojeni s Kristem, že v něm žijeme, jednáme z jeho milosti a tak i z jeho milosti se radujeme. Připomíná se nám to, jsme k tomu vyzýváni, jedná se tedy o křesťanskou ctnost. Věci, jež nemůžeme změnit, nám není třeba připomínat, ve vztahu k nim nás není třeba napomínat. Když se tedy k radosti musíme nechat nabádat, pak ji pravděpodobně nemáme v míře, ve které bychom ji mít měli. Proto si chceme dnes znovu nechat říci od apoštola: "Radujte se stále v Pánu!" On sám dodává, protože je to pro něj naléhavá připomínka - ví totiž, že se to snadno řekne a hůře koná: "Opakuji: radujte se!" K tomu přidává zcela jinou přpomínku: "Vaše ušlechtilost," tak praví, "ať je známa všem lidem." Ne všechno, co křesťan má, myslí, věří, prožívá, trpí a po čem touží, je všem ostatním srozumitelné a známé. Neboť, jak Pavel jednou pravil: Duchovní věci se dají "posoudit jen s pomocí Ducha" a my, kteří žijeme v Kristově Duchu, "nepodléháme úsudku nikoho". Avšak - to říká Pavel na tomto místě - dobrotivost, mírnost, vnitřní pokoj a vyrovnanost, tyto vlastnosti mají druzí lidé přece jen na vás pozorovat! Patrně tito lidé nezaznamenají, že je to něco zvlášť křesťanského, ale na tom zpočátku přece vůbec nesejde. Mají si všimnout, že jste dobrotiví, přátelští, mírní, pokojní, moudří, otevření, milující lidé. To mohou všichni zaznamenat. Ještě patrně nepoznají nejhlubší kořen, z něhož to vše takto prožíváte, ale mají tak zakoušet a zaznamenat alespoň plody vašeho křesťanství. Praví tedy Pavel: "Ať je to známo všem lidem!" Snad pak začnou mít pomalu ponětí, že to prožíváte z hlubších zdrojů, než patrně oni sami vlastní. "Vaše ušlechtilost," praví Pavel, "ať je známa všem lidem"!

Je to zvláštní: Najednou v řadě těchto připomínek Pavel nepokračuje a nepřidává žádnou další, ale uvádí: "Pán je blízko." Jak je to pozoruhodné: zvěstuje-li morálku, myslí na Krista, když myslí na křesťany a když myslí na všechny ostatní lidi, mezi nimiž žijí, myslí na Pána. Myslí na Pána jako na blízkého, nikoliv jako na toho, který jednou dříve žil a nyní jednoduše odešel a je na nebesích. Myslí na blízkého Pána, na toho, který je s námi ve svém Duchu, ve svém slovu, ve svém bratru a své sestře, na toho, který přijde, který bude stále hlouběji pronikat do našeho života, který bude tento náš život stále více do sebe vtahovat, kterého je možno v jeho Duchu, jeho moci, jeho vlastních, stále trvajících dějinách chápat v jediném velkém příchodu. A je i nám blízko: přichází i do našeho životního osudu, který je zaměřen na konečný bod - smrt a soud, jež jsou možná blíže, než si myslíme. Pán je blízko. Je blízko nám všem. Jsme i my jemu blízko?

Této blízkosti se však nemáme obávat. Máme ji pociťovat jako blaženou a zachraňující blízkost, jako blízkost naší spásy, naší síly, jako blízkost zaslíbení a naplnění, jako blízkost toho, co je nám vlastní, jako blízkost, ke které je zacíleno celé naše bytí, celé naše dějiny, celé naše určení. Jestliže bychom takto prožívali tohoto blízkého Pána a byli mu takto blízcí ve víře, naději a lásce, pak tato blízkost by byla právě radost a mír. Proto Pavel pokračuje: "O nic nemějte starost!" Má na mysli ony mučivé starosti, stravující starosti, vysilující starosti, jež člověka činí malým, jež ho vnitřně rozbíjejí, jež mu znemožňují, aby stál nad svým osudem. Mluví o starostech, které mají pohané. O těchto starostech praví, že takové my mít nemáme. Takových bychom se měli zbavit. Jsme tedy veselí, bezstarostní lidé, kteří mohou radostně prožívat své dny? To nemá Pavel na mysli. Ví, že máme své starosti, ví, že pociťujeme tíhu života, jeho úzkost a jeho nedostatky. Ale - tak myslí, když pokračuje - ve všem, co nám působí starosti a námahu a tíhu a úzkost a nedostatek a bolest, "ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním". Ve všech modlitbách mají být vysloveny tyto naše nedostatky, a přece tak, že jsme nakonec otevření a svobodní, uvolnění a klidní, usmíření a trpěliví. Ve všech modlitbách a prosbách - s děkováním: zvláštní! Když Pavel mluví o modlitbě, prosbě, o modlitbě vyplývající z existenčních starostí, pak k tomu přidává slovo "eucharistie" - tohoto slova je zde užito - děkování. Modlíme se tak, že jsme malí žebráci Boží zahrabaní v našich malých starostech? Nebo se opět jednou pozvedne naše srdce ve velkém díkuvzdání, které je současně velkou prefací, jež je vsazena do eucharistické slavnosti našeho života, do velkého díkuvzdání křesťana za to, že je stvořený, povolaný, posvěcený, vykoupený, omilostněný, osvědčený, ukrytý v Boží prozřetelnosti? Za to, že ho očekává věčný život, že je blízko Pán, který je přívětivý a mírný a jehož milosrdenství je bez konce? Poděkujme někdy též za to, že naše díkuvzdání, naše prosby se dostanou k Bohu a že prosba se poté splní, že dobré dílo, jež Bůh na nás již započal a pro něž mu právě děkujeme, též dokončí v den Kristův, který je blízko. "Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši!" Opět: tento pokoj je v Ježíši Kristu, k němuž patříme, jehož milujeme, jehož tělo přijímáme. V něm máme konečný, obsáhlý pokoj. Převyšuje naše myšlení, i naše srdce. Proto často ani vlastně nevíme, že jej máme. Ale je zde a o něm praví Pavel: Tento blažený, klidný pokoj stojí jako stráž před našimi srdci, aby je opatroval, může téměř - tak je možno též vyjádřit příslušné řecké slovo - zajmout naše srdce a mít je pod ochranou. Pokoj Boží není nakonec to, co činíme a konáme, ale je to skutek Boží na nás, skutek moci jeho milosti. A tak prosíme, modlíme se a přejeme si vzájemně, aby tento mocný pokoj svou vlastní silou se současně zmocnil našich srdcí, opatroval bránu našeho srdce, chránil nás před tím, aby žádný zmatek, nenávist, roztržka, nejniternější neshoda, žádná konečná nedůvěra vůči Bohu, vůči našemu životu, vůči našim bližním nerozpoltila vnitřně naše srdce tak, že bychom ztratili tento konečný pokoj. Pokoj Boží, který převyšuje všechno myšlení, ať chrání vaše srdce, a jestliže srdce, pak i mysl úvahy, programy, přání a vůli v Ježíši Kristu.

To tvoří epištolu dnešního dne. Přeměňme ji sami v modlitbu, aby též naše prosby a modlitby dospěly k Bohu, aby pokoj a radost neustále přebývaly v našich srdcích v Ježíši Kristu, abychom děkovali věčnému Otci, že nás povolal do království Syna své lásky. Máme žít svorně a v pokoji. Naše niterné křesťanské smýšlení v Ježíši Kristu má tak být jako mírnost a dobrotivost zjevné všem ostatním lidem, aby i oni, ať již bezprostředně nalézají Pána a jeho milost či nikoliv, v každém případě naším prostřednictvím vysledovali něco málo o Kristu. A to alespoň onou dobrotivostí a mírností, jež v zásadě, jakkoliv se jedná o lidskou ctnost, je plodem milosti Boží. A Bůh nechť naše srdce ochraňuje nyní a na věky.