Novoroční meditace /Karl Rahner/

Přichází nový rok. Co přinese? Nemyslím ve světě, politice a církvi. Myslím: pro mne. Právě pro mne. Neboť taková otázka a taková starost jsou oprávněné. Uvažme totiž: jednou odejdu a víc zde nebudu. A má víra, nikoliv má egoistická domýšlivost, říká, že teprve pak budu opravdu existovat, že budu tím, čím jsem se zde a nyní stal. Neboť výnos tohoto času se shromažďuje v tom, co nazýváme věčností, mou a tvou jedinečnou, nezaměnitelnou a nepřenositelnou věčností. Mám tedy právo tázat se, co mně nový rok přinese. A všechny ostatní události jsou přece nakonec důležité jen tím (ovšem v míře, kterou povrchní lidé vůbec netuší), jak tomuto člověku, onomu, mně a tobě přispějí k této věčnosti. Neboť to ostatní uplyne a jako rychle překonané, není proto příliš důležité. I když je též možno říci, že při správném pochopení se právě toto pomíjející stává rodícím se věčným, dokonaným dočasným. Nejde zde tak o to, co - z hlediska času - přijde až "potom", protože to ostatně také uplyne. Tedy: zajímám se o to, co nový rok přinese. Zajímám se o to s celou vážností věčnosti. Vždyť to, co přijde, již neodejde. Přijde, aby to zůstalo. Uskuteční se, aby to existovalo, nikoliv aby se to ztratilo. Vtrhne to do prázdnoty času, aby ji naplnilo. Je to tajemství věčnosti v čase. Nemohu brát dost vážně to, co nový rok přinese, jak by se to brát mělo. Dokud totiž své bytí prožívám v čase, který probíhá, stále si myslím, že v tom není nic jiného než to probíhání času. Musím se stále probouzet: uskutečňuje se ve mně to, co je věčné, nyní, najednou a navždy, právě nyní, kdy se domnívám, že to, co zde probíhá a ubíhá, není tak moc důležité.

Ne všechny mé okamžiky jsou těmito událostmi, které zůstávají, naplněny stejně. Kdy by pak byl určitý okamžik mého času "naplněn" tak, jak se hovoří o "plnosti" času, která pro svět jako celek nastala skrze ztělesněné Slovo Boží? Zřejmě by to bylo v tom okamžiku, ve kterém bych se zcela bdělý, statečný a rozhodný naprosto soustředil do tohoto okamžiku, když bych uchopil zcela sám sebe a to, co jsem zcela já, úplně vložil do své svobody. A kdy bych pak tuto svobodu zcela usebranou a uchopenou, v tom, co se nedá popsat a co se nazývá láska k Bohu (k Bohu, kterého skutečně známe jen tehdy, když se nám toto nepopsatelné podaří), v tomto okamžiku tomuto Bohu zcela odevzdal (aniž bych se sentimentálně vnucoval, nýbrž odevzdal ji s veškerou mocnou silou a mlčelivou věrností, neboť tento Bůh je přece Nepochopitelný). A vlastnil bych pak sám sebe jen tak, že toto sebevlastnění by bylo aktem dokonaného odevzdání. Přirozeně je to vše pojato jako křesťanský čin. Neboť činem takového uskutečňování (ať to víme či nikoliv) je v tomto řádu skutečnosti víra a milost. A tento Bůh, kterého zde máme na mysli, je dosažitelný jen proto, že on sám (zůstávaje nekonečný) se k nám přiblížil (ať to víme či nikoliv) v Ježíši Kristu, Slovu lásky, jež Bůh vyřkl do našeho světa, aby bylo možno toto slovo slyšet zde, kde bychom jinak neslyšeli nic než ono Boží mlčení, o němž nevíme, zda představuje blažené slovo lásky nebo obsahuje věčné zatracení. Avšak kdy dochází u mne k takovému činu? Kdy se zcela soustředím a zcela svobodně odevzdám Bohu? Ano, je již správné, chvályhodné a dobré říci (nemělo by to ale působit přílišné uklidnění): myslíme na Boha, máme dobré úmysly, plníme jeho přikázání, a proto (tak uvažujeme) se nám vlastně nemůže nic stát. Musí nám být příznivě nakloněn, musí nás odměnit (říkáme my katolíci), při nejmenším nás musí omilostnit (říkají mnozí jiní). To vše může být pravda (vlastně nikoliv: je to již pravda, ale ne celá pravda, o kterou se zde jedná). Avšak musíme Boha milovat z celého srdce, ze všech sil, z celé duše. A k tomu musí dojít, dokud ještě putujeme daleko od Pána, dokud ho ještě nenazíráme tváří v tvář. Neboť tato zaslíbená blaženost má být jen zdefinitivněním času, tedy jeho trvalé naplnění, naplnění lásky v tomto čase.

Abychom Boha zcela dosáhli, musíme se mu v tomto čase svobodně zcela odevzdat. Nejde to laciněji. Neexistuje zde žádná jiná cesta. A veškerá milost spočívá v tom, že nám udělí, abychom to konali, nikoliv v tom, že nám poskytne blaženost, aniž bychom se o ni (v čase, jež má funkci věčnosti) sami přičinili. I ubohý lotr na kříži je ještě vyslyšen tak, že ve své poslední hodině začne věřit a milovat z celého srdce, ze všech sil a z celé duše. Avšak kde se to děje ve mně? Kde milost Boží úplně vítězí při bezmezné svobodě, v které bojácný a ustrašený tvor, který se jinak nechce od sebe odpoutat, nalezne odvahu ke skoku, aby skutečně zcela zapomněl na sebe ve svém Bohu? Kde a kdy toto svedu? Muselo se mi to již někdy podařit, mohl bych odpovědět s útěchou. Neboť důvěřuji v to, že žiji v Boží milosti, že jsem nalezl jeho odpuštění a svatého Ducha, který jako láska Boží je vylit do našich srdcí. Proto by to s projevem totální lásky k Bohu, bez jejíhož uskutečnění nikdo nemůže svého Boha definitivně nalézt, nemělo být tak nebezpečné a tolik nepravděpodobné. Dá se říci (je možno se tímto způsobem ptát, abychom se mohli tázat méně úzkostlivě), že je nutno, aby člověk v jádru osoby někde a nějak miloval Boha, skutečně opravdově a upřímně, avšak tak, že "nyní" ještě není potřeba svůj celý život začlenit do této totální lásky k Bohu? Přitom "nyní" vyjadřuje okamžik, kdy se úzkostlivě klade otázka a při tázání se ukazuje, že jsme ještě na cestě, ještě v dějinném běhu bytí, a proto ještě nemusíme být definitivní, neboť jako dějinné bytosti definitivní ani být nemůžeme. Avšak je nutno běžet. Nelze úmyslně a ztrnule stát na místě, je nutno chtít dál, chtít růst v této lásce. Ale když to konáme, pak je přece nyní již vlastně všechno v pořádku (když ještě v sobě nenalézáme všechno přeměňující lásku, v nás chtivých a sobeckých, i když máme dobrou vůli ve víře). Máme přece lásku a ona poroste, když úmyslně nepromarníme šance, které nabízí život a milost Boží. Opakuji: to všechno může být správné (ne, ono to správné je a je to útěcha).

Ale není to útěcha úplná. Neboť někde musí právě pak jednou nastat v mém životě okamžik plnosti času: musí se uskutečnit to veliké a svaté, okamžik (tichý a mlčelivý jako vánoční noc), ve kterém se srdce člověka zcela odevzdá do rukou Nepochopitelného (do nichž upadnout je strašné), takže je skutečně prázdné, když se navrátí zpět a dar nevezme opět tajně s sebou (jak se to většinou děje). Máš, srdce, důvěru doufat, že se ti to jednou podaří? Máš již na to naději, protože jsi (budiž ti to přiznáno) již snad s tím započalo? Protože se domníváš, že přece již nějak miluješ nebo alespoň po tom toužíš? Je to již dostatečný závdavek pro tuto naději, pro tuto opovážlivou (a přece naprosto nezbytně nutnou) naději, že budeš jednou skutečně a opravdu zcela milovat? Ach, může se tak zdát: čím je srdce starší, tím méně se mu to daří. Stává se unavené a slabé. Chladné a otupělé. Člověk už neví: pokračuje dál jako dosud, protože nemůže již jinak, když uvízl a ustrnul v drezúře každodenní minulosti, nebo nemůže již jinak, protože tato neschopnost je blaženou odměnou opravdové svobody? Zvrhla se ctnost na úroveň rutiny, vzlet na prázdný chod, věrnost na zvyk?

Kde existuje plnost času v mém životě, kde je ta veliká hvězdná hodina, která obsáhne celé bytí? Neboť ta musí existovat. Člověk přece vlastně nesestavuje svůj život dohromady kvantitativně z jednotlivých dobrých skutků. Každý skutek je spíše projevem celku, možností věnovat celý život Bohu. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by jediný skutek rozhodovat o celém životě. To však činí každý uvědomělý skutek ("těžký" hřích a též "těžký" dobrý skutek, který přece také musí existovat a který se právě tak musí podstatně lišit od "lehkého" dobrého skutku, právě tak jako "těžký" hřích od "lehkého" hříchu). Avšak kdy jsem konal takové skutky, ty důležité, ty které jsou tak závažné jako já sám, protože kladou na váhy Boží celého člověka?

Často se hovoří o nejdůležitějších hodinách, nejkrásnějších a nejsvětějších okamžicích v životě člověka a myslí se pak střídavě - podle toho, co se právě slaví - na první svaté přijímání, den svatby, příjetí těla Kristova, svátost kněžství a jiné významné události. Jsou tyto události ony hledané veliké hvězdné hodiny života? Jsou plností věčnosti, která vchází do okamžiku času? Mohlo by se to tak jevit. Co může být přece většího a rozhodujícího než například okamžik, kdy člověk ve svém těle přijímá chléb věčnosti - tělo Pána, který se pro nás vydal na smrt? Avšak každý ví, že tento chléb, který je plností času, je možno přijímat i nedůstojně a tak konzumovat život jako svůj soud. Každý ví, že s plností svátosti (i když ji nepřijímáme nehodně) se vždy nepřijímá i plnost toho, co tato svátost označuje a sama o sobě obsahuje, plnost milosti. Nikoliv každé přijetí plnosti času je příjetím plnosti mého času. Je možno žít v okamžiku Kristově, a přesto vlastní život může probíhat ve svém čase nečinně a prázdně nebo alespoň do značné míry bez naplnění. Bylo by podivuhodné, kdyby v této svátostné podobě zde byla plnost vlastního času, kdyby plnost času se stala přitomností v mém životě. Pak by zde bylo všechno: věčná Boží plnost by byla přítomna a tato vnitřní přítomnost by zde byla uchopitelná ve svém vlastním ohlášení, které by zároveň nemohlo být už více jednoznačné, osobní a církevní, více existenciální a kultovní. Plnost by zde spočívala v naplněném znamení, v obrazu věčné hostiny, hostiny naplnění. Člověk by vyprázdnil kalich vlastního života až do dna a hle, byl by zřejmě jednotný s kalichem Kristovým. Tak tomu může být, tak to (snad) má být, i když nemůžeme tvrdit, že Bůh každému přisoudil, aby se velikou hvězdnou hodinou jeho života stala právě ta událost, když se svátostné znamení naplnění světa a jednotlivce uskuteční v tomto jednotlivém životě. Sice s požehnáním a omilostněním, ale patrně právě jen tak, že přijímáme jen malou část této milosti; a jen malou část oné milosti, pro kterou by v srdci samém místo bylo, kdyby to srdce nebylo bojácnější a skoupější, než by musilo být.

Tak se může stát, že větší hodina, více naplněný čas se uskuteční tam, kde znamení (v širším smyslu) pro to je chudší a méně jednoznačné, žádné "opus operatum". Může se stát, že někdo vyprázdní kalich svého života se svým životem a smrtí v hodině, která není hodinou eucharistické hostiny. Ale i pak, v této své vlastní hodině, žije z hodiny Kristovy, protože ten pro všechny ostatní lidi jejich vlastní hodinu získal v té své hodině, která se zpřítomňuje v mešní oběti a pokrmu. Může se stát, že někdo v odříkavém mlčení, jež nikdo nezpozoruje, při nějaké zdánlivě "malé" oběti, náhle prorazí všechny zdi, za kterými se dosud jeho bojácný egoismus opevňoval, a vyrazí do Božích dálek. Možná, že on sám příliš nepozoruje, že by měl něco zapsat do svého deníku. Jen se najednou dostal tak daleko, jen je zde v tichu náhle něco bezejmenné, tajemné, jakoby bezbarvé a nepopsatelné. Avšak všechno je jiné. To, co je přítomno, nelze klást vedle jiných věcí, které prostor života vyplňují jako komoru na haraburdí; nedá se to s nimi porovnat ani dohromady s nimi uspořádat ve shodě nebo rozlišení. Člověk odešel, vydal se na cestu, pustil se. A hle: náhle je všude a má všechno (možná, že si myslí, že to není "nic", protože je to všechno) a nepotřebuje již žádný nosný základ, protože sám se stal něčím jako vznášející se celostí, která sama sebe (v celosti Boží) podpírá, aniž by padla, protože pro opouštějícího opuštěného neexistuje nic, kam by mohl padnout.

Může se stát, že se někdo bojí této mlčenlivé nekonečnosti, jež se mu neotevřela v abstraktním myšlení, ale v zakoušení přijaté rozsáhlosti jeho bytí, kterou je duch. A může se stát, že jakoby vylekán se znovu uteče k tomu spolehlivému ve svém životě, k hmatatelným lidem, vymezeným povinnostem, formulovaným přikázáním. A pak vlastně nezpozoruje, že to všechno je sice nutné (má to být duch a nikoliv blouznění) - ale že toto vše není nutné, aby se k vůli tomu opustilo to ostatní - právě jako způsob opravdového přijímání nekonečnosti. Ta se v tom skutečně nalézá a není to jen výhledová odměna našich dobrých a omezených skutků. V těchto dobrých skutcích spočívá přece (když mají onu váhu, o níž byla řeč) milost. Tato milost je však nakonec Bůh sám, "nestvořená milost", věčný Duch lásky. Tento Bůh je v ní sám přítomen. Není jen přislíben jako odměna skutků, je ve své vlastní skutečnosti tím, kdo vůbec umožňuje, aby tyto skutky byly tím, čím být mají a musí (mají-li vůbec být něčím, co má nějakou platnost, mají-li být "spasitelnými skutky): dveřmi, jež jsou otevřeny do svobodné nekonečnosti Boží. Přirozené mravně dobré skutky a smýšlení by byly skutečnostmi (pokud by existovaly samotné nebo kde se takto vyskytují), které samy do sebe uzavřené by byly Bohem odměňovány něčím, co by bylo Božím darem, nebyl by to však Bůh sám. "Dobré skutky" (uvědomělého nebo anonymního) křesťana obsahují nekonečnost samotného Boha jako podmínku své možnosti (pod názvem milost) a jako svou "odměnu" (nazývanou věčný život). A jelikož Bůh si nepřál žádný jiný svět než ten, do kterého vložil sám sebe a nejen své stvořené účinky, proto platí: všechno konečné má smysl jen jako výstup do bezměrné, mlčenlivé a nepochopitelné nekonečnosti.

Tak se může stát, že malá cibulka, kterou hodíme chudákovi přes plot zahrady, je tou hvězdnou hodinou; malá pozornost, která zapomene očekávat díky; anebo odpuštění, které vůbec nezpozoruje, že odpouští; malá kapka krve, která vyteče ze srdce a padne, aniž bychom si uvědomili, kam přijde, padne, aniž srdce zahořkne, ale vydrží tiše bolest smrti a téměř nevíme, proč a jak se to vše může podařit. Tu je někdo zcela sám a od této samoty se neodpoutá a nedělá z toho zásluhy. A jiný byl vždy slušný, a byl proto považován jen za hlupáka, a nerozhněvá se nad pomateností světa, nad tím, že spravedlivý je považován za blázna, a nesplácí si ani on sám útěchou cti a uznání za svou slušnost (jako náhradou za chválu od druhých), neuchovává si tajně tuto útěchu, aby to alespoň později použil a sklidil pochvalu světa (nebo alespoň svého přítele nebo své ženy, které si naříká na svůj osud). Je prostě slušný. Jinak vůbec nic. To se uskutečňuje zázrak slušnosti zapomínající na sebe, slušnosti (znovu) se naivně rodící, která je cudnou láskou k Bohu ve všedním životě. A nebo někdo koná své povinnosti; nerozbíjí manželství ani skutkem ani v myšlenkách, ačkoliv se mu tato povinnost věrnosti zdá krajně obtížná, i když si připadá jako někdo, kdo sám sebe vyškrtává. A nebo je zase někdo, kdo se modlí. A najednou zapomněl, že se modlí, zapomněl, že něco chce (a proto se pokouší tímto způsobem získat to, co si přeje), zapomněl, že mluví, a je tu jen jediný: sám Bůh, mlčící, němý, ale přítomný, bezejmenný, nevyslovitelný a nepochopitelný, neporovnatelný, avšak je zde. Nejspíš zde, protože my sami nejsme již zde přítomni; uchopený, protože my se opuštíme a sami sobě zmizíme; je zde, neboť konečně už nejsme doma sami u sebe, ale ... - ano, to vlastně již nelze vypovědět. Neboť kdybychom to o sobě v okamžiku takovéhoto oproštění chtěli vypovědět, ocitli bychom se již zpátky v přehlédnutelnosti své definující výpovědi a svého vlastního bytí, a když to vypovíme (což někdy musíme), nekonáme to, co ve výpovědi říkáme.

Ano, existují takové šťastné chvíle, mohou nastat. Ale ještě je přece nemáme, když o nich mluvíme. Neboť obratný člověk může o tom také mluvit, když to slyšel od jiných nebo když z toho pocítil ten nevyhnutelný zbytek, který jako ingredience ducha a milosti je ještě obsažen i v těch lidských skutcích a zkušenostech, které jsou duchaprázdné a zbavené milosti. Neboť člověk by přestal být duchem (kterým je, i když brousí nůž, aby jako dravé zvíře zabil jiného člověka), přestal by být trvale "pokoušený" milostí (což však vždycky je), kdyby vůbec nic nezakusil z toho, co se vlastně s úplností děje v takovýchto velikých hvězdných hodinách. Avšak nikoliv každé zakoušení je zakoušení přijaté, uchopené s veškerou mohutností srdce. Plnost času a věčnosti se ještě nezrodila v srdci člověka, když z ní okusil malý kousek a velkolepě filozofuje o tomto malém pokusu.

A tak zůstává otázka: udála se již taková veliká hvězdná hodina v plnosti mého času? - Pošetilá otázka. Vlastně se tak nemůžeme tázat. Neboť by to pro mne nemělo žádný užitek, kdybych něco takového mohl vypovědět o některém minulém okamžiku svého života. Je možné, že to mohu říci, mohu se domnívat, že k tomu došlo, když jsem jako dítě při prvním svatém přijímání pozval Pána, aby přišel do mého srdce, které ho tak miluje. Když se však takto ptám, pak zjevně kladu tu otázku, protože se domnívám, že mi je k užitku něco, co se tehdy stalo. Užitečná je totiž jen plnost mého času, která nezmizela. Užitečné je jen, když taková hodina věčnosti je skutečnou událostí dnes nebo zítra, neboť pokud je člověk poutníkem, pokud je čas časem, je každý okamžik jako štafetový běžec s pochodní. Nesmí si ponechat hořící světlo jen pro sebe, ale musí je předat i dalšímu. A jen když ten další je uchopí a nese dále, má běh předchozího cenu a význam. Život se vlastně neskládá z částí - tam, kde existuje duch a nikoliv fyzika - ale probíhá jako nedílný celek, který se vytváří v čase, a to ve všem, s čím se setkává. Nemám tedy nic proto, že jsem to získal dříve, ale mám to, čím jsem se již dříve stal, protože se tím stávám stále znovu. To dřívější je vždy pouhá výzva nechat být to, co se vytvořilo, a příslib, že se i nyní podaří, co se již jednou zdařilo. Jen z nepodstatné teoretické zvědavosti nebo z bolestivé lítosti, která minulost chce přeměnit v budoucnost, je možno se obrátit ke své minulosti, abychom nahlédli, co se tam událo v oblasti velikých hodin věčnosti.

Když se tedy ptám, zda se v mém životě, v mém ubohém, prázdném životě plného klamu i v tak zvaných dobrých věcech, které jsem konal, již udála taková veliká osudová chvíle, pak by bylo třeba se spíše ptát: odkud z budoucnosti ke mně může přijít taková hodina? Musím ji nalézt v tom, co ke mně přichází. V tom musím hledat i ty minulé hodiny. Neboť jen tehdy, když v tomto uvedeném existují, zůstávají mně ty hodiny, které mi Bůh ve své milosti mohl věnovat i v minulosti. Poklad minulosti je svoboda budoucnosti. Konali jsme dobré skutky, abychom se je naučili konat, milovali jsme, abychom se učili lásce. Z budoucnosti mi přijde vstříc s nelítostnou milostí Boží vlastně znovu celá má minulost aby zůstala uchována nebo aby byla vykoupena. Neboť co může uniknout tomu, který nalézá Boha a jakou šanci by bylo možno propást, když stále ještě máme šanci vlastnit srdce a být schopni Boha z celého srdce milovat? Boží spravedlivý hněv však postihne toho, kdo neuvěří z celého srdce tomuto blaženému poselství jeho milosti, které je totální šancí našeho života. "Realismus", který pouze ví, co v konkretním člověku i v lidech obecně existuje (totiž velmi málo a velmi ubohého), není žádný realismus. Zapomíná totiž na to, co je nejvíce reálné: na Boha, věčnou budoucnost a potřebu takovou budoucnost si přivlastnit jako velkolepou milost člověka. Splnění této totální možnosti se nemusí vždy a všude dít se slzami radosti a dojetím, jak bychom to rádi měli. Unavené a zlomené srdce, jež pomalu shořelo na vyprahlý popel neviditelným plamenem utrpení a zklamání, je ono srdce, jemuž je tato blažená šance přislíbena nejvíce, nikoliv nejméně: blahoslavení lkající, blahoslavení žíznící.

Tak tedy přicházíš, nový roku. Rok jako každý jiný. Rok nářků, zklamání nad mým já i nad jinými lidmi. Když Bůh buduje dům naší věčnosti, vztyčí krásné lešení, aby tuto budovu vystavěl. Tak krásné, že bychom se v něm nejraději zabydleli a jako špatné nalézáme na něm jen to, že se má opět zbourat. Toto bourání pak nazýváme bolestnou chatrností našeho života, naříkáme a stáváme se melancholickými, když se nám při pohledu na nový rok zdá, že nevidíme než strhávání domu svého života. Ve skutečnosti však tento dům za postaveným a bouraným lešením tiše vyrůstá pro věčnost. Nikoliv, nadcházející rok není rokem zklamání ani rokem krásných iluzí. Je to rok Boží. Rok, ve kterém mi veliké osudové chvíle přicházejí tiše a nenápadně vstříc, ve kterém plnost mého času vchází do mého života. Zda ty chvíle zpozoruji? Nebo zda nezůstanou prázdné? A to proto, že se mi budou zdát příliš malé, příliš skromné a všední? Navenek ostatně také nebudou vypadat jinak než okamžiky ve všednodennosti dobrých skutků a normálních opomenutí běžného člověka. A proto je mohu přehlédnout: trocha trpělivosti, jež by mému okolí udělala život poněkud snesitelnější; potlačená výmluva; odvaha stavět na důvěře vůči někomu jinému, kterému bych raději nedůvěřoval, neboť se domnívám, že jsem s ním udělal špatné zkušenosti; to, že opravdu ponechám na sobě pohanu (Bože, jak je to těžké, když se jedná o věci, které se dotýkají mé sebelásky); nechat upadnout do zapomnění nespravedlnost, které se někdo vůči mně dopustil, a bez nářku, hněvu, zatrpklosti a odplaty v sobě toto bezpráví dál nepěstovat; věrnost v modlitbě, jež není odměněna "útěchou" nebo "náboženským zážitkem"; pokusit se milovat a ne pouze s polknutou zlostí z dobře míněného egoismu snášet ty, kteří mi jdou na nervy (přirozeně, že oprávněně); pokusit se v "hlouposti" jiného člověka vidět určitý důmysl, jenž sice není můj, ale proto ještě nemusí být hloupý; tolerance, při níž netolernace druhého se nesplácí vlastní netolerancí; snaha nezneužívat své ctnosti jako privilegium pro své chyby; dobrá vůle polepšit sám sebe, když vidíme hříchy u jiných a rádi bychom je zreformovali; důsledně a tvrdě uplatňovat vůči sobě přesvědčení, že sami sebe velmi rádi klameme a necháváme před sebou zakryty mnohé chyby a ubohosti, jež by nám u kohokoliv jiného velice vadily; neprojevená stížnost a opomenutá chvála vlastní osoby a ještě mnoho dalších věcí, které by se vlastně staly dobrými, kdybychom je neustále praktikovali (i když je pravda, že je lepší dělat něco, než nedělat nic, když nestihneme všechno udělat najednou).

Člověk si skutečně musí někdy vyzkoušet takovéhle samozřejmosti všedního dne. Pak se stanou úděsné. Mohou nás skoro zabít, když se neužívají v rozumných homeopatických dávkách. V těchto věcech jsme pak úplně hloupí; máme dojem, že nás to stojí víc, než co z toho dostáváme. Nevyplatí se to, nevyplatí se to ve světě a nevyplatí se to ani, když máme přitom dobré svědomí a uvnitř si s uznáním pochvalujeme takové množství námi vybudovaných ctností; neboť i to pozbude pro člověka smyslu. A teprve pak přijde ve všech těchto maličkostech řádného smýšlení (jež je v zásadě velmi křesťanské, při nejmenším anonymně křesťanské) bod, kde se to mravné stává teprve opravdu mravním a náboženským: kde se stává branou k nekonečnému a věčnému. Kde dostane člověk zaplaceno "ničím", tj. ničím, co by bylo pozorovatelným - ani navenek ani vnitřně. Pak je v tomto "ničem" opravdu přítomen Bůh a konečná ztráta je nekonečným ziskem, jehož hodnocení nacvičujeme reálným vyhodnocováním této ztráty. "Doplácíme" pouze při pozemském vyhodnocování vlastního života. A jen za tuto cenu je možno získat Boha. Je třeba se naučit tuto mystiku všedního dne. Jen pak se stane plnění zákona - namísto co by mělo povahu respektování předpisů nejvyšší správy světa (což se nikdy nepodaří pořádně splnit a člověka to jen dráždí a uvádí do mrzutosti jako bezprávného nádeníka) - svobodným úsilím ducha Božích dětí. Takováto mystika všedního dne je milost. Zcela a naprosto milost. Avšak to neznamená, že člověk nemá dělat nic jiného než se pokoušet jakoby bez Boží přitomnosti čekat, až ho Boží milost proti jeho vůli přinutí. Boží milost totiž "nutí" tak, že daruje člověku dobrou vůli a tato Bohem daná dobrá vůle se zezdola jeví jako veliká a poctivá snaha samotného člověka. Tuto snahu je však nutno správně řídit tím, že se nacvičováním mystiky všedního dne učíme nacházet příchuť věčnosti projevující se v čase.

Když praktikujeme tuto mystiku všedního dne, pak jsme patrně i připraveni vidět vznešené možnosti života, hodiny hrdinných obětí (pokud jsou někomu nabídnuty), smrtelně nebezpečné zkoušky, blaženou marnotratnost, svaté pošetilosti a nakonec umírání, kdy prožíváme vlastní smrt, která je smrtí v Kristově smrti. Jak bychom mohli být vyzbrojeni, kdybychom předtím ve všedních dnech neosvědčili pozornost a - pokud to je možné - se nepřípravili pro takovéto vznešené chvíle, které si nikdo neurčuje sám, ale které přicházejí podle vlastního nevyzpytatelného zákona? Kdo nenalezl příchuť věčnosti v běžném čase, ten s úzkostí takovýmto chvílím uhýbá, bojí se a cítí, že jsou nad jeho síly. Nepřijde mu ani na mysl, že ho právě potkává veliká milost života. Je pro něj samozřejmé, že "něco" takového nemůže očekávat - jeho vnitřní slabost v odvaze, na základě níž chápe sám sebe, to jistě očekávat nemůže. Mělo by být naší povinností takovouto mystiku všedního dne nacvičovat. Je protikladem k "povinné věrnosti" pedanta, který je zatvrzelý ve "ctnosti" a nejraději by existoval i dále na věčnosti jako malý úředník milého Pána Boha za předpokladu, že zde dostane vždy přesně zaplacený svůj plat (pokoj a řád a "vítězství" lidí "dobrého smýšlení" na zemi). Jisté je, že existuje všední den, kterému většinou nemůžeme ujít, vždyť i svatí někdy zívají a musí se holit. Není tak jisté, že nám budou darovány chvíle, které jsou i z našeho hlediska veliké a významné. Musí tedy existovat věčnost v rámci všedního dne. Neboť víme, že každý člověk, který na této zemi pobývá zdánlivě jako děsně tuctové zboží, je hoden stát se věčností, a to zde, na této zemi, kde se zdá, že nemá nic jiného na práci než se starostmi si vydělávat svůj chléb, vdát se či oženit a hubovat na politiky, když právě nekouká na nějaké fotbalové utkání nebo nedává k dobrému svůj názor na Picassa.

Snad proto i ke mně přicházejí veliké osudové chvíle jen v podobě všedního dne. Mnohé takové "situace" všedního dne se těmito velikými osudovými chvílemi nestanou. Nelze se zcela exponovat v každém okamžiku. A největší svobodě je nutno věnovat maximum, neboť nejniternější skutečnost má podklad v nejhlubší možnosti, ta nám je však darována. Umění zcela se vydat úplně svobodně je největší dar. Není poskytnut každému v každém okamžiku. Ale právě tento dar může být člověku poskytnut v drobných situacích všedního dne. Kdo může říci, kdy taková chvíle nastane? Jednáme vždy v neodhadnutelném, s rizikem a šancemi tohoto neodhadnutelného. Náhle tam, kde jsme to v přijetí tohoto neodhadnutelného jen tušili, je nám darováno svrchované naplnění. A přece je toto naplnění naše, protože jsme je (nikoliv uvědoměle) ve víře přijali.

Nadchází rok takovýchto možností. Měli bychom slavit Nový rok s hlubší vírou, než jak to my mrzutí a zbaběle nevěřící činíme. Přichází budoucnost. Bláhoví se domnívají, že přichází, aby jako nějaká morbidní Smrtka hledala minulost. Ve skutečnosti přichází proto, že se chce stát věčností. Budoucnost se neumenšuje, ale stává se teprve sama sebou, když se stane minulostí, a to minulostí, která v člověku, jenž má Boha, je neohraničenou přítomností. Přichází budoucnost, která zůstává. Přichází v plnosti mého času, prostřednictvím velikých osudových chvil svobody, která věří, doufá a miluje. Co mi nový rok přinese? Boha v plnosti mého času. Kdo ví, dokonce snad i tak, že poslední ubíhající okamžik již nepředá pochodeň věčného světla žádnému dalšímu okamžiku, ale ta pochodeň už bude svítit jako světlo věčné. Kdo ví? Běžím, praví apoštol. Nepohlížím nazpět. Nemyslím, že jsem již dosáhl cíle, ale běžím, abych jej dosáhl. I novému roku je možno zavolat "maranatha" (přijď náš Pane)! Neboť přichází Pán. I v novém roce mého života. Co mně přináší nový rok? Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, přináší tajemství jeho smrti a jeho života do mého života a mého umírání, jeho jasné světlo do úsilí mé víry, jeho zaslíbení do obtíží mé naděje, jeho lásku ke mně do stále nového pokusu ho láskyplně nalézt v účasti na jeho osudu. Nadchází rok Páně.