O významu darů Ducha

O VÝZNAMU DARŮ DUCHA SV.
ROZHOVOR S ALEŠEM OPATRNÝM
Jan Mazanec, KT č. 23/2003 (8.6. 2003)

Duch nevyznamenává hodné křesťany

Německý dominikán Michael Marsch napsal, že skrze dary Ducha Svatého se život křesťana uzdravuje ze stresu a rutiny. Co pro nás tyto dary znamenají a co je jejich hlavním účelem, o tom jsme hovořili s ředitelem Pastoračního střediska sv. Vojtěcha v Praze P. Alešem Opatrným.




Proč nám vůbec Bůh dává ještě další dary, když už nám dal život věčný?

To je jako kdybych se ptal, proč jíst, když mám přijít do nebe! Svatý Pavel vysvětluje, že dary Ducha Svatého jsou dány lidem, aby byli druhým užiteční a aby Kristovo tělo dělalo pokroky. A Kristus sám řekl apoštolům, ať se nerozcházejí do světa bez přijmutí darů Ducha jako nutnou výbavou pro misii, a také, že jeho Duch je uvede do plné pravdy. Dary jsou přechodnou výbavou pro pozemský život církve.


Ani jeden dar Ducha tedy neslouží jednotlivci?

Ne, i když některé slouží církvi zprostředkovaně. Třeba dar víry - jsem schopen nasadit víru v modlitbě ve prospěch druhých. Každopádně dary nejsou vyznamenáním pro hodné křesťany, ale jde o svobodný Boží dar (řecky charisma - "svobodně z lásky dané"). Pořadí naší pozornosti má být: nejprve Bůh, pak náš úkol, pak teprve výbava k tomu úkolu v podobě nápadných či naprosto nenápadných darů.


Některé jakoby "exkluzivnější" dary je těžké vysvětlit nevěřícím - například dar jazyků...

Nesrozumitelnost darů pro nevěřící je normální. Dar jazyků lze přiblížit větou: "Člověk se zvláštním způsobem modlí." Pokud dar pochopím jako uschopnění k modlitbě, které jsem dosud neměl, nemusím s ním nikde "hauzírovat" ani ho skrývat. Ten dar mě postrčí, abych se k něčemu "domodlil", ale když se vytrhne z prostoru modlitby, není to dobře. Křesťan nemůže svou velikost v církvi měřit neobvyklostí svých darů.


Jsou darem i láska a víra?

Víra je dar i lidský čin. Schopnost lásky máme od Boha. Ale říct, že největším darem Ducha je láska, je nepřesné. Je to ovoce Ducha, ale má naději být věčné. Apoštol Korinťanům píše, že např. dar prorokování zanikne (je určen pro pozemskou existenci), kdežto láska je věčná, protože čím jiným bych měl být k Bohu připoutaný? A Augustin píše: "Bez lásky člověk dary Ducha používá nedokonale nebo vůbec".


Proč sv. Pavel mluví o jiných darech než katechismus?

To jsou jiné citace! Tzv. klasické dary v katechismu vycházejí z Izajáše (Iz 11,2) a je to charakteristika ducha Hospodinova, který spočine na Mesiáši. Kdežto Pavel (např. 1K 12,4-10) dává příklady, čím mají být lidé té obci užiteční. Ani Izajáš ani Pavel nepodávají úplný výčet obdarování od Boha. Dary ostatně "nasedají" na schopnosti. Třeba uvádět lidi do tajemství Písma může jen ten, kdo umí mluvit. Ale jeho schopnost mluvení "umocní" teprve dar, pokud se řídíme zásadou, že dary slouží výstavbě církve. Nikomu neupírám jeho moudrost, ale až díky ní pomůže druhým k Bohu, pak mluvím o daru Ducha a pak jeho moudrost jde "nad" jeho schopnosti.


Proč sv. Pavel píše: "Nejvíc usilujte o dar prorocké řeči"?

Korinťané se hádají o dar jazyků, a tak jim Pavel říká: "Vždyť ten dar mám taky a víc než ostatní, ale neblázněte a nechtějte ho všichni, spíš usilujte o dar proroctví." Tím ovšem myslí to, aby lidé byli schopni druhým sdělit jim určené aktuální Boží poselství.


Máme usilovat o poznání darů, když přece víme, že Duch vane kudy chce? Jak ho poznáme v darech?

Z Pavlových textů lze odvodit, že rozlišení pravosti darů je záležitostí těch druhých, církve. Nelze vítězoslavně zakřičet: "Mám tento dar, sedněte si přede mnou na zadeček". Rozpoznání darů jde ruku v ruce s poznáváním Božích úkolů. Němci mají hříčku "Gabe-Aufgabe" - ve smyslu, že Boží dary jsou pro člověka úkolem. Sloužím Bohu a ptám se, kam mě posílá a tedy i čím mě vybavuje. Když chci po dělníkovi, aby vykopal studnu, dám mu krumpáč. I Bůh dává úkol, pro který by mě měl i vybavit - a tu výbavu se snažím rozpoznávat.


Člověk tedy není schopen sám rozlišit svůj dar?

Pavel říká dokonce o prorokování, že jen jeden prorokuje a ostatní rozlišují. Člověk může své povolání pochopit, ale potřebuje druhé přinejmenším k potvrzení. Bohužel občas někdo nechce vzít na vědomí, že druzí rozlišují lépe než on.


Můžeme tedy někoho přesvědčovat, že má určitý dar?

Ono stačí úkolovat, pomoct mu jeho dar realizovat v nějaké úloze, kterou přijme. Jestliže znám člověka, který má schopnost potěšovat nemocné, tak ho za nimi pošlu a půjde to bez velkých řečí.


Pokud se naopak ve společenství objeví lidé, naprosto jistí nějakým darem, i když jej nemají, co má dělat kněz?

Měl by mít větší dar rozlišení, ale jeho radu oni nemusí přijmout. Určitá míra nejednoty i napětí je v každém společenství, ale nesmí přerůst v destrukci. Kněz se musí ptát, co je horší: jestli skupinku eliminovat nebo počkat, zda to samo vyhyne, pokud to není od Boha.


Mají představení církve k rozlišování darů přednostní právo?

Biskupům a kněžím je to přímo uloženo, ale neznamená to vyloučení ostatních. Koncil říká, že představení mají rozlišovat, ale Ducha nezhášet. Třeba kněžství předpokládá zejména dar hlásat evangelium a dar vedení, na představených semináře je rozpoznat tato obdarování. Když pět lidí tvrdí, že pan XY má určitý dar a biskup řekne, že ne, tak slovo biskupa díky jeho odborné i duchovní kvalifikaci váží víc.


Mám o dary "usilovat" (sv. Pavel), když jsou to přece z lásky dané dary?

V Korintu tehdy všichni chtěli mít dar jazyka a Pavlova slova "usilujte o dary" dnes můžeme přeložit jako "všímejte si taky dalších darů". "Usilovat" lze třeba modlitbou. Když cítím, že mě Bůh staví před úkol, mám právo prosit za výbavu k jeho splnění. Ale nemáme Bohu posílat "přesné objednávky" podle našeho vkusu.


Může přijmout dar Ducha Svatého člověk bez uzdravených vztahů k sobě či k druhým?

Proč ne, Bůh není úzkostlivý. Nikde není řečeno, že i člověk trpící nějakou patologií nemůže být Bohem obdarován. Ovšem rozlišit (zejména v začátku), co je Boží dar a co patologie, považuji v duchovním vedení za nejtěžší úkol. Písmo také zmiňuje, jak Duch sestoupil na ty, kteří ještě nebyli pokřtěni. A zatímco ostatní váhali, sv. Pavel říká: "Můžeme odepřít křest těm, kdo přijali Ducha?" Problém je, když je člověk silně nepřipraven. Buďto ho obdarování povzbudí a život se mu změní k lepšímu, nebo nechá vedle sebe dar i nepořádek, což bude deformovat i jeho službu druhým.

Po přijetí daru člověk zajásá slovy "Bůh mě má rád..."

Ne, měl by říci: "Bůh mě k něčemu potřebuje." Důležitější je poznat, co po mně Bůh chce, a ne, jak se mám uplatnit. Nositel nemá s darem obcházet jako s kořistí. Má být fascinován Bohem samotným, ne jen darem. Ku prospěchu církve někdy je i to, že se dotyčný s darem na veřejnosti neukazuje, když ví, že to způsobí rambajs. Dar se musí zakomponovat do celého duchovního života.


Mohou nám být dary odebrány?

Proč ne? Bůh je svobodný. Ani jich nemusíme zneužít, my je ztratíme prostě proto, že je nepotřebujeme. Tady je rozdíl mezi darem a schopností: schopnost je dlouhodobá i celoživotní, kdežto obdarován můžu být jen pro jedinou událost. Nelze brát dar technicky: s darem uzdravování můžu kdykoli kohokoli uzdravit.


Mají dary Ducha Svatého i nevěřící?

Není žádný "regulační duchovní úřad", omezující působení Ducha Svatého. V církvi však rozeznáváme obecné působení Ducha a dary, čili životní výbavu lidí, křtem připojeným ke Kristu. Bohužel někteří katolíci mají "problém" s tím, že by dary Ducha mohli mít letniční, evangelíci či pravoslavní. A naopak. Naštěstí tam i tam jen někteří.


***

Se svolením převzato z: KT č. 23/2003