O životě církve v městských farnostech (Rozhovor s A. Opatrným)

Přítomnost církve uprostřed sídliště

Městský život se nepochybně odráží v podobě církve a farnosti. S ředitelem Pastoračního střediska sv. Vojtěcha v Praze P. Alešem Opatrným jsme hovořili o situaci (nejen) v hlavním městě, o problematice sídlišť a o chybějících křesťanských centrech.

ROZHOVOR S ALEŠEM OPATRNÝM


Jak hodnotíte život ve velkoměstských farnostech? Co je pro život církve a pastoraci ve městě typické na rozdíl například od venkovského prostředí?

Velkoměsto máme v naší republice jediné - Prahu, kde je situace skutečně jedinečná. V tamních kostelech najde příchozí člověk většinou poměrně utěšený pohled. Lidí se tu vždy sejde hodně, zastoupeny jsou různé věkové skupiny. Nejedná se tedy o osamělou rodinu či zapomenutého mládežníka, jak tomu někdy bývá ve venkovských farnostech. Pokud však tyto počty přepočteme na procenta, není tu situace o nic utěšenější než na českém venkově.

Nicméně styl života je jiný. Venkovský člověk je zpravidla mnohem víc vázaný na svůj kostel a na místo, kde má též své předky, což je kulturně velmi dobrá věc. Ve městě jsou lidé pohybliví a chodí do kostela, kde se jim to zrovna nejvíce líbí. Nebo v druhém případě jsou lidé vázaní na konkrétní společenství. Jedná se o lidi, kteří se např. přestěhují na druhý konec Prahy a dalších 15 let jezdí přes celé město tam, kde vyrostli. Kriticky nehodnotím z toho nic, mám ale poněkud méně rád ty, kteří chodí do kostela "na někoho", třeba vyhlášeného kazatele. Nicméně třeba lidem kolem dvaceti let bych neměl nikdy za zlé, že si vybírají to, co je pro ně zajímavé.

V tomto smyslu má velkoměsto řadu nezasloužených výhod. V Praze k tomu připočtěme charakteristickou řadu řeholních kostelů, kde je řeholní spiritualita přítomna. To dává člověku příležitost, aby našel to, co je pro něj v jeho životní fázi potřebné.





Znamenalo posledních 13 let nějaký výrazný posun v životě městských farností?

Při posuzování změn oproti dobám komunismu se někdy zmiňuje ten fakt, že se podniklo mnoho akcí pro lidi ve farnostech, ale lidé nemají příliš času ani zájem. Dále je zmiňován také úbytek neformálních společenství, která za komunismu existovala. Zdá se, že to není docela pravda. Řada společenství vzniklých za komunismu funguje dodneška. Proti dobám minulým je však stále méně lidí schopno a ochotno něco podnikat ve farnosti ve všední den. Ale když už přijdou do kostela v neděli, tak jsou ochotni se zdržet, dát si kávu, popovídat si. Nikdo už se také nebojí stát před kostelem...

V Praze ale značně chybí příležitosti ke vzdělávání dospělých, které by mělo větší rozsah než kázání a menší rozsah a nároky než teologická fakulta. Nejsem schopen dnes přesně říct, do jaké míry je to nedostatečnou nabídkou a do jaké míry je to nezájmem účinkujících. Faktem ale je, že i zde v pastoračním středisku řada podobných vzdělávacích programů skončila pro nezájem veřejnosti.





Mluvil jste o rozdílu mezi městem a venkovem. Jaký vliv má na životní styl městská anonymita?

Tady je dobré se zmínit o dvou věcech: když se velkoměstský člověk rozhodne být křesťanem a začít chodit do kostela, nemusí to nikomu zdůvodňovat (nanejvýš svým příbuzným, ale i ti třeba bydlí na druhém konci města). Rozhodně ne však sousedům okolo. Jestliže ale někdo změní své chování na venkově, tak minimálně musí vědět, že v krámě si řeknou: "Co to tu Novákovou popadlo, že začala chodit do kostela?" To si nikdo ve městě v obchodě neřekne. V tomto ohledu jsou městští lidé svobodnější.

Na druhou stranu - pokud je někdo na venkově v určité nouzi, je spíš možné se to dozvědět a za příznivých okolností této nouzi pastoračně vyjít vstříc. Tuto šanci člověk ve městě naprosto nemá. Nemůžu vůbec vědět, co se s lidmi v okolí děje, pokud je neznám osobně. Problém je v tom, že ve městě se mnohdy nesetkáváme s lidmi, kteří by nás potřebovali. Oni nevědí, jak a kdy nás najít, a my nevíme o nich.

Dnes ve světě existuje zvláštní disciplína tzv. city pastoral, která reflektuje fakt, že velkoměsto má svá specifika. V Německu se například začíná objevovat model, kdy ve velkoměstě vedle kostela stojí informační středisko. Tam se lidé mohou dovědět informace o tom, jak zařídit pohřeb apod. Také tu najdou možnost pohovořit si s připravenou osobou (nemusí to být přímo kněz). V některých kostelech ve Francii či v Německu najdete místnosti určené k rozhovorům na libovolné téma. Nemusí jít přímo o zpověď. To u nás zatím nenajdeme, ale je to jeden ze směrů, které jsou pro velkoměsto dobré.





V posledních letech vznikla na některých sídlištích tzv. komunitní či křesťanská centra. Ta bývají otevřená i širší veřejnosti, jíž nabízejí smysluplné trávení volného času (programy pro mládež, kurzy, sport, hudební a vzdělávací programy apod.). Je dostačující ta síť center, která zatím vznikla?

O žádné síti nemůže být řeč. V Praze jsou taková centra dvě - na sídlišti na Chodově a v Nových Butovicích. Ale abych nebyl jen pragocentrista, prvenství v této dobré přítomnosti na sídlišti mají františkáni v Plzni a v Brně na sídlišti Bystrc takzvaná Archa.

Přesně vzato, tato přítomnost na sídlištích byla potřebná již někdy v roce 1992 na mnoha dalších místech. Že tam centra nevznikla, to nelze nikomu vyčítat. Každopádně je to však smysluplná cesta pro sídliště. Je dobré si uvědomit, že sídliště a střed města jsou dva dosti rozdílné světy. Naše křesťanská a pastorační nepřítomnost na sídlištích je velký problém i tam, kde si sídliště adoptovalo kostel z původní vesnice. Problematické je to, že se na těchto místech nevyvinul žádný styl sídlištní pastorace. Vezměte si například ty pražské sídlištní lány v Bohnicích, Malešicích apod. Ty jsou naprostou pouští bez viditelné křesťanské přítomnosti.





A jaké jsou zkušenosti z míst, kde už nějaké křesťanské centrum funguje? Je odezva ze strany tamních lidí adekvátní?

Záleží na tom, co kdo očekává. Pokud někdo čekal, že se tam seběhne půl sídliště, tak to v žádném případě. Jestli někdo očekával, že se díky tomu bude o církvi vědět jako o někom, kdo se nestará jen sám o sebe, a že někteří lidé na to zareagují, tak to ano.





V čem je problém nedostatku přítomnosti křesťanských center na sídlištích? Je to otázka peněz? Nedostatku aktivních místních křesťanů?

Myslím, že k tomu je potřeba víc věcí dohromady. Předně se musí objevit někdo, kdo za cílem půjde s buldočí vytrvalostí. Dále je k tomu bohužel potřeba nashromáždit dostatečné množství peněz během několika málo let. Za třetí je třeba, aby část lidí byla schopna toto centrum naplnit životem od samého začátku. To se podařilo na obou místech v Praze, v Plzni i Brně. Nedovedl bych si představit centrum realizovat na místě, kde by veškeré impulsy přicházely pouze zvenku.





Zmínil jste rozdíl mezi sídlištěm a středem města. Co je tak specifické pro život na sídlišti?

Tak například v části sídlišť je určitá věková homogenita. Příkladem může být pražské Jižní Město, jež bylo osídleno mladými rodinami a které bude takto souvisle stárnout, i když v některých rodinách samozřejmě žijí spolu dvě generace. Dále je pro sídliště charakteristické, že se tam lidé málo potkávají na ulici. Jiným velkým problémem (pro Prahu typickým) je to, že pastorace se provádí v zásadě jen od října do května. Od jara totiž lidé odjíždějí na chaty, chalupy. Kdo má malé děti a tu možnost, tak je mimo město pryč po celé čtyři měsíce. Během tohoto období vypadají farnosti úplně jinak.



***

Se svolením převzato z: Katolického týdeníku

O ŽIVOTĚ CÍRKVE V MĚSTSKÝCH FARNOSTECH
Štěpán Plaček, KT č. 7/2003 (16.2. 2003)