Od stvoření ke Golgotě (Jozef Nagy)

Celý náš život je, ať chceme nebo nechceme, hledáním odpovědi na tu nejzákladnější otázku každého člověka: Proč jsem zde? Odkud jsem přišel? Kam jdu? I ten, kdo před těmito otázkami zavírá oči a uši, hledá zdůvodnění svého jednání a ukazuje tak, že otázky po smyslu jeho života mu nejsou tak zcela lhostejné. My budeme odpovědi na tyto otázky hledat v bibli.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1).
Bible nám hned v prvních větách říká, že v okamžiku „na počátku“ stvořil Bůh nebe i zemi, světlo a nebeská tělesa, den a noc, přírodu i člověka. Bible tedy tvrdí, že na počátku všeho byl Bůh, který měl to vše co stvořil, ve své mysli již před tímto okamžikem tvoření. On má s tímto světem od samého počátku jistý záměr, který lidem postupně sděloval a i nadále sděluje. Poznávání tohoto dobrého Božího záměru se světem je tématem celého našeho povídání.

Bůh je absolutní bytí, které není a nemůže být omezeno ničím z toho, co stvořil. Není tedy omezen ani časem, ani prostorovými souřadnicemi našeho časoprostoru. Není omezen ani žádnými kvalitativními vlastnostmi stvořených věcí, například mužstvím nebo ženstvím. Nemá tedy smysl klást otázku, zda je Bůh muž nebo žena. V něm, jako ve zdroji veškerého mužství a ženství je plnost obou těchto kvalit. Podobně on je ten, kdo vymyslel manželství, stvořil manžele a do jejich srdcí vložil manželskou lásku. Protože on je původcem této lásky manželů, musí i v něm být plnost manželské lásky. Koneckonců o jeho lásce zasahující všechny oblasti stvoření vypráví celá bible. Svatý Jan dokonce říká: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1J 4,16).

Řekli jsme si, že Bůh v okamžiku tvoření světa, v onom okamžiku „na počátku“ vidí tento svět v celé jeho komplexnosti, podřízen vývoji jak biologickému, tak i morálnímu, přičemž on sám do něj vložil veškeré zákonitosti tohoto vývoje. On již v okamžiku tvoření znal Newtonovy pohybové zákony, Schrödingerovy vlnové rovnice, on věděl už tehdy, že hmota je s energií svázána vztahem E=mc2, vztahem, který je jedním z největších objevů ve fyzice a který je spojován trvale se jménem velikého fyzika Einsteina. Právě objevy všech těchto zákonitostí vedly Einsteina k tvrzení, že při jejich zkoumání se setkáváme s rozumem, který nekonečně převyšuje jakýkoli lidský rozum. Již v tomto okamžiku, kdy do tvořeného světa vkládá zákony jeho vývoje, vidí i celé dějiny lidstva.

Bůh, Pán i nad časem, vidí celou moji budoucnost
Často se setkáváme s tvrzením: Jestliže Bůh vidí celý můj život, ví předem, jak ve svém životě dopadnu, pak je zbytečné se o cokoli snažit, protože všechno je již předem rozhodnuto. Toto zdánlivě pravdivé tvrzení není v pořádku, protože si plete příčinu a důsledek. Bůh sice ví, jak ve svém životě „dopadnu“, ale toto mé „dopadnutí“ je důsledkem mých vlastních svobodných rozhodnutí. On ví, jak se v konkrétní situaci rozhodnu, ale ve volbě řešení dané situace se rozhoduji já sám zcela svobodně. Tedy příčinou mého dobrého nebo zlého jednání není skutečnost, že Bůh ví již předem jak se rozhodnu, ale jen a pouze moje touha a snaha buď plnit vůli Boží, nebo jednat svévolně, sobecky.

Nedokonalý svět a jeho dotváření
Vše, co Bůh v těch šesti dnech „na počátku“ stvořil, měl již před stvořením ve své mysli, a to v celém historickém časoprostorovém vývoji. Celý tento náš svět se svojí minulostí, přítomností a budoucností je i nyní v jeho mysli. Už v tom okamžiku „na počátku“ věděl, jak bude tento jím vymyšlený, sice dobrý, ale ne zcela do plnosti dotvořený svět dotvářet k dokonalosti. Pro spolupráci na tomto dotváření světa, na jeho zdokonalování stvořil a stále tvoří člověka, a to ke svému obrazu, ke své podobě. Stvořil i tebe, i mě, a rovněž ke svému obrazu. Již při stvoření nám dal možnost a schopnost svobodně se rozhodovat. To kromě jiného znamená, že jsem s to svobodně se rozhodovat, zda Boží nabídku spolupráce na dotváření světa přijmu nebo odmítnu, zda budu jednat v souladu s Božím záměrem, nebo budu jednat proti tomuto záměru, svévolně. Tato Boží nabídka spolupráce je můj životní úkol zde na zemi. V jejím plnění nalézám smysl svého života zde na zemi. Bylo by proto vynikající, kdybych dokonale znal a plnil Boží záměr alespoň s nejbližším prostředím, v němž žiji, s nejbližšími lidmi.

Řekli jsme, že tento náš svět, v němž žijeme, není ještě úplný, není tak dokonalý, jak jej Bůh vidí ve svém plánu a jak jej jako cíl svého tvoření má ve své mysli. Právě pro tu jeho nedotvořenost, nedokonalost je v něm prostor pro boj toho, co ke zdokonalení světa vede s tím, co od něj odvádí, tedy pro zápas dobra se zlem.

Člověk, kterého Bůh do tohoto vyvíjejícího se světa vložil a pozval ke spolupráci, měl a stále má povinnost se v tomto zápase dobra se zlem angažovat. S touto povinností dostal od svého Stvořitele potřebné informace o tom, jak si tuto spolupráci Stvořitel, Mistr a Pán představuje. Tyto informace je však nutné hledat, a toto hledání nemusí být vždycky snadné.

Mezi základní zdroje takových informací patří nejdříve, zejména v dětství, společenství dobré křesťanské rodiny, pak společenství farnosti, čtení Písma svatého a vhodné další literatury, přijímání svátostí církve a duchovní rozhovory, v nichž lze čerpat rady od zkušenějších a také povzbuzení do života. Ale samotné získávání informací by nestačilo. Bůh dal člověku rovněž možnost se pro tuto angažovanost zcela svobodně rozhodnout: může se rozhodnout hledat, sledovat a uskutečňovat Boží záměr, nebo tento Boží záměr odmítnout a realizovat svoji představu, tedy má svobodu rozhodnout se buď pro dobro, nebo pro zlo, pro lásku nebo pro nenávist, pro tvoření nebo pro boření, pro život nebo pro smrt.

Rovněž v přírodě, v její nedotvořenosti můžeme pozorovat tento boj dobra se zlem. Často se nám zdá, že příroda svými sopečnými výbuchy, tornády, záplavami apod. stojí na straně destrukce, na straně zla, protože ohrožuje život a statky potřebné pro život. Ale tato situace nemusí být až tak přehledná a jednoznačná, jak nám na první pohled připadá. Ukážeme si to později.

Svět, který Bůh takto dotváří ve spolupráci s člověkem majícím svobodnou vůli, s člověkem, který se může svobodně rozhodovat tento svět kazit a který jej často skutečně kazí, takový svět musí v sobě obsahovat celé rozsáhlé spektrum hodnot od nejvyššího dobra až po nejhlubší zlo.

Život jsem dostal
Základní zkušenost, která formuje lidský život od jeho počátku, nám ukazuje, že život jsem dostal, a to jako nezasloužený dar. S touto zkušeností je nerozlučně spojena vděčnost za tento dar, ale rovněž i zkušenost, že tento dar je ohrožen, mohu jej kdykoli ztratit. S touto druhou zkušeností je nerozlučně spojena prosba za tento dar, za jeho uchování a rozvoj. Ale vědomí ohroženosti života vede člověka k tomu, aby si života více vážil, aby o něj dobře pečoval, a to i tak, že se snaží odstraňovat zdroje takového ohrožení, nebo alespoň zmenšovat jejich dosah. Tento úkol má člověk plnit v rámci svého poslání, které dostal při stvoření. Dostal úkol onu zahradu, do níž byl ve stvoření vložen, obdělávat a střežit. V dnešní terminologii můžeme říci, že má v nejširším slova smyslu pečovat o životní prostředí.

S touto péčí o životní prostředí je sice spojená mnohá námaha, ale také mnoho krásného a dobrého, co prožíváme při ochraně života, při péči o život svůj i druhých a co do značné míry zkvalitňuje náš život, pomáhá nám překonávat sebe sama v našich sobeckých požadavcích. O to vše krásné by byl člověk ochuzen, kdyby svět, v němž žije, neohrožoval jeho život, kdyby tento svět byl dokonalý. Toto je jeden z důvodů, které mi umožňují snadněji přijímat tento dosuď nedokončený, nedokonalý svět jako krásný dar od milujícího Otce.

Zajisté lze namítnout, že dobro, spojené s bojem proti ohrožení života nevyvažuje všechno to negativní, co toto ohrožení způsobuje. Je opravdu těžké smířit se s důsledky jak přírodních katastrof, jako jsou záplavy, požáry apod., tak i morálních, lidských katastrof, jako jsou koncentráky, války, gulagy, genocidy apod. Ale na druhou stranu je tato situace podobná té, kdy otec svému normálně odpovědnému synovi nechce dát auto jen proto, že každé auto je vlastně potenciálně smrtící zbraní.

Hřích
V našich úvahách vycházíme neustále z tvrzení, že Bůh v okamžiku tvoření světa, v onom okamžiku „na počátku“ viděl tento svět v celé jeho komplexnosti, podřízen vývoji jak biologickému, tak i morálnímu, přičemž on sám do něj vložil veškeré zákonitosti jeho vývoje. Již v tomto okamžiku, kdy do tvořeného světa vkládá zákony jeho vývoje, vidí i celé dějiny lidstva.

Bůh vymyslel náš svět, má s ním svůj velmi dobrý záměr a tento svůj záměr také uskutečňuje. Dotváří svět podle svého záměru. Vymyslel i mě a vložil mě do tohoto světa s jistým posláním: povolal mě ke spolupráci na realizaci tohoto svého záměru se světem. Jak jsme už poznamenali, tato spolupráce je můj životní úkol zde na zemi. V ní je smysl mého života zde na zemi. Bylo by proto vynikající, kdybych dokonale znal a plnil Boží záměr alespoň s nejbližším prostředím, v němž žiji, s nejbližšími lidmi. Bohužel tomu tak zdaleka není. Překáží mi v tom mnoho věcí, zejména moje sebestřednost, zaměření mých myšlenek na požadavky a touhy mého těla a mého ducha. Nenajdu si dostatek času, abych uvažoval o potřebách toho druhého, o jeho poslání, dokonce ani u těch, s nimiž sdílím převážnou část dne, ať už doma, nebo v zaměstnání. Zpravidla vidím jako něco velice důležitého právě svůj lokální zájem, a proto sobeckou realizací tohoto svého záměru často překážím tomu, aby ten druhý vedle mě mohl dobře uskutečňovat své poslání zde na světě.

Každý z nás má vlastní zkušenost se zlem. Každému z nás bylo někdy ublíženo, a dovoluji si tvrdit, že každý z nás ve svém životě někomu ublížil. Setkáváme se dennodenně s lidskou pýchou, závistí, nenávistí, lží, nezřízenou touhou po cizím majetku, po cizí ženě nebo muži, po rozkoši. Jestliže se člověk tomuto lákání zlem nebrání, začne se do něj zaplétat, až ho to zlo zcela změní. Určitě mnozí z nás mají svoji osobní zkušenost s někým, koho kdysi znali jako velice čestného, nesobeckého člověka, a který po nějaké době např. působení v politických funkcích se zcela změnil v člověka, který v první řadě myslí jen na své osobní zájmy a těm je ochoten obětovat vše. To se však netýká jen jednotlivců. Na téměř všech sociálních hnutích, slibujících osvobození člověka, motivovaných těmi nejušlechtilejšími pohnutkami se nakonec při jejich realizaci projeví toto lidské selhání, ta fascinace mocí a majetkem, vedoucí k zotročení mnohdy ještě horšímu než bylo to, z něhož toto hnutí slibovalo člověka osvobodit. V čerstvé paměti máme marxismus.

Dobro a zlo u člověka a v přírodě
Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, a je tedy plný touhy po božském, po dobru. Ale je nedokonalý v poznání, navíc je ovlivněn hříchem světa, takže ve svém rozhodování se může mýlit, může považovat za dobro něco, co ubližuje jemu samému nebo jinému člověku, a tedy i Bohu. Tak se může stát, že člověk zatouží po něčem, co mu subjektivně připadá jako dobré, ale objektivně je to zlé. (Jsem přesvědčen, že člověk není schopen toužit po zlu, konat zlo pro zlo samo. Vždycky v tom chtění, v té touze musí být alespoň nějaká složka dobra, např. subjektivně dobré vlastní potěšení, které je vyvoláno objektivně zlým jednáním, např. až zrůdné může být potěšení z utrpení druhého člověka, nebo jiného tvora.) Člověk je tak vložen do světa sice s darem svobodné volby, ale rovněž s úlohou učit se tuto volbu používat tak, aby vedla k podpoře dobra, ke tvoření a nikoli k boření.

Zkušenost nám ukazuje, že člověk, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu, dokáže tento Boží obraz až neuvěřitelně pokřivit a zohavit. S tímto pokřivením Božího obrazu v sobě má každý z nás svoji osobní zkušenost. Je to výsledek našeho rozhodování, kdy místo toho, abychom sledovali ve svém myšlení a jednání Boží záměr s tímto světem, rozhodujeme se sledovat svá sobecká přání. Takovému jednání katechismus říká hříšné jednání, nebo prostě hřích.

Na slovo „hřích“ bylo v šedesátých letech minulého století, uvaleno tabu. Bylo to v těch takzvaných „zlatých šedesátých“, období hippies - dětí květin, období tzv. „prosazování míru, lásky a přátelství“, období protestů proti všem možným autoritám. Jednou z takových forem protestu byla i volná láska a otevřená manželství. Důsledky prožíváme nyní např. ve značném ohrožení instituce manželství a rodiny. Některá tabu se bourala, jiná se nastolovala. Začalo se odkládáním kravat a pokračovalo odkládáním společenského oblečení až po odložení studu. Vidíme to dnes na každém kroku např. v zneužívání nahého lidského těla, tedy ztráta studu v oblasti tělesné. Ale ztrátu studu pozorujeme i v jiných oblastech našeho života: nestoudné lhaní, kradení, podvádění atd. Padly všechny zábrany.

Tabuizace sexu se dnes projevuje kromě jiného v tom, že mluvit o hříchu ve společnosti se považuje za faux pas. Smí se o něm mluvit leda jako o něčem příjemném v oblasti sexu. ( Např. při pohledu na hezkou dívku: „Ta kočka by stála za hřích!“ nebo na hezký kus přírody: „To by se tam hřešilo!“). Ale hřích je přesto realita, která přímo tragicky zasahuje do života lidského společenství. Vždyť koncentráky, gulagy, genocidy, to všechno jsou hříchy nedozírných důsledků. Rovněž mnoho z toho utrpení, které my sami způsobujeme sobě nebo druhým je důsledkem hříchu.Takto zohavený člověk už není s to spolupracovat na dotváření světa v souladu s Božím původním záměrem, protože každé takové zohavení, tedy každý hřích člověka odděluje od Boha, od zdroje života. Ale milující Bůh nechtěl člověka nechat v tomto stavu oddělení od sebe, v této ztracenosti, v uvěznění v sobě samém. Nabídl mu cestu návratu k té původní podobě. Zve ho k novému začátku, k novému stvoření, ke znovuzrození.

Co učil Ježíš
Kdysi žil zde na zemi jeden člověk, který ve svém životě plnil celým svým životem Boží záměr. Byl to Ježíš. On sám o sobě říká: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4:34), nebo „neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (J 6:38). Tedy Ježíš přišel na svět, aby plnil ten dobrý Boží záměr, Boží vůli se světem. Ježíš nám představil Boha jako milujícího Otce a použil k tomu celou řadu podobenství, zejména ono o milujícím otci a jeho dvou synech. Marnotratný syn prohlásí svému otci, že od něj neočekává to pravé dobro pro svůj život a že si ho půjde najít do světa sám. Vzdálí se od otce, oddělí se od toho, který mu zajišťoval život od narození, opustí otce v přesvědčení, že jen on je ten pravý, kdo ví, kde nalezne štěstí. Zapomněl na otce, přerušil s ním kontakty. Pro otce to bylo stejné neštěstí, jako kdyby byl mrtev. Také to pak po jeho návratu řekne svým služebníkům: „hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“ (Lk 15,23-24), a stejně i svému druhému synovi: „Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen “ (Lk 15:32). Otec tím, jak se syn od něj oddělil, nesmírně trpí. Neustále doufá v jeho návrat, vyhlíží jej. Ví, že jeho marnotratný syn sešel z dobré cesty a musí skončit v bídě. Toto podobenství nám poskytuje pronikavý obraz zla ve formě odmítnuté otcovské lásky, důsledků takového zlého jednání, návratu k otci, neboli pokání a otcovského odpuštění.

Ježíš poukazoval na lidskou zlobu a špatné důsledky hříchu, a tím usvědčoval zejména lidi z vyšších společenských vrstev ze zlého jednání. Dostával se tak do sporu s některými mocnými představiteli vládnoucí vrstvy až natolik, že mu ukládali o život. Např. v 6. verši 3. kap. Markova evangelia se píše, jak potom, co Ježíš uzdravil v sobotu člověka s ochrnutou rukou „farizeové ... se proti němu (Ježíšovi) s herodiány umlouvali, že ho zahubí.“

Stejně působí Ježíšova nauka i dnes. I dnes Ježíšovo jméno a jeho nauka vyvolává pohoršení a je vystavena nejrůznějším útokům, ne zřídka přímo nenávistným. Tato nenávist vůči Ježíšovi se často vybíjí v pronásledování těch, kdo se rozhodli Ježíše následovat svým životem, svým jednáním. My sami jsme byli svědky takového pronásledování za minulých totalitních režimů, jak nacistického, tak i komunistického a totéž se děje i dnes v mnoha zemích světa. Pro následování Ježíše byly zavražděny tisíce lidí, takže je jen přirozené, že i Ježíš byl pro takový způsob života zavražděn. A trpí a je vražděn i nyní v těch, kdo jsou pronásledováni a vražděni pro svůj život, v němž následují Ježíše. Máme tak odpověď na naši otázku, proč Ježíš zemřel. Ježíš zemřel, nebo lépe řečeno byl zabit, umučen proto, že svým životem byl živou výčitkou mocným tohoto světa. Umřel mučednickou smrtí, jako umřely tisíce a miliony těch, kdo ve svém životě se pokoušeli jít Ježíšovou cestou navzdory všemu násilí ze strany zla. Liší se ale od nich v tom, že on byl zcela nevinný. On je ten zcela nevinný Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa, jak o něm při křtu v Jordánu vyznal Jan Křtitel.

Vzal na sebe hřích světa.
Ve světě probíhá neustálý boj dobra a zla. Svým jednáním se přidávám na jednu z těchto bojujících stran. Dobro představuje naplněný, dobrý, pravý život, tak, jak byl myšlen v původním Božím záměru, tedy život v souladu s Boží vůlí. Zlo představuje život sobecký, zaměřený jen na sebe, respektující jen své vlastní touhy a žádosti, bez kontaktu na Boha - zdroj života. To je život ke smrti, nebo můžeme paradoxně říci - život ve smrti.

Každý hřích člověka odděluje od Boha. Kdykoli se ve svém životě, ve svém jednání rozhoduji pro nějaké zlo, pro hřích, přidávám se v tomto boji dobra se zlem na stranu zla. Rozmnožuji hřích světa, Mé zlé jednání, můj hřích má dopad na řadu jiných lidí, ať už pohoršením, které vyvolávám a které může provokovat k následování, tak i vytvářením a spoluvytvářením hříšného prostředí, které ztěžuje realizaci Božích záměrů s tímto světem. O zhoubném vlivu hříšného prostředí se přesvědčujeme na každém kroku našeho společenského života.

Apoštol Pavel používá k popisu této situace obraz dlužního úpisu. Každý můj hřích představuje jednu položku na dlužním úpisu, který mi vystavuje satan a který já podepisuji. V terminologii našich moudrých lidových pohádek „upisuji čertovi svoji duši“. Tento dlužní úpis musím splácet neustále, to je vlastnost zla, které plodí znova jen zlo, ale ta definitivní, úplná splátka je vyžadována ve smrti. Protože každým svým hříchem se upisuji satanovi, protivníkovi Boha, znamená splacení toho úpisu smrt do odloučenosti od Boha, do zatracení, do věčného společenství s tím zlem, které jsem si sám vědomě a dobrovolně zvolil. Představme si, že jsme ve svém životě dospěli až k té oponě, za níž končí náš čas a že jsme odsouzeni žít věčně jen sami se sebou, se svým bohem, ať už je to majetek, moc, sex, drogy, nebo cokoli podobného, čím jsme se nechali spoutat a zotročit. Přitom si plně uvědomujeme, že pro tento způsob života jsme se rozhodli sami, dobrovolně, přestože jsme věděli o Boží nabídce bohatého života ve společenství s ním. Návrat už není. Dokáži si představit, že budu muset žít celou věčnost v tom hříchu, který jsem si zvolil? Věčně závidět, věčně někoho nenávidět, věčně hamounit ...

Beránek Boží
A právě do této situace přichází Ježíš se svým dílem záchrany, spásy, vykoupení. On bere toto mé zatracení na sebe a nabízí mi návrat do společenství s Bohem. Jak?

Když Jan Křtitel u Jordánu viděl přicházet Ježíše, řekl:„Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1,29) (Uvědomme si, jak mírumilovné zvířátko je beránek, a právě on byl v Izraeli zvolen jako oběť za hříchy celého společenství.) Při rozhovoru s členem velerady Nikodémem Ježíš sám říká: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,16-17). Evangelista Matouš se ve své zprávě o Ježíšově díle spásy odvolává na proroka Izajáše: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, .... Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,3-6).

Nejostřejší, přímo hrůzu vzbuzující formulaci Ježíšovy role při našem ospravedlnění podává apoštol Pavel: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Ježíš sám mluví o utrpení, které ho čeká: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane“ (Mk 10,33-34). O tom, jak byl našimi hříchy oddělen od svého Otce, svědčí jeho vlastní slova. Večer před svým zatčením v Getsemanské zahradě říká svým učedníkům: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mt 26,38) a ve smrtelných mukách na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46). Mezi těmito dvěma výkřiky Ježíš, obtížen našimi hříchy se všemi jejich důsledky, prožívá ono oddělení od Boha, ono zatracení, které patřilo nám. Protože Ježíš vzal na sebe hříchy světa skutečně, ne „jakoby“, a tedy prožívá i pocit viny, odpovědnosti. Na něm leží vina za gulagy a koncentráky, za každé znásilňování a vraždění nevinných dětí. Vším tím je oddělen od Otce. Jak trapné je zde tvrzení některých kazatelů, že Ježíš se zde pouze modlí žalm 22., který končí útěchou.

Zde, v tomto absolutním Ježíšově oddělení od Otce mohu nalézt i své oddělení, ke kterému jsem se upsal na svém dlužním úpisu svými hříchy. Ten dlužní úpis, který jsem měl ve svém životě, a zejména ve své smrti splatit já, splácí nyní on, jak píše apoštol Pavel ve svém listě do Kolos: „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž“ (Ko 2,14). Pro toto Ježíšovo dílo na kříži mu mohu nyní odevzdat své hříchy ve víře v toto jeho dílo, abych od něj dostal odpuštění a mohl začít nový život. Jestliže jsem Ježíšovi odevzdal svého starého člověka, (a k tomu některé křesťanské církve - také katolická církev - dokonce nabízejí pomoc ve svátosti smíření) on mě provede branou smrti tím, že splatí můj dlužní úpis, neboli vezme na sebe mé zatracení a já od něj dostávám účast na jeho zmrtvýchvstání. „Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“ (Ř 6,5-6). Můj dlužný úpis byl vymazán a dostal jsem jako dar nové Boží dětství. Toto je ovoce Ježíšovy smrti na kříži. V tom vidím ten úděsný, a přitom tak nádherný, přímo fascinující důvod, proč Ježíš musel umřít, a to tak, jak se to na Golgotě stalo.