Otázka utrpení vyvolává námitky vůči Bohu...

Lidská svoboda v sobě nese určité riziko. Ale bez tohoto rizika by člověk nebyl víc než nástroj bez vlastní vůle, loutka v Boží ruce. Bůh si přeje člověka většího. Tato velikost člověka se může projevit také odvrácením se od Boha, hříchem. Můžeme souhlasit s biblí, která vidí příčinu mnohého utrpení ve světě v samotném člověku. Zrovna tak vidíme v Písmu uloženu hlubokou zkušenost člověka tam, kde mluví o démonických silách, které svádějí člověka ke zlu, jehož by sám podle našeho názoru ani už nebyl schopen. Stačí však tohle všechno k vysvětlení veškerého utrpení světa? Kde se vlastně bere utrpení, které očividně nelze spojovat s hříchem? Utrpení, které přepadá člověka nečekaně a nezaviněně? Nesmyslné utrpení. Katastrofy, zemětřesení, nehody, utrpení nevinných, nevyléčitelné nemoci, náhlá smrt ...Kdo je za tohle odpovědný? Nebyl by lepší žádný svět, než takový? Jak se k tomu staví Bůh?

Tato otázka od počátku lidských dějin vyvolává námitky vůči Bohu. Jeden telefonát: "Četli jste v novinách o té bestiální vraždě malé holčičky? Řekněte mi - ale bez zbožných výmluv - kde zůstal Bůh? Nemůžu věřit v Boha, který něco takového dopustí! Žádný pozemský otec by nemohl přihlížet, jak jeho děti trpí."

"Ne, otče," říká v Camusově "Moru" lékař knězi, "mám jinou představu o lásce a až k smrti se budu bránit milovat stvoření, ve kterém jsou mučeny děti."

Otázka utrpení zůstává hádankou a bolestnou výzvou pro všechny, pro věřící i pro ateisty. Mnozí navrhují: "Jednejme, potlačme utrpení všude, kde to je možné. Tím získáme víc, než vším pustým dumáním a vysvětlováním." To je bezpochyby správné. Odpovídá to i Boží vůli: Kdokoliv někde zmírňuje utrpení, jedná v jeho službách. Je to ale odpověď na naši otázku? Co říká křesťanství o nezaviněném utrpení?
"Vysvětlit" utrpení nedokáží ani křesťané. Avšak křesťan žije v důvěře, že utrpení neznamená selhání Boží lásky. Jak je to možné?
Pokusme se uvažovat: utrpení může osvětlovat. Životní pouť bez ran osudu vede příliš lehce po povrchu. Teprve utrpení často umožní opravdový pohled za věci. "Nouze učí myslet," říká E. Bloch. "Teprve utrpení člověka probouzí," míní K. Jaspers.

Utrpení může člověku umožnit zrání (ale také zkázu!). Před mnoha lidmi zkoušenými utrpením můžeme jedině v úctě smeknout. Francouzský myslitel Gide vyslovil větu: "Domnívám se, že existují určité brány, které může otevřít jedině nemoc."

Utrpení může plnit výstražnou funkci, např. fyzická bolest, která upozorňuje na nebezpečnou chorobu a tím slouží životu.

Utrpení může vést k modlitbě - ale také ke kletbám.

Je možné a asi i nutné se vždy znovu pokoušet dát utrpení nějaký smysl. Otázka ale zůstává: nešlo by to jinak? Musí světlo, zrání a výstraha přicházet tak bolestně? Skutečnou odpověď na otázku po smyslu utrpení takhle nenajdeme.

Dává bible odpověď?

Mnoho lidí spontánně spojuje utrpení s trestem za hřích. Tento pohled skutečně převládá i v rozsáhlých částech bible, především ve Starém zákoně: utrpení jako trest za hřích - třeba i skrytý a nevědomý. Avšak v žádném případě to není jediné učení Starého zákona. V Jobovi, který dal jméno jedné ze starozákonních knih, se představuje člověk, který se vzepře proti nepochopitelnému utrpení a účtuje s Bohem. Není to "trpělivý Job", jak se nesprávně často říká, nýbrž Jób protestující a bouřící se proti Bohu. Ukazuje, že trpící člověk nemusí mlčet, že mu Bůh jeho žalobu nezazlívá. Kdo se pře s Bohem, ještě vůbec nemusí být ateista. Právě naříkající Jób nakonec uprostřed svého utrpení zakouší Boha. A naopak jeho přátele, kteří se mu snaží poskytnout řadu vysvětlení pro jeho utrpení a napomínají ho, protože nepřestává obžalovávat Boha, nakonec Bůh kárá.

Jednostranný výklad utrpení jako trestu za hřích smetl teprve důkladně Ježíš. Když učednící vidí slepce a ptají se: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpovídá: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." (J 9, 2-3). Takhle prvoplánově a unáhleně tedy hřích a utrpení spojovat nelze.

Přesto se však i v Písmu svatém objevuje souvislost mezi hříchem a utrpením, aniž by utrpení nutně bylo následkem osobního hříchu. Již dříve jsme řekli, že každým hříchem se svět stává horším, že se hřích trestá sám. Tragikou svého odmítnutí Boha není postižen jen samotný člověk, nýbrž i věci kolem něj, celý svět. Bůh je počátkem všech věcí, celého stvoření a tak naše odmítnutí Boha i celé stvoření zasahuje. Nejčastěji si stvoření představujeme tak, jako by svojí podstatou nemělo vůbec žádnou vazbu ani souvislost s námi lidmi, neřkuli s Bohem. Proto si jen těžko dokážeme představit, že by negace hříchem mohla být sabotáží na celém stvoření, že by řetězová reakce hříchu a neštěstí mohla pokračovat i v materiálním světě. Hřích člověka narušuje řád kosmu. Na první pohled to může být velmi vzdálená myšlenka - ale nepocítili jsme zrovna v dnešní době, že do našich rukou bylo vloženo celé stvoření, k požehnání či neštěstí?
Přesto docházíme k závěru: ani bible neříká definitivně, odkud a proč přichází utrpení. Bibli jde naopak spíše o to ukázat, že Bůh nechce utrpení a zlo, ale naopak dobro. Ani Kristus utrpení nevysvětluje. Kristus nikomu neříká: "Trpíš proto, proto a proto..." Vysvětlením utrpení nikomu nepomůžeme. Kristus se však pokoušel trpícím pomáhat a svěřoval je zvláštní péči všech lidí. Ze všech sil proti utrpení bojoval, ale sám mu neuhýbal, ale vzal je na sebe. Tváří v tvář vlastnímu utrpení prosil Boha, aby od něj, je-li to možné, utrpení odvrátil. Jako Jób, tak i Ježíš se utrpení vzepřel, v žádném případě je nepovažoval za něco, co musí být. Na kříži, na vrcholu svého utrpení, Boha obžaloval: "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ale jako Jób, také on nakonec své utrpení přijal a tím lidem zvěstoval, že poslední slovo nemá utrpení, ale Boží moc. Po Velkém pátku následují Velikonoce, po smrti vzkříšení. V utrpení často přestáváme rozumět Bohu, ale bez Boha je všechno tím spíš absurdní. Bible sice neposkytuje vysvětlení utrpení, ale pomáhá je snášet (k tomu blíže v příštím dopisu).

V jednom rozhovoru o nacistickém teroru a pronásledování Židů se jednoho rabína zeptali: "Jak můžeš po tom všem, co se nám stalo, ještě věřit v Boha?" Odpovědí zbožného mudrce, který vyrůstal obklopen moudrými výroky Starého zákona, byla protiotázka: "Jak můžeš nevěřit v Boha po tom všem, co se stalo?"

V jedné antické tragédii se praví: "Bůh nám ukazuje cestu moudrosti a na věky stanovil, že člověk se učí utrpením." (Aischylos, Orestie) - Jak se díváte na tuto výpověď?

Je rozdíl, zda člověk sleduje utrpení jako vnější pozorovatel, nebo sám trpí. Byli jste sami v životě konfrontováni s těžkým utrpením, sami jím zasaženi? Jaké zkušenosti jste přitom získali? Hrála zde nějakou roli i víra? Můžete poukázat i na pozitivní zkušenosti? Pohlížíte po vlastní zkušenosti na utrpení jinak než předtím?
Setkali jste se již s lidmi, kteří navzdory utrpení svůj život považují za smysluplný a neztratili víru?

Jaký dojem na vás tito lidé udělali?