Navigace: Tematické texty M ModlitbaBiblické texty Otčenáš a jeho komentář od A. Scarana
Otčenáš a jeho komentář od A. Scarana
Evangelium Lk 11,1-13
1Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan učil své učedníky.“ 2Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. 3Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. 4A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ 5Řekl jim dále: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. 6Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' 7On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' 8Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. 9Proto vám říkám: Proste a dostanete, hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám. 10Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. 11Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? 12Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? 13Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
U Lukáše je Kristus vzorem modlitebníka. A jak nás učí se modlit? Modlitbou k Otci, která zahrnuje všechny modlitby. V ní se v zásadě prosí o jedno: aby sám Bůh přišel. A tento Otec má přijít skrze svou svatost („posvěť se tvé jméno“ znamená „ať se ty sám ukážeš jako svatý, ukaž se a projev jako Bůh“), království a vůli, skrze svoji láskyplnou péči o vše potřebné („chléb, tj. pokrm pro tento život“), skrze odpuštění, skrze vysvobození od vlivu zlého ducha.
K hlubšímu porozumění textu
1 V této modlitbě Mistr dává „možnost“ oslovit Boha tak, jak ho oslovoval on sám: Otče (původní aramejské „abba“ znamená doslova „tatínku“). Toto oslovení je projevem blízkého, důvěrného vztahu s Bohem. Ježíš přináší s sebou něco velmi nového: oslovení „Otče“ není už chápáno čistě kolektivně (Bůh jako Otec celého společenství Izraele), ale je výsadou každého jednotlivého učedníka. Díky Ježíši se totiž přiblížilo Boží království, tudíž Bůh sám je nyní blízko, velmi blízko, tak jako táta svému dítěti – proto oslovení „táto“. A jednoduchost modlitby Páně je v kontrastu k „barokní rozvětvenosti“ mnoha židovských modliteb.
2 Ve zkratce se dá říci, že modlitba Páně prosí o jedno: Otče, přijď! Přijď a ukaž se jako Bůh a Otec (posvěť se tvé jméno), přijď jako mocný vladař (přijď tvé království), přijď jako Otec starostlivý, pečující o své děti (chléb náš vezdejší dej nám dnes), přijď jako ten, kdo přemáhá zlo a jeho následky (odpusť nám hříchy, neuveď nás v pokušení). Samozřejmě že toto vše se má nyní uskutečnit skrze Krista.
První dvě prosby obsahují něco, co přesahuje lidské schopnosti: Boží jméno (jméno v Bibli zastupuje samotnou osobu) má být posvěceno, tj. má se ukázat, že Bůh je svatý (svatý v bibl. pojetí znamená oddělený od profánního a pozemského). Druhá prosba vyjadřuje přání, aby Bůh vzal do rukou životy lidí, aby ukázal svou moc.
3 Užití množného čísla v pokračování modlitby prozrazuje, že tuto modlitbu vyslovuje učedník spojený se společenstvím: kdo nemá církev za matku, nemá Boha za Otce (sv. Irenej). Tyto prosby jsou projevem důvěry a odkázanosti na Otce. Tak jako Izrael na poušti dostával od samotného Hospodina „chléb z nebe, příděl na každý den“ (Ex 16,4), i učedník prosí dobrého Otce o chléb (tj. o potřebné k životu – chápat tento chléb jako eucharistii neodpovídá původnímu smyslu, ale v pozdější aplikaci je legitimní, protože i mana je předobrazem eucharistie).
4 Přestože jsou dlužníci, děti Boží se s důvěrou obrací na Otce s prosbou o odpuštění. Dovětek „jako i my odpouštíme našim viníkům“ není v pravém slova smyslu podmínkou Božího odpuštění. Spíš je to tak, že Bůh nemůže obdařit odpuštěním, pokud někdo nechce odpustit: neodpuštění je totiž „zavřenou železnou branou“. Boží otcovství se projevuje tam, kde je žité lidské bratrství.
Formulace „neuveď nás v pokušení“ je poněkud zavádějící. Pro lepší pochopení je třeba uvést, že podle starozákonního uvažování je Bůh příčinou všeho, i zla. Starý zákon nerozlišuje mezi prvotními a druhotnými příčinami, mezi zlem „dopuštěným“ a „chtěným“, proto hovoří takto zjednodušeně o Bohu, původci všeho. Tím se však jasně vyznává, že Bohu se nic nevymyká z rukou.
5-7 Navazující verše 5-7 obsahují připodobnění o neodbytném příteli: dokážete si představit, že by soused nevyslyšel prosbu známého? Nemyslitelné! (Tím spíš na Východě, kde lidé mají vytříbený smysl pro pohostinnost). A zrovna tak Bůh nenechává vyjít naprázdno volání svých dětí.
8 Vyslyšení se dostaví díky vytrvalosti, doslova drzosti, nestydatosti (chápané v kladném smyslu, tedy jako neúprosnost, odvážnost).
9-13 Efektivita modlitby je pak opět znázorněna připodobněním z běžného života. Otec dává to, co žádáme – ba dokonce něco neskonale většího, totiž dar Ducha.
Bude vám dáno, otevřeno – opět je tu ve hře pasivum divinum (trpný rod, Bůh je tím jednajícím): Bůh dá, otevře.
Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno – protože se jedná o tři paralelní výroky, zjevně se zde mluví o tomtéž: prosit znamená hledat a tlouci.
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Neodbytná a důvěryplná prosba.
K úvaze
Staráš se o mnoho věcí… jen jedno je třeba. Kdyby Ježíš viděl naše „složité modlitby“, nevyslovil by tuto výtku? Složité pobožnosti, překombinované způsoby modlitby. Někdy kumulace mnoha modliteb… je toto zbožnost, která se líbí Bohu? A která nás k Otci přibližuje? Anebo je to jen projev našeho (dosud) „nekřesťanského“ uvažování, že modlitba záleží v množství slov či v nějakých formulích? Že je třeba se „odmodlit“ to či ono?
Jak málo je přitom třeba… stačí se postavit před Boží tvář (ano, uvědomit si, že teď nejsem sám, Otec je blízko, v mém srdci!) a volat „Otče“, „tatínku“. Mám problémy přijmout Otce, protože můj otec byl zlý? Pak potřebuji „se poprat“ s větou, že Otec dává skvostné věci těm, kdo ho prosí – jeho ucho slyší, jeho ruka je otevřená.
A když přijmu Ježíšova slova, pak mohu zakusit radost dítěte, které má tátu, dobrého tátu. Radost z toho, že s tátou mohu být, mluvit. A protože tento „táta“ je prostě nejlepší, tak samozřejmě toužím, aby byl poznán i od druhých lidí. Žádám, aby přišel on sám, s celou mocí, oděný slávou. S jistotou mohu prosit tátu o vše, co potřebuji – a vím, že on neodmítne. A pokud mi nedá to, co chci, tak určitě dá něco lepšího, protože on je prostě nepřekonatelný táta. A ze všeho „nejvíc“ chce dát svého Ducha – Dar, který má v sobě všechny dary. Dar, který je přímo božský.
Milované dítě nepotřebuje složité formulace, aby prosilo o něco svého tátu. Stačí mu jediné – být s tátou a volat „táto“. A táta ví…
K reflexi
1. Přimlouval ses někdy vytrvale za někoho? Pokud ne, můžeš dnes začít…
2. Opět velmi silný text – pokud tato slova skutečně přijímáš, tak asi „zíráš“. A abys nezůstal jen u toho, zkus si napsat svoje hříchy na papír, a po vykonané zpovědi tento papír prostě zničit (spálit).
3. Vyber si jednu z proseb modlitby Páně, tu promysli a pak ji několikrát opakuj před Otcem.