Pastorace v postmoderní společnosti

2. Kapitola z knihy Aleše Opatrného "Pastorace v postmoderní společnosti", ktero vydalo Karmelitánské nakladatelství


Obsah kapitoly:

2. Pastorace v postmoderní společnosti
2.1. Možný omyl
2.2. Vztah k okolí
2.3. Náboženský svět dnešních lidí
2.4. Roztržka mezi kulturou a vírou
2.5. Naše nepravé útěchy
2.6. Stručně o různých pastoračních řešeních
2.7. Konkretizace v pastorační praxi:
2.8. Aplikace v životě církve
2.9. Nezbytné prvky pastorační práce
2.10. Shrnutí

***

Slovo "postmoderní" není myšleno ani provokativně ani jako úlitba módním trendům. Má jím být jen upozorněno a vyjádřeno, že je řeč o pastoraci v lidské pospolitosti, která má charakter společnosti konce dvacátého století ve středovýchodní Evropě. Tedy nikoli jindy, jinde či v něčem, co bychom si utvořili izolovaně a k obrazu svému, a také nikoli v tom, co by se utvářelo mimo nás a bez nás. Křesťanství je skutečností inkardinovanou, ležící v tomto světě. A toto se snaží celá následující úvaha respektovat.





2.1. Možný omyl

Některým lidem se zdá, že éra komunismu byla čtyřicetiletou cestou, na kterou jsme se dostali přes vnucenou výhybku, a teď jsme se vrátili. Myslí si, že jsme se vrátili tam, kde jsme byli roku 1948 (případně roku 1938!) a že se svět za tu dobu vlastně nezměnil. Naši přátelé v Rakousku či Německu si nezřídka myslí, že jsme je dostihli v místě, kde jsou oni teď, čili kam za 40 let dospěli. Ani jedno z těchto mínění však neodpovídá plně skutečnosti, nejsou tedy použitelné. Kdo však nebere situaci vážně, podobá se člověku, který si například o Velikonocích vzpomene na průvody vzkříšení za svého mládí - tedy před padesáti lety. Ví, že za komunistů nebylo možné je organizovat. Jde tedy na kostelní půdu, vezme prapory, lucernu, opráší je a chce zorganizovat na Bílou sobotu večer velkolepý průvod. Je to možné, úřady mu v tom nebrání. A tak celá akce vypadá tak, jak to tehdy bývalo, jen účast je menší. Mnoha lidem se to líbí, mají rádi průvody, měli ostatně rádi i ty prvomájové jakožto zpestření životní šedi. Nicméně hypotetický organizátor takového průvodu přehlédl, že:
- církev se změnila - její liturgie s něčím takovým nepočítá;
- svět se změnil - naprostá většina lidí nechápe, co to ti křesťané vlastně slaví;
- životní podmínky se změnily - není snadné v městečku zavřít několik ulic pro veškerou dopravu tak, aby to nikomu nevadilo;
- lidé se změnili - spíš než v Kristovo zmrtvýchvstání a svoje vzkříšení věří v reinkarnaci.

Takže náš průvod se sice uskuteční, může se z něj stát třeba i oblíbená folkloristická atrakce, kterou někteří prožijí i v její křesťanské autenticitě, ale nebude co do vnitřní náplně tím, čím byl před padesáti či sto lety. Nebude ani srozumitelným a adekvátním výrazem křesťanské víry většiny dnešních křesťanů, natož prostředkem k jejímu hlásání a pochopení, protože proud života celé společnosti a konec konců i proud života církve jde jiným řečištěm, než tehdy.





2.2. Vztah k okolí

Jde-li proud života české společnosti v mnohém jinudy, než kudy vede řečiště křesťanské víry a praxe - čehož jsme každodenně svědky - stojíme před důležitými otázkami, zda:
- máme s převažujícím proudem života polemizovat;
- máme s ním prostě plout;
- máme stát mimo;
- nás vůbec zajímají tyto otázky.

A ptáme-li se jako katolíci sami sebe na naše vlastní místo ve společnosti, neptejme se jen na to, kolik se nás sešlo na Velehradě a kolik hektarů lesa nám ještě nevrátili, ale ptejme se, kde nejsme přítomni jakožto křesťané v životě našeho národa. Přítomni jednak fyzicky, jednak nosnými idejemi, tedy myšlenkami evangelia. Nejde zde o určení míry zavinění toho, že někde přítomni nejsme - můžeme ostatně většinou snadno doložit, že jsme početně slabí, a zdůvodnit proč jsme početně slabí - ale o faktický popis situace. Výsledek není jistě katastrofální. Náš vliv je zpravidla větší, než odpovídá našemu procentnímu zastoupení v populaci, ale není také nijak oslnivý; v některých oblastech jsme vlivnou skupinou (např. etické otázky zdravotnictví, hospicové hnutí, péče o uprchlíky), v jiných je nás vidět málo (např. krásná literatura, ekologické podněty, politické aktivity k potlačení rasismu). Nicméně nedá se říci, že bychom výrazně ovlivňovali hlavní myšlenkové proudy - politické i morální - ve společnosti. Tam jsou hlavními činiteli ekonomika, touha po sebeuplatnění, myšlenky liberalismu a nezávislosti, vlastně pozdní plody renesance, francouzské revoluce a raného kapitalismu.

Zkrátka: jsme křesťany ve světě, kde je ještě hodně (barokních) kostelů, Božích muk a také něco derivátů křesťanských myšlenek a zásad (sociální péče a řada prvků života demokratické společnosti, ve kterých se projevuje nutnost vzít ohled na slabšího, nezničit prohrávajícího), kde už zase není ostudou být křesťanem, ale kde:
- křesťanská morálka není základem obecně uznávaného hodnotového systému;

- se sice slaví křesťanské svátky (Vánoce, Velikonoce), ale lidé většinou neznají jejich skutečnou náplň;

- společnost jako celek dost dobře neví, co si počít s církvemi, jak se na ně dívat;

- existuje určitý strach, aby církve nemluvily do veřejných věcí a do otázek morálky (potraty, etika podnikání, vztah k homosexuálnímu partnerství apod.).





2. 3. Náboženský svět dnešních lidí

Každý, kdo jen trochu nepředpojatě sleduje okolní život, ví, že se sice u nás vyskytuje nemálo ateistů, ale že se téměř nevyskytuje ateismus. Tedy ateismus jako hlásaný, odůvodňovaný životní názor a postoj. Je rozhodně třeba odlišovat tento (mizící) ateismus od nevole až nepřátelství vůči katolické církvi či církvím vůbec, které se vyskytují poměrně hojně, avšak neznamená to, že jejich nositelé jsou vždy výslovnými ateisty. Bývají jimi jen někdy.

Po proklamaci nejrůznějších teorií o zániku náboženství či o jeho nahrazení ať čistou vírou nebo osvícenou vědou dochází dnes jak sociologie tak kulturní antropologie k jiným závěrům. Tvrdí, že náboženský rozměr patří k základním charakteristikám člověka, určitá míra náboženských potřeb patří mezi ty potřeby, které chce člověk uspokojit nebo které jsou vytěsněny, pokud je silně bráněno jejich realizaci. Ovšem náboženský rozměr člověka, náboženské potřeby a náboženské chování jsou prvky, které se vůbec nemusí krýt s tím, co obsahuje křesťanská víra. Jinak řečeno: křesťanská víra se do jisté míry manifestuje nábožensky, uspokojuje také (zčásti nebo zcela - jak kdy a u koho) náboženské potřeby člověka, ale tyto potřeby mohou být v mnohém naplněny i mimo oblast křesťanství, ba i mimo oblast kteréhokoliv z jiných "velkých" náboženství (křesťanství, židovství, islám, hinduismus apod).

Novější nábožensko-sociologická a religionistická zkoumání věnují pozornost zejména třem jevům na náboženské scéně:
- příklonu k mysterióznu a odklonu od racionality k iracionalitě všeho druhu;

- "zdivočelé religiozitě", kterou představují sekty a různé náboženské a pseudonáboženské směry;

- "náboženství bez Boha" jako nejvíce se šířícímu typu religiozity v postmoderní společnosti.

Důležitou charakteristikou postmoderního člověka v oblasti náboženství je to, že považuje oblast svého náboženství za striktní privátum a má tendenci si své "vlastní" náboženství sestavovat na způsob stavebnice z řady prvků, které si oblíbí nebo které považuje za výhodné. Dochází tak k paradoxnímu jevu. Zatímco ještě nedávno bylo náboženství odmítáno jako příliš iracionální a subjektivní ve srovnání s objektivitou přírodních věd (a mnozí křesťané si proto dávali velkou práci, aby ukázali jeho silnou racionální "kostru"), je dnes v mnoha nábožensky probuzených oblastech odpor k příliš racionální a příliš objektivní teologii a je přijímána a žita někdy velmi subjektivní iracionalita všeho druhu. Kromě toho se náboženství stává čím dál tím víc výhradně privátní záležitostí jedince. Toto "zesoukromění" náboženství má na evropském západě i v postkomunistických zemích sice různé kořeny, ale výsledek je podobný či stejný. Spolupůsobí zde ovšem i na jedné straně vysoce ceněná subjektivita a svoboda jedince a na druhé straně paradoxně strach z velké svobody a tím i velké odpovědnosti. To potom znamená, že člověk si sice vybere své vlastní náboženství, ale současně se naváže na autoritu sekty nebo nějakého guru. Spojí tak realizaci touhy po velké svobodě (sám si vybral své náboženství, které se mu hodí) se zřeknutím se obtížných důsledků svobody - nechá za sebe rozhodovat sektu nebo guru, a tak na ně přenese svou odpovědnost.


Shrnuto: člověk dneška hledá náboženské prožitky a náboženské vazby. To ale neznamená, že automaticky hledá Boha, církev a spásu v pojetí křesťanských církví. Rozborem postupů úspěšných sekt, psychokultů a esoterických směrů zjistíme, že člověk spíš než absolutno hledá dnes relativno, které ho uspokojí.





2. 4. Roztržka mezi kulturou a vírou

Rozdíly a někdy přímo roztržky mezi křesťanskou vírou a kulturou života postmoderní společnosti jsou nemilým, ale stále více dokazatelným jevem naší doby. Větší a větší oblasti praktické životní kultury lidí mají méně a méně nebo také nic společného s křesťanskou vírou, morálkou a životním stylem. Dá se zde dokonce mluvit o jakési změně paradigmatu. Ne v tom, smyslu, jak užívá tento pojem hnutí New Age, ale jako výrazu pro stručné shrnutí změněné situace církve ve společnosti. Tato změna není v žádném případě jen plodem poválečného vývoje lidstva nebo u nás důsledkem působení komunismu. Své základy má vlastně už v renesanci s jejím počínajícím emancipačním trendem, který se v osvícenství prohloubil a v tomto století dále rozkvétal. O plném projevu základů nového paradigmatu pak můžeme zřejmě mluvit od sedmdesátých let, a to v celé postmoderní společnosti.V této nové situaci přestala být katolická církev a vlastně celé křesťanství:
- samozřejmě respektovanou (morální) veličinou;
- univerzální vychovatelkou;
- reprezentantkou základní ideologie naší civilizace;
- exkluzívní morální autoritou.

Nelze říci, že by byla v evropských zemích kultura pohanská, ateistická nebo muslimská, ale nelze také říci, že je křesťanská. I když křesťanství (resp. jeho důsledky) v ní stále ještě hraje velkou roli v řadě základních postojů či principů, jde dnes v Evropě i Americe o kulturu pluralitní, s řadou znaků a východisek, které jsou křesťanství cizí. Zdá se, že se tento trend spíš prohlubuje, než že by byl na ústupu.





2.5. Naše nepravé útěchy

Při volbě vhodného úhlu pohledu, kdy vidíme jen některé věci a jiné zásadně vidět nechceme, umožňuje praxe života církve řadu možností k nacházení nepravých a neužitečných útěch, které bývají hojně využívány:
- velká shromáždění, která vyvolávají dojem, že křesťané tvoří ve společnosti většinu, ačkoliv to není pravda. Někdy stačí ke vzbuzení tohoto dojmu vidět plný kostel, množství lidí na pouti, vesnici, v níž chodí většina obyvatel do kostela, který si sami postavili apod. Vyčíslení poměru těch, kteří přišli, k těm, kteří nepřišli ovšem často ukazuje mnohem méně utěšený obraz. Kromě toho není v křesťanství kvantita nikdy hodnotou, dostatečně reprezentující rozsah, intenzitu a opravdovost víry;

- prezentace "chutných hrozinek" tak, aby zakryly vše ostatní. Jsou to situace, kdy jsou jednotlivosti vydávány za celek. Tedy při rozhovoru o nějaké evidentně neutěšené situaci (mizivý počet studentů střední školy, kteří navštěvují výuku náboženství, nízká kvalita komunikace mezi kněžími a biskupem apod.) někdo uvede příklad vzorné rodiny nebo jednoho zdařilého setkání a zdůrazňováním této jednotlivé skutečnosti se snaží zcela eliminovat připomenutý neutěšený jev, který má platnost mnohem obecnější, než ona izolovaná, byť pravdivá, zkušenost. Je ovšem třeba dodat, že existuje i opačný postup, kdy autentická jednorázová negativní zkušenost je použita jako argument k všeobecně negativnímu hodnocení skupiny nebo nějaké opakující se situace;

- útěk do nenapadnutelné vertikály, který kryje neschopnost komunikace se světem. V tomto případě si věřící lidé rozdělí svět velmi ostře na nadpřirozené a tedy preferované "svaté" skutečnosti a na ty obyčejné, přirozené, kterými je dovoleno ve jménu oněch prvých pohrdat. Ve skutečnosti je to ale tak, že křesťané tohoto typu nevědí, co si mají se světem počít, nejsou schopni s ním zdařile komunikovat, a tak ho označí za zlý (a tedy nehodný jejich zájmu) a "odstěhují" se do bezpečí světa zbožnosti, ve kterém hovoří "zbožným metajazykem", kterému okolní svět opravdu nerozumí. Řada lidí potom stále jen přemýšlí, co jsou dlužní Bohu (modlitbu, pozornost při mši, vděčnost), aniž by také uvažovali o tom, co jsou dlužní svým bližním, kde nenaplňují jejich oprávněná očekávání. Ježíšovo ztotožnění se s nejmenšími, chudými a trpícími jim mnoho neříká;

- pohanění Západu. Je to velmi laciný postoj, který označuje všeobecně a nediferencovaně křesťanství v západních zemích jako zesvětštělé, povrchní, málo zbožné, neposlušné…atd. Většinou nerozlišuje skutečné zesvětštění od užívání jiných forem zbožnosti, než jsou naše, nerozlišuje bohatost místních církví (kdo u nás ví, že církev ve Francii žije v zásadě chuději než naše a bez finanční pomoci organizací, jako je Kirche in Not) a nevnímá, že křesťané z bohatých západních zemí neobyčejně štědře podporují jak činnost místních církví třetího světa, tak charitativní aktivity v zemích postižených přírodními katastrofami či válkou a konečně i řadu projektů v bývalých komunistických zemích včetně té naší;

- idea malého stádce, které si v sobě libuje a nevidí, že není kvasem. Pokušení pýchy nevyplývá jen z většinového podílu katolíků ve společnosti, ale může vyrůstat a košatět i v pocitu exkluzivity, enormní dokonalosti, společenské výjimečnosti, které přináší naopak skutečnost diaspory. Kvalitu křesťanů neurčuje přece ani to, jsou-li ve společnosti většinou, ani to, jsou-li menšinou, kvalita se pozná spíš z jejich vyzařování, z toho jak proměňují společnost.

Všechny tyto útěchy jsou označovány za nepravé nejen proto, že více či méně neodpovídají celé realitě, ale hlavně proto, že nestaví na vítězství Kristově, na naději evangelia, a že se snaží stavět především na výsledcích lidské činnosti.





2. 6. Stručně o různých pastoračních řešeních

Ať už někdo analyzuje současnou situaci nebo to více méně nedělá, stejně na ni reaguje a zpravidla hledá nebo přijímá nějaká řešení. Ta mohou být různá - více či méně odpovídající evangeliu. Uveďme zde jako příklady některá řešení nepravá, tedy neevangelní, a jiná, které evangeliu odpovídají.

Řešení nepravá:
- tiché ghetto. Křesťany "není vidět", libují si ve své nenápadnosti, ve své "nepřítomnosti ve společnosti", v životě; tiše a šťastně žijí za svou zdí. Nemají touhu se společností se setkávat, utkávat, žít v ní viditelně, obhajovat veřejně svou existenci. Někdy pod rouškou zachovávání tradic, jindy pod rouškou akcentované vertikály života, které chybí odpovídající horizontála, budují církev jako jakýsi skanzen, který není a nechce být v dialogu se současným světem;

- křičící, agresivní ghetto. Komunikace se společností je zde v zásadě jednosměrná. Křesťané ji okřikují nebo na to, co se jim nelíbí, pokřikují, ale nevedou rozhovor. Zejména od nových prvků života se zásadně a bez rozlišování distancují, většinou nejsou schopni přiznat sekularizované společnosti tvorbu nějakých hodnot. V pozadí bývá strach z prohry, pocit méněcennosti vůči schopnějším a "světa znalým", který je maskován vnější agresivitou;

- čínská zeď. Je to snaha důsledně oddělit život církve od života okolního světa. Na svět není pohlíženo ani agresivně ani obdivně, ale křesťané se v něm pokud možno nepohybují. Vše by nejraději odbyli v katolické porodnici, školce, škole, společenství, v zaměstnání v církvi, v církevním domově důchodců. Jen v těchto prostorách se cítí bezpeční před "nákazou" i nároky světa a jen takto saturovaní ve svých požadavcích jsou ochotni a schopni vždy na chvíli vstupovat do "nepřátelského"světa, ze kterého se vracejí do svého "opevněného Jeruzaléma";

- rezignace až cynismus. To je mnohdy podivnou obranou schopných lidí, zejména intelektuálů, kteří na jedné straně církev milují, na druhé straně se nedokáží smířit s tím, že ji netvoří jen lidé chytří, schopní, kvalitní a světem uznávaní. Stydí se tedy za stinné stránky své církve a svou bolest a stud zakrývají neúnavnou (a někdy i zjevně nespravedlivou) kritikou, shazováním všeho, co by podle nich snad mohlo vyvolat posměch, někdy mají až cynický přístup k životním bolestem uvnitř církve. Podobají se lidem dřívějších generací, kteří se po svém profesním úspěchu a společenském vzestupu do morku kosti styděli za svou matku-pradlenu, za negramotného ale charakterního otce, za duševně zaostalého sourozence, a proto je zapírali. Paradoxně škodí často snahám o zlepšení kvality života církve víc, než lidé naivnější a mnohem méně schopní.

Řešení dobrá, evangelní, jsou vždy cestou, a to:
- od zákonické praxe k Božímu království (čili od sebe samého k Bohu). Člověk ví, že spása není v jeho vlastním dodržování Zákona, ale v Božím milostivém příklonu k lidstvu. Obklopen zlem bezbožného světa i hříšností křesťanů (včetně své vlastní) počítá s trvalou přítomností Božího království, na němž má už teď podíl;

- od těla k Duchu. Se zlem ve světě a v církvi se nebojuje zbraněmi tohoto světa, ale "mocí Ducha". Vyznávání Vzkříšeného znamená vyznávat suverénní moc Boží, která se projevuje často jako lidská slabost;

- od vzorného jedince k fungujícímu organismu. Místo hledání a pěstování vzorného křesťana, na němž lze postavit "úspěch ve světě před Bohem," se více staví na autentičnosti různorodého obdarování jednotlivých křesťanů čili na charismatech, která jsou v církvi skutečně sdílena. Vychází se z poznání, že v církvi jsme sice všichni nedokonalí, ale přesto všichni Duchem Božím obdarovaní. Každý tedy může přinášet životu církve nezastupitelné hodnoty, které mají svůj původ v Bohu;

- od monologu hierarchy či laika k dialogu v těle církve. Nejsou to jen hierarchové, kteří mnohdy vedou monolog. Jsou to i mnozí jiní, kteří chtějí pouze slyšet svůj hlas. Vstup do dialogu totiž zpravidla znamená vstup na cestu, kde člověk přijímá v určité míře spoluodpovědnost. Dialog není totéž, co záměna rolí, není také setřením jejich různosti, je spíš sdílením starostí i cest k jejich řešení, a proto může vést k lepšímu a intenzivnějšímu zastávání jednotlivých rolí (příp. hierarchických stupňů) v církvi;

- od opevněného Jeruzaléma ke kvasu, ke světlu na svícnu. Jakkoliv je nutné bránit se splynutí křesťanů se světem tak, že by ztratili svou vlastní identitu, není možné žít život církve trvale "za zdí pevnosti", ač se o to znovu a znovu mnozí pokoušejí. Z velkých postav tohoto století uveďme dvě výslovně prorocké: Charlese de Foucauld, který žil se svými (nekřesťany) Tuaregy jako křesťan tak, aby jim byl co nejblíže, a Matku Terezu, která se svými sestrami plnila roli "světla na svícnu", aniž by slevovala ze svého výrazného, trochu konzervativního a značně přísného křesťanství, a jejíž "světlo" bylo a je světem viděno a respektováno, jejíž "kvas" mění nenásilně a vytrvale prostory, do nichž je vsazen;

- od nadávání a skepse k trpělivému budování a růstu. Je to vlastně cesta víry. Uprostřed lidské křehkosti počítá víc s mocí Boží než s lidskými výsledky a uznává, že Bůh není povinen realizovat naše (ani ty nejlepší) představy o církvi. Na této cestě je nutno unést řadu neúspěchů křesťanů i církevních společenství, je to cesta, na které se jednotlivec mnohdy zdokonaluje, ale celek (rodina, společenství, farnost, diecéze atd.) zůstává stále nedokonalý, nicméně i přitom se děje růst a zrání. A výsledky nejsou k dispozici ihned.





2. 7. Konkretizace v pastorační praxi

Cestu ukazuje především řada citovaných koncilových dokumentů, které lze uvádět do života jednotlivce, společenství, farnosti i diecéze; ovšem nikoli cestou jednorázové kampaně, ale spíš vytrvalou a cílevědomou prací.

- Písmo jako základ dialogu s Bohem. Písmo, vytrvale čtené a chápané nikoliv jen jako souhrn neomylných tvrzení, ale jako svědectví o dialogu Boha s lidmi, učí žít s Bohem v tomto světě, řečeno starozákonním výrazem: učí "chodit s Bohem". Boží slovo, chápané (také) jako osobní oslovení, vede k osobní odpovědi Bohu, který k člověku mluví;

- modlitba jako místo dialogu s Bohem. Je-li modlitba pochopena jako možnost obracení se k Bohu a jako možnost odpovídat jak na oslovení Písmem, tak na oslovení životními událostmi, nikoliv jen jako "monologická povinnost", kterou je třeba denně plnit, stává se prostředkem trvalého dialogu člověka s Bohem. Je tedy jedním z důležitých prostředků života víry a života z víry, je prostředkem v zásadě nezbytným. Je nutno konstatovat, že v našich farnostech zpravidla nemají dospívající a dospělí lidé příležitost učit se životu modlitby;

- společenství jako místo dialogu s Bohem v církvi. Katolická teologie považuje komunitní složku víry a života z víry za podstatnou. Křesťanem lze být plně jen v církvi. Není tím ovšem myšlen nějaký kolektivismus, který by mohl nahradit osobní vztah k Bohu a osobní dialog s Bohem. Ale tento osobní dialog se děje (také) ve společenství církve. Je to ochrana před pouhým subjektivismem víry a příležitost ke sdílení darů, které jsou v církvi rozesety v různosti, kterou působí a určuje Duch svatý;

- dialog jako metoda přístupu k různosti v církvi i ve světě. Právě z rozmanitosti obdarování Duchem, z různosti povah, zkušeností a osobní zralosti jednotlivých křesťanů a z různosti kultur, v nichž se křesťanství realizuje, vyplývá "různost stejných lidí". Tím, že uvěřili v Krista a žijí v jeho církvi, jsou "stejní", tím, že svou víru chápou, prožívají a realizují osobně jsou "různí". Dialog není ani hádka ani odmítání těch, kdo jsou jiní. Je to metoda vyjasňování, vzájemného obohacování a sdílení. Předpokladem dialogu není jen vůle jej vést, ale také jasnost vlastního přesvědčení spojená se schopností být tolerantní;

- sdílení darů jako ovoce existenciálního trvalého dialogu. Je to nezbytná metoda života církve ve světě, kde mají křesťané obstát jakožto menšina, jako slabší proti silnějším, a to bez pomoci institucionálních záruk, které by jim zajišťovaly určité privilegované postavení. Ve světě, který je v mnohém zaměřen jen na okamžitý úspěch a na člověkem produkované výtvory, nemá zpravidla věřící jedinec šanci obstát. Obrana extrémní izolací jednak nebývá účinná a kromě toho dělá život křesťanů pro svět neplodným. Sdílení darů Ducha v prostoru církve umožňuje, aby křesťan i společenství participovali i na darech, které sami nemají, ale které má někdo jiný. Přehnaná snaha o jednotu může znamenat jakousi "unifikaci na úroveň podprůměru", kde se od všech chce stejně a všem se "dovoluje" také jen být stejnými (je to např. problém některých řeholních komunit). Církev sama i její přínos světu se tak ochuzuje.





2. 8. Aplikace v životě církve

Tyto zásady je možné a potřebné aplikovat přiměřeně na jednotlivých úrovních života církve. Mohou tedy nabývat různých podob na úrovni diecéze, farnosti, společenství, rodiny, jednotlivce. Nejde o to, aby byly na všech úrovních "zavedeny", ale o to, aby se na všech úrovních hledalo to, co prospěje růstu víry křesťanů a co podpoří a rozšíří jejich vyzařování do světa, jejich legitimní službu světu. Církev je také ovšem organizace, byrokratická jednotka (míněno neutrálně, nikoli pejorativně), kde se "vykazuje činnost", úřad, kde mnohdy lidé v podřízeném postavení chtějí obstát před svými nadřízenými. Proto se i v církvi mohou vyskytovat a vyskytují na úrovni celostátní, diecézní či farní málo přínosné kampaně a akce, sloužící jen k tomu, aby bylo možno vykázat, že byly po výzvě nadřízeného orgánu uskutečněny.

Není asi užitečné přít se o vhodnost a důležitost jednotlivých elementů života církve, výše doporučovaných. Důležitější bude kritérium, podle nějž jsou na dané úrovni vybírány a voleny. Je-li kritériem růst života z víry a lepší služba křesťanů světu, potom není velké nebezpečí, že budou voleny nevhodně. Je-li kritériem něco jiného, mohou být snadno v dané situaci neúčinné nebo škodlivé.





2. 9. Nezbytné prvky pastorační práce

Aniž si děláme nároky na úplnost, uvedeme zde některé elementy pastorační práce, které se zdají být nepostradatelné, byť v různých prostředích nebude zřejmě jejich důležitost stejná:
- osobní nasazení. Dědictví socialismu ještě stále v mnoha lidech působí. Čekají, až někdo něco zařídí či nařídí, vědí, na koho se vymluvit, koho (místo sebe) volat k odpovědnosti. Osobní nasazení bude jistě u každého vypadat jinak, jeho efekt je dán mimo jiné schopnostmi, věkem a sociálním zařazením. Jako postoj je ale nezbytné prakticky u všech křesťanů, kteří jsou v činné fázi života a kterým na církvi záleží;

- duchovní ohniska. Jakkoliv lze i nadále považovat územní farnosti za základní pastorační jednotky a za typická prostředí, v nichž se děje vnitřní život církve, je nezbytné, aby byla doplněna duchovními ohnisky klasickými (řeholní domy, poutní místa) i novodobými (hnutí s jejich stálými členy a domy, speciální cyklické akce pro mládež, manžele, rodiny apod.). I když zde vždy zůstane zřejmě v principu neodstranitelné nebezpečí pouhého konzumu "duchovní šlehačky" místo sdílení víry a vždy mu budou někteří krátkodobě nebo i dlouhodobě podléhat, není to důvodem k odmítání těchto duchovních ohnisek. Život křesťanů v dobře vedené farnosti, ze které nikdy nikam nevyjdou, je sice stabilní a cenný, ale nemůže zasáhnout všechny typy farníků a naplnit všechny jejich potřeby. Setkání s prostředím, kde jsou využívány podmínky k intenzivnímu duchovnímu životu, působí na řadu katolíků stimulujícím účinkem;

- vzory. Směrodatné a nadprůměrně zdatné osoby jsou důležité i v oblasti církve, a to nejen pro dospívající a mládež. Život z víry je třeba vidět na konkrétních příkladech současníků. Je známo, že vzory nelze "produkovat" ani "dodávat". Lze je ale citlivě přibližovat a hlavně je možné a nutné neubíjet je a neshazovat před druhými pro nadprůměrnou kvalitu jejich života. Na druhé straně ovšem není radno dělat z nich nedotknutelné idoly;

- duchovní doprovázení. Rozhovor o osobních cestách víry, poučená a rozumějící asistence v obtížných životních zkouškách nebo v období rozhodování, sledování a podpora osobního růstu víry a lidského dozrávání; to jsou požadavky tím naléhavěji pociťované, čím větším tlakem působí na jedné straně víře odcizená společnost na křesťana a na druhé straně čím větší je uvnitř církve (oprávněný) tlak na růst kvality křesťanského života. Je známou a nepříjemnou skutečností, že osob, schopných kvalitního doprovázení, není k dispozici mnoho. Kromě toho se činnost, pracovitost a výkonnost kněze mnohdy spíš posuzuje podle počtu nedělních bohoslužeb a opravených kostelů a kaplí než podle času věnovaného kvalitním duchovním rozhovorům. Nejen pro nedostatek kněží, ale i pro různost obdarování v církvi a vzhledem ke zkušenostem zejména na křesťanském Východě je nutné také uznat, že v některých ohledech jsou doprovázení schopni i laici, kterým je potřeba ovšem poskytnout další vzdělání a prostor i důvěru k této službě;

- trpělivost pro růst. Prostředí, ve kterém se nacházíme, žádá zpravidla velké výkony a okamžitý efekt. V oblasti víry ale lze něco takového uskutečňovat zpravidla jen za cenu deformací a účinek nebývá trvalý. Trpělivost pro růst předpokládá také ochotu snášet situace, v nichž křesťané vypadají jako ti, kdo trvale a beznadějně zaostávají za tempem úspěšných lidí ve světě;

- možnost účasti v přiměřeném společenství. Slovo "společenství" se může tak jako mnoho jiných, často užívaných slov stát jen bezobsažnou nebo rušivou floskulí. Je také jisté, že není možné doporučovat nebo nařizovat jeden typ uspořádání a života společenství všude a všem. Nicméně křesťanská víra má i podstatný sociální rozměr, jak bylo už bylo řečeno výše, a ten se má přiměřeně realizovat. Sdílení a tolerance, pestrost forem a výrazových prostředků spojené s usilováním o jeden společný podstatný cíl jsou nutnými předpoklady existence křesťanů ve společenstvích různých typů a jejich užitečnosti pro celek církve;

- trvalé vzdělávání. I když na jednotlivých úrovních osobního života a na různých místech v církvi je potřebné vzdělání různého druhu a rozsahu, důvody k jeho potřebnosti jsou společné. Je to jednak osobní potřeba člověka mít znalosti z oblasti náboženství v trvalé harmonii s profesním i osobnostním růstem a dále nároky světa, ve kterém je křesťan kvasem, kde druhým nějakým způsobem slouží, a jemuž proto potřebuje dostatečně rozumět a s dostatečnou osobní erudicí "obhájit důvody své naděje", svou víru;

- tolerance. Protože křesťané žijí nejen v názorově a kulturně "pestrém" světě, ale také v "pestré" církvi, nelze se obejít bez tolerance, máme-li naplnit Pavlovo slovo: "Pokud záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi." Tolerantní postoj ovšem musí vycházet z jasných osobních stanovisek a z přiměřené osobní jistoty. Kdo je výrazně nejistý nebo se bojí, ten si toleranci sotva může dovolit. Tolerance se však nesmí stát bezbarvostí, lhostejností nebo zmateným těkáním;

- schopnost unést i Jidáše, Ananiáše, Safiry. Přemrštěná touha po tak skvělé církvi, že v ní jsou jen samí bezchybní lidé, je cestou k velkým deformacím. Je typickou vlastností katolické církve, že je otevřena lidem na různém stupni lidské i duchovní zralosti a že unese i mnoho chybujících, i když jí to okolí vyčítá a mnohdy to prostě dělá ostudu. Kdo ale není schopen unést skutečnost, že "součásti" Kristova těla jsou někdy velmi nedokonalé a často selhávající, ten se pak z života v církvi posupně vyděluje a přestává se s ní identifikovat;

- nelikvidovat Šavly, chceme-li Pavly. Snaha po jednotě a horlivost pro věc evangelia může vést k velké nesnášenlivosti a předčasnému odsuzování. Dá se říci, že vlastně každý lidský soud je předčasný, protože předchází jak osobnímu, tak poslednímu soudu. Se zlem nelze souhlasit, na zodpovědná místa v církvi nelze dávat nevhodné a neschopné lidi, ale každému by měl být "rezervován" prostor k možnému osobnímu obrácení. Naděje na obrácení je ovšem něco jiného než planá naděje, že - obrazně řečeno - svatý farář Arský doroste do teologické velikosti svatého Tomáše Akvinského;





2.10. Shrnutí

Situace církve v postmoderní společnosti není ani ideální ani katastrofální. Tak tomu ostatně bylo v celých dějinách církve. Katastrofální by bylo, kdyby církev chtěla žít tak, jako by byla v nějaké jiné společnosti, než je ta současná, tedy buď v minulosti, nebo v nějaké uměle zkonstruované přítomné fikci, kdyby chtěla svou pastoraci konat tak, že by míjela dnešní potřeby Božího království a potřeby dnešních lidí.

Od vydání konstituce Gaudium et spes 2. vatikánského koncilu je pastoraci dávána trvale jednoduchá, ale velmi obsažná kontrolní otázka: "Jsou radosti a naděje, smutky a úzkosti lidí naší doby, zvláště chudých a těch, kdo nějak trpí, radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových? Je tomu tak opravdu, že není nic lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu?" A druhá otázka z téže konstituce: "Zkoumá církev (tedy i my!) vytrvale znamení doby a vykládá je ve světle evangelia?" Plodné bude, položí-li člověk tyto kontrolní otázky sobě samotnému, případně společenství církve, v němž působí. Tam je totiž místo k jednání. Položí-li je církvi jako celku, který zdánlivě existuje mimo něj, bude snadno rozhořčeným kritikem, ale zřejmě nijak nepřispěje ke změnám k lepšímu.