Pláč (Anselm Grün)

Mniši rozlišují různé druhy slz. Jsou dětské slzy, které dítě prolévá, když nedostane to, co chce; jsou slzy prolévané nad urážkou, slzy strachu, slzy zloby, zášti, bezmoci a jsou také slzy prolévané ze sebelítosti. Tyto všechny slzy nemohou léčit, naopak, utvrzují nás v našich špatných postojích, posilují v nás zášť, pocity ublíženosti a sebelítosti. Kassián staví do protikladu tohoto pláče
"kvůli úzkostem, nouzi a námahám tohoto světa" , které nás tíží, jinou formu pláče: pláč, který propuká, "když osten našeho hříchu zasáhne naše srdce"3, pláč, který vychází "z ohledu na věčné statky a z touhy po budoucí slávě", pláč ze strachu před peklem a pláč nad zatvrzelostí a slepotou druhých. Když mniši velebí slzy, mají na mysli především pláč nad vlastními hříchy, který je totožný s pláčem touhy po Boží spáse. (26)
(...)
V pláči se člověk setkává sám se sebou. Jako plačícímu mu bude najednou všechno zřejmé: jeho ubohost, jeho nečisté motivy a záměry, jeho zlomyslnost, jeho pokusy o útěk a jeho hluboce zakořeněný egoismus. Jeho namáhavě vytvořená stavba vlastní počestnosti se v pláči prudce zhroutí. Dostane se tak za všechny pletichy, jimiž si stále něco namlouvá. Plačícímu chybí slova, jimiž by dokázal vysvětlit svůj stav, slova, za nimiž by se opět mohl schovávat. V pláči člověk potkává sám sebe přímo bez šetrnosti, bez odstupu k sobě samému, nezažívá sám sebe prostřednictvím nějakého média, které by měl ve své moci. Dokonce mu unikají i myšlenky, jichž by se ještě mohl přidržet. Pláč je setkání bez zprostředkování, bez prostředkujících článků. V pláči pouští člověk vládu nad sebou samým z rukou, pouští sám sebe a odevzdává se pláči, který jej zachvacuje. Pláč se pro něj stává jedinou možnou odpovědí na zkušenost, na kterou sám nezná odpověď. Tělo za něj odpovídá tím, že propukne v pláč. Rozum a duch zůstávají beze slov. (27)
(...)
Jsme vychováni tak, abychom své slzy pokud možno co nejvíce zadržovali, dokonce abychom úplně zadržovali všechny naše city. To platí nejen v mezilidské oblasti, ale dokonce i v oblasti náboženské, v níž ze strachu před sentimentalitou nebo prostou citovou zbožností se raději utíkáme k racionální rovině chápání Boha. Sklíčenost srdce, pláč nad vlastními hříchy jsou výrazem toho, že nechávám působit své city, že své srdce skutečně otevírám myšlence vlastní hříšnosti. V uvažování se mohu stále ještě před Bohem uzavírat a schovávat se za myšlenku na něho. Ale v pláči se všechny bariéry hroutí, padají všechny masky, stojím před Bohem takový, jaký jsem, a jsem postaven tváří v tvář své vlastní nahosti. (33)
(...)
V pláči najdou všechny mé neklidné a matoucí myšlenky svůj klid. Protože, pláču-li, nepohybuji se ve své mysli, v níž bych klid nenašel, ale v srdci, které najde v proudu slz svůj vnitřní klid, protože se smí projevit. Tak se stává pochopitelnou zkušenost, že po pláči člověk cítí intenzivní vnitřní klid, stejně jako při takových formách meditace, které vědomě usilují o mlčení. Klid následující po pláči je klidem životodárným, naplněným láskou.

Vyjádření citů v pláči má očistný a obnovující účinek. Jestliže člověk nemůže dostatečně vyjádřit své city, onemocní. Neboť potlačené pocity zdaleka nezmizely. Objeví se pak jako neurotické poruchy nebo různé vášně. V pláči může spolu s pocity vystoupit na povrch nevědomí. Mniši říkají, že pláč spojuje vnějšího člověka s vnitřním, člověka žijícího v plném vědomí s jeho nevědomím. Pláč je řečí, kterou se vyjadřuje nevědomí. Slova často nejsou schopna nevědomí vyjádřit. V pláči vystupuje nevědomí do vědomí a tak může rozvíjet své léčebné působení. Protože rušivé myšlenky většinou vycházejí z nevědomí a nedají se nikdy uchopit, když člověk své nevědomí potlačuje, je i z pohledu psychologie pochopitelné, proč nám pláč přináší hlubší a trvalejší klid než prosté techniky uvolnění.

V pláči dovoluje člověk, aby k němu, ba přímo do něho vstoupila bolest a utrpení. Dnes se lidé všemi prostředky snaží vyhnout se nepříjemnostem a utrpení. Obrňují se proti nim. Považují je za ohrožení vnitřní rovnováhy. To ale "nutně vede k omezování citů a k ochuzení života". Člověk, který není schopen trpět, není také schopen se radovat. "Tam, kde není utrpení, tam není ani žádné velké štěstí. Důsledkem je nuda a prázdnota, dalším krokem je pak hledání náhražek." Kdo na své cestě uhýbá bolesti, stává se neschopným lásky Neboť milovat může jen ten, kdo se nechá zranit. V pláči se člověk otevírá bolesti, ne proto aby ji vychutnával, ale aby se jí nechal zasáhnout, aby ji přijal do svého nitra a zde přetavil. Psychologie mluví o práci se smutkem a lituje, že lidé jsou čím dál méně schopní truchlit.“ Při prožívání zármutku se bolest zpracovává, integruje, roztavuje a léčí.

Každý terapeutický postup zná stádium pláče. Pouhá analýza pacientu nepomůže, když mu jen objasní příčiny jeho neurózy Prosté vědění může pacient použít jako obranu proti tomu, aby se nemusel postavit tváří v tvář skutečnému problému. To, že nahlédnu na svůj vlastní problém, mi ještě nepomůže jej vyřešit. Ale teprve tehdy, až mě plně zasáhne, může mě uzdravit. Bez emocionální účasti není žádná změna lidského chování možná. Teprve tehdy, když může potlačená bolest vstoupit do srdce, může se člověk vzdát náhradních bolestí, které si působí proto, aby se zbavil té původní základní bolesti. Jung říká: "Neuróza je stálou náhražkou legitimního utrpení." Jestliže člověk uhýbá z cesty utrpení, které jej potkalo, uteče se do nemoci.

Uzdravení může začít teprve tehdy, když si potlačovanou bolest, odmítané utrpení připustí. Toto připuštění je velmi často spojeno s prudkým a silným pláčem. Pláč člověka oprostí od nahromaděných pocitů, které se derou na povrch. Slzy mírní bolest. Člověk se ze svých bolestí vypláče. Pláč se stává jedinou možností, jak bolest, která nás přemáhá a při níž máme pocit, že ji nejsme schopni unést, zvládnout a dát na ni odpověď. Člověk již vůbec není schopen jinak odpovědět, ani slovem ani posunkem, než tak, že se vydá všanc pláči, a tak připustí bolest a současně ji rozpustí a nechá odplynout. Pláč odlehčuje, mírní bolest a léčí. Slzy se najednou stávají slzami osvobození spásy a požehnání. Bolest se promění v radost. Člověk ve svém nejhlubším nitru pocítí uzdravení, které již nemůže být ohroženo ani bolestí, pocítí radost, proti níž již nic nezmůžou ani zklamání ani neúspěchy. Je to Boží spása, která vítězí nad vším lidským zlem. (34-36

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 26-27, 33-36)