Pod Božím pohledem (Jacques Philippe)

To znamená, že o pokroku a prohloubení naší modlitby velmi často nerozhoduje to, co děláme v době modlitby, ale to, co děláme mimo ni. ...Bylo by zcela iluzorní chtít dělat pokroky v modlitbě, jestliže se náš celý život nevyznačuje hlubokou a upřímnou touhou zcela se odevzdat Bohu a co nejdůsledněji podřídit svůj život jeho vůli. (31) ...
Je třeba si uvědomit, že celkový styl života může kontemplativní modlitbu velmi podporovat, anebo naopak narušovat. Jak se budeme moci soustředit v přítomnosti Boží, když se celý ostatní čas rozptylujeme tisícerými zbytečnostmi a zájmy, když se bez zábran oddáváme neužitečnému povídání a zvědavosti; když neznáme určitý půst srdce, pohledu a ducha, kterým držíme na uzdě všechno, co by nás mohlo rozptylovat a velmi vzdalovat od Podstatného.

Nelze žít samozřejmě zcela bez zábav a chvil oddychu. Důležité však je umět se vrátit k Bohu, který sjednocuje náš život, a každou věc prožívat pod jeho pohledem a ve vztahu k němu. (32) ...

Kontemplativní modlitba má takto vést k nepřetržité modlitbě, ne tak vysloveně ve smyslu modlitby, ale ve smyslu stálého vědomí Boží přítomnosti. Jestliže budeme žít pod Božím pohledem, budeme svobodnější. Ve skutečnosti však žijeme velmi často pod pohledem druhých (v obavě, že nás budou posuzovat, nebo v touze po obdivu), nebo pod naším pohledem (samolibosti či sebeobviňování), ale vnitřní svobodu najdeme jedině tehdy, když se naučíme žít pod milujícím a milosrdným pohledem Božím. (33) ...

Modlitba srdcem je školou a cvičením, kde se učíme chápat, uplatňovat a prohlubovat určité postoje vůči Bohu, vůči nám samým a vůči světu, které se postupně stanou základem celkového způsobu našeho bytí a reagování. Modlitba srdcem utváří určitý "navyknutý" životní postoj, který si potom zachováme ve všem, co budeme prožívat. Umožní mám postupně dosáhnout za všech okolností pokoj, vnitřní svobodu a opravdovou lásku k Bohu a k bližním. Modlitba srdcem je školou lásky; všechny ctnosti totiž, které se v ní uplatňují, pomáhají rozvíjet lásku v našem srdci. Proto je tato modlitba tak životně důležitá. (34)

…
Naší hlavní úlohou v modlitbě srdcem je milovat. Ale ve vztahu k Bohu milovat znamená především nechat se milovat. ...

Často je pro nás mnohem lehčí milovat než nechat se milovat: jestliže my něco děláme jestliže my dáváme, těší nás to, máme pocit, že jsem užiteční! Ale nechat se milovat předpokládá, že souhlasíme, že nebudeme nic dělat, že nebudeme ničím. Naší prvořadou prácí v modlitbě srdcem není myslet, obětovat nebo dělat něco pro Boha, ale nechat se jím milovat jako malé dítě. Dovolit Bohu těšit se z jeho lásky k nám. Je to těžké, neboť to od nás vyžaduje skálopevnou víru, že nás Bůh miluje. ...V opačném případě bude vždy pokřivený /roz. základ našeho vztahu k Bohu/ určitým farizeismem, kde na prvním místě nebude stát Bůh, ale my sami, naše aktivita, naše ctnost nebo něco jiného. ... Modlitba srdcem je v podstatě toto: setrvat v Boží přítomnosti a dovolit, aby nás Bůh miloval. Odpověď lásky přijde potom buď během modlitby nebo mimo ni. Jestliže se necháme milovat, sám Bůh v nás bude plodit dobro a umožní nám dělat ty "dobré skutky, které připravil Bůh, abychom je konali" (Ef 2,1O)(42-43)

…
Opravdová kontemplativní modlitba je dar, který dává Bůh zadarmo, ale je třeba ho umět přijmout. (7-8) ...
Lidé mají často více méně vědomě mylnou představu o modlitbě srdcem, jakoby to byl druh křesťanské jógy; jakoby se při ní postupovalo pomocí soustředění mysli, metody ztišení se, techniky správného dýchání, polohy těla, opakování určitých formulí... a kdyby člověk návyky zvládl tyto prvky, umožnili by mu dosáhnout nejvyšší stav vědomí. (8) ...

Dále uvidíme, že sice určitá iniciativa a aktivita člověka tu má své místo, ale celá stavba kontemplativního života spočívá na iniciativě Boží a na jeho milosti. Na to se nesmí nikdy zapomínat; neboť i když člověk neupadne do uvedeného omylu, platí, že jedním ze stálých a často rafinovaných pokušení duchovního života je zakládat si na vlastním úsilí a ne na velkorysém Božím milosrdenství. (9) ...

Každý podle své vlastní osobitosti, se svými dary a slabostmi, je schopen velmi hlubokého kontemplativního života, jestliže věrně odpovídá na Boží milost. (1O) ...

Jestliže modlitba není technika, kterou je třeba ovládat, ale milost a Boží dar, které je třeba přijmout, potom nejdůležitější není mluvit o metodách ani dávat návody, ale pomoci pochopit, za jakých podmínek můžeme tento dar přijmout. Tyto podmínky vlastně spočívají v určitých vnitřních postojích, v jistém nastavení srdce. (1O)

…
Jestliže máme dojem, že jsme v modlitbě ještě příliš zaměřeni na sebe, nijak se tím netrapme. Projevme jednoduše Bohu svou touhu milovat ho čistou a nezištnou láskou a s důvěrou se mu úplně odevzdejme, neboť on se už postará, aby nás očistil. Kdybychom to chtěli zvládnout vlastními silami, rozlišit v sobě čisté od nečistého a zbavit se předčasně onoho koukolu, byla by to čirá domýšlivost a riskovali bychom, že s ním vytrháme i dobré obilí (srov. Mt 13,2O-34). Nechme jednat Boží milost, spokojme se tím, že setrváváme v důvěře a budeme trpělivě snášet chvíle vyprahlosti, které na nás Bůh určitě dopustí, aby očistil naši lásku k němu. (16) ...

Pokorný člověk rád uzná, že není ničím, protože Bůh je pro něho vším. Svou ubohost nepokládá za drama, ale za šanci, neboť umožňuje Bohu projevit, jak je milosrdný. (17) ...

V samotě a v tichu před Bohem se člověk naopak ocitne sám a bez opory tváří v tvář sobě a své ubohosti. Ale ubohost si přiznáváme jen velmi těžko, proto máme přirozený sklon utíkat před tichem. V modlitbě srdcem není možno uniknout před tímto prožitkem ubohosti. (17) ...

Jenže právě takové důvěryplné a radostné přiznání slabosti je pramenem všech duchovních dober: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království." (Mt 5,3) (17)

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 16-17)