Pohled církve (Józef Augustyn)

Církev hledí na sexualitu s odvoláním na bibli a přirozený zákon velice pozitivně. Pokládá ji za veliký Boží dar. Celý člověk - i se svou sexualitou -je krásný a dobrý, protože byl stvořen jako muž a žena k Božímu obrazu a podobě.

Křesťan tedy nepohlíží na své tělo a jeho sexualitu jako na symbol slabosti, křehkosti a hříchu. Do lidského těla je vepsáno povolání k lásce. Tělo též zve "muže a ženu ke splnění jejich základního povolání k plodnosti". /1/

Křesťan přijímá svou sexualitu jako bohatství, jako "místo" předávání nového života. Svátost manželství zavazuje ženu a muže k tomu, aby jejich tělesné sjednocení bylo výrazem vzájemného odevzdání a plodnosti jejich lásky. Sexuální akt by tedy měl být symbolem - znamením, ba dokonce "svátostí" citového a duchovního sjednocení.

Skutečná spiritualita (křesťanskou nevyjímaje) se nestaví proti lidské sexualitě, ale je do ní vepsána. Právě duchovní stránka je "zodpovědná" za zralé užívání daru sexuality. Rozdmýchávání takzvaného ostrého konfliktu mezi sexualitou a duchovností způsobuje, že mladý člověk pak nesnadno objevuje sexualitu jako dar. Proto by bylo třeba pomáhat mu, aby si uvědomoval spojitost sexuální oblasti s oblastí citovou a duchovní.

1) Kongregace pro katolickou výchovu, Směrnice pro výchovu ve vztahu k lidské lásce, Řím 1983, čl. 24.

…
Zdůrazněme, že mladý člověk by měl objevovat skutečnou roli lidské sexuality nikoli v rozhovoru s vychovateli, kněžími nebo též vrstevníky, ale především díky zkušenosti lásky vlastních rodičů. Takzvaná sexuální výchova, která se zakládá na předávání informací o funkcích lidské pohlavnosti, o jejích úkolech a clech, může být pouhým doplněním integrální sexuální výchovy, spočívající v účasti dítěte na vzájemné lásce rodičů.

Rozhovory dětí a mládeže s těmi nejkompetentnějšími specialisty a vychovateli z oblasti sexuální výchovy nebudou příliš užitečné, jestliže si mladí vytvořili z období raného dětství a dospívání negativní obraz vzájemného manželského vztahu svých rodičů, jestliže byli svědky jejich vzájemných nedorozumění, hádek nebo dokonce nenávisti.

Chybí-li dítěti zkušenost vzájemné rodičovské lásky, pak se mu i sexualita, kterou objevuje mnohdy ještě dlouho před obdobím dospívání, jeví jako "síla" působící mimo vztah lásky. Tímto způsobem vznikají - nejednou již v útlém dětství - takzvané sexuální problémy.

Jestliže totiž lidská sexualita není spojena se zkušenostmi lásky a odevzdání se, pak se jakoby sama od sebe spontánně spojuje s pocity strachu, neklidu, agrese vůči sobě i druhým. Sexualita oddělená od lásky se často stává "místem" ubližování sobě i druhým. (17)
(…)
Všimněme si, že se dítě rodí jako "velká potřeba lásky", která je uspokojována jeho podílením se na vzájemné lásce rodičů. Dítě je nejprve plodem a později svědkem vzájemné lásky otce a matky. Právě v tomto vztahu dítěte ke vzájemně se milujícím rodičům se utváří jeho sexualita. Nedostatek zmíněného vztahu nemůže doplnit ani sebelepší sexuální výchova ve škole. (17)
(…)
Osobní pocit dítěte, že jeho život je plodem lásky otce a matky, je tou nejdůležitější informací v celé sexuální výchově. "Tatínek miluje maminku, maminka miluje tatínka, a z této lásky vznikl můj život." To je prvotní a nejdůležitější „vědomost“, díky níž dítě intuitivně vycítí skutečnost sexuálního jednání člověka. (18)
(…)
Rodiče, kteří své děti milují nezištnou láskou, vydávají svědectví o lásce samotného Boha. Jestliže se dítě cítí být přijímáno, milováno a uznáváno díky vzájemné lásce svých rodičů, pak se obraz jeho rodičů stává východiskem při jeho vlastním odhalování obrazu Boha. Zato děti, které zakusily ve vztahu k rodičům mnoho bolestných zranění, prožívají ve vztahu k Bohu především obrovský strach, pocit ohrožení a silný pocit viny. A často bývá zapotřebí mnoho času, aby mladý člověk mohl objevit, že je Boží láska docela jiná než zraněná láska, kterou mu dávali jeho rodiče. Právě odhalení Boží lásky se stává tím nejlepším lékem na všechna lidská zranění, především na zranění v lásce. (19)

…
Jedním z nejdůležitějších cílů výchovy je tedy zvyšování citlivosti mladých, aby dokázali spojovat oblast sexuality s lidskou láskou a zodpovědností - za sebe, za druhého člověka a za nový život.
Jakákoli sexuální výchova, uskutečňovaná i v rámci školní výchovy, se rovněž nemůže omezovat na pouhou informaci o tělesných funkcích lidské sexuality. Tato informace, nakolik je důležitou složkou celé výchovy, nemůže být co do předmětu výchovy vyčerpávající. Sexuální výchova se týká také formace svědomí a utváření dospělých mezilidských vztahů. Zralé sexuální konání vyžaduje zralé osobní vztahy. (30-31)
(…)
Sexuální výchova by se měla uskutečňovat v široké souvislosti výchovy k manželské a rodičovské lásce. Skutečnost lidské sexuality je totiž otevřením se lásce. Sexualita je "místem" přijímání a darování lásky. Pohlavní akt, integrálně vepsaný do svazku ženy a muže, je jedním ze znamení manželské a rodičovské lásky. Tělesný akt by měla doprovázet emocionální, morální a duchovní jednota. Plná, celostně chápaná sexualita se odehrává na všech úrovních lidské osobnosti: tělesné, citové, intelektuální, morální a duchovní. V každé z nich se uskutečňuje darování a přijímání lásky.

Sexualita v úzkém smyslu dosahuje své hloubky teprve tehdy, předchází-li tělesnému aktu citové a duchovní sjednocení. Sexuální informace, přizpůsobená vývojovým potřebám a možnostem dítěte, by tedy měla být spojena s výchovou ke zralým citovým vztahům. Veškeré informace a výklady zprostředkovávané mladým by měly mít vždy i "morální rozměr".25 Nelze totiž hovořit o sexuálním jednání člověka bez jasného vztahu k etice a morálce. (31)
(…)
Hlavním cílem sexuální výchovy - jak v rodině, tak i ve škole - je příprava na manželský a rodinný život. Velice nebezpečným trendem současné civilizace je oddělení sexuálního života od života v manželství a rodině. Pouze stálý a věrný vztah muže a ženy zaručuje zodpovědné užívání daru lidské sexuality. Láska, k níž má směřovat veškerá sexuální výchova, by měla být lidskou láskou (tělesnou i duchovní) bezvýhradnou, věrnou a plodnou."Tyto rysy jsou založeny na faktu, že "jsou v manželství muž a žena spojeni tak pevně, že tvoří, použijeme-li slov knihy Genesis, jedno tělo (Gn 2,24)."

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že plodem tohoto stávání se ,jedním tělem" v manželství je plodnost. S dospělým sexuálním jednáním se bezprostředně pojí zodpovědnost za nový život. Sexualita, která nebere ohled na toto hledisko, je vždy jakýmsi způsobem nezralá. (32)

…
Sexuální výchova by měla být zároveň výchovou k čistotě. Toto zjištění se netýká pouze "věřících osob", ale všech, kdo touží po skutečném rozvoji osobnosti jak pro sebe, tak pro své děti. "Alternativa je zřejmá: bud' člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, nebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným." Sexuální čistota je pro každého člověka "duchovní energií, která osvobozuje lásku od sobectví a agresivity". Toto krásné a hluboké prohlášení Papežské rady pro rodinu poukazuje na to, že podmínkou dospělé lidské lásky je čistota.

Sexualita je tak jemnou a křehkou oblastí lidského života, která se snadno může stát nejen "mluvou lásky" a "místem“ nového života, ale i "místem“ sobectví a násilí. Čistota není slepým odříkáním se, ale překonáváním oněch instinktů emocionálně sexuální oblasti, které jsou zaměřeny jen na sebe samého a proti druhému.

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že darem lidské lásky může tedy být nejen sexuální aktivita, ale také schopnost zdržet se jí. To má své místo jak ve snoubeneckém životě, tak i v určitých obdobích manželského života a v celibátu zvoleném kvůli nebeskému království. V každém z uvedených stavů - ač jiným způsobem - je sexualita zapojena do lásky. "Tato čistota mysli a těla napomáhá rozvíjet opravdový respekt k sobě samému a zároveň činí člověka schopným respektovat druhé.“ Čistota představuje pramen vnitřního pokoje a harmonie v každém životním stavu.

Čistota v sexuální oblasti není hodnotou sama o sobě vyplývá z lásky a slouží lásce. Láska je pramenem čistoty a čistota vede k rozvoji lásky: autentické lásky k sobě samému, lásky k bližnímu a k Bohu.

Nečistota člověka zaslepuje; brání růstu v lásce, protože se stává potravou pro růst sobectví. Člověk soustředěný sám na sebe a vlastní rozkoš nedokáže vnímat ty nejhlubší, skutečné touhy a přání milované osoby. Nečistota se stává také často důvodem podrobení si bližního dle vlastních sexuálních pocitů, nehledě na vyhlašovanou lásku. (41-42)
(…)
Jak sami rodiče, tak i mladí lidé by si však měli být vědomi, že skutečná čistota je nejen plodem osobního úsilí, ale také Božím darem. Proto by také rodiče měli své děti povzbuzovat k modlitbě za uchování čistoty. (43)

Nejlepší formou ochrany dítěte je vytváření hlubokého citového vztahu mezí ním a rodiči, v němž by existovala velká vzájemná důvěry. Tato důvěra může způsobit,že se dítě bude spontánně sdílet s rodiči o všechno co je pro ně těžké a bolestné. Tehdy mohou rodiče bdít nad dobrým psychosexuálním vývojem dítěte. Ale toto bdění nepůjde cestou zákazů a příkazů, které obvykle v¨nevykazují zvláštní účinnost, nýbrž cestou lásky, v prostředí upřímnosti a důvěry. (44)

…
DVA PŘÍSTUPY K LIDSKÉ SEXUALITĚ

Z antropologie uzavřené v časnosti se rodí postoj utilitarismu a bezprostředního užitku, který člověk hledá ve všem, též v lidské sexualitě. "Utilitarismus je civilizací účinku, užitku - civilizací ,věcí´, nikoli ,lidí´; civilizací, v níž se osoby stávají předmětem užitku, tak jako se užívá věcí. Takto tedy - na základě civilizace užitku - bývá žena předmětem pro muže. Děti se stávají rodičům překážkou. Rodina se stává institucí omezující svobodu svých členů. Aby se o tom všem člověk přesvědčil - prohlašuje papež - stačí se jen podívat na některé programy sexuální výchovy, které jsou zaváděny na školách, často navzdory odporu a dokonce protestům mnoha rodičů." Z tohoto pohledu na lidskou sexualitu vychází sexuální výchova, která umenšuje nebo znevažuje takzvané tradiční instituce a hodnoty, jakými je manželství, rodina, sexuální čistota, ochrana nenarozeného života, celibát. Tyto civilizační trendy jsou podporovány, jak už jsme připomínali v dřívějších úvahách, velkými a bohatými mezinárodními organizacemi, které svým působením zasahují do jednotlivých zemí a místních společenství.

"Civilizace užitku" a všechny její nabídky jsou dnes vnucovány, hlavně hromadnými sdělovacími prostředky, též všem, kdo utvářejí lidskou láku a sexualitu podle vzorů vytvořených celými tisíciletími na základě křesťanského náboženství. Manželství, rodina, otcovství a mateřství, které by měly být hlavním cílem sexuální výchovy v rodině i ve škole, jsou v samých základech civilizace vytvořené židokřesťanskou kulturou. Tuto civilizaci nazval Pavel VI. „civilizací lásky“. Manželství, rodina, otcovství a mateřství „se ve svých mnoha rozměrech zakládá na civilizaci lásky.“

Diskuse okolo sexuální výchovy se nemůže vyhnout otázce, ve jménu jakých hodnot se pohrdá dosavadními etickými a morálními řešeními ohledně lidské lásky a sexuality. A důležitá je i druhá základní otázka: Jakou cenu zaplatí celé národy, jednotlivé společnosti, konkrétní rodiny a jednotlivci za oddávání se „civilizaci užitku a konzumu“. (64-65)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998)