Poselství svatodušních svátků (Karl Rahner)

Svatodušní svátky jsou naplněním velikonoc. Tyto svátky jsou totiž naplněním svatých tajemství, jejichž památku slavíme ve velikonoční době, tajemství oběti smrti Pána, jeho vítězství ve vzkříšení, jeho vstupu do věčnosti Otce při nanebevstoupení. To všechno se stalo, abychom měli účast na Duchu Božím. Všechny tyto události měly jen jeden cíl: zbavit viny zemi a člověka a tomuto světu zbavenému viny darovat samotného Boha. Proto jsou svatodušní svátky naplněním velikonoc. Jelikož Syn Otce vzal naše lidství do světla Otcova, přišla se svatým žárem do našich srdcí láska Otce a Syna. Protože Syn člověka zemřel podle těla, může od nynějška člověk prožívat život Boží v Duchu svatém. Svatý Duch věčného Boha přišel, je zde přítomen, žije v nás, posvěcuje nás, posiluje nás, utěšuje nás, je zárukou věčného života, závdavkem bezmezného vítězství.

Naším středem, naším srdcem se stal střed veškeré skutečnosti, nejvnitřnější srdce veškeré nekonečnosti, láska svatého Boha. V naší nicotnosti již žije opravdová, nepodmíněná skutečnost, v naší slabosti již síla Boží, v naší propadlosti smrti již věčný život. Naše noc je již pouze nepochopitelností dne bez konce, slzy naší beznaděje a věčně nová zklamání jsou již jen pošetilým zdáním, které skrývá věčný jásot. Bůh je náš. Nedaroval nám jen své dary, své pouze stvořené dary, jež jsou konečné jako jsme my, nikoliv, daroval sebe sama, sama sebe s nepodmíněností své bytosti, s jasností svého vědoucího sebevlastnění, se svobodou své lásky, s blažeností svého života ve třech osobách. Sama sebe nám daroval. A tohoto Boha, který daroval sám sebe, nazýváme Duchem svatým. Je náš. Je v každém srdci, které ho s vírou a pokorou vzývá. Je náš do té míry, že se vlastně už nedá říci, co je člověk, ledaže by se řeklo, že je to Bůh sám. Bůh je náš Bůh. To je poselstvím svatodušních svátků.

To je svatodušní poselství, nádherné, letní poselství, poselství síly, světla a vítězství, poselství Boží lásky, poselství Boha, který nás obšťastňuje sám sebou. To je to poselství. Ach, slyšíme je ? Věříme mu? Nedomnívám se, že bychom o něm rozumově pochybovali, že bychom je snad v dobré vůli nenechali platit. Ale proniklo až do našeho srdce? Až tam, kde jsme sami sebou? Je tam skutečně - ne jako oficiální princip, jeden z těch mnoha, které máme a o nichž mluvíme, abychom přitom žili na základě úplně jiných postojů - je toto poselství ve středu našeho srdce jako světlo a síla našeho života? Je svatodušní poselství rozevlátou drapérií ze zbožných slov pro sváteční dny, kdy si můžeme takové ideály dovolit, protože o svátečním dnu člověk dobře jí a nemusí pracovat? A nebo je toto poselství něčím, z čeho žijeme, a nejen tím, o čem mluvíme? Je naše srdce natolik pokorné, že dar, kterým je Bůh sám, přijímá jako milost, kterou může člověk přijímat jenom na kolenou v mlčenlivém rozechvění nad takovým Božím milosrdenstvím? Nebo je naše srdce tak pyšné a sebejisté, že si myslí, že není nic samozřejmějšího, než že nás Bůh navštěvuje se svou nejosobnější láskou? Je naše srdce tak velkodušné, že se odvažuje věřit takové milosti, nebo je tak zbabělé a plné pochybností, tak unavené a prázdné, že se vlastně nechá raději přesvědčit svou ubohostí a bezmocností, protože ty zná ze zkušenosti, ale v to, že má Božího Ducha, se musí uvěřit? Jedním slovem: Věříme ve svatodušní poselství? Nemusíme i my zvolat s mužem v evangeliu: "Věřím! Pomoz mé slabé víře" (Mk 9,24)? Vždy znovu se budeme muset ptát s prvními pokřtěnými po prvním Petrově svatodušním kázání: "Bratři, co máme dělat?" (Sk 2,37) Co máme dělat my, aby byl Duch svatý naším podílem, aby byl naším podílem stále více, aby stále u nás zůstával? Na tuto otázku dal Petr odpověď, která platí i dnes pro nás: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého" (Sk 2,38). U nás, kteří jsme byli pokřtěni už jako děti, může být pořadí požadavků obrácené, ale požadavek sám zůstává týž: křest a denně nové obrácení.

Jsme pokřtěni. To je první skutek, který Bůh na nás učinil, který nás ujišťuje, že nám chtěl dát svého svatého Ducha. Duch Boží, který vane, kde chce, se bezpochyby vznáší ve svém trpělivém milosrdenství ve všech zákoutích světa, aby se i tam ujímal lidí, a ve všemohoucnosti své milosti jich tam dokáže najít mnoho. Ale vždy tato milost usiluje i o to, aby tyto lidi přivedla do jeho království, církve, aby je začlenila do tajemného těla Kristova, jehož duší Kristus je. Kde se však jeho působení uskutečňuje hmatatelně v prostoru a čase, kde k němu nedochází jen v hlubinách srdce, ale i ve znameních na těle, slovem a vodou, kde se uděluje křest, tam víme, že zde Bůh určitě (pokud se tomu srdce člověka neuzavře) vkládá na člověka svou ruku a říká: Ty jsi můj. Zde vtiskuje Bůh svou nesmazatelnou pečeť do srdce člověka, zde dává Otec svého dobrého Ducha jako svatou sílu a božský život do hlubiny lidské bytosti. A to se na nás uskutečnilo. Jsme pokřtěni. Bůh se nás zmocnil nejen v idejích a teoriích, nejen ve zbožných pocitech a náladách, ale ve skutku své vlastní moci, který nám lpí na těle, ve skutku, který na nás prostřednictvím svých služebníků vykonal ve křtu. To je naše útěcha a naděje, že Bůh se nám již od prvních dnů našeho života slavnostně a veřejně přislíbil a vlil do našich srdcí Ducha své lásky. Toto jednoznačné svědectví Boží je závažnější než dvojsmyslné svědectví našeho vlastního srdce v jeho únavě, slabosti a hořké prázdnotě. Bůh při křtu řekl: Ty jsi můj syn a svatý chrám mého vlastního Ducha. Co proti tomuto slovu znamená naše každodenní zkušenost, kdy se nám zdá, že jsme ubohá stvoření opuštěná Bohem i Duchem? Věříme Bohu více než sobě. Jsme pokřtěni. A líbezný Duch laskavého Boha je přítomen v hlubinách naší bytosti, někde tam, kam my sami se svou troškou psychologie nedosáhneme. Tam říká Duch věčnému: Bohu Abba, Otče, tam říká nám: Dítě, opravdu milované dítě nekonečné lásky. Jsme pokřtěni. Ale i když potvrzení o křtu je už na prvních stránkách knihy našeho života, proto nám přece není darován a prominut Petrův druhý svatodušní požadavek: Obraťte se. Člověk může zhášet Božího Ducha, může ho zarmucovat, může mu bránit, aby mohl k nám přinášet blažené plody věčného života. A proto se musíme každý den znovu tomuto Duchu Páně otevírat, denně se k němu znovu zaměřovat, denně se znovu obracet.

Když my, takzvaní dobří křesťané, máme často trýznivý dojem, že nás Duch Boží opustil; když si myslíme, že ve vlastním životě i v životě církve, velkého domu a chrámu Ducha svatého, pociťujeme tak málo Božího Ducha a jeho svobodného mocného vanutí; když se domníváme, že objevujeme v sobě i kolem sebe mnoho formálnosti a málo duchovní iniciativy, mnoho příkazů a málo svobody, mnoho vnější činnosti a málo srdečné lásky, mnoho strachu a chvění a málo smělé důvěry, mnoho úřadů a málo charizmat; když si myslíme, že nacházíme v sobě i kolem sebe mnoho zbytečného strachu před Bohem a málo radostné důvěry v jeho dobrotu, mnoho lásky ke světu a málo lásky k věčnosti, prostě a krátce nacházíme mnoho ducha světa a málo Ducha Otcova - pak může být tento dojem často oprávněný. Avšak zároveň je v tomto dojmu většinou i něco chybného. Chybného, protože nás zrak klame v tom, že nevidí Ducha v nás ani v církvi. I když cítíme, jak málo jsme skutečně "duchovními" lidmi, jsme přitom v většinou zajetí nesprávných představ o Duchu Božím a jeho působení v nás a v církvi.

A právě zde je každodenně nutné nové uvažování, nové obrácení. Hledáme údajně jasnost stále kolísající víry, a ve skutečnosti chceme pouze nemožnost o ní pochybovat, a ta nám odnímá víru i rozhodnutí pro ni. Domníváme se, že hledáme Ducha víry, a hledáme jen srozumitelnost pozemské samozřejmosti místo jistoty Ducha, který sídlí v temnotě víry. Hledáme údajně moc Ducha, který vítězí nad světem, a ve skutečnosti vyhledáváme pozemsky přesvědčivé prosazování se království Božího, jež by nám ušetřilo trpělivost a shovívavost, kterou máme mít až do konce. Domníváme se, že hledáme Ducha božské moci a žádáme při tom vládu nad světem, namísto abychom hledali moc Ducha svatého, který se uchází shovívavou láskou o srdce lidí a jejich svobodnou lásku. Hledáme údajně svobodu Božích dítek v Duchu svobody, a ve skutečnosti požadujeme nevázanost pro svou zahálčivost a své pozemské myšlení. Domníváme se, že hledáme svatého Ducha svobody, a hledáme jen něco neduchovního, co člověka uvrhne do řetězů vlastního egoismu, protože to osvobozuje od druhého člověka, namísto aby nás to vedlo ke svobodě ducha v lásce k Bohu, jež by se stávala nezištnou. Údajně vyhledáváme Ducha svaté radosti a ve skutečnosti požadujeme poklidné potěšení, jež nám ušetří prolévat s Kristem slzy a naše slzy pokání. Hledáme údajně Ducha, který oživuje, a ve skutečnosti chceme jen nepravého ducha, který by nám vylhával život, kde existuje jen smrt, aby nás odlákal od toho života, který se získává smrtí. Když o tom všem každý den znovu uvažujeme, když si své životní zkušenosti nevykládáme nesprávně, jako kdyby se Duch Boží sám vzdaloval a slábl, ale když se z těchto zkušeností poučíme, že ho stále znovu hledáme na nesprávném místě a špatným způsobem, když nám dochází, že ho stále znovu chceme zaměňovat s něčím jiným - pak zpozorujeme s radostí, která nás vždy znovu ohromí: je zde, je se mnou, Duch víry v temnotách, Duch vítězství ve slabosti, Duch svobody v poslušnosti, Duch radosti v slzách, Duch věčného života uprostřed smrti. Pak nás ve vší pozemské nepatrnosti a tichu, v celém reálném průběhu všedního dne naplní svatá jistota: je zde, je se mnou, modlí se nevyslovitelnými vzdechy v srdci, které je jeho, potěšuje mě a posiluje, uzdravuje a pomáhá, poskytuje důvěru ve věčnost. Avšak měnit smýšlení musíme každý den vždy znovu.

Každodenní obrácení znamená ještě další věc, která se nazývá: modlit se o Ducha. O svatodušních svátcích sestoupil Duch na ty, kteří se modlili. Je to Duch milosti, kterou si nelze nijak zasloužit, nevypočitatelný zázrak Boží lásky. Jeho sestoupení si nevynutíme svými skutky, nemůže si ho vynutit zoufalý křik naší bídy. Je a zůstane vždy a v každém okamžiku svobodným darem shůry. Odešel by v tom okamžiku, kdy bychom se ho chtěli zmocnit jako svého práva. Kde však člověk čeká, ačkoliv sám od sebe nemůže nic očekávat, kde počítá s tím Nevypočitatelným, kde volá k tomu, který nemá žádné jméno, kde důvěřuje, aniž by se odvolával na něco, co je v něm samém, tehdy se modlí, modlí se o Ducha svatého. A pak Duch přijde - patrně tiše a nepozorovaně, ale skutečně - přijde, ne proto, že se člověk modlí, ale právě proto, že nás Bůh miluje; nikoliv proto, že my jsme dobří, ale protože on chce milovat. A tehdy přichází Duch, protože Duch Boží sám v člověku, který se modlil, volal sám po sobě. Když se považujeme za služebníky neužitečné - je to tak těžké a přece tak samozřejmé -, pak je zde už i mzda neužitečného služebníka, dobrý Duch. Když přiznáme svoji bezmocnost - je to tak těžké a přece tak samozřejmé -, potom se modlíme, a potom je už s námi moc naší bezmocnosti, Duch svatý.

Ať se pak v nás takto modlí poznání, že nemáme před Bohem žádný nárok; ať se v nás modlí naše bezmocnost; ať se v nás modlí ještě i naše hříšnost, která nám brání ve slovech; ať se v nás modlí naše bída, slabost a temnota, naše necitlivost pro Boha a jeho svatou lásku, i ta ať se modlí o svatého Ducha Otce i Syna.

Přijď, Duchu, Duchu Otce i Syna. Přijď, Duchu lásky, Duchu dětství, Duchu pokoje, důvěry, síly a svaté radosti. Přijď, ty skrytý jásote v slzách světa. Přijď, ty vítězný živote v smrti země. Přijď, ty otče chudobných, ty pomocníku stísněných. Přijď, ty světlo věčné pravdy. Přijď, lásko, která je vylita do našich srdcí. Nemáme nic, co by si tě mohlo vynutit. Ale proto jsme plni důvěry. Naše srdce se vskrytu obává, že přijdeš, protože jsi nesobecký a ušlechtilý, protože jsi jiný než naše srdce. Ale to je pro nás vlastně tím nejpevnějším příslibem, že přece jen přijdeš. Tak tedy přijď, přicházej denně, stále znovu a více. V tebe důvěřujeme. Na koho jiného bychom se mohli jinak spolehnout? Tebe milujeme, protože jsi láska sama. V tobě máme Boha za Otce, protože ty v nás voláš: "Abba, milý Otče." Děkujeme ti, oživovateli, Duchu svatý, že v nás přebýváš, že jsi chtěl ty sám být v nás pečetí živého Boha, pečetí toho, že jsme Božím vlastnictvím. Zůstaň s námi. Neopouštěj nás. Ani v tvrdém boji života. Ani na konci, kdy nás opustí všechno. Veni, Sancte Spiritus.