Navigace: Tematické texty K Kněžství, kněz, hierarchieDelší texty Povolání ke společenství (Christoph kardinál Schönborn)
Povolání ke společenství (Christoph kardinál Schönborn)
Ježíš volá k následování konkrétní lidi a jako suverén si je svobodně volí ("a zavolal k sobě ty, které si vyvolil", Mk 3, 13), "ustanovil jich dvanáct" (Mk 3, 14), učinil tak svou plnou mocí Tvůrce, neboť je nejen Tvůrcem Izraele, nýbrž i Stvořitelem světa.
Nejsou voláni k nějaké neutrální službě, nýbrž k tomu, aby byli stále hlouběji vtahováni do plného osudového společenství s Kristem. Marek říká, že je zavolal Ježíš a učinil z nich skupinu dvanácti "aby byli s ním" (Mk 3, 14). Zde vrůstají do obou rozměrů své budoucí apoštolské služby: být církví jako společenství s ním a současně být jeho pověřenci, zplnomocněnými vyslanci. "Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy" (Mk 3, 14). Jejich apoštolská služba má být zcela nesena oním "být s ním". Takový bude i jeho příslib na konci, v Galileji, na počátku jejich světové misie. "A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28, 20).
Cesta učedníků, (kteří budou jednou apoštoly) s Ježíšem, ono jejich "být s ním", je tudíž neoddělitelně obojí: viditelný úřad s plnou mocí a úkolem, a zároveň od toho odlišné, a přece neoddělitelné, duchovní společenství ve víře, naději a lásce s Kristem. Tak se v úřadě zrcadlí tajemství církve.
Vzbuzuje to opětovně údiv a úžas, jak poctivě a pravdivě referují evangelia o tom, že učedníci nebyli žádnými "vzornými žáčky" ve škole Mistrově. Není to jeden z nejsilnějších argumentů pro historicitu evangelií, že se v nich tak často, bez příkras mluví o selhání, o nechápavosti apoštolů? A jaké je to zrcadlo pro nás, kteří jdeme v jejich šlépějích. Od vnějšího "být s Ježíšem" na začátku, až k Pavlovu "být v Kristu" je dlouhá cesta.
Ježíšova "škola pro učedníky", jeho "scuola di comunitř", to je nevyčerpatelná studnice meditační látky. Rád bych k tomu uvedl pár poznámek. Evangelista Marek se zvlášť zmiňuje o "tvrdošíjnosti" učedníků. Týká se to hlavně nedostatku víry, nedostatku toho, co bychom nazvali "amor pastoralis" a spor o hodnost a důstojnost. Pokušení pastýřů jsou dodnes stejná.
1. Obraz z Mk 6, 30-44 jmenujme na prvním místě. Ježíš zve učedníky, aby s ním odjeli na jakési osamělé místo a aby si tam odpočinuli. Zástupy je objevily a spěchají jim po souši vstříc. "Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem" (Mk 6, 34). Ježíšova pastýřská láska přitahuje zástupy, jeho srdce pastýře nehledí na vlastní klid, nýbrž na ovce bez pastýře. Kontrast k tomu tvoří jeho učedníci: "Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: toto místo je pusté a je už pozdě. Propust' je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu" (Mk 6, 35-36). Pošli ty lidi pryč! Co vypadá jako péče o lidi, je vlastně péče o vlastní klid, strach před komplikacemi, a i kdyby šlo o skutečnou starost o lidi, přece to není starost, která vyšla z Ježíšovy školy. "Dejte vy jim jíst!" (Mk 6, 37). Obě tato slova nás musejí bolet: "Pošli ty lidi pryč - a dejte vy jim jíst!" Jsou součástí našeho zpytování svědomí. Právě ze spontánnosti této reakce apoštolů vysvítá, jak málo dosud smýšlení Krista přetvořilo jejich mysl a vůli.
2. Ve druhém obraze jako by se role převrátily. Ježíš působí tvrdě a nemilosrdně, učedníci však soucitně. Ježíš je na pohanském území Týru a Sidónu. Přichází k němu pohanka a prosí: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je posedlá!" Ale on jí neodpověděl ani slovo (Mt 15, 21-23). Ježíš se jeví tvrdě a odmítavě. Jinak jeho učedníci: "Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" (15, 23). Prosí jej o pomoc pro tu ubohou ženu. Ovšemže se ve vedlejší větě projevuje jejich pravý úmysl: "vždyť',za námi křičí`: Je jim trapná tahle scéna s křičící neodbytnou ženou a k tomu navíc v cizí, pohanské zemi.
Ježíš se chová zdánlivě ještě tvrději, bez ohledu na ženu řekne: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského" (Mt 15, 24). Trapné - netrapné, tato žena není "v okruhu jeho kompetence". A tvrdost Ježíšova se jakoby ještě vystupňuje: "Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Pane pomoz mi! On jí odpověděl: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům". A tu dochází k obratu, když říká: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů" (Mt 15, 25-27). "Tu jí Ježíš řekl: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš! Od té chvíle byla její dcera zdráva" (Mt 15, 28). Ježíšovo chování bylo tvrdé jen zdánlivě. Od prvního okamžiku Ježíš cítil v té ženě veliké srdce a ochotu uvěřit. Svým odmítavým chováním provokoval její víru. Jak veliké to je, když sám Bůh, když Boží Syn před vírou nějakého člověka žasne a zvolá: Ženo, tvá víra je veliká!
***
Uvedený text z knihy Christopha kardinála Schönborna: Milovat církev - Postní duchovní cvičení pro Svatého otce Jana Pavla II., jsme uveřejnili se souhlasem nakladatelství Nové Město, které knihu vydalo v Praze r. 1998.
Více ukázek z této knihy naleznete zde