Povolání - výběr z textů papeže Františka

Připomínka povolání oživuje naději 

30.8.17

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

 (Jan 1,35-39)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych se rád vrátil k jednomu důležitému tématu, totiž ke vztahu mezi nadějí a pamětí, se zvláštním důrazem na připomínku povolání. Pro představu použiji obraz povolání prvních Ježíšových učedníků. Tato zkušenost se do jejich paměti vtiskla natolik, že si někdo zapamatoval dokonce i hodinu: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Tuto epizodu podává evangelista Jan jako živou vzpomínku z mládí, kterou si uchoval nedotčenou až do ve svého stáří. Jan totiž o těchto věcech psal až ke stáru.

K tomuto setkání došlo nedaleko řeky Jordán, kde křtil Jan Křtitel, a oni mladí Galilejci si jej vybrali za svého duchovního vůdce. Jednoho dne přišel Ježíš a nechal se v řece pokřtít. Na druhý den přišel znovu a tehdy Křtitel - tedy Jan Křtitel - dvěma ze svých učedníků řekl: „Hle, beránek Boží!“ (v.36).

A pro ony dva to byla „jiskra“. Opustili svého prvního mistra a vydali se následovat Ježíše. Ten se k nim cestou obrátil a položil jim rozhodující otázku: „Co byste chtěli?“ (v.38). Ježíš v evangeliích vystupuje jako znalec lidského srdce. V oné chvíli potkal dva hledající, zdravě znepokojené mladíky. Vždyť, co je to za mládí, je –li spokojené a neklade si otázku po smyslu? Mladí, kteří nic nehledají, nejsou mladí, jsou v penzi a předčasně zestárli. Je smutné vidět penzionovanou mládež... Ježíš v celém evangeliu, při všech setkáních, které se mu na cestách namanou, vystupuje jako ten, kdo rozněcuje srdce. Proto klade onu otázku, aby mohla vyjít najevo touha po životě a štěstí přebývající v nitru každého mladého člověka: „Co hledáš?“. Také já bych se dnes chtěl zeptat mladých, kteří jsou tady na náměstí, a těch, kteří naslouchají prostřednictvím médií: „Ty, kdo jsi mladý, co hledáš? Co hledáš ve svém srdci?“.

Tak začíná Janovo a Ondřejovo povolání. Tento začátek přátelství s Ježíšem je natolik silný, že tvoří základ životní a citové pospolitosti s Ním. Oba učedníci začnou přebývat s Ježíšem a hned se stávají misionáři, protože po tomto setkání se nevracejí domů uklidněni, nýbrž ihned strhují také svoje bratry – Šimona a Jakuba. Vyhledají je a řeknou jim: „Našli jsme Mesiáše, našli jsme velkého proroka“. Oznamují zvěst. Stanou se misionáři setkání, jež bylo tak úchvatné a obšťastňující, že si onen den, který osvítil a zorientoval jejich mládí, učedníci navždy zapamatovali.

Jak objevit svoje povolání v tomto světě? Mnoha způsoby, avšak tento evangelní úryvek nám říká, že prvním indikátorem je radost ze setkání s Ježíšem. Manželství, zasvěcený život - každé pravé povolání – začíná setkáním s Ježíšem, který nám dává radost a novou naději. Skrze zkoušky a těžkosti nás přivádí ke stále plnějšímu a většímu setkání s Ním, k plné radosti.

Pán nechce muže a ženy, kteří za Ním jdou neradi, aniž by v srdci zakoušeli toto vanutí radosti. Vy, kdo jste na tomto náměstí, zeptám se vás – a každý ať si sám odpoví – zakoušíte ve svém srdci toto vanutí radosti? Každý ať se zeptá: „Mám ve svém nitru, v srdci toto vanutí radosti?“ Ježíš chce lidi, kteří zakusili, že být s Ním skýtá nezměrné štěstí, které lze v životě každý den obnovovat. Učedník Božího království, který neprožívá tuto radost, nezvěstuje evangelium tomuto světu; je sklíčen. Hlasatelem Ježíše se nestaneme broušením zbraní rétoriky. Můžeš mluvit a mluvit, ale chybí-li to další... Jak se stát hlasatelem Ježíše? Tím, že si uchováváš v očích třpyt pravého štěstí. Vidíme mnoho křesťanů - i mezi námi - kteří ti očima předávají radost víry, pouhýma očima!

Z tohoto důvodu křesťan – jako Panna Maria – uchovává oheň svojí zamilovanosti, lásky k Ježíši. Zajisté existují životní zkoušky, chvíle, kdy je třeba jít kupředu navzdory chladu a protivětru, navzdory spoustě hořkostí. Křesťané však znají cestu, vedoucí k onomu posvátnému ohni, kterým se vzňali jednou provždy.

Avšak prosím vás, nedávejme za pravdu rozčarovaným a sklíčeným lidem, nedopřávejme sluchu těm, kdo zhášejí hned u zrodu veškeré nadšení, když říkají, že žádný podnik nestojí za celoživotní oběť; nenaslouchejme „starým“ srdcím, která dusí mladickou euforii. Jděme ke starcům, jejichž oči září nadějí! Pěstujme zdravé utopie: Bůh chce, abychom byli schopni snít jako On a spolu s Ním, putovat a dobře si cestou všímat reality. Snít o jiném světě. A když sen pohasne, začněme snít znovu a s nadějí čerpejme v paměti počátků, oněch doutnajících uhlíků, které - po životě možná ne zcela dobrém – přikrývá popel našeho prvního setkání s Ježíšem.

Toto je tedy zásadní dynamika křesťanského života: pamatovat na Ježíše. Pavel svému učedníkovi řekl: „Mysli na Ježíše Krista“ (2 Tim 2,8); toto je rada velikána svatého Pavla: „Pamatuj na Ježíše Krista“. Upamatovávat se na Ježíše, na oheň lásky, ve které jsme kdysi pojali svůj život jako projekt dobra, a oživovat tímto plamenem svoji naději.

Povolání není potvrzení o bezúhonnosti

Promluva papež na setkání s kněžími, seminaristy a jejich rodinami, Medellin

9.9.2017 

Celý text:

Drazí bratři biskupové,
Drazí kněží, řeholníci a řeholnice, seminaristé,
Drahé rodiny, drazí Kolumbijci!

Alegorie o pravém kmeni, kterou jsme právě vyslechli z Janova evangelia (15,1-11), je zasazena do kontextu Ježíšovy Poslední večeře. V onom důvěrném, poněkud napjatém, ale láskyplném ovzduší Pán umyl nohy svých, zvěčnil Svoji památku v chlebu a vínu a také promluvil z hloubi svého srdce k těm, které nejvíce miloval.

Onoho prvního „eucharistického“ večera, po západu slunce a služebném gestu otevírá Ježíš svoje srdce a předává svoji závěť. A jako se v onom večeřadle potom scházeli apoštolové se ženami a s Marií, Ježíšovou matkou (srov. Sk 1,13-14), tak jsme se tady dnes na tomto místě sešli my, abychom naslouchali Jemu a abychom si naslouchali vzájemně. Sestra Leidy od Sv. Josefa, Maria Isabel a otec Juan Felipe nám věnovali svoje svědectví; každý z nás, kdo tu jsme, by mohl vyprávět příběh svého povolání. Všechny by je spojovala zkušenost s Ježíšem, který nám vyšel vstříc, předešel nás a získal si naše srdce. Jak říká Dokument z Aparecidy: „Poznat Ježíše je nejkrásnější dar, který může člověk dostat; setkat se s Ním, je to nejlepší, co se nám mohlo v životě přihodit, a dávat Jej poznat svými slovy a skutky, nám působí radost“, radost církve (č.29).

Mnozí z vás, mladých, jste objevili Ježíše, živého Ježíše ve svých společenstvích; společenstvích, která umí nakazit apoštolskou horlivostí, nadchnout a přitáhnou. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, rodí se opravdová povolání; bratrský a zapálený život vzbuzuje touhu plně se zasvětit Bohu a evangelizaci (Evangelii gaudium, 107). Mladí jsou přirozeně neklidní – nebo se mýlím – (odpovídají: nee)... Tady bych se na okamžik zastavil a učinil bolestnou zmínku o mladých, kteří jsou od přirozenosti neklidní. Tento neklid je nezřídka podveden a uveden vniveč najatými drogovými vrahy. Pamatujte na ně a provázejte tuto neblahou skupinu. Vyprošujte odpuštění těm, kdo zničili představy tolika mladých lidí, a proste Pána, aby obrátil jejich srdce a aby ukončil toto deptání mladých lidí. Mladí jsou od přirozenosti neklidní a ačkoli prožíváme krizi komunitních závazků a svazků, existují mnozí mladí, kteří se tváří v tvář nešvarům světa společně mobilizují a různými způsoby s nimi zápolí a věnují se dobrovolnictví. Je jich mnoho. Někteří jsou praktikující katolíci, mnozí jen na pohled al agua de rosas, jak říkala moje babička; jiní nevědí, zda věří či nevěří. Ten neklid je nutí, aby se stali něčím pro druhé, tento neklid plní volontariát celého světa mladými tvářemi. A ten je třeba usměrnit. Když tak činí z lásky k Ježíši a jsou součástí společenství, stávají se „posly víry“ a jsou šťastní, že mohou nést Ježíše do ulic a na náměstí, do všech koutů světa (srov. ibid. 107). A pak jsou ti, co nevědí, že ho přinášejí a nesou toto bohatství, chodí ulicemi a slouží. Jsou to „tuláci“ víry, kterou sami dostatečně nepochopili... Avšak svědectví, svědectví nás otevírá působení Ducha svatého, který vstupuje do našich srdcí a působí v nich.

Na jedné z cest na Světový den mládeže, v Polsku na společném obědě s mladými - s 15 mladými a arcibiskupem – se mne jeden z nich zeptal: „Co mám říci svému mladému známému, který je ateista, nevěřící? Jaké argumenty mu mohu přinést?“ A mne napadlo mu odpovědět: „Pohleď, poslední věcí, kterou musíš udělat, je něco říkat!“ A byl velmi překvapen. Začít jednat, začít se chovat takovým způsobem, že onen neklid, který v sobě má ten dotyčný, vzbudí zvědavost a zeptá se tě; a když se ptá na tvoje svědectví, pak můžeš začít něco říkat. Toto je velmi důležité.

Vinným kmenem, o němž Ježíš mluví v textu, který byl čten, je „lid smlouvy“. K němu se vztahují proroci Jeremiáš, Izaiáš a Ezechiel, kteří přirovnávají lid k vinnému kmeni. A také Žalm 80 praví: „Révu z Egypta jsi přenesl [...] Připravils pro ni půdu, zapustila kořeny a naplnila zemi“ (vv.9-10). Někdy mluví tom, že má Bůh ze svojí révy radost, jindy hněv, zklamání či zlost [...], ale nikdy se o ni Bůh nepřestává zajímat, nikdy nepřestává trpět, když se vzdaluje, a vychází vstříc lidu, který oddělením od Boha usychá, spálí se a zničí.

Jaká je země, výživa a podpora růstu této révy v Kolumbii? V jakých kontextech nese plody povolání ke zvláštnímu zasvěcení? Určitě v prostředí plném rozporů, šerosvitu a složitých vztahových situací. Líbilo by se nám mít co do činění s vyrovnanějším světem, rodinami a vztahy, ale nacházíme se v této kulturní krizi, epochální změně, uprostřed níž Bůh, který s ní počítá, nepřestává povolávat. Nechoďte mi sem vyprávět: „Ach, povolání k zasvěcenému životu nejsou, protože je teď krize...“ Víte, co je toto za příběh? To je fiktivní příběh! Vyprávění, kterému nikdo nevěří. Bůh povolává i uprostřed této krize. Bylo by iluzorní myslet si, že vy všichni jste uslyšeli Pánovo povolání v rodinách, kde vládne mocná láska a hodnoty jako velkodušnost, iniciativnost, věrnost a trpělivost (srov. Amoris laetitia, 5). Někteří ano, ale ne všichni. Bůh chce, aby takových bylo mnoho. Stát nohama na zemi však znamená uznat, že příběhy našeho povolání, zrod Božího povolání jsou blíže tomu, co podává Boží Slovo a co Kolumbie dobře zná: „cestě utrpení a krve [...] bratrovražednému násilí Kaina na Ábelovi a různým sporům mezi patriarchy Abrahámem, Izákem a Jákobem, tragédiím prolité krve v rodině Davidově, rozmanitým rodinným nesnázím u Tobiáše nebo hořkému vyznání opuštěného Joba“ (srov. ibid., 20). Již od počátku je tomu tak. Nepřemýšlejte o abstraktní situaci, nýbrž o té reálné. Bůh prokazuje svoji blízkost a svoje vyvolení; On proměňuje zemi, jak chce, jako to činí nyní. Život se uskutečňuje v konkrétních protikladech, jak chce On. On mění běh událostí a povolává muže a ženy uprostřed osobních i komunitních slabostí. Nepodléhejme na této komplikované zemi strachu. Včera večer jedno postižené děvče, ve skupině, která mne vítala, když jsem se vracel na nunciaturu, řekla, že jádrem člověka je zranitelnost. Vysvětlovala to krásně. A mne napadlo: Jsme zranitelní všichni? Ano, všichni! Je však někdo, kdo není zranitelný? A ona odpověděla: Bůh. Bůh se však chtěl stát zranitelným, vyšel nám vstříc, aby s námi žil naše dějiny, jaké byly. Chtěl se stát člověkem uprostřed rozporů, uprostřed nepochopení. Nepodléhejme na této komplikované zemi strachu, neboť Bůh dává vždycky zázračně vyrůst hroznům či koláčům ke snídani. Kéž v žádné komunitě a v žádné rodině Medellinu nechybějí povolání! A když na snídani naleznete nějaké takové krásné překvapení, řekněte si: To je dobré! A může Bůh udělat něco se mnou? A proste ho, dříve než začnete jíst...

A tato réva, onen Ježíšův vinný kmen je charakteristický tím, že je pravý. Tento přívlastek použil Ježíš i za jiných okolností v Janově evangeliu: pravé světlo, pravý chléb z nebe, pravé svědectví. Pravda není něco, co dostáváme – jako chléb či světlo – ale něco, co pramení v nitru. Jsme lid vyvolený k pravdě a naše povolání má existovat v pravdě. Jsme-li ratolesti tohoto kmene, je-li naše povolání naroubováno na Ježíše, není místo na klam, dvojakost a nepoctivost. Všichni si musíme dávat pozor, aby každá ratolest sloužila tomu, k čemu byla zamýšlena a přinášela plody. Jsem připraven přinášet plody? Ti, kteří jsou pověřeni, doprovázet povolání, musejí hned od začátku motivovat ten správný úmysl, autentickou touhu připodobnit se Ježíši, pastýři, příteli a ženichovi. Pokud tato povolání nejsou živena touto pravou mízou, kterou je Ježíšův Duch, pak zakoušíme vyprahlost, a Bůh smutně sbírá výhonky, které odumřely. Povolání k zasvěcenému životu odumírají, chtějí-li se živit poctami, jsou-li hnány vyhledáváním osobní pohody a společenského uznání, je-li motivací „postoupit o třídu“, přilnout k materiálním zájmům, což sahá až k pomýlené touze po výdělku. Už jsem to řekl při jiných příležitostech, a chci to zopakovat jako něco, co je pravé a jisté: ďábel vstupuje peněženkou! Vždycky. Není to začátečnický problém, všichni musíme být bdělí, protože korupce u mužů i žen v církvi začíná takto a potom, jak říká Ježíš sám, postupně zapouští kořeny do srdce a vede k oddálení života od Boha. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24). Ježíš říká: „Nelze sloužit dvěma pánům.“ Je to jako by byli na světě dva pánové. Není možné sloužit Bohu i penězům. Bůh dává penězům titul „pán“, což znamená, že pokud tě uchvátí, nenechá tě odejít a bude poroučet tvému srdci. Bděte. Nesmíme využívat svůj řeholní stav a dobrotu lidu k tomu, abychom si nechali sloužit a dávat materiální dobra.

Jsou situace, postoje a rozhodnutí, která vykazují známky omrzelosti a smrti. Kdy k tomu dochází? Když nelze pokračovat a dochází ke zpomalování přílivu mízy, která živí a dává život! Jed lži, skrývání, manipulace a zneužívání Božího lidu, těch nejslabších a zvláště starých a dětí, nesmí mít v naší komunitě místo. Když se řeholník či řeholnice, komunita či instituce rozhodne držet se tohoto stylu, stane se usychající větví. Pak zbývá jen sedět a čekat, až přijde Bůh, aby to očistil.

Bůh však nejenom prořezává; alegorie pokračuje a praví, že Bůh čistí ratolesti od nedokonalostí. Příslib říká, že budeme přinášet plody, a to v hojnosti, jako pšeničný klas, pokud budeme schopni se darovat a dobrovolně odevzdat svůj život. V Kolumbii máme příklady toho, že to je možné. Pomysleme na svatou Lauru Montoya, pozoruhodnou řeholnici, jejíž relikvie jsou tady s námi a která z tohoto města vybudovala obrovské misijní dílo mezi indiány celé země. Zasvěcená žena. Kolik jen nás učí tato zasvěcená žena mlčenlivé oddanosti, prožité v sebezapření a nezajímající se o ni jiného, než aby ukazovala mateřskou tvář Boha! A tak můžeme připomenout bl. Mariana de Jesus Eusa Hoyoy, jednoho z prvních seminaristů v medellinském semináři, a jiné kolumbijské kněze, řeholníky a řeholnice, jejichž kanonizační procesy byly zahájeny. A stejně tak mnoho jiných, tisíce anonymních Kolumbijců, kteří se v jednoduchosti svého každodenního života dovedli darovat evangeliu a jejich památku uchováváte a budou vás podněcovat ve vaší oddanosti. Všichni ukazují, že je možné věrně následovat Pánovo povolání, že je možné přinášet mnoho ovoce, také nyní v naší době.

Dobrou zprávou je, že Pán je ochoten nás čistit. Dobrou zprávou je, že jsme ještě neskončili, že jsme ještě v procesu zpracovávání a jako dobří učedníci jsme na cestě. Jak Ježíš ořezává faktory odumírání, jež ulpívají na našem životě a znetvořují naše povolání? Tím, že nás vybízí, abychom zůstávali v Něm. Zůstávat neznamená pouze stát, nýbrž udržovat vitální, existenciální a absolutně nezbytný vztah; znamená žít a růst v důvěrném a plodném sjednocení s Ježíšem, zdrojem věčného života. Zůstávat v Ježíši není pouze pasivní postoj nebo pouhé oddání se bez důsledků v každodenním životě. Vždycky je nějaký důsledek. Dovolte mi – protože se to trochu prodlužuje (volání: neee).. samozřejmě, že neřeknete ano a proto vám nevěřím (smích a potlesk) – dovolte mi předložit vám tři způsoby zefektivnění tohoto zůstávání, což vám může pomoci zůstávat v Ježíši. Tedy tři způsoby.

1. Zůstávat v Ježíši dotýkáním se Kristova lidství
Pohledem a cítěním, kterým Ježíš nazírá realitu nikoli jako soudce, ale jako dobrý samaritán; rozpoznává hodnoty lidu, s nímž putuje, včetně jeho ran a hříchů; objevuje mlčenlivé utrpení a je pohnut lidskou nouzí, zvláště pokud jsou lidé podrobeni nespravedlnosti, nelidské chudobě, lhostejnosti či zvrácenému působení korupce a násilí.
Gesty a slovy, kterými Ježíš vyjadřuje lásku blízkým a hledá vzdálené; jemnocitem a pevností při poukazování na hřích a při hlásání evangelia; radostí a velkodušností v oddanosti a službě, zejména těm nejmenším, a rozhodným odmítáním pokušení pokládat všechno za zatracené, uvelebit se nebo se stát administrátorem nemilosti. Kolikrát jen slyšíme zasvěcené muže i ženy, kteří, jak se zdá, místo aby rozdávali radost, růst a život, rozdávají nemilost, a tráví čas jenom naříkáním nad nepřízní tohoto světa. To je sterilnost, neschopnost dotknout se trpícího Ježíšova těla...

2. Zůstávat rozjímáním o Jeho božství
Probouzením a podporou vážnosti pro studium, kterým roste poznání Krista, protože, jak připomíná sv. Augustin, není možné milovat neznámého (srov. De Trinitate, kn. X, kap. I,3).
Upřednostňovat v tomto poznávání setkání s Písmem svatým, zvláště s evangeliem, kde k nám promlouvá Kristus a zjevuje nám Otcovu bezpodmínečnou lásku, uchvacuje nás radostí, kterou dává poslušnost Jeho vůli a služba bratřím. Chtěl bych se vás zeptat, ale neodpovídejte. Každý ať si odpoví sám pro sebe. Kolik minut či hodin denně čtu evangelium nebo Písmo? Odpovězte si... Kdo nezná Písmo, nezná Ježíše. Kdo nemiluje Písmo, nemiluje Ježíše (sv. Jeroným, Prolog ke komentáři k proroku Izaiášovi). Dejme čas rozjímavé četbě Slova a naslouchejme v Něm, co chce Bůh pro nás a pro svůj lid.

Veškeré naše studium ať nám pomáhá umět interpretovat realitu Božíma očima; ať není únikem před tím, čím žijí lidé, ale nenásleduje ani módní a ideologické vlny; ať nežije z nostalgie a neuvězňuje tajemství; ať se nesnaží odpovídat na otázky, které si už nikdo neklade, a ponechávat tak v existenciálním vakuu ty, kdo nám kladou otázky ze souřadnic svých světů a svých kultur. Zůstávejme rozjímat o Jeho božství v modlitbě, ze které činíme základní součást svého života a své apoštolské služby. Modlitba nás osvobozuje od zátěže mondénnosti, učí nás žít radostně a utíkat před povrchností při rozhodování uplatňováním autentické svobody. V modlitbě se učíme být svobodní. Modlitba nám odnímá tendenci soustředit se na sebe, skrývat se v prázdné náboženské zkušenosti, vede nás k poddajnému svěření se do rukou Božích, abychom plnili Jeho vůli a odpovídali Jeho plánu spásy. A v modlitbě bych vám chtěl poradit jedno: proste, rozjímejte, děkujte, přimlouvejte se, ale také si zvykněte adorovat. Klanění (adorace) není moc v módě. Zvykněte si adorovat. Naučte se mlčky adorovat, učte se modlit tímto způsobem.

Jsme muži a ženami smířenými, abychom smiřovali. Povolání není žádné potvrzení o dobrém chování a bezúhonnosti; nejsme oděni do svatozáře. Běda řeholníkovi, zasvěceným osobám, kněžím či řeholnicím tvářícím se jako svatý obrázek! Všichni jsme hříšníci, všichni. A potřebujeme odpuštění a Boží milosrdenství, abychom každý den povstali; On odnímá to, co není dobré a co jsme udělali špatně, vyhazuje z vinice a pálí. A čistí nás, abychom přinášeli plody. Taková je věrnost Božího milosrdenství vůči Jeho lidu, jehož jsme součástí. On nás nikdy neponechá na kraji cesty, nikdy! Bůh činí všechno pro zamezení tomu, aby nás hřích přemohl a zavřel nám dveře našeho života před nadějí a radostí. Dělá všechno, aby se to nestalo. A když nás nezvládne, zůstává na naší straně, při nás... dokud mne nenapadne vzhlédnout, abych si uvědomil, že jsem spadl. Tak je tomu.

3. A nakonec je třeba zůstávat v Kristu, abychom žili v radosti
Pokud v Něm zůstaneme, bude s námi Jeho radost. Nebudeme smutnými učedníky a znechucenými apoštoly (doporučuji vám přečíst si závěr Evangelii nuntiandi ). Naopak budeme vyzařovat a přinášet pravou radost, onu plnou radost, kterou nám nikdo nebude moci vzít. Budeme šířit naději nového života, který jsme dostali od Krista. Boží povolání není tíživý náklad, který nám odebírá radost. Někdy sice tíží, ale nebere radost. Skrze tíhu nám dává radost. Bůh si nepřeje, abychom se ponořili do smutku – to je jeden ze špatných duchů, který ovládne duši, a byl to problém mnichů – Bůh nechce, abychom propadli únavě, která pochází ze špatně prožité činnosti postrádající spiritualitu, jež obšťastňuje náš život, ba dokonce i naše námahy. Naše nakažlivá radost musí být prvním svědectvím Boží blízkosti a lásky.

V Genezi, po potopě zasazuje Noe révu na znamení nového začátku; a na konci Exodu ti, které Mojžíš poslal obhlédnout zaslíbenou zem, přinášejí vinný hrozen, znamení země oplývající mlékem a medem. Bůh bdí nad námi, nad našimi komunitami a rodinami. Jsou tady s námi, což je moc hezké, také otcové a matky kněží a seminaristů... (potlesk) Bůh pohlédl na naši komunitu a rodiny. Pán pohlédl na Kolumbii. Vy jste znamením této privilegované lásky. Je nyní na nás, abychom nabízeli veškerou svoji lásku a naši službu sjednoceni s Ježíšem Kristem, který je naším vinným kmenem. A byli příslibem nového začátku Kolumbie, která za sebou - jako Noe - zanechává potopu, potopu střetů a násilí, a chce přinášet hojné plody spravedlnosti a pokoje, setkání a solidarity. Bůh vám žehnej! Bůh ať žehná zasvěcenému životu v Kolumbii. A nezapomeňte se modlit za mne, aby požehnal také mně.

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno