Pozvání na cestu - publikace u příležitosti vydání Kompendia sociláního učení církve

Pozvání na cestu


Příspěvek k diskusi o člověku, společnosti a smyslu života
podle sociálního učení katolické církve











Autorský tým Centra pro sociální otázky při ČBK
pod vedením Lubomíra Mlčocha
celková redakce Jiří Zajíc


Praha, červen - srpen 2007

Úvodem

Evangelium přijaté do života vytváří kulturu. Kulturou ovšem nemyslím jen literaturu, architekturu a hudební či výtvarné umění. Myslím například i na kulturu života a mezilidských vztahů, ale i na způsob lidského myšlení, veřejnou i soukromou morálku, kulturu podnikání či politiky.

V době komunismu byla církev u nás zatlačena do kostelů a činnost církve se většinou omezovala na udělování svátostí a nějakou výuku. Mladší generace už neznají bohatou činnost řeholí ve zdravotnictví, školství a sociální oblasti, neznají bohatou spolkovou činnost věřících a to ani nemluvím o odborových a politických snahách křesťanů. Je sice pravda, že církev si dnes nepřeje politickou angažovanost duchovních, ale i u věřících laiků se často politická angažovanost považuje pro zbožného katolíka za nevhodnou.

Ve svobodném světě se zatím rozšířil názor, že náboženství je soukromou věcí člověka. Ve jménu tolerance a předcházení náboženským konfliktům se z veřejnosti vytláčejí konkrétní náboženské projevy a nakonec to vypadá, jakoby jediným dovoleným náboženstvím byl atheismus, který má právo se projevovat jako nesnášenlivý ke každému náboženství.

Jaké to nese důsledky? V Evropě, která v politických představitelích dnes často odmítá vliv evangelia, z něhož kdysi křesťanská Evropa vyrostla, se proměňuje kultura jako taková. Mění se pohled na základní hodnoty. Někteří hovoří dokonce o kultuře smrti a ztrátě naděje, protože chybí budoucnost. Při tom nemusíme ani uvažovat v náboženské či duchovní rovině. Jde o tvrdá čísla statistik a železnou logiku. Národy, které nemají děti, nebudou mít budoucnost fyzicky. Předají svůj životní prostor jiným národům a jiným kulturám.

Jaký úkol tady má církev? Musí se rozdělit o duchovní poklad a zkušenosti, které nemůže jen uchovávat v trezoru knihoven či dobrých srdcí, protože ten poklad je spojen s posláním. Ten dar jsme přece dostali k tomu, abychom mohli být užiteční. Pokud nebudeme v tomto slova smyslu užiteční pro svět, musíme být jako zkažená sůl vyhozeni a pošlapáni, musíme sdílet úděl se světem umírající a končící křesťanské kultury v Evropě.

Jděte do celého světa a hlásejte evangelium se netýká jen těch, kteří dostali zvláštní povolání misionářů. Vydávat svědectví Kristu a budovat Boží království v tomto světě je úkolem všech křesťanů. Nejde o křest ohněm a mečem ani o vnucování vlastního přesvědčení jiným. Jde o náš přínos společnosti, který dlužíme. Výhled do budoucnosti nemusí být beznadějný, pokud splníme svůj úkol.

Proto vítám nejen české vydání Kompendia sociální nauky církve, které se připravuje, ale i tuto knihu Pozvání na cestu, která ve stručnosti upoutává na základní témata veřejného života a zve nejen k zamyšlení, ale i ke spolupráci na budování zdravé společnosti.

Jan Graubner
arcibiskup olomoucký
předseda ČBK



Předmluva


V této publikaci vás zveme na společnou cestu. Začínáme u otázek a výzev, které - jak se domníváme - nám všem klade přítomnost. Pokračujeme úvahami o řešení. V tom chceme důsledně „hrát otevřenou hru“: Předkládáme je z pozice v zásadě opřené o křesťanské a někdy speciálně římskokatolické křesťanství. Věříme, že je citlivě spojujeme s výsledky úvah myslitelů, kteří vycházejí i z jiných pozic, a že - společně - dojdeme k výsledkům, které nám dají naději obstát. Smysl naší práce je v prvé řadě praktický: jsme přesvědčeni, že přinášíme podněty, které mohou a mají mít své místo v našem přítomném životě, osobním – i společenském.
Snažíme se, aby nám mohl porozumět i čtenář, který není „doma“ v teologickém myšlení ani v církevním jazyku. Přesto je nám jasné, že ne vždy se nám to podařilo natolik, aby porozumění nevyžadovalo i ze strany čtenáře vlastní úsilí a trpělivost. Ono to ostatně platí univerzálně pro jakoukoliv komunikaci. V tomto případě jsou navíc překážky dvojího typu: I přes snahu o populární podání nelze pominout, že jde v podstatě v řadě kapitol o text vztahující se k odborné problematice (psychologické, sociologické, ekonomické, právní, politologické). Současně je vše neseno takovým pojetím světa, které není v běžné veřejné debatě nijak zastoupeno. Pokusili jsme se tuto mezeru aspoň částečně zaplnit úvodními kapitolami, v nichž je poskytnut hutný souhrn křesťanské antropologie a filosofie dějin.
To, co vám předkládáme, je výsledek práce týmu, který vznikl před lety pod mým vedením a který dnes tvoří David Macek, Cyril Martinek, Josef Plocek, Luděk Rychetník, Jindřich Šrajer, Jiří Šenkýř, Josef Veselý, Jiří Vymazal, Bedřich Vymětalík, Jiří Zajíc a Josef Zeman. Autoři podkladů jednotlivých kapitol jsou uvedeni v obsahu, celkovou redakci provedl Jiří Zajíc.
Základní osnovu nám pro tuto naši práci poskytlo Kompendium sociálního učení katolické církve. Překlad Prof.Ctirada Václava Pospíšila OFM připravuje Karmelitánské nakladatelství (dokument v rozsahu cca 520 stran a ceně 490,-Kč vyjde na podzim tohoto roku). Pokud četba této naší publikace vzbudí o něj zájem, budeme jenom rádi. Na druhé straně naším záměrem bylo napsat moderní úvod do tohoto „sociálního učení katolické církve“, který nic podstatného neopomine a bude přitom srozumitelný sám o sobě, bez odkazů ke Kompendiu. Zda se nám to podařilo – nechť posoudí laskavý čtenář i případný recenzent.

Zájemcům o další studium této problematiky doporučujeme
- Pokoj a dobro, List k sociálním otázkám v ČR; řada ČBK č 12, 17.listopad 2000
- Fiala, P. - Hanuš, J. - Vybíral, J. (editoři): Katolické sociální nauka a současná věda, CDK Brno + Vyšehrad Praha 2004.
- Laici v dnešním světě, studijní materiál pro delegáty Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Velehrad 2005 (též na internetu: http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=427)
- Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu Katolické církve v ČR; Karmelitánské nakladatelství 2007 (též http://snem.cirkev.cz)

Mé poděkování patří všem kolegům, kteří se na přípravě textu podíleli, a především Jiřímu Zajícovi, jehož autorský a redakční podíl na závěrečné podobě Pozvání na cestu je podstatný.

S pozdravením pokoje a dobra
Váš Lubomír Mlčoch

Pozvání na cestu


I. Obraz přítomnosti
Tomu, kdo se snaží poctivě reflektovat současnou situaci našeho světa, nemůže uniknout minimálně následující trojí výzva:
• První z velkých výzev, před nimiž se dnes lidstvo nachází, je ta, která se týká samotné pravdy o lidské bytosti. Hranice a vztahy mezi přírodou, technikou a morálkou jsou otázkami, které rozhodným způsobem interpretují osobní i kolektivní odpovědnost za lidské chování vzhledem k tomu, čím je člověk, čeho je schopen a čím se má stávat.
• Druhou výzvu představuje porozumění tomu, jak se vyrovnávat s pluralismem a s rozdílnostmi na nejrůznějších rovinách. Jedná se o způsob myšlení, morální volbu, kulturu, náboženskou příslušnost, filozofii rozvoje člověka a společnosti.
• Třetí výzvou je globalizace, která má širší a hlubší význam než pouze ekonomický; v dějinách započala nová epocha, která se dotýká osudu celého lidstva.
Tuto základní charakteristiku naší přítomnosti bychom pokládali za příliš neúplnou a akademickou, kdybychom k ní nepřidali alespoň následující tři doplnění:
1) Svoje tázání a hledání vidíme jako součást dlouhé tradice předchozích civilizací a kultur a to i navzdory tomu, že nemůžeme beze všeho přejímat jejich odpovědi. Tyto civilizace a kultury, které mají kořeny často v minulých tisíciletích, poskytly otázky obvykle charakterizující průběh lidského života: Kdo jsem já? Proč je zde navzdory veškerému pokroku stále přítomna bolest, zlo a smrt? Jakou cenu mají všechny výdobytky, když jejich cena nezřídka bývá nesnesitelná? Co bude po tomto životě? Otevírají i nám cestu k sebepoznání.
2) Současně své tázání a hledání nabízíme v době, kdy mnozí chudí čekají na pomoc, mnozí utiskovaní očekávají spravedlnost, mnozí nezaměstnaní chtějí práci, mnohé národy si přejí být respektovány. Jan Pavel II. se oprávněně táže na prahu našeho století: Je vůbec možné, aby v dnešní době ještě lidé umírali hladem? Může být dnes někdo odsouzen k analfabetismu? Jak je možné, že dnes chybí lidem základní lékařské ošetření? Jak to, že někteří lidé nemají kam složit hlavu? (…) Jak bychom mohli zůstat stranou tváří v tvář hrozící ekologické katastrofě, která proměňuje mnoho oblastí této země v neútulná a nepřátelská území? Jak bychom mohli zůstat stát opodál tváří v tvář problémům míru, tak často ohrožovaného hrozbou katastrofálních válek? Jak bychom mohli mlčet, když jsou mnoha lidem, a především dětem, upírána základní lidská práva?
3) Nadějí uprostřed vší té bídy a bolesti je třetí fakt, na který chceme poukázat: Lidstvo si stále jasněji uvědomuje, že má jediný společný úděl, což vyžaduje přijímání společné odpovědnosti nesené solidárním humanismem. Tato jednota společného údělu je často podmíněna, ba dokonce nastolena, technikou nebo ekonomií a současně vyžaduje hlubší mravní odpovědnost, která by ukazovala směr společného putování. Lidé naší doby touží po tom, aby byl rozvoj zaměřen k pravému dobru dnešního i budoucího lidstva.

II. Naše východiska
Jak jsme řekli – chceme „hrát otevřenou hru“. Proto nyní představíme hlavní principy své pozice:
• Základní skutečností, která podle našeho přesvědčení zakládá naději pro život každého z nás, život lidstva i život světa v celku, je Láska. Ta není pro nás zdaleka jen subjektivním citem – byť sebekrásnějším – nýbrž opravdovým absolutním základem bytí. Je nevyčerpatelnou „energií dobra“, jediným skutečným Absolutnem. Ano – je podstatou Boha, jak mu rozumíme my a jak Jej ve zkušenosti zažíváme.
• O Lásku opíráme svou touhu po poznání i důvěru v pravdu (neboť Láska se raduje s pravdou ), svou odvahu čelit těžkostem a bolestem našeho světa i našich životů, svou důvěru v budoucnost a možný vývoj naší planety i celého Kosmu.
• Jsme totiž přesvědčeni, že Bůh-Láska je vždy před námi v aktivitě, nás vyzývá a zve ke spolupráci. My jsme těmi, kdo mohou ve své svobodě na tato pozvání odpovídat. A z toho dialogu není vyloučen žádný člověk – týká se všech lidí po všechny věky.
• My, jako křesťané, chceme odvahu k tomuto dialogu Lásky a spolupráci s Ní podpořit svědectvím, kterým jsme povinni sobě i všem ostatním: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný . Nový zákon lásky zahrnuje celé lidstvo a nezná žádné hranice, neboť zvěst spásy v Kristu dosahuje „až na konec světa“ .
• Když člověk zjistí, že je milován Bohem, začne chápat svou vlastní důstojnost, učí se nespokojovat se sám se sebou a setkávat se s druhými v síti vztahů, stále lidštějších. Lidé obnovovaní Boží láskou jsou schopni měnit pravidla a kvalitu vzájemných vztahů a také sociální struktury. Každý člověk dobré vůle, když je začleněn do takového kontextu, může zahlížet široké horizonty spravedlnosti a lidského rozvoje v pravdě a dobru.
III. Důsledek
Z výše uvedených východisek pro nás mimo jiné plyne i povinnost aktivně se připojit k veřejné rozpravě nad „úkoly naší doby“, k projevům, návrhům a závazkům i ke kulturním a sociálním projektům; naše zkušenost s tvořivou Boží láskou i v nás probouzí tvořivou aktivitu, která inspiruje každého, komu opravdu leží na srdci dobro člověka, aby nabídl svůj příspěvek ke společnému hledání toho, jak dál – a kam. Jako jednotlivá místní společenství, jako evropský civilizační okruh i jako lidstvo v celku. Naší odpovědí jsou následující kapitoly. Jimi chce církev pravdivě přispět k otázce týkající se místa člověka v přírodě a ve společnosti.
Cesta, na niž čtenáře zveme, jde ve stopách toho, kdo mohl sám o sobě vydat svědectví Já jsem cesta, pravda a život . On je klíčem ke smyslu našeho pobývání a našich snah na tomto světě. Jsme přesvědčeni, že nejen pro křesťany.

Odkud a kam?
I.
V této první kapitole rozvineme to, co jsme v Úvodu nazvali „východisky“. Tedy půjde o základní stavební kameny toho, co by se odborně dalo nazvat „křesťanskou antropologií“ a „filosofií dějin“. Bez toho by všechny ostatní řeči o naší nabídce byly nejen „na vodě“, ale oprávněně by neustále vyvolávaly otázky, které se právě tohoto zakotvení týkají: Jaké je postavení člověka v kosmu a v jeho dějinách? Co s tím má co společného biblicky pojatý Bůh? Jak je tomu vůbec s naší svobodou vůči svobodě Boží? A jak s odpovědností za utrpení, bolest a zlo?A směřují dějiny vůbec někam – nebo to byla jen iluze 19. století, které jsme se po katastrofách století 20. museli zbavit?
I. Stvořitel a stvoření
Pojetí Boha jako Stvořitele – tedy Autora toho všeho, co zpravidla nazýváme kosmem nebo vesmírem – se v různé podobě vyskytuje ve většině tradičních duchovních nabídek v Asii, Evropě, Americe, Africe i Oceánii. Je to pojetí, které lze velmi snadno a vtipně zesměšňovat – zejména tehdy, když se nerozlišuje mezi jeho základním sdělením a formou, ve které je toto ústřední poselství podáváno. To je také vlastní kořen tradičního sporu, který je mylně podáván jako konflikt mezi vědou a vírou. Pokud se jedná o biblické pojetí Boha jako Stvořitele, pak ve skutečnosti ta „hraniční čára“ konfliktu nevede mezi (přírodními) vědami a vírou (resp. teologií), nýbrž mezi různými pojetími biblického výkladu. Jde tedy o spor uvnitř teologie. Zájemci si podrobnosti mohou najít jak v koncilní konstituci O Božím slově, tak i v dalších publikacích .
Základem biblického pojetí Boha jako Stvořitele jsou tři na sebe navazující prvky, kterým se vzápětí budeme věnovat. Ještě před tím dodáváme, že biblicky chápaná tvořitelská Boží aktivita je zcela originální typ Boží činnosti, pro niž neexistuje žádná přiměřená analogie v naší zkušenosti. Rozhodně nevhodné jsou analogie s vyráběním nebo s konstruováním neosobních systémů. Určitou představu snad poskytuje tvůrčí péče o jedinečný život někoho, kdo je na nás bytostně závislý. Za těch okolností je také jasné, že vývojový (evoluční) pohled na vesmír nejen není s tímto chápáním v rozporu, ale naopak svým smyslem pro hodnotu času a růstu je mu velmi blízký: Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? (Iz 43,19)

a) A všechno bylo dobré …
Zaujmout pozici, že náš svět – tak jak jej známe z vlastní zkušenosti – je dobrý, není pochopitelně vůbec samozřejmé. Nebylo to samozřejmé před třemi tisíci lety, když Izraelité to vyhlásili ve svém Písmu, není to samozřejmé ani dnes. V naší zkušenosti se totiž svět jako tak jednoznačně dobrý nejeví. Mnozí jej spíš cítí jako místo trápení a nespravedlnosti, mnohým je dokonce takovým pohoršením, že odmítají uznat, že by za ním stál nějaký schopný, dobrý Tvůrce. Ani Izraelité – a po nich generace všech, kteří toto pojetí stvoření hájí – nebyli slepí ke všemu, co obraz dobrého stvoření deformuje, zatemňuje a leckdy i zesměšňuje. Nejsme k tomu slepí ani my. V dalším uvedeme základní rysy řešení, které je na to odpovědí. Přesto pokládáme za poctivé rovnou vyznat: To, že náš svět není bezcílným kolotáním energie nebo nepodařeným hokusem pokusem nezodpovědného božstva, ale činem dobrým, protože za ním stojí Láska, je jádrem naší víry. Je – přísně vzato – právě tím, čemu věříme.
b) Člověk – obraz Boží
Součástí – ba dokonce vrcholem – biblického pojetí světa jako Božího stvoření je poselství o postavení člověka v celém „projektu stvoření“: je obrazem samotného Tvůrce. Co to všechno znamená, bude podrobněji pojednáno zejména ve 4. kapitole (Lidská osobnost a její práva) a v kapitole 5. (Rodina – „kmenová buňka“ společnosti).
Zde jen chceme zvlášť zdůraznit následující důsledky:
• nezcizitelnou důstojnost lidské osoby, která má svůj kořen a svou záruku v tom, že každý člověk je jedinečnou myšlenkou Boží lásky;
• schopnost vytvářet vztahy – a skrze ně společenství – tvoří podstatu lidské bytosti; tato schopnost má svůj prototyp v původním vztahu mezi mužem a ženou, jejichž spojením vzniká první forma osobního společenství;
• lidské jednání ve světě má skutečný význam jak pro dějiny světa tak pro samotného Boha; toto jednání je vázáno na objevování a respektování přirozeného zákona, jejž Bůh vtiskl do stvořeného univerza, aby v něm lidstvo přebývalo a střežilo jej podle jeho záměru.
Toto pojetí lidské osoby, společnosti a dějin má svůj zdroj v Bohu a je současně podmínkou spolupráce s Ním při uskutečňování Božího záměru s celým stvořením.
c) …a poznali, že jsou nazí.
Trýznivou otázkou, jak je možné, že náš svět – ačkoliv jeho původcem je tak skvělý Autor, jehož záchranné jednání ve svých dějinách zažívali – je tak nedokonalý, se Izraelité zabývali samozřejmě trvale. Nemůže jí ostatně uniknout nikdo, kdo bere vážně Boží odpovědnost za náš svět se vší jeho bídou, bolestí a trápením. Odpověď, kterou nám zanechali ve svém Písmu, navzdory formě jednoduchého podobenství, jež mnohé svádí k nepochopení a jiné k parodii, říká to nejdůležitější: Stvoření je nyní v konfliktu se svým Stvořitelem . Stvořená svoboda, která byla nevětším darem člověku jako obrazu Božímu, je tak skutečná a silná, že se může proti svému Tvůrci postavit. Tato svoboda se opravdu proti Bohu postavila do pozice: Tebe už nepotřebuji, vystačím si sám. To, co zažíváme v nám známých dějinách světa jako všemožné projevy zla, je právě důsledkem této vzpoury stvořené svobody. V této etapě dějin stvoření se také nacházíme.
Současně se z biblického obrazu dozvídáme dvě další zásadní skutečnosti.
• Ta první ještě dál prohlubuje dramatičnost situace: stvořená svoboda (symbolicky označovaná jako ADAM) se opuštěním „Boží náruče“ dostala do permanentního ohrožení temnou silou zla - Odpůrcem, který si hraje na Božího konkurenta; proti samotnému Bohu sice nic nezmůže, ale může se Mu „mstít“ tím, že od Boha vzdaluje nás, které Bůh vždy chápe jako své děti. Jsme prostě nechránění proti ohrožení ze strany zla – jsme „nazí“ – a proto také často s ním prohráváme.
• Ta druhá je naopak rozhodujícím zdrojem naší naděje: Bůh to tak nenechá. I pro tuhle zdánlivě ztracenou situaci má plán záchrany, jehož základem je právě neomezenost jeho Lásky, která nakonec zvítězí proti omezenosti zla. Tento záchranný plán není ovšem žádným laciným trikem. Vždyť jde o řešení úkolu, který se zdá neřešitelný: Obnovit důvěru (nabouranou z Adamovy strany) mezi Tvůrcem a stvořením, aniž by došlo ke znásilnění svobody stvoření. Boží řešení je tak radikální, že bere dech: Bůh vydává sám sebe.

II. Boží odpověď na selhání stvořené svobody
a) Ježíš Nazaretský zvaný Kristus
Odpovědí na bolestnou skutečnost stvoření zraněného vlastním hříchem je Ježíš. On pro nás hmatatelným a definitivním způsobem zjevuje, kdo je Bůh a jak se chová k lidem. V Ježíši se bezprostředně setkáváme s Bohem: Ježíš není jen úžasný člověk - je skutečný Syn. Díky němu smíme pronikat do samého srdce Božího života, neboť on jako první zcela jedinečným způsobem projevuje poslušnost záměru Boží lásky coby jeho vyslanec ve světě. Obnovení synovského postoje stvoření vůči Stvořiteli je smyslem tohoto Božího sebevydání v Ježíši i jeho následného působení skrze Církev. Právě toto chápání Ježíše z Nazaretu je vlastním kořenem křesťanství.
b) Bůh se představuje
Vtělení Syna skrze Ježíše má ovšem i další důsledky pro poznání Boha: Boží tvář, postupně zjevovaná v dějinách záchrany světa, plně září ve tváři ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista. Bůh je Trojice: Otec, Syn, Duch svatý jsou reálně odlišní a zároveň jsou jakožto společenství nekonečné lásky reálnou jednotou. Ježíš Kristus zjevuje lidstvu, že Bůh je Otec a že my všichni jsme v milosti povoláni, abychom se stali jeho syny v Duchu, a proto jsme bratry a sestrami.

III. Člověk a lidstvo v Božím plánu
Obojí – tedy otevření alternativní cesty pro lidstvo i celé stvoření v následování Ježíše a zjištění, že v samotné skutečnosti Boží má primát společenství – má řadu zásadních důsledků.

a) Trojiční láska jako původ a cíl lidské osoby
Být osobou podle obrazu a podoby Boha, znamená existovat ve vztahu k jinému ‘já’, neboť Bůh sám jakožto jediný a trojí je společenstvím Otce, Syna a Ducha svatého. Každá osoba se uskutečňuje tím, že vytváří mnoho vztahů lásky, spravedlnosti a solidarity s ostatními osobami, když rozvíjí svou mnohotvárnou aktivitu ve světě. Lidské jednání, které je zaměřeno na podporu důstojnosti a integrálního povolání ostatních osob, na kvalitu podmínek jejich existence, na setkávání a solidaritu mezi národy, je naplněním nejvlastnějšího lidského poslání. Muž a žena představují jakožto svobodné a inteligencí vybavené bytosti stvořené „ty“ samotného Boha.

b) Ježíšova záchrana je pro všechny lidi a zahrnuje celého člověka
Tohle je skutečně dobrá zpráva (evangelium): Nikdo není z Ježíšovy nabídky vyloučen. Každý se může – přiměřeně svým objektivním možnostem – k ní připojit. Mnohdy si toho nemusí být ani přímo vědom . To neznamená, že by každý musel být zachráněn jako křesťan, ani že být křesťanem „nemá cenu“ (viz dále), ale že prioritu má Boží milosrdenství. Tato záchrana zahrnuje celého člověka. Je to tedy spása univerzální a integrální. Vztahuje se na lidskou osobu v každém rozměru její existence, a proto je osobní i sociální, duchovní i tělesná, historická i transcendentální.
Současně ale nikdo nebude zachráněn proti své vůli: Spása, kterou Bůh nabízí svým synům a dcerám, vyžaduje jejich svobodnou odpověď a přilnutí. Rozhodujícím kritériem je totiž touha po věčném spolubytí se všemi ostatními v lásce.

c) Ne ideologie, ale nové stvoření
Naši situaci, náš svět ani náš život nezachrání sebelepší „učení“. To, čeho je opravdu potřeba, je bytostná proměna veškeré stvořené skutečnosti, která musí začít od srdce každého z nás a postupně „prokvasit“ všechny struktury stvoření. Z předchozího je vidět, že rozhodující roli tu hraje odvaha k lásce, odhodlaně a vytrvale se nasazovat za dobro všech a každého, neboť všichni jsme opravdu zodpovědni za všechny. Nezbytná je i otevřenost k pravdě. Toto jsou dvě rozhodující cesty, skrze něž nás může pronikat Ježíšův duch a tak proměňovat v členy svého Těla.

d) Přítomnost odkazuje k věčnosti
Boží příslib a vzkříšení Ježíše Krista probouzí v křesťanech oprávněnou naději, že pro všechny lidské osoby je připraven nový a věčný příbytek, tedy nová země, v níž přebývá spravedlnost. Statky jako lidská důstojnost, bratrství a svoboda, což všechno jsou pozitivní plody přirozenosti i našeho úsilí, dary vylité z Božího rozhodnutí na zemi v Duchu Páně, očištěné od každé poskvrny, osvícené a proměněné, patří ke Království pravdy, života, svatosti, milosti, spravedlnosti a míru, které Kristus odevzdá Otci, kde se se všemi zmíněnými hodnotami také nakonec opět shledáme. Plná realizace lidské osoby, uskutečňovaná v Kristu díky daru Ducha, zraje v dějinách a je zprostředkována vztahy dané osoby k ostatním osobám. Tyto vztahy v příslušné době dosahují své plnosti díky nasazení člověka ve prospěch zlepšení tohoto světa, spravedlnosti a míru. Lidské jednání v dějinách je samo o sobě významné a účinné pro definitivní nastolení Božího království, i když toto Království zároveň zůstává transcendentním darem Božím.

Neplete se církev tam, kam nemá?
II.

Nyní je nejvyšší čas věnovat se tomu, čím vlastně Církev v dějinách světa je. Z toho pak nám vyplyne možnost přiměřeněji posoudit nabídku, se kterou do debaty o uspořádání našeho světa přichází.

I. Vtělení jako klíč k porozumění
a) Přijmout tíži dějin
Minimálně od náboženských válek z počátku novověku není možné o Církvi uvažovat – natož hovořit – s nárokem na důvěryhodnost, aniž by člověk nebral zřetel na hluboké zklamání a z něj postupně vyrostlý despekt, který vůči Církvi naše západní společnost sdílí. Chápeme tedy, že sebelépe myšlené sebeidentifikace církve (např. Církev je v lidstvu a ve světě svátostí Boží lásky, a proto také velkodušné naděje, která podněcuje a podpírá každý autentický záměr i dílo směřující k osvobození člověka i k jeho povznesení. Církev je mezi lidmi stánkem Božího společenství, Boží příbytek mezi lidmi atd.) vyjadřované bez reflexe této „zhrzené lásky“ sotva mohou způsobit (zvláště v našich českých poměrech) něco jiného, než další prohlubování odcizení. Proto se zde aspoň zásadně pokusíme o poskytnutí přiměřeného kontextu, v němž se dá lépe porozumět tomu, proč i dnes má smysl Církvi naslouchat.
Křesťanství vyrůstá ze skutečnosti, která v počátku byla zdrojem nepochybného pohoršení (Židů, Řeků i Římanů): Bůh nezůstal nedostižný „na svém trůnu v nebesích“, ale vydal se lidem v Ježíši Nazaretském. Tato neuvěřitelná Boží blízkost, která – má-li být aspoň v zásadě popsána, tak obratem „sám sebe se vzdal“ – je od počátku křesťanství zdrojem téměř nesnesitelného napětí mezi svatostí a dějinností. V prvních desetiletích utváření křesťanství (v poslední třetině 1. století) se toto napětí ještě dařilo řešit důvěrou, že tento náš svět už brzy pomine a nastane trvalá Boží vláda. Apoštol Pavel, který také nejprve slibuje, že už oni sami tuto definitivní proměnu zažijí (1Tes 4,15), musí později Soluňské připravovat na čekání mnohem delší (2 Tes 2). V následujících staletích – až do dnes – se tedy musí Církev (chápaná jako celek křesťanů) vyrovnávat s tím, že definitivní obnova Boží vlády ve světě není „na spadnutí“ a že se tedy musí v tomto světě naučit žít sice s očekáváním tohoto definitivního Božího vítězství, ale s respektem k dějinné přítomnosti. Všechny velké krize Církve – včetně jejího rozdělení na tři proudy (katolický, pravoslavný a protestantský) – tím nebo oním způsobem souvisely právě s touto dvojznačnou rolí: jak zpřítomňovat věčného Boha v dějinách.
Je nepochybné, že Církev v této úloze mnohdy selhávala. Za katolíky to vyznal o popeleční středě roku 2000 papež Jan Pavel II. Bylo by ale nespravedlivé, v rozporu s historickou pravdou, vidět v souvislosti s rolí Církve v dějinách jenom toto. Naše evropská civilizace by bez zásadního vkladu církve (zejména po zhroucení Římské říše) byla ochuzena o některé skutečnosti, na které je právem hrdá a dokonce jí umožnily po několik století světovou dominanci: vědu, ideu lidských práv a demokracii. V Církvi a skrze Církev zazářily v dějinách lidstvu paprsky Boží přítomnosti v takových osobnostech, jako byl kníže Václav, Vojtěch Slavníkovec, František z Assisi, Anežka Česká, Terezie z Ávily, Kateřina Sienská, František Saleský, Tomáš Moore, Jan Ámos Komenský, Jan Bosco, Terezie z Lisieux, Edita Steinová, Jan XXIII., Albert Schweitzer či Matka Tereza.
Církev, která dnes v civilizaci Západu (a tím spíše u nás) nemá jinou moc, než moc slova, nabízí svou zkušenost i své poznání, pročištěné pokáním jako svůj příspěvek k hledání cesty pro svět, o něž dnes usilují zodpovědní lidé i zodpovědné struktury na celé planetě Zemi. Pevnost jejích východisek nečiní z této nabídky rigidní naukový systém, nýbrž návrh schopný otvírat se novým věcem; představuje se jako trvale otevřené „staveniště“, kde věčná pravda proniká a prostupuje kontingentní novoty a vytyčuje cesty spravedlnosti a míru.
b) Nabídka církve: Lidštější svět
Církev nemůže být lhostejná vůči tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá, vůči mravní úrovni společenského života, která má být autenticky lidská a zlidšťující. Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo, kultura nepředstavují čistě sekulární a světskou oblast, která by ležela mimo hranice poselství spásy a spásonosného dění nebo se mu vymykala. Společnost a všechno, k čemu v ní dochází, se dotýká člověka – a proto i církve. Jedná se tedy o budování lidštější obce, která by se více podobala Božímu království. Sociální nauka je proto integrální součástí evangelizační služby církve.

II. Metodické zásady nabídky církve
• Poznání osvícené vírou
Sociální nauka církve je přesné vyjádření výsledků hlubokého zamyšlení ve světle víry a církevní tradice nad složitou skutečností lidské existence ve společnosti a v mezinárodním kontextu. Je založena na střetávání křesťanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a realizuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesťanskému životu podobu a uplatnění v dějinách.
• Upřímný dialog s každou formou vědění
Sociální nauka církve využívá veškeré poznání, ať už pochází z jakékoli oblasti, a proto platí, že se vyznačuje interdisciplinaritou, která patří mezi její základní charakteristiky. Aby mohla lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku, vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se zabývají člověkem, a integruje jejich příspěvky. Sociální nauka církve využívá význačné přínosy filozofie a také výdobytky ostatních humanitních věd v oblasti popisu příslušných fenoménů. Žádná věda není vyloučena, neboť je nositelkou určité části pravdy.
• Úsilí o vytvoření společnosti, která je smířena ve spravedlnosti a lásce
Jedná se především o hlásání celistvého pohledu na člověka a na lidské záležitosti, a to nejen na rovině teologické, nýbrž také praktické: jde o probouzení, orientování a formování svědomí.
Na druhé straně obnáší také úlohu žaloby při střetu s hříchem. Valná část sociální nauky církve je podmíněna a určena velkými sociálními otázkami, na něž je třeba poskytnout odpověď ve smyslu sociální spravedlnosti.
• Poselství pro všechny
Sociální nauka církve se výslovně obrací na všechny lidi dobré vůle, vyznavači ostatních náboženství i osoby, které nepatří k žádné náboženské skupině.


Základní stavební kameny
III.

Touto kapitolou začínáme seznamování s vlastní sociální naukou katolické církve. Chceme ukázat, že se nejedná o nějakou „odtažitou či naivní doktrínu“, ale o moderní nástroj pro přístup k problémům současného světa. Zde představíme její hlavní pilíře – principy a hodnoty, které pak v dalších kapitolách rozvedeme v návaznosti na konkrétní oblasti lidské společenské existence.
I. Principy
1. Primát lidské důstojnosti
Jeho základem jsme se již zabývali: Každý člověk je obrazem Božím, jedinečnou myšlenkou Boží lásky, bytostí, jejíž svobodu respektuje sám Tvůrce. Důsledky tohoto prvního principu se projevují ve všech principech dalších a jsou nepominutelným základem všech konkrétních návrhů církve pro společný život lidí na naší planetě. Zvlášť se těm důsledkům budeme věnovat v kapitole o lidských právech (4.) a o rodině (5.)
2. Společné dobro
Princip společného dobra vyplývá z důstojnosti, jednoty a rovnosti všech osob. Je tím, co umožňuje všestranný harmonický rozvoj jak každému členu, tak i skupinám ve společnosti. Je nedělitelné, patří všem i každému, nespočívá v prostém součtu jednotlivých dober každého subjektu patřícího ke společnosti. Všichni mají právo využívat plodů společného dobra, ale zároveň mají za jeho uskutečňování odpovědnost, a to nejen jednotlivci, ale i stát.
Je zřejmé, že se jedná o princip, jehož naplňování v praxi – zejména praxi politické a ekonomické – je velmi obtížné. Přesto je z našeho hlediska nepominutelnou podmínkou úspěšného života společnosti. Přitom společné dobro není cílem samo o sobě, má totiž hodnotu jen s ohledem na dosahování posledního cíle osoby a na univerzální společné dobro celého lidstva. Nelze jej navíc ochuzovat o jeho transcendentní rozměr, protože prostý socioekonomický blahobyt by byl zbaven nejen nejhlubšího důvodu své existence, ale i šance na dlouhodobou prosperitu.
3. Univerzální určení statků
Jde o konkrétní důsledek principu předchozího: Stvořené statky se mají dostat spravedlivou měrou všem. Uvedený princip se zakládá na skutečnosti, že původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a dal člověku zemi nejen proto, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů, ale aby vytvářel s druhými skutečné společenství bratří a sester.
Soukromé vlastnictví je ve shodě s přirozeným řádem a rozšiřuje lidskou svobodu. Právo na soukromé vlastnictví však musí být podřízeno principu univerzálního určení statků: vlastnění statků má být spravedlivě dostupné všem lidem, aby se tak všichni alespoň v nějaké míře stali vlastníky. Proto křesťanská tradice nikdy neuznávala, že právo na soukromé vlastnictví je absolutní a nedotknutelné. Vždy je chápala v širší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření. Člověk nemá statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, protože vyšší než lidské zákony a soudy je zákon a soud Kristův.
4. Subsidiarita
Princip subsidiarity (případné pomoci) je uváděn už v první sociální encyklice Rerum novarum (1891). Subsidium znamená podporu, pomoc. Princip subsidiarity znamená, že stát a společnost mají občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc (v oblasti ekonomické, institucionální a legislativní), ale ponechat jim svobodu – a tím i zodpovědnost
Heslovitě to lze vyjádřit takto: tolik svobody, kolik možno – tolik zasahování, kolik nutno. Podle subsidiarity musí být společnost budována zdola v zařízeních, která jsou nejblíže jednotlivým osobám, a vyšší společenství musí nastoupit teprve tehdy, když nižší společenství příslušné úkoly plnit nestačí. Princip subsidiarity se tak stává podmínkou výstavby svobodné společnosti. Jistě i proto se stal základním pilířem budování občanské společnosti.

5. Spoluúčast (participace)
Participace je logickým důsledkem subsidiarity. Je to jednak zodpovědná účast co největšího počtu občanů na rozvoji sociálního, ekonomického, politického a kulturního života občanské společnosti, jednak jeden z pilířů demokratického uspořádání společnosti (dost lidí se však dívá na politiku jako na „špinavost“ nebo nejeví o věci veřejné sebemenší zájem).
Princip participace spolu s principem svobody a subsidiarity může znamenat maximum možné účasti na uskutečňování společného dobra.

6. Solidarita
Solidarita zvláštním způsobem upozorňuje na společenskost lidské osoby, rovnost všech lidí co do důstojnosti i před právem, společné putování lidí a národů směrem ke stále vědomější vzájemné jednotě. Ještě nikdy v dějinách nebylo rozšířeno vědomí vzájemné závislosti lidí a národů jako dnes. Obrovský pokrok, jehož lidstvo dosáhlo v oboru informačních technologií, umožňuje poprvé od začátku lidských dějin okamžité spojení kohokoli s kýmkoli na celé planetě a tím se nevídaným způsobem zrychluje všeobecný pokrok ve všech oborech lidského vědění.
Přesto se stále zvětšuje propast mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Tyto nerovnosti jsou ještě umocňovány různými formami vykořisťování, útlaku a korupce, které negativně působí na vnitřní život mnoha zemí i na jejich začlenění do mezinárodního společenství. Proces vzájemné závislosti, který je provázen nespravedlností globálních rozměrů, by měl být doprovázen zvýšeným nasazením v rovině eticko-sociální.

II. Hodnoty a jejich poměr k principům
Sociální nauka církve ukazuje nejen principy, které musí být respektovány, ale také základní hodnoty, které vyžadují praktické uplatňování základních principů ve shodě s ctnostmi. Jedná se o pravdu, svobodu, spravedlnost a lásku.
Lidé jsou povinni trvale směřovat k pravdě, respektovat ji a žít v pravdě. Úsilí o pravdu musí být silnější než každý pokus jeho nároky relativizovat nebo zraňovat. To se týká zvláště sdělovacích prostředků a ekonomiky. Má vztah zejména k prvním dvěma principům.
Svoboda je nejvznešenějším znamením podobnosti člověka s Bohem a tím také znamením vysoké důstojnosti každé lidské osoby. Ve jménu svobody bychom měli odmítat to, co je mravně negativní. Vztahují se k ní zejména první, čtvrtý a pátý princip.
Spravedlnost je základní mravní ctnost. Podle klasické formulace je „spravedlnost pevná vůle dávat Bohu a bližnímu to, co jim právem náleží.“ Souvisí s ní především třetí a pátý princip.
Láska je nejvyšším a univerzálním kritériem celé sociální etiky. Láska předpokládá spravedlnost a zároveň ji překračuje. Žádné zákonodárství, žádný systém pravidel nebo dohod nedokáže přimět lidi a národy k tomu, aby žili v jednotě, bratrství a míru. To dokáže jedině láska. Je nosným zdrojem všech principů, nejvýrazněji pak solidarity.

Lidská osoba a její práva
IV.

Vstupujeme do oblasti, která v určitém podstatném smyslu předznamenává prakticky všechna konfliktní témata, s nimiž je křesťanství konfrontováno v současnosti – zejména v západní společnosti. Ano – jde kupříkladu o potraty, euthanasii, „alternativní sexualitu“, antikoncepci, celoživotní manželskou věrnost či celibát. Všechno vyrůstá z jednoho kořene: naprostého neporozumění křesťanskému chápání člověka. Podíváme se proto na něj podrobněji. Vodítkem nám při tom bude přesvědčení, že spravedlivou společnost je možno uskutečnit jedině v úctě k transcendentální důstojnosti lidské osoby: Člověk, vnímaný ve své historické konkrétnosti, představuje srdce a duši katolické sociální nauky .
I. Biblické pojetí člověka a jeho situace
Úvodní rozvrh tohoto pojetí je nepochybně velkolepý: Církev vidí v člověku, a to v každém člověku, živoucí obraz samotného Boha, což je zdrojem jeho důstojnosti. Dokonce platí: Člověk existuje jako jedinečná a neopakovatelná bytost, existuje jako určité “já”, které je schopné chápat sebe, vlastnit sebe a determinovat sebe. Lidskou osobu je nutno chápat v její neopakovatelné a nezničitelné jedinečnosti . A to vše vrcholí v přesvědčení, že Kristus, Syn Boží, se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem.
To vše má ale jeden důsledek, který typické současné západní sekulární myšlení vehementně odmítá: Takto pojatý člověk – jako obraz Boží – není „vržen“ do světa a života v něm bez určitého „návodu k použití“. Jeho Autor – Bůh – jej vybavil schopností poznávat podstatu jeho vlastního bytí. V tradiční katolické nauce se tomu říká „přirozenost“. Ten termín dnes hodně dráždí, protože vskutku není nijak samozřejmé, jak se tato přirozenost – zejména v konkrétních formách – spolehlivě poznává. Ale ve svém jádru jde o skutečnost, která je v biblickém pojetí člověka naprosto logická: Má-li si člověk vést v životě spolehlivě a bez zbytečných katastrof, je potřeba, aby respektoval principy, podle kterých byl stvořen svět i on sám. Bude-li je naopak ignorovat a vymýšlet si je na vlastní pěst, nedopadne to dobře.
Navíc vše probíhá v situaci, která se radikálně liší od původního Božího „plánu“ – už jsme na to upozornili v první kapitole: Úžasná vize stvoření světa i člověka Bohem je neoddělitelná od dramatického obrazu vzpoury stvoření proti svému Tvůrci (tradičně prvotního hříchu). U kořenů osobní i společenské narušenosti, které různým způsobem snižují hodnotu a důstojnost lidské osoby, je poranění, které se nachází v samém nitru člověka. Skutečnost hříchu se promítá do dvojího zranění; jedno hříšník zasazuje sám sobě a druhé vztahu k bližnímu .
II. Člověk - Návod k použití
• Partner Boží
Podobnost s Bohem jasně ukazuje, že podstata člověka i její uskutečňování v životě (esence i existence) se zásadním způsobem a v nejhlubším slova smyslu vztahují k Bohu. Celý život člověka je tedy otázkou po Bohu a hledáním Boha. Zmíněný vztah může být zneuznán, člověk na něj může zapomenout či jej odsunout stranou, nikdy ho ale nemůže zrušit. K lidské osobě patří otevřenost transcendenci: člověk je otevřen vůči nekonečnu a vůči všem stvořeným bytostem.
• Jednota ducha a těla
Prostřednictvím tělesnosti v sobě člověk sjednocuje prvky materiálního světa a začleňuje se do něj. Tento svět je místem jeho realizace a projevování jeho svobody, nikoliv vězením nebo vyhnanstvím. Není správné pohrdat tělesným životem. Svou duchovostí člověk překračuje souhrn všech věcí a proniká do nejhlubší struktury skutečnosti. Bible hovoří v této souvislosti o srdci člověka. Srdce označuje duchovní niternost člověka, tedy to, co jej odlišuje od každého jiného tvora.
• Svoboda – velikost i bída člověka
Naše svoboda je určována pravdou, nikoliv našim chtěním nebo vkusem. Je to svoboda stvořené bytosti, čili darovaná svoboda, kterou je třeba přijmout jako semeno a zodpovědně ji pak nechat dozrávat. Je-li tomu opačně, pak svoboda umírá, a zneužívaná svoboda ničí člověka i společnost . Dnešní západní civilizace – tak „přísahající“ na svobodu – je modelovou ukázkou.
Pravdu ohledně dobra a zla člověk na konkrétní a praktické rovině rozpoznává na základě úsudku svědomí, které jej vede k tomu, aby na sebe bral zodpovědnost za vykonané dobro i za zlo, jehož se dopustil: Tímto způsobem praktický úsudek svědomí, jenž ukládá člověku povinnost vykonat určitý čin, se jeví jako pouto mezi svobodou a pravdou .
Uplatňování svobody v sobě obsahuje poměr k přirozenému mravnímu zákonu, který má univerzální povahu a který předchází všechna práva i všechny povinnosti a přidružuje se k nim.
Svoboda je tajemně nakloněna k tomu, aby zrazovala otevřenost vůči pravdě a lidskému dobru, velmi často upřednostňuje zlo i sobeckou uzavřenost, přičemž ze sebe činí božstvo, které rozhoduje o dobru a zlu: Lidská svoboda tedy potřebuje být osvobozena. Ježíšem, který nejen přináší pojetí svobody, jež nevede ke zničení člověka, ale sám pro toto pojetí vytváří podmínky.
• Tvor společenský – a přesto jedinečný
Vztah mezi Bohem a člověkem je základem vztahového a společenského rozměru lidské přirozenosti. Člověk není samotářskou bytostí, je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy . Osobu nelze nikdy myslet výhradně jako absolutní individualitu, která by se sama zbudovala a stála na sobě samé, jako kdyby její charakteristiky nezávisely na ničem jiném nežli na ní samotné. Není možné ji pojímat ani jako pouhou buňku organismu, který by byl přinejlepším ochoten uznat pouze a výhradně její funkcionální roli uvnitř nějakého systému.
• Dvě rovnocenné tváře lidství
Muž a žena se těší stejné důstojnosti a mají rovnocennou hodnotu nejen proto, že oba jsou ve své vzájemné odlišnosti Božím obrazem, ale ještě z hlubšího důvodu proto, že obrazem Boha je dynamismus vzájemnosti, která oduševňuje ono ‘my’ lidské dvojice .Mužství a ženství odlišuje dvě individua stejné důstojnosti, která však neznamená statickou nerozlišenost, protože ženské specifikum je odlišné od mužského specifika. Tato odlišnost v rovnosti je čímsi nezbytným i obohacujícím pro harmonické soužití lidí. Žena je doplněním muže stejně jako muž je doplněním ženy. Muž a žena se tedy vzájemně doplňují, a to nejen z fyzického a psychického hlediska, ale také ontologicky.
Muž a žena jsou ve vztahu k ostatním především jako ti, jimž byly svěřeny životy druhých .
• Křesťanský realismus zdrojem naděje
Křesťanský realismus vnímá propast hříchu, ale činí tak ve světle naděje, která je mocnější než jakékoli zlo, naděje darované nám v díle Ježíše Krista, jenž rozprášil hřích a smrt .

III. Lidská práva
• Primát lidské osoby
Lidská osoba nesmí být v žádném případě pojímána jako pouhý prostředek za účelem dosažení cílů, které by byly cizí jejímu vlastnímu rozvoji. Proto ani život lidské osoby, ani její myšlenkový rozvoj, ani její schopnosti, ani ti, kdo mají podíl na jejím osobním a společenském životě, nesmějí být vystaveni nespravedlivým omezením v uplatňování svých práv a svobod. Lidská osoba nesmí být v podřízenosti vůči projektům ekonomického, sociálního a politického charakteru, kterou by jí ukládala jakákoli autorita, třebas ve jménu domnělého pokroku občanské komunity jako celku nebo pokroku ostatních osob. Veřejné autority tudíž musí bdít nad tím, aby bylo zaručeno skutečné uplatňování lidských práv.
• Zdroj lidských práv
Církev vysoce hodnotí Deklaraci lidských práv. Tato práva Jan Pavel II. definoval jako skutečný milník na cestě mravního rozvoje lidstva . Deklarace zůstává jedním z nejvznešenějších projevů lidského svědomí naší doby. Poslední zdroj lidských práv však nespočívá pouze ve vůli lidských bytostí, v realitě státu, v politických pravomocích, nýbrž v člověku samotném a v jeho Stvořiteli .
• Hlavní lidská práva
Jan Pavel II. podává tento jejich výčet: právo na život, k němuž patří významné právo růst po početí v matčině lůně; právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti; právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy; právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké; právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby .
• Jednota práv a povinností
Lidská práva musí být zaručena nejen jednotlivě, ale v celém svém souhrnu. Pokud by tato práva byla zaručována pouze částečně, znamenalo by to určitý druh jejich zneuznávání. Téma práv člověka je totiž nerozlučně spjato s tématem povinností člověka. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, jsou jako lidé, kteří jednou rukou stavbu budují, zatímco druhou rukou ji boří. Postižené osoby jsou plně lidskými subjekty a nositeli práv i povinností přes omezení a utrpení, vepsané do jejich těl i schopností a je třeba zásadně odmítnout diskriminaci ze strany silných a zdravých vůči slabým a nemocným.
• Nutnost společného úsilí
Pole lidských práv se rozšířilo o práva národů a národností. Shodě v uznávání důstojnosti každého člověka a každého národa musí odpovídat vědomí, že lidskou důstojnost bude možno střežit a rozvíjet jedině společně, když se o ni bude zasazovat celé lidstvo. Výhradně prostřednictvím svorného působení lidí a národů upřímně zaměřených k dobru všech ostatních bude možno dosáhnout autentického univerzálního bratrství .
Rodina – „kmenová buňka“ společnosti
V.

Metafora v nadpisu této kapitoly vyjadřuje nadmíru závažnou skutečnost: rodina je začátek nového života i schránka úžasného detailního plánu, ale je též potenciální úspěšný realizátor tohoto plánu –vloženého samým Stvořitelem. To, společně s metaforou o rodině jako sociální děloze , která umožní lidskému mláděti socializovat se z biologické bytosti na člověka, vytváří z našeho hlediska určující základ jakéhokoliv perspektivního uvažování o rodině.
I. Rodina jako první přirozená společnost
Základní myšlenku této kapitoly tedy můžeme vyjádřit takto: I když připustíme, že určitá část lidství mohla vzniknout postupně v tlupě lidských předchůdců, duševní a duchovní (individuální) existence člověka vznikala od počátku a vzniká dodnes láskou rodičovského páru . Tato skutečnost opravňuje výjimečnost postavení rodiny vůči všem ostatním sociálním institucím včetně státu a vyzvedává povolání rodičů jako povolání spolupracovníků Stvořitele.
Vznik kooperující společnosti a posléze vznik státu si nelze představit jinak, než jako návaznost na úspěšnou plodnost rodin. Samozřejmě plodnost původně více v biologickém, postupně více v „humanistickém“ slova smyslu. V rodině se rodilo a stále rodí nejen dítě, ale i osobnost člověka, jeho ctnosti, jeho tvořivost a jeho sociální kompetence, je tedy první a základní strukturou „mezilidské ekologie“. Z křesťanského hlediska pak rodina představuje domácí církev.
II. Manželství jako základ rodiny
Přesvědčení, že manželství je základem rodiny, není myšlenka specificky křesťanská – za samozřejmou ji považovaly všechny velké náboženské i kulturní okruhy na naší planetě. V jisté míře platí totéž i pro zjištění, které své vrcholné vyjádření našlo v křesťanství: monogamní manželství a plodné rodičovství překračuje lidské síly a je od počátku, v neztenčené míře dodnes, posilováno či zabezpečováno velkou mírou Boží milosti - Bůh chce být garantem manželské lásky a rodinné vztahovosti.
Z hlediska křesťanského charakteristickými rysy manželství jsou:
• úplnost, takže manželé se vzájemně darují se všemi složkami své osoby, tedy na tělesné i duchovní rovině;
• jednota, takže manželé se stávají „jedním tělem“;
• nerozlučitelnost a věrnost, které vyplývají ze vzájemného definitivního sebedarování;
• plodnost, k níž je manželství přirozeně zaměřeno. Eventuální nedobrovolná biologická neplodnost žádnou z těchto charakteristik neruší .
Specifický křesťanský důraz na jednotu a nerozlučitelnost – pro křesťany nacházející své nejhlubší završení ve svátostném charakteru manželství – je současně zdrojem mnoha nepochopení a kritik (viz dále). Pro většinu lidí dneška je přesvědčení, že manželství se uzavírá „nejen na zemi, ale i v nebi“, příliš „tvrdá řeč“. Vzápětí se tomu budeme věnovat podrobněji.
Rodina je prostředím, kde se daří ve vlastním slova smyslu a nejpřirozenějším způsobem žít lásku. Ta však musí vycházet ze svobodného sebedarování manželů a jejich vzájemného doplňování. Láska se projevuje také prostřednictvím pozorné péče o staré lidi, kteří žijí v rodině. Tento důraz na intimitu rodiny a rozhodující význam kvality vztahu mezi manželi je nosnou základnou každého odpovědného křesťanského uvažování o manželství a rodině.
III. Katolická morální nauka v konfliktu s „duchem doby“
Drtivá většina výhrad, které dnes míří na morální nauku katolické církve, se týká právě oblasti manželství a lásky vůbec. Zde jsou hlavní „linie bojů“:
• Celoživotní závazky likvidují možnost seberealizace: Naopak - schopnost takové závazky přijmout, je nutnou podmínkou skutečné lidské zralosti a odpovědnosti; upevňování rodinného společenství je nezbytnou protiváhou ke stále individualističtější společnosti
• Když city vyprchají, člověk nemůže milovat: Láska není pouze emocí a nestojí pouze na pocitech – jejím nejhlubším zdrojem je sám Duch svatý ;
• Nerozlučitelnost je chomout, který si církev vymyslela na lidi, aby jim vládla: Nerozlučitelnost je nejen ochranou před vrtkavostí lidského srdce a ochranou dětí vždy těžce postižených rozpadem manželství jejich rodičů , ale hlavně důsledek vzájemného definitivního sebedarování, které přijal Bůh; na druhé straně církev uznává, že mohou být situace znemožňující společné soužití ; skutečně bolestným a nesnadno řešitelným problémem jsou situace lidí civilně rozvedených a znovu sezdaných.
• Své určení pohlaví si zvolím sám: Pojímat pohlavní určení pouze jako kulturní a společenský produkt interakce mezi komunitou a jednotlivcem, aniž se ohlížíme na pohlavní totožnost osoby ani na pravý význam sexuality, je z antropologického hlediska zásadní omyl, který má řadu konkrétních důsledků, například v oblasti výchovy.
• Na svojí lásku nepotřebujeme „papír“: Tato „divoká“ fakticky existující soužití se zakládají na falešné koncepci svobody rozhodování jednotlivce. Nerespektují zásadní požadavek, že rozhodnutí k trvalosti soužití je nejdůležitější podmínkou k reálnému růstu vztahu, a ten je zase podmínkou k právu počít a vychovávat dítě. Rozhodnutí k trvalosti soužití je zásadně odlišné od zkoušení kvality soužití, neboť reálné nároky manželství a rodičovství v nezávazném soužití vyzkoušet nelze.
• Homosexuální manželství je normální: Požadavek právního uznání homosexuálních soužití jako alternativy k manželství vůbec nerespektuje „návod k použití člověka“ .
• Žena má právo rozhodovat o svém plodu: Plod není věc ani prostá součást ženina těla (např. jako její orgány), nýbrž lidská bytost, jejíž práva je třeba chránit od početí. Zabitím plodu se definitivně bere právo na život jedinečné bytosti, která by z něj vzešla .
• O metodách regulace početí si rozhodují sami manželé: Pokud se jedná o „prostředky“ odpovědného plození, církev odmítá nejen potrat a sterilizaci, ale i používání různých forem umělé antikoncepce, neboť je pokládá za antropologicky neodpovídající lidské sexualitě . Obdobně nauka katolické církve odmítá jako mravně nepřijatelné všechny mimotělní reprodukční techniky (zejména vznikají-li nadbytečná embrya).
IV. Rodina jako hlavní představitelka společenského života
Církev naléhavě vyzývá rodiny k účasti na společenském a politickém životě, protože „ony samy jsou ‘hlavními představitelkami’ v oblasti takzvané ‘rodinné politiky’, a proto na sebe musí brát odpovědnost za přeměnu společnosti.“ Za touto výzvou stojí pozoruhodná vize. Rodina je přirozeně instituce, která se neorientuje podle logiky trhu, nýbrž podle logiky sdílení a solidarity mezi jednotlivými generacemi . Přesně tyto hodnoty současné výkonové společnosti chybí, stále více je zanedbáván tak důležitý „rodinný rozměr lidské existence“ . Je však zanedbáván i uvnitř rodin samotných a to podceňováním pečovatelské práce v rodině, které by měl věnovat zodpovědnou pozornost také muž coby manžel a otec .
V. Výhledy
Západní civilizace neprožívá nikde tak očividným způsobem svou rozpolcenost, jako ve svých postojích vůči rodině. Na jedné straně označuje sama sebe jako rozvíjející se společnost vzdělání a respektu k humánním ideálům, na druhé straně není schopna zajistit svoji vlastní reprodukci jinak, než odčerpáváním lidských zdrojů z jiných civilizačních oblastí a není schopna účinněji přispět k naplnění jedné z hlavních hodnot většiny svých členů, tedy hodnoty žít ve šťastné rodině .
Na základě vzrůstajícího psychologického poznání si lze jen těžko představit, že by člověk společnosti vědění mohl získat nezbytné předpoklady pro své náročnější uplatnění někde jinde, než v rodině. Ani teoreticky nelze namodelovat prostředí, které by lépe vytvářelo specifický prostor umožňující zároveň bezpečný klid pro zrání neuropsychických struktur a zároveň maximální stimulaci novými podněty. Prostředí, které současně generuje jazyk jako nástroj poznání či konstruování světa a současně vytváří odlišné jazykové významy, jejichž znalost utváří intimní prostor bezpečí v rámci rodiny, komunity, národa. Prostor, který je primárně vytvářen siločarami vztahů, a to vztahů dvojpólových, umožňující spontánní oscilaci dítěte mezi mužským a ženským protějškem a zažívání různosti „bezpečných“ postav.
V současné době jsme svědky všeobecného snižování výkonů rodin, které se projevuje jak častějšími haváriemi vztahů, tak klesajícím počtem vznikajících rodin a klesajícím počtem narozených dětí. Existuje obava, že narůstají i počty výchovných selhání rodin, což leží v podtextu bouřlivé diskuse o dětské kriminalitě v posledních letech. Za nejzávažnější problém však považujeme všeobecný pokles důvěry, že společnost dokáže najít nástroje, které fungování rodin podpoří. Tento pokles důvěry je většinou prezentován jako obava o omezování osobní svobody a málo bere v úvahu, že je mnohem více těch, kterým společnost neumožní naplnění jejich rodičovských plánů, kterým tedy jejich osobní svobodu v tomto směru nyní výrazně omezuje, než těch, kterým usnadňuje uskutečnit to, co si skutečně přejí.
Čelit tomu důvěrou v rodinu – důvěrou v lásku – to je jedním z našich současných nejdůležitějších úkolů.


Jsme spolupracovníci Boží
VI.

Určujícím motivem této kapitoly je důstojnost lidské práce a její význam pro vytváření celého lidského společenství. Současně v ní poukazujeme na některé konkrétní důsledky.

I. Práce je příležitostí k tvůrčímu spojení s Bohem
• Práce je pro člověka přirozená
V kontrastu s dosti rozšířeným předsudkem, je z křesťanského hlediska práce pro člověka přirozená: není trestem ani prokletím , umožňuje člověku rozvíjet jeho vlohy. Je povinností člověka a podstatně přispívá ke smyslu jeho života. Dokonce – v návaznosti na teologické úsilí posledního půlstoletí - dnes katolíci chápou, že práce nás přivádí k možnosti účastnit se Ježíšova záchranného konání, jímž se posvěcuje svět, i účastnit se pokračujícího Božího stvořitelského díla.
Ve Starém zákoně je práce chápána jako péče o zemi. Člověk má odpovědnost dobrého, moudrého správce Bohem stvořeného světa. Ježíš po většinu svého života fyzicky pracoval. Cenil si práce, své veřejné působení označuje jako práci a říká, že „dělník má právo na svou (spravedlivou!) mzdu“. Člověk se však nesmí nechat prací zotročit, smysl jeho života je Boží království a pokud o ně usiluje, najde správné místo pro vše ostatní. Podstatné je správné uspořádání osobních hodnot . Práce v duchu sjednocení s Ježíšem znamená spolupracovat na jeho vykupitelském díle. Je projevem niterného vztahu člověka ke Stvořiteli a zároveň lidské tvořivosti.
Co z toho pro nás v v současnosti vyplývá? Především péče o životní a přírodní prostředí, tj. uchovávání původních sil a zdrojů. Ale též i rozvíjení plodnosti země, její kultivaci. Lze tento úkol uvést do souladu s rostoucí populací a životními nároky? A pokud ano - jakými cestami? Dobrovolnou skromností? Rozvojem šetrných technologií - celým zaměřením vědeckého a technologického rozvoje?
• Důstojnost práce
Práce má v životě člověka dvojí význam: objektivní a subjektivní. V objektivním smyslu je souhrnem činností a technologií, výrobou. Lidé tak uskutečňují svou „vládu nad zemí“ ve smyslu první knihy Mojžíšovy. V subjektivním smyslu je práce posláním či povoláním člověka, stvořeného k obrazu Božímu: člověk je schopen jednat rozumným, cílevědomým způsobem, směřuje k seberealizaci. Zatímco objektivní rozměr práce se mění spolu se změnou zdrojů, prostředků a technologií, jež člověk ve výrobě používá, subjektivní rozměr se nemění. Subjektivní rozměr dává práci její osobitou důstojnost a musí mít přednost před objektivním rozměrem. Práce je povinností člověka vůči Bohu, rodině a celé společnosti, včetně budoucích generací. Je cestou k rozvoji vlastního lidství. Práce potvrzuje podstatu člověka jako stvořeného k Božímu obrazu.

II. Vztah mezi prací a kapitálem
V tomto zásadním vztahu zdůrazňujeme jak přednostní postavení práce před kapitálem, tak i jejich vzájemnou komplementaritu. Práce a kapitál dosahují výsledků ve vzájemné součinnosti. Tato spolupráce nachází nejlépe výraz v účasti zaměstnanců na vlastnictví, řízení a zisku podniku, kde pracují. Soukromé vlastnictví těsně souvisí s předchozím: Právo na soukromé vlastnictví je podřízeno principu univerzálního určení statků (kapitola III.) a nesmí být na překážku práci a rozvoji ostatních. Na první pohled je zřejmé napětí mezi současnou situací a těmito požadavky.
III. Právo na práci
Již z předchozího je jasné, že v katolickém pojetí člověk má základní právo na práci: ta vyjadřuje a podporuje lidskou důstojnost, umožňuje a udržuje rodinu a dává vznik právu na majetek. Musí být k dispozici všem, kdo jsou schopni práce. Plná zaměstnanost je tedy nutným požadavkem na každý ekonomický systém orientovaný na spravedlnost a společné dobro.
Naléhavou otázkou dneška je, jak právo na práci prosazovat ve světě postupující automatizace, robotizace a zdánlivého nebo skutečného „nedostatku práce“? Jde však skutečně o nedostatek práce? Oproti němu stojí nedostatky ve společnosti, které volají po úsilí, po práci na jejich odstraňování: od zanedbaného, špinavého prostředí v některých oblastech měst a odpadky zaneřáděné přírodní kouty, od lidí, kteří potřebují péči od druhých až po nedostatky kvalifikovaných pracovníků v ekonomice, veřejné správě, vědě. Otázkou je tedy, jak uspokojit potřebu práce na jednom místě pomocí jejího přebytku na jiném místě a v jiných podmínkách. Zaměstnanost závisí na profesionálních schopnostech lidí a tím na vzdělání a výchově. S tím souvisí potřeba (re)kvalifikace a celoživotního vzdělávání. Tyto vzdělávací činnosti samy představují práci a strávený čas .

IV. Vzdělání a všestranný rozvoj člověka
V souvislosti se změnami ve společnosti a ve výrobě se sám člověk stal „prvotním zdrojem“ a „rozhodujícím činitelem“. Všestranný rozvoj člověka přispívá k tvorbě „lidského kapitálu“ znalostí, tvořivosti, schopnosti vynalézat a ochotě spolupracovat, což vše je ve výrobě významné a mnohdy rozhodující.
To lze pokládat za konkrétní aplikaci politicko-ekonomické a manažerské teze o rozhodujícím významu lidského kapitálu v dnešním hospodářském systému. Je otázkou, do jaké míry je platnost této teze omezena na high-tech podniky nebo finanční služby a vysoce rozvinuté ekonomiky. Zdá se však, že příklady Irska a Finska naznačují, že cesta podpory vzdělávání, která jistě přispívá k lidskému rozvoji, je úspěšnou rozvojovou strategií. Teze o lidském kapitálu je tedy zdůvodněním úspěšné makroekonomické strategie, která je v souladu se sociální naukou církve.
Jak se vzděláním souvisí lidský rozvoj? Nejsou nutně totéž. Lidský rozvoj nutně zahrnuje morální a kulturní rozvoj osobnosti člověka. Strategie podpory vzdělání by měla zahrnovat působení církví, nebo alespoň jiných institucí pečujících o morální kultivaci a podporu lidsky orientované kultury (na rozdíl od úpadkové „kultury smrti“).

V. Solidarita mezi pracujícími
Současný svět se právem může chlubit ohromným růstem vědeckých a technologických znalostí. Ty dnes umožňují zajistit dostatek živobytí pro všechny obyvatele naší planety. Zůstává nedořešeno, proč musí značná část lidstva přesto žít v bídě, proč dokonce i v tzv. ekonomicky vyspělých zemích existuje nezanedbatelný podíl práceschopných lidí bez možností výdělku, proč i tam roste propast mezi chudobou a bohatstvím, proč propouštění zaměstnanců mnohdy bez jakékoli nutnosti je „odměňováno“ růstem cen akcií podniku, který se lidí zbavuje, a vysokými odměnami manažerů právě za vyřazování lidí z práce.
Odbory jsou za těchto okolností nutným prvkem společenského života. Vyrostly z boje průmyslových dělníků na obranu jejich základních práv jako solidární organizace, která usiluje o sociální spravedlnost. Vztahy ve světě práce musí ale být založeny na spolupráci. Důležitou funkcí odborů je reprezentace zájmů pracujících, jíž přispívají ke správnému uspořádání hospodářského života a k výchově společenského vědomí pracujících. Odbory nemají být úzce spjaty s politickými stranami, neboť pak mohou být zneužity k prosazování jiných užších zájmů.

Mravní řád je závazný i v hospodářském životě
VII.

V této kapitole vstupujeme na pole, které se na první pohled může jevit jako oblast žitému křesťanství na hony vzdálená: hospodářského života . Má křesťanství šanci v prostředí, kde „o peníze jde až na prvním místě?“
Církev ve své nabídce zde vytyčuje ideál odpovídající přirozenosti člověka, jako společenského tvora, určeného k životu s Bohem. Do jaké míry se my lidé a naše společnost blíží tomuto ideálu, do té se náš život naplňuje v souladu s našimi nejlepšími možnostmi a dává nám naději se vyvarovat historických katastrof.
Určujícím motivem je závaznost mravního řádu (i) v hospodářském životě. Výhledem křesťanské naděje není říše, kde „létají pečení holuby do úst“, ale „civilizace lásky“. Proto hospodářská činnost a hmotný pokrok má sloužit člověku a dbát jeho důstojnosti.
I. Dvojznačnost bohatství
Starý zákon na jedné straně hodnotí dostatek hmotných statků jako Boží požehnání a chudobu jako důsledek lenosti. Na druhé straně odsuzuje zneužití bohatství a chudobu představuje též jako symbol situace člověka před Bohem a výzvu k tomu, aby člověk poznal a přijal svou situaci a uznal řád stvoření. Ježíš navazuje na starozákonní tradici a doplňuje ji . Duch proměňuje lidská srdce a umožňuje nový způsob společenského života ve spravedlnosti a solidaritě. V hospodářské činnosti člověk rozvíjí svůj talent a dává jej do služby lidem a společnosti.
Bohatství je nám dáváno, abychom je sdíleli s ostatními, ekonomie má sloužit integrálnímu růstu člověka a společnosti. Bez této „finality“ je hromadění bohatství nemorální a ekonomie zrazuje svou úlohu. Tento ideál v současnosti patrně nejlépe naplňují iniciativy označované jako „ekonomie společenství“ (hnutí Focolare) a „sociální ekonomika“ .
II. Kapitalismus? Jaký?
Smysl ekonomiky není v ní samé, ale – jak jsme právě uvedli – v jejím lidském a společenském zaměření. Sociální nauka Církve hodnotí ekonomický systém z hlediska integrálního a solidárního rozvoje člověka a společnosti.
Z toho hlediska slovem kapitalismus může být označován dvojí – značně odlišný - systém:
1. Hospodářský systém soukromého vlastnictví a trhu, který rozvíjí podnikání v jeho základní a pozitivní roli. Plyne z něj odpovědnost za výrobní prostředky a poskytuje prostor pro svobodnou lidskou tvořivost. Tento systém je spíše možné nazývat „podnikatelskou“, „tržní“, případně „svobodnou ekonomikou“ . Pracuje ve prospěch člověka.
2. Hospodářský systém, v němž hospodářská svoboda není omezena pevným právním rámcem, honba za ziskem je jediným uznávaným „náboženstvím“ a pro jeho dosažení je vše povoleno. Takový systém katolická církev jasně odsuzuje, neboť pošlapává důstojnost člověka.
Určující institucionální rozdíl mezi těmito dvěma vizemi kapitalismu je v existenci pevného a spravedlivého právního rámce u prvního pojetí. Vytvořit jej je úkolem společnosti a státu.
III. Pilíře efektivního hospodářského systému
Osobitým cílem celého ekonomického systému je efektivní využívání zdrojů. Nástroji k tomu jsou především tyto instituce s nezastupitelnou ekonomickou funkcí:
• Svobodný trh
Správně fungující trh bez vnějších zásahů koordinuje hospodářské činnosti při zachování individuální svobody a pokud trh je skutečně konkurenční, dosahuje spravedlivých výsledků: zmírňuje nadměrné zisky, uspokojuje poptávku spotřebitel