Pravdivé a chybné pojetí evangelizace (P. Bernard Kadlec OP)

K předvečeru druhého tisíciletí křesťanství:
Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. (Lk 12,32)


Původ výrazu

Slovo „evangelizace“ nebylo užíváno v katolických kruzích před Druhým vatikánským koncilem. Přejali jsme je od evangelických křest'anů. My jsme spíše hovořili o „apoštolátu“ nebo „Katolické akci“ (od dvacátých let našeho století).





Na koho se tento výraz vztahuje?

Kristus Pán si přeje, aby byl každý evangelizován. To se ale děje prostřednictvím lidí, a ti musí být sami nejprve evangelizováni. Není to pouze jednorázová činnost. Pavel VI. v okružním listu Evangelii Nuntiandi nás upozornil, že v určitém smyslu jde o trvalý proces a že někdy lidé musí být evangelizováni znovu - když se v jistém období svého života evangeliu zpronevěřili...





Co není evangelizací

a) Snaha o to, aby někdo změnil jiné křest'anské vyznání: „Udělat z nekatolických křesťanů katolíky“

b) Snaha přivádět lhostejné členy církve na mši svatou nebo vůbec přimět někoho, aby „šel do kostela“

c) Vyučování katechismu také není evangelizace, ačkoliv s ní organicky souvisí 1





Dva dílčí, ale stejně nutné cíle evangelizace

a) Úspěšná evangelizace působí nový názor na účel a smysl života. Tato nová základní orientace je výsledek transformace naší mysli nadpřirozeným Božím darem: vírou. Evangelium a křest'anství jsou novým pojetím života - novým názorem na lidskou existenci a na veškerou realitu a hodnoty. Nejde jen o odkrytí ceny modlitby, zalíbení v ní a o smysl pro participaci na bohoslužbách.

b) Druhý výsledek úspěšné evangelizace znamená zásadní životní rozhodnutí; touhu po radikální změně celého způsobu života, která vzniká z přesvědčení, že jde o pravdivou životní cestu na rozdíl od cest bludných a že jde o povinnost - že to Bohu a sobě dlužíme. Je to výsledek transformace našeho srdce (vůle a citu), způsobená tzv. „teologickou ctností“ lásky (Caritas).

Obě zásadní změny jsou dílem Ducha svatého. Ti, kdo nás s úspěchem evangelizovali, byli jen „katalyzátory“(v chemické terminologii) anebo druhotnou, instrumentální příčinou. Evangelista ani kdokoliv jiný nemůže změnit lidská srdce, taková úžasná transformace je dílem Boha samého, ne lidského úsilí a strategie. Tato veledůležitá proměna názoru, hodnot a životního plánu se nazývá KONVERZE (obrácení). (N.B.: Jde o význam tohoto výrazu, jak je užíván v Písmu svatém. Nesmíme jej zaměňovat s tím, čemu jsme v nedávné minulosti říkávali konverze, tj. s katolizací křesťanů jiného směru.)

Tedy: Evangelizace znamená pokus o konverzi.


Konverze se rodí z přijetí radostné zvěsti (řecky a latinsky „evangelia“) o Božím království a znamená touhu zasvětit mu celý život.

V evangeliu odkrýváme tyto zjevené pravdy:
Máme v Bohu jedinečného Otce, který nás stvořil pro život, o němž se nám nikdy nezdálo, život bohatý a šťastný a zásadně rozdílný od toho, co většinou vidíme kolem sebe a k čemu nás táhne naše vlastní přirozenost.

Tento život se plně uskuteční až po smrti, ale ve svém počátečním stádiu začíná zde, v tomto světě - naší konverzí. Je to život šťastné rodiny kolem našeho nebeského Otce, s Ježíšem, naším lidským a božským spolubratrem v našem středu.

Toto společenství lidu Božího Kristus Pán nazývá královstvím Božím (vládou Boží). Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (l Kor 2,9)

Jde o život svobodný. Bůh, náš Otec, nám poslal Krista, svého Syna, jako osvoboditele. Bůh je ochránce utlačovaných, dehumanizovaných, znásilňovaných. Už od Starého zákona Bůh je především soucitný a osvoboditel. Ale je tragické a zhoubné, když lidé považují za zlo jen útlak, násilí a tyranii, tedy to, co přichází zvenčí, od těch druhých. Nová zvěst (evangelium Kristovo) trvá na tom, že Bůh nás osvobozuje skrze svého Syna v Duchu svatém i od tyranie vnitřní, od neovládaných, nežádoucích hnutí, hlavně sobectví a slepoty, která nevnímá nehmotné, nefyzické hodnoty a nevidí a neuznává potřeby druhých a jejich rovnoprávnost s námi před Bohem. Ježíš nás vykoupil od nekázně, strachu, necitelnosti. Klíčovou úlohu v tomto společenství - království Božím - hraje blahovůle, soucit, milosrdenství.

V pozemském, dočasném stadiu Božího království jsou nevyhnutelné oběti, rizika, zklamání, ale nevedou k zoufalství, rezignaci, zatrpklosti nebo k bezmeznému smutku, ale právě naopak. Skrze působení Ducha svatého v duši těch, kdo jsou plně odevzdaní a plně důvěřují Pánu, vedou k míru a lásce, která je vždycky hotová porozumět, omluvit, věřit a doufat... „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá“ (l Kor 13,7).

Bez vůle nést Kristův kříž až do konce radostná zvěst o blažené věčnosti zůstane jen nesplnitelným snem...2

Kristus Pán dal život za toto království (zpíváme: „Můj Pán dal život za království, aby vykoupil lidská srdce...“), za to, aby Otcova vůle a jeho plán mohly být uskutečněny a lidé mohli žít plně, velkoryse a věčně k „jeho obrazu“ (Gen l,26) a stali se účastnými božské přirozenosti (2 Petrův 1,4).

V listě Koloským se dočteme, že podle svého plánu „On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna“ (Kol 1,13). 3





Cíl evangelizace - nic menšího než konverze (obrácení)

Ti, kdo se v minulosti snažili získat někoho pro Krista, se obyčejně spokojili tím, že ho přivedli do kostela, že získali nového člena církve...

Milost konverze je zajisté vzácný dar, na který Bůh připravuje muže a ženy obyčejně jen postupně, krok za krokem. Účast na bohoslužbách a jiných církevních setkáních jsou důsledkem těch přípravných, vnitřních milostí. Ale ten, kdo evangelizuje, se nesmí spokojit s takovými částečnými stádii, jako je získat nového člena církve nebo přimět vlažného katolíka k účasti na bohoslužbách a podobně. Tato částečná vítězství nesmějí být posledním cílem, důvodem evangelizační činnosti. Místo znovuzrození by šlo o potrat. Ti, kdo se nedožijí konverze, jsou „mrtví křesťané“.

Konverze znamená zrod, radikální změnu, nový počátek, řekl nám Pavel VI. ve své encyklice „Evangelii Nuntiandi“ o evangelizaci lidstva. Oči toho, kdo je evangelizován (a předtím i toho, kdo chce evangelizovat), musí být otevřeny; vidíme všechny skutečnosti svěže, v novém světle. Naše pořadí hodnot se podstatně mění. Také naše obavy a naše naděje jsou k nepoznání. Činností Ducha svatého přijímáme nové „ego“, začínáme s novou identitou. Před obrácením jsme často trpěli komplexem nekoordinovaných nebo dokonce neslučitelných zájmů a tlaků; konverzí nám Pán dal poznat vnitřní soulad, mír, rovnováhu a poctivost k sobě samým.

Je to konec modloslužby. Mnohé prožitky, po nichž jsme vášnivě toužili (a to i přesto, že jsme si uvědomovali, že nejde o Boží vůli), ztratily intenzitu své přitažlivosti, nebo jsme o ně vůbec ztratili zájem. Ty zážitky byly soupeři živého Boha (...jejich chtíče jsou jejich bůh... Fil 3,19). Nesmíme tomu však rozumět tak, jako by se po obrácení měly stát naším hlavním nebo výhradním zájmem svátostiny, kult, kostel. Konverze znamená, že všechno, co činíme, čím se naše mysl zaměstnává a oč usilujeme, je podřízeno jednomu účelu: podporovat a šířit království Boží, ruku v ruce se vzkříšeným Kristem a spolubratry v Božím lidu, a to pro Krista samého a k slávě Otcově (viz „Evangelii Nuntiandi“ č. 8).





Spása vlastní duše?

Slýchati jsme od kazatelů a katechetů, že „účel života je spása vlastní duše“ a že je to konečný důvod, proč mne Bůh stvořil. Takto vyjádřené dogma není nepravda, ale je to vyjádřeno zkresleně a zredukovaně. Nová zvěst (Kristovo evangelium) obsahuje mnohem více, než prostě fakt, že lidé věřící, obrácení jsou spaseni od hříchu a uchráněni od pekla. Sděluje nám to, (i když neúplně) OD čeho jsme zachráněni, ale ne CO tím pozitivně získáváme. Je to zmrzačené, příliš osobně, egoisticky vyjádřené poselství Nové zvěsti. A rozhodně to není katolické. Vynechává to spásu druhých, spásu světa a Kristovu vládu k slávě Otcově.





Kdy a jak?

Království Boží nenastává nápadně, zřejmě. Nemůžeme na ně ukázat prstem. Podívej se, tady je, nebo tamhle je ...Královstvi (vláda) Boží je v nás (Lk 17,20-21). Z podobenství o Království Božím (Mt 13) poznáváme, že království Boží (vláda Boží, basileia) je tajuplná (mystická) skutečnost, skrytá v lidské společnosti a v nás, individuálních věřících, v prozatímní, nedokonalé formě zde na zemi, a to od dob Krista Pána a jeho vrstevníků. Kristus Pán ji nastolil. Ve své plnosti a bohaté kráse bude Království přítomno teprve až „náš pozemský stan bude stržen a složen...“

Když se modlíme „Přijď' království tvé“, máme na mysli osobní setkání s Bohem tváří v tvář na věčnosti (Visio beatifica). Ale americký katechismus (1975) správně toto pojetí vyvrací. Království (vláda) není záležitostí jen osobní, ale společnou. Jedinec netvoří království a král nevládne jen jedincům.

Sv. Augustin se kdysi domníval, že církev je to Království Boží, o kterém Kristus Pán kázal (a to církev zde na zemi, ne církev vítězná, na věčnosti), takže být členem Církve by znamenalo být členem (občanem) Božího království. Ale sám si nebyl zcela jist tímto výkladem. Při jedné příležitosti totiž tvrdil, že někteří lidé, kteří se zdají bohabojní a ctnostní a chovají se bratrsky k bližním v království nejsou, protože jednají ze skrytých sobeckých důvodů (využívají druhých, kupují si jejich přízeň, chtějí být populární a pod.), zatímco druzí, na první pohled nepřitažliví, nepříjemní, patří ke království Božímu, protože upřímně, byť neokázale, milují Boha i bližní.

Musíme být vděční Pavlu VI. (a hlavně Duchu svatému, který Pavla inspiroval), když nám ve svém vyznání víry (krédo papeže Pavla) vysvětlil, že církev není totožná s královstvím Božím, ale podle Božího plánu je jen hlavním nástrojem toho království (ne výlučným nástrojem). Viz i konstituci o církvi v moderním světě „Gaudium et Spes“ Druhého vatikánského koncilu. Někteří teologové dávají přednost výrazu „svátost“. Podle nich je církev svátostí Božího království (vlády). 4





Láska - tajemství Božího království a evangelia Kristova

Kristus Pán hovořil o „svých přikázáních“. Očekává od svých věřících, že ho budou milovat víc než kohokoliv a cokoliv jiného, a to bez přetvářky. Zkouškou (důkazem) naší lásky k němu jsou ochota a horlivost plnit, „jeho přikázání“ (Jan 14,15 a 14,23). Ale co jsou Kristova přikázání? Většina křesťanů, a to nejen katolíků, za ně považuje mojžíšské desatero, Dekalog. Ježíš sám nás ujistil o jednotě Starého a Nového zákona a o tom, že nepřišel přikázání Starého zákona zrušit. Přesto však nás ujistil, že jeho vlastní přikázání je nové (1Jan 2,7). Jak usmířit ta dvě zdánlivě protikladná tvrzení?

Zde je jedno z možných vysvětlení: Když se Krista Pána ptali, které je nedůležitější přikázání v Písmu, Kristus necitoval žádné z deseti, ale text z Deuteronomia (6,5) o lásce k Bohu, úplné, bezvýhradné, neomezené, nesobecké. A hned k tomu dodal druhé (podobné) přikázání, které je stejně důležité (takže jsou obě neodlučná a tvoří jeden závazek) tj. milovat každou lidskou osobu jako sebe sama (citát z Levitika 19,16). Na rozdíl od přikázání Dekalogu nejsou tato dvě „největší“ přikázání podrobně rozvedena, ale obsahují celý Dekalog, a mnohem více. Neuvádějí určité, konkrétní skutky, ale motivaci pro všechno v celém našem životě. Dekalog je výraz přirozeného mravního zákona. Jde v něm o zásady a závazky plynoucí z lidské přirozenosti a jsou společné skoro všem velkým světovým náboženstvím. Vyžadují a očekávají jen spravedlnost, fair play, reciprocitu, poslušnost, ale nezmiňují se vůbec o lásce.

Ježíšovo „nové přikázání“, které k našemu překvapení nalézáme i ve dvou knihách Starého zákona, je nové vzhledem k Dekalogu, k přikázáním daným na hoře Sinaji. A tak můžeme vyjádřit ta „Ježíšova přikázání“ a shrnout celý obsah evangelia – Nové zvěsti - v absolutním příkazu totální lásky k Bohu spolu s požadavkem jednat s lidmi - se všemi lidmi - tak, jak doufáme; že budou oni jednat s námi. A nejen to. Jak nás učí Jan a Pavel, máme milovat všechny lidi tou láskou, jakou nás všechny miluje sám Kristus. 5

V 22. kapitole Matoušova evangelia je pro nás odhaleno tajemství království Božího. Bylo by však opovážlivé a pošetilé domnívat se, že člověk sám od sebe by mohl milovat Boha totálně a bezvýhradně. A ani láska k bližnímu a dokonce ani naše láska k sobě samým (a navíc taková, jakou nás miluje sám Kristus) nepochází z přirozených, vrozených schopností. Je to dar shůry, zcela přesahující naše síly a vlastnosti, naše lidské možnosti. Je to vzácný dar (zdarma daný). Ovšem, je-li to dar, není to přikázání v obvyklém smyslu slova, pokud tomu vůbec můžeme říkat přikázání. Je to vlastně jen příkaz, neodmítnout ten vzácný, úžasný, transcendentní dar, když je nám nabídnut, a spolupracovat s ním. Protože ale naše schopnosti jsou omezené, svoboda, kterou skutečně máme, nese s sebou i tragickou možnost ten vzácný, privilegovaný dar milosti odmítnout. Kéž nás dobrý Bůh uchrání takového zhoubného, negativního postoje!





Druhý z největších příkazů - zanedbávaný

Pán nás ujistil, že obě největší přikázání jsou stejně důležitá. (Janova 1. epištola)

Ale v hodinách náboženské výuky pro děti a dospívající mládež láska k bližnímu, „jako k sobě samému“ a navíc taková, jakou nás miluje sám Kristus, nebyla zpravidla probírána tak důkladně jako přímé povinnosti k Bohu (hlavně povinnosti bohoslužebné).

Spíš nás učili „neubližovat bližnímu“, neškodit druhým, nehřešit proti požadavku spravedlnosti - než láskyplné se sdílet s lidmi kolem nás a sloužit těm, s kterými nás prozřetelnost svedla. Částečně to bylo tím, že laskavost a zdvořilost byly součástmi naší kultury, považovali jsme je za samozřejmé a nebyly nábožensky motivované. Chtěli jsme být „slušní lidé“, aby námi ostatní neopovrhovali nebo aspoň nás nekritizovali. 6

Naši učitelé náboženství a kazatelé byli často přesvědčeni, že pokud se pravidelně modlíme a účastníme bohoslužeb (zejména když nás to těší), budeme už automaticky milovat všechny lidi a konat skutky blíženské lásky. Janova epištola (1Jan 4,12) takové přesvědčení vyvrací Ujišťuje nás, že nemilujeme-li bližního a nekonáme skutky lásky, náš zájem o Boha, na první pohled upřímný, vychází ve skutečnosti ze sobeckých motivů a ne z „teologické ctnosti“ lásky.

Nestačí být „slušný člověk“, „dobrák“, přispívat na chudé, stát se členem ekologické společnosti, volit křesťanskou stranu. Ne, že by takové věci nebyly dobré, ale samy o sobě nestačí. „Být slušný“ není vstupenka do nebe. Izajáš porovnává naši slušnost v Božích očích se „špinavým hadrem“ (64,6) a sv. Pavel inspirovaný Duchem svatým, tvrdí, že „nikdo není spravedlivý, není ani jeden (Řím 3,10). Jsme spaseni ne proto, že jsme si to vysloužili, ale protože nás Bůh spasil skrze Kristovu milost a pro naše pokorné přijetí tohoto vzácného daru. Láska nemůže být vysloužena. Koupená láska není láskou - spíš prostitucí.

Svatý otec Pavel VI. překvapil mnoho zbožných lidí, když dal (pozemskému) království Božímu nové jméno: „civilizace lásky“. Království boží se ve svém pozemském stádiu neprojevuje přímou osobní službou transcendentnímu Bohu, ale plněním Boží vůle jiným způsobem vytváří takové společenství s ostatními dětmi Božími, kde jsou členové pozorní ke spolubratřím, taktní, soucitní, neobviňující a odpouštějící, jak je to vypsáno ve 13. kapitole prvního listu Korintským. A tato láska (tvořící „civilizaci lásky“) není vybíravá, omezená na lidi nám sympatické (ne protivné), na lidi, v nichž máme zalíbení. motivem není krása a dokonalost druhých, ale krása a dokonalost Krista, který je vykoupil, a Boha, který je stvořil.

Na opačném pólu Království Božího jsou lidé, kteří vidí v bližních soupeře nebo dokonce nepřátele a kteří považují za nebezpečné komukoliv věřit.





Tento svět není můj domov

Jeden dominikánský bratr kooperátor si ve chvílích, kdy s ním někdo jednal nespravedlivě, nebo když byl u konce sil, tiše zpíval píseň: „Tento svět není můj domov.“

Je tento svět náš domov, nebo není? Odpověď' je ambivalenmí. Svět je i není náš domov. Na jedné straně nejsme církev z jiného světa, cizinci, emigranti nebo exulanti. Katolíci nevyznávají „angelismus“; nevěří, že člověk je jen duše uvězněná v lidském těle a že je to zdroj utrpení. Jsou křest'anské směry, které nevidí v našem životě na zemi nic víc než dobu zkoušky a přípravu na „šťastnou smrt“. To není katolická víra. Takové pojetí lidského života totiž ignoruje příkaz uskutečňovat a šířit Království Boží v jeho časném stádiu, to jest na tomto světě, o kterém Kristus Pán mnohokrát kázal. Náš pozemský život je v určitém smyslu zkouškou, ale to není celý jeho smysl. Ti, kdo jsou zahleděni jen do života na věčnosti, tj. do záhrobí, zanedbávají jednu důležitou dimenzi evangelia, sociální zájem. Od počátku křesřanství (List Diognetovi a svědectví pohanských autorů o životě ranných křesťanů) věřící nebyli přítěží pro druhé, nebyli escapisty; vždycky se podíleli na úsilí o zvelebení společnosti a světa. Spravedlnost a mír ve světě zaměstnávaly řadu vynikajících světců, mužů i žen. Někteří tomu obětovali život, jako za naší doby Oscar Romero v El Salvadoru a Franz Jaegerstaatter v Rakousku za Hitlera. Od roku 1891 Církev svatá promulgovala 21 dokumentů o spravedlnosti a míru, většinou papežských encyklik (okružních listů). Také promluvy dvou papežů k Spojeným národům svědčí výmluvně o této dimenzi evangelia, radostné zvěsti. Pavel VI. v apoštolském exportuji „Evangelii Nuntiandi“ v paragrafu 3 tvrdí, že (ve svém pozemském stádiu) víra v Království Boží vhodně odpovídá současné touze lidstva po solidaritě. (Srovnej též dokument II. vatikánského koncilu „Gaudium et Spes“.)

Svět, ve kterém žijeme, včetně lidské společnosti, má svědčit o Boží velikosti, kráse a slávě, podobně jako nebeské společenství svatých andělů. Bud' vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. I příroda sama touží po restauraci Božího řádu a osvobození od tyranie člověka (Řím. 8). 7





Království a svatost

Klasická díla duchovní literatury nám jen velice zřídka namlouvají, že k svatosti je povolána jen hrstka výjimečných mužů a žen. Naopak většina autorů se shoduje v tom, že svatosti dosáhne každý, kdo se plně otevře Boží výzvě. Vyjádřeno jinak: svatost není abnormalita, ale „normální“ jev. Nesetkáváme-li se kolem sebe s mnoha svatými lidmi, není to způsobeno tím, že Bůh volá k svatosti jen malé procento lidí, anebo že nerozdává prostředky potřebné k dosažení svatosti, ale že ti, kdo jsou voláni, na nabídku nereagují, poněvadž se nechtějí vzdát něčeho, co je jim dražší než Boží přátelství. Lidé jsou vskutku svobodni a tak jsou schopni i své svobody zneužít.

Jako všechny ctnosti i duchovní růst, svatost se uskutečňuje jen postupně, roste a zraje, od nesmělých počátků k odvážné velkomyslnosti. Svatost neznamená bezhříšnost. Milost, která ke svatosti vede, nese ovoce organicky a pozvolna. Staré, špatné zvyky jsou překonávány jen postupně. Ale bez obrácení („konverze“) není svatosti a království Boží se nepřiblíží, nebudeme-li připraveni následovat bezvýhradně Krista a budeme-li ochotni milovat bližního jen do „určité míry“. Mnozí lidé odmítají svatost důsledně: Neříkej mi, že mám být svatý, tak vysoké ambice nemám. Chci být jen obyčejný slušný člověk.

Důležitá otázka: v čem spočívá svatost? Podle klasických děl spirituality (Otcové, sv. Terezie z Avily, sv. Jan z Kříže, Kateřina Sienská, Ignác) svatí jsou lidé plně sjednocení s vůlí Boží. Jejích láska k Bohu je velkomyslná, bezvýhradná, úplná. Na ničem jiném jim nezáleží. A tato láska se projevuje láskou k bližnímu, motivovaná láskou ke Kristu, který bezmezně miloval každého a zemřel za všechny, (2 Kor 5,14) a která je ochotná obětovat všechno, i život, jak říká první Janův list. (Sv. Maximilián Kolbe OFM a arcibiskup Oscar Romero jsou toho zářným příkladem z naší doby.)

Zamyslíme-li se nad tím důkladně, poznáme, že předmětem konverze (obrácení) a cílem evangelizace je právě touha po svatosti, jak je svatost popsaná v Mat 22, 37-40 („Nedůležitější přikázání“). Nesmíme ovšem zapomenout, že velkomyslná, intenzívní láska k Bohu (a bližnímu) je vzácný, jedinečný dar, o který je třeba se modlit, pokorně a vytrvale, a který je možné i ztratit! Protože člověk je stvoření vpravdě svobodné, ale zároveň omezené a podléhající omylům (jedině Bůh nemá mezí), může svou nedbalostí, nestálostí, zvráceností padnout a zříci se svatosti (prodat prvorozenství za talíř čočovice). A tak někdy evangelizace musí začít znova. Boží láska a trpělivost jsou bezmezné, protože pramení z Božího milosrdenství.





Můžeme si uvědomit okamžik, kdy překračujeme hranice Božího království?

Naši duchovní pout' můžeme porovnat s cestováním dopravními prostředky do ciziny. Nečeká nás sice pasová kontrola, ale vidíme náhle nápisy v jiné řeči, budovy jiného stylu atd. Můžeme bezpečně říci, že doba konverze je zároveň i dobou, kdy vstupujeme (třebas jen prvními, nesmělými krůčky) do Božího království. Začínáme si upřímně a pokorně přát milovat bezvýhradně Pána a pouhou snahu vyvarovat se jen „smrtelných hříchů“ už považujeme za nevěru a zradu. Tento okamžik - nebo období života, série okamžiků - je zároveň i začátek pouti za svatostí. Jde o obrácení, což je výborné české slovo pro řecký výraz „metanoia“: čelem vzad! Tehdy začínáme plně chápat, co znamená „být svatý jako náš nebeský Otec je svatý“ (1 Petr 1,16) a být „dokonalý“, protože On je dokonalý (Mt 5,48), a upřímně toužíme, abychom toho s Boží milostí dosáhli.





Kdo je povolán k evangelizaci

Z toho, co jsme v této malé studii výše řekli, vyplývá, že taková otázka je vlastně zbytečná. Vždyť už známe odpověď. Jakmile člověk uvěří v tajemství království Božího, má povinnost evangelizovat spolubratry, lidi, s nimiž se stýká, získávat je pro Království. To není jen povinnost kléru (kněží a biskupů) - jak se domnívali naši rodiče a prarodiče, laici mají nemenší povinnost hlásat tajemství království Božího (vlády Boží) ústy a svědectvím vlastního života (Evangelii Nuntiandi, čísla 70 etc., Christifideles laici, č.14, 32,35,42 etc., Nový katechismus v č. 429, 905, 907,1072 etc.).

Je smutné, že nové kostelní písně, které jsme na Grenadě zpívali krátce po koncilu a které probudily mladé lidi a zanítily jejich entuziasmus „sdílet se s druhými o tu radost, kterou jsme objevili“, jsou skoro zapomenuty a byly postupně vystřídány sentimentálnějšími a příliš osobně citovými písněmi, které se zdají spíše návratem a touhou po „starém víně v starých měších“.

Musíme také litovat, že svědomitost, obětavost a důkladnost těch mladých lidí, kteří se zúčastnili jedinečné „Obnovy 78“, se ztrácí. Nejprve se jejich víra začala mísit s politickým, stranickým zaujetím a pak se postupně vytratila. Mnozí z těch nadšených mladých křest'anů soustřeďují dnes svou pozornost na kariéru a na nákup technických vymožeností z USA.

Propadneme tedy beznaději? Vzdáme se? To nemůžeme. To by byla zrada a známka nedůvěry v Boha. Boží moc a Boží milost jsou neměnné; stejně dnes jako před dvaceti lety. Musíme začít znovu a s větší svědomitostí a hlubší vírou.





Dodatkem

Ptáte se asi, proč tato studie byla napsána. Učili jste se katechismus jako děti a adolescenti, naslouchali jste pozorně nedělním homiliím (kázáním) v dospělém věku... Ale co je tu napsáno je jaksi jiné... Je to vůbec katolické? Nejde o herezi? Na to odpovídáme, že je to všechno obsaženo v Písmu a my katolíci v Písmo věříme. Kromě toho jde o Písmo vysvětlené katolickým učením. Evangelista nebo katecheta je jako otec rodiny, který svým dětem dává to, co potřebují; věci staré i nové (Mt 13,52).

Pro konzervativní lidi znamená změna vždycky jen ochuzení jako v anglické kostelní písni „Abide with me“, kde si autor stěžuje, že vidí kolem sebe jen „změnu a úpadek“. Změna však může být také změnou k lepšímu, vývojem, nápravou. (Např. „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Lk 13,3)

To, čemu nás v době našeho mládí většinou učili, že totiž v církvi svaté bylo všechno podrobně formulováno už od počátku, ještě za života apoštolů („než všichni apoštolové zemřeli“), a že tedy není místo pro objevy a překvapení, bylo nedorozumění. Věříme ovšem, že Bůh je tentýž, včera, dnes a zítra, neměnný, věčný a spolehlivý. Ale lidstvo prochází ustavičnou proměnou. Tomuto jevu nebo lépe studiu tohoto jevu, se říká „historismus“. Lidské postoje a priority se čas od času mění. O tom nás poučil i dobrý svatý Otec Jan XIII. v encyklice „Pacem in terris“ (1963). Říká tomu „znamení časů“, která musíme sledovat a přijmout za svá; je to působeno činností Ducha svatého - Pána dějin. Naši učitelé měli statickou představu církve - mumie, nevnímali ji jako živý organismus, který se vyvíjí, roste, uzrává. Druhý vatikánský koncil přinesl řadu takových překvapení a budoucnost nám jistě připraví další. Toto pojetí nezačalo koncilem, církev se vždycky vyvíjela. Ale plné vědomí této skutečnosti rostlo hlavně v posledních 125 letech.

Jde o dvě skutečnosti:

a) Vývoj doktríny (kard. H. Newman říká „vývoj víry“). Ve zjevených pravdách (depositum fidei) církevní, učící autorita nalézá nové, dříve neznámé výsledky a závěry. To už objevil Vincenc Lerinský v pátém století a plně to vysvětlil John Henry kard. Newman v poslední čtvrti století minulého. (Nový katechismus katolické církve 94)

b) V rámci doktrinální pravověrnosti je místo pro teologickou pluralitu - vzhledem ke kultuře, vzdělání lidí, psychologii evangelizovaných nebo katechizovaných.

Netvrdíme, že obsah této studie je jediné pravověrné vysvětlení evangelizace. Ale troufáme si tvrdit, že je pravověrné a katolické a že je plně biblické. Doufáme, že jsme vás přesvědčili a že naše pojetí přijmete za své a upozorníte na ně ostatní. Biblická, obrazná mluva má hlavně dnes výhodu před technickou, filozofickou mluvou teologie.

Kromě toho by dnes bylo omylem pokoušet se o evangelizaci mladých lidí tím, že je přivedeme do kostela na bohoslužbu, povíme jim, že účast na ní je službou Bohu, a budeme zdůrazňovat osobní spásu duše, jak to činí mnozí evangeličtí spolubratři. Mysl a srdce snad většiny mladých lidí touží po radikální transformaci vlastního života - a celé lidské společnosti. Lze je spíše získat pro víru v bratrství v Kristu - pro „civilizaci lásky“.





Poznámky:

1. Potřebujeme evangelizaci i katechizaci, jako potřebujeme Bibli i katechismus. Evangelizace je šíření a přijímání radostné zvěsti („evangelium“) o království Božím (vládě Boží). Účelem evangelizace je konverze, radikální obrat, přijetí nové zvěsti o království Božím, kdežto katechismus interpretuje, prohlubuje, doplňuje. Katolíci věří, že jedno ani druhé samo o sobě nezplodí integrální víru a plný křesťanský život (ovšem každé pravidlo má výjímky). Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; (List židům 4,12) a vede k životnímu rozhodnutí, ale doktrína, kterou nalézáme v katechismu, je interpretací slova Božího tradicí, vyjádřenou v přesném jazyce, který brání omylům.

2. „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého,“ (Řím 14,17)

3. Druhý paragraf čísla 2816 nového katechismu nám nabízí alternativní vyjádření této skutečnosti; vidí evangelium (radostnou zvěst o Božím království jako cíli života) v samotné Kristově osobnosti. On je „naše vzkříšení, v něm povstáváme z mrtvých. Křesťan už nežije vlastním životem, ale je přetvořen v Krista“.

Nežije už starým „bezcílným životem“ (list Efezským). Petrův výraz je ještě silnější: „bezcenný život“. Toto Pavlovo pojetí života „k obrazu Božímu“ (Gen l,26) neodporuje starozákonnímu pochopení věty Genese, dává jí však neunitární, novozákonní umocnění. Od věčnosti bylo v Božím plánu, abychom se stali obrazem vtěleného Boha, Krista Ježíše. Tento stav není vrozený, není částí našeho přirozeného vybavení. Je to výsledek posvěcující činnosti Ducha svatého a často jde o výsledek celoživotního úsilí. Ježíš zemřel, abychom mohli žít. Ale on nejen zemřel, ale žil mezi námi, aby nám ukázal, co ten nový život znamená. Bez jeho „novozákonního zjevení“ bychom se to nikdy nedověděli. Duns Scotus (1264 -1308) dokonce věřil, že Ježíš Kristus jako náš vzor a jako náš „nový život“ by se byl stal člověkem i kdyby nebylo prvotního pádu a potřeby vykoupení.

4. Podle některých teologů Království a teologů církve je církev svátostí v dvojím smyslu (ze dvou důvodů):
a) V obvyklém smyslu je církev zdroj sedmi Kristových svátostí (tak zvané „druhotné“ svátosti: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžské svěcení a manželství. Americký katechismus (z roku 1975) vidí v těchto obřadech „svátosti Božího království“. Kromě toho číslo 2816 nového Katolického katechismu zejména zdůrazňuje význam eucharistie (svatého přijímání) pro růst království Božího v jeho pozemském stadiu.

b) V posledních čtyřiceti letech se dost napsalo o tzv. primárních nebo fundamentálních svátostech, kterými se rozumí Kristus sám a Kristova církev. A nejen že sedm druhotných svátostí, o nichž se výše zmiňujeme, ale i církev sama je ve své podstatě svátostí království Božího, to jest efektivní symbol té Boží vlády, které říkáme království Boží. Jak tomu máme rozumět? Znamená to prostě, že my, vyznavači a následovnici Kristovi jsme tou svátostí. Krátce: když ostatní vidí naši lásku k Bohu a bližnímu, působením svátostné milosti jsou tak přitahováni k následování našich ctností lásky a přejí si stát se údy té církve a toho království. To je smysl Kristova učení, že jsme „světlo světa“ a „sůl země“ (Mat 5,13). A když sůl ztratí chuť, nehodí se k ničemu, bude vyhozena do popelnice. Je to jako s dopravní značkou „do Příbrami 30 km“. Je-li tento ukazatel poškozen nebo sluncem a deštěm vybledlý a nečitelný, není cestujícím k ničemu, může být dokonce nebezpečný a musí být odstraněn a nahrazen novým. A navíc ti, kdo jsou vědomými sabotéry (pozemského) království Božího, nemohou doufat v posmrtné přijetí do eschatologického království Božího (nebeského), třebaže se pravidelně zúčastňovalí bohoslužeb a finančně podporovali církev a její kněze.

5. Musíme si uvědomit, že slovo „láska“ není jednoznačné, což znamená, že má řadu významů a zahrnuje skutečnosti zásadně rozdílné, i když z určitého pohledu podobné. Mluví-li se (v literatuře nebo v písních) o lásce, jde obyčejně o lásku erotickou nebo romantickou, tj. o spontánní a často velice intenzívní zalíbení v určité osobě. Velmi podobná je i láska rodinná, rodičů k dětem a dětí k rodičům. Jedná se o citový vztah. Láska k Bohu (a vůbec láska křesťanská) může spočívat v citu, ale někdy to tak není. Spočívá v dobré vůli, odhodlání, ve smyslu svaté povinnosti. C. S. Lewis popsal v knize „Čiré křesťanství“ případ jedné paní, která tvrdila, že Boha nemiluje a nemůže milovat, že to „marně zkoušela“. Autor jí odpověděl: „Dělej všechno, co bys dělala, kdybys Ho milovala. Učiníš-li to, pak nepochybně Boha miluješ.“ Jde o skutek, ne o citový zážitek. Ovšem je-li doprovázen i citovým zalíbením, je to další Boží dar (další milost).

6. V anglicky mluvících zemích „decent“, „respectable“ (tj. hodný úcty) nebo prostě „nice“ jsou slova, která znamenají asi něco jako slušný, přívětivý, prima, sympatický. Ale to všechno není ctnost, protože člověk se tak může chovat z ryze sobeckých důvodů, a když ho nikdo nevidí, je hned po slušnosti, poctivosti a ctnosti. Slušní lidé kradli toaletní papír ve vlacích apod.

7. Je však nutno čtenáře varovat, aby uměli rozlišit království Boží od prostého pokroku společnosti. Nejsou protikladné, dokonce souvisí, a kulturní, politický a hospodářský vývoj může odstranit určité překážky, které stojí v cestě Božímu království v jeho nedokonalém, pozemském stádiu. Čteme o tom v č. 2820 nového Katechismu katolické církve a v konstituci Gaudium et Spes o církvi v moderním světě. Čteme tam, že cesta věřícího za věčným životem v eschatologickém Božím království neoslabuje, naopak posiluje lidské úsilí sloužit zájmům spravedlnosti a míru ve světě. (Viz Konstituci „Gaudium et Spes“ č. 22, 32, 39, 45) a exhortaci „Evangelii Nuntiandi“ Pavla VI., č. 31)

Publikaci vydalo Pastorační středisko svatého Vojěcha Praha. 

Publikaci vydalo Pastorační středisko svatého Vojěcha Praha.