Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Předpoklady vzniku církve a paruzie (Peter Pawlowsky)
Předpoklady vzniku církve a paruzie (Peter Pawlowsky)
Zprvu se zdálo, že představa dějin židovské bible (tj. "Starého zákona"), zaměřená k blaženému konečnému věku, se v Ježíšovi naplnila, i když jeho smrt - jako bolestivé přerušení - rychlý běh světa ke konci na krátký čas pozdržela. Když se však tento krátký čas prodlužoval a nechtěl nijak skončit, vedlo toto přerušení k novému dialektickému konceptu dějin: doba spásy sice už teď začala, ale není ještě dovršena. Eschatologie, nauka o posledních věcech, se rozštěpila na dvě části: na eschatologii přítomnou a budoucí. V zásadě je všechno už teď zde, smrt a bezpráví, bolest a konečnost jsou (Ježíšovou smrtí) už překonány, ale nový svět ještě není definitivně vidět. Proto je třeba čekat na druhý, budoucí konec času, o němž však Nový zákon žádné časové údaje nepodává.
Co se týče tohoto druhého očekávání, myslili a myslí křesťané stejně jako Židé: obě náboženství žijí v "ještě ne". Ale argumentování ve prospěch prvého přesvědčení je pro křesťany nesmírně obtížné. Co se na světě změnilo, ptají se jich Židé a ostatní nekřesťané už málem 2000 let, v čem tkví to "už teď" posledního času, který už nastal? Tato otázka je další neumlčitelný motiv teologického a filosofického přemýšlení až do naší doby a poskytuje látku pro všechny myslitelné modely kritiky náboženství a církve až do současnosti.
Koncem 1. století vznikl nejzávažnější pokus zvládnout problém odloženého posledního času a druhého příchodu Kristova také literárně: Apokalypsa čili Zjevení Janovo. (...)
Apokalyptické představy v děsivých obrazech konečného zápasu dobrých a zlých mocností byly rozšířeny už od makabejské doby; každá přírodní pohroma, každý společenský a politický otřes, každé pronásledování k nim přispívalo, a zejména zničení Jeruzaléma a chrámu živilo jistotu, že tak už to dlouho jít nemůže. Stejného přesvědčení byli mnozí křesťané, zejména když vypukla první masivní římská pronásledování křesťanů. Otázka zněla: proč se teď ještě nějak zařizovat ve světě, který se už zmítá v posledních křečích?
Zjevení Janovo na to dává tuto odpověď: za prvé se křesťanské obce samozřejmě musejí přítomností zabývat a zde a nyní vést slunný život: K velkému zklamání všech spekulantů začíná totiž Zjevení třemi kapitolami přísného napomínání sedmi maloasijským křesťanským obcím. Za druhé se sice musíme vzdát blízkého očekávání, to jest naděje v bezprostředně blízký druhý příchod Mesiáše Ježíše; nicméně vědomí, že žijeme v mezidobí, se ztratit nesmí, i kdyby toto mezidobí mělo trvat tisíce let.
Předpokladem pro to, aby se z nového náboženského přesvědčení mohla vyvinout církev, byly tři kroky: radikální etika Ježíšových učedníků, kteří chodili zemí, musela být přeložena pro potřebu usedlých obci; malá židovská sekta musela nechat svůj původ za sebou a své přesvědčeni šířit jako univerzální učení spásy; blízké očekáváni království Božího bylo třeba opustit a nahradit "rozdělenou" představou posledního času: počátkem konce je Ježíš Kristus, ale na konec sám si ještě musíme počkat.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 36-39)