Navigace: Tematické texty S SpolečnostDelší texty Primát Boha (Jean Marie Lustiger)
Primát Boha (Jean Marie Lustiger)
Církevní úřady si mají vybrat takové podmínky pro svá prohlášení, aby si zachovali svou nezávislost v slovní válce, kterou si osvojila politika. Politické strany pohlížejí na různé partnery jen pod zorným úhlem „pro“ a „proti“. A duchovní autorita, jakou se jeví církev s určitým počtem věřících se může zdát vhodným terénem pro ty, kdo chtějí získat politickou moc.
Církev má povinnost postavit se vždy jasně nejen vzhledem k morálnímu svědomí, ale i vzhledem k víře, neboť církev nemá monopol mravního svědomí. V naší zemi se mohou a mají ve svém jménu vyjadřovat i jiná vyznání a instituce. Zem potřebuje mravní magistratury. Montesquieu říkal, že demokracie je režim, který vyžaduje nejvíc ctnosti, ale vzhledem k církve je tu ještě něco víc: světlo víry. Primát Boha na všemi věcmi to právě to, o čem má svědčit. „Primát Boha nad všemi věcmi“ však vůbec neznamená teokratickou moc nad politickými, hospodářskými a společenskými vládami, ale projev velikosti Boha, který je Pramenem osobní a morální velikosti člověka. Tak rovnost v důstojnosti všech lidí je založena na skutečnosti, že všichni jsou stvořeni jediným Stvořitelem nebe a vykoupeni jediným Vykupitelem. Ba ještě víc. Nikdy není dovoleno pohlížet na nepřítele jako na člověka, které by bylo třeba zdeptat, protože Kristus nám řekl: Milujte své nepřátele.“
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 185-86)
…
/Lustiger je proti jakémukoli mučení, a to i „pro dobro“ - např. když někdo chce vyhodit do povětří sídlo náčelníka, není možno mučením přinutit podezřelé osoby. Ale i širší problém:/
Velmi rozšířená literatura jako jsou romány o gangsterech nebo sadistická vyprávění o mučení se mi zdají krajně nebezpečné.
/Missika: Co chcete dělat? Chcete zakázat romanopiscům psát nebo zavést předběžnou cenzuru?/
Ne, ale říkám vám, že každý je mravně odpovědný za to, co říká, píše a dělá ve vztahu k druhým lidem. V opačném případě by společenský život neexistoval.
(...)
Nemyslete si, že by se dalo beztrestně ustoupit sadistickým pudům, které mohou povstat v každém svědomí. V této době a ještě dříve se mi svěřili vojáci povolaní do služby /ros. do Alžíru/, svědkové násilných činů nebo mučení, nebo i ti, kdo se na podobné činy dali sami, aby pomstili své zabité nebo zmrzačené kamarády. Dostali se do koloběhu, za který se styděli a o kterém nebyli s to vyprávět. Cítili jsme, že tato generace podstoupila vážné trauma. Nikdo neměl klíč, aby jim pomohl se o tom vyjádřit. Tomuto zlu a této ráně společnosti chce přinést lék Akce křesťanů za odstranění mučení. Pokouší se jednat tak, že své členy sjednocuje s Kristovým utrpením společnou modlitbou mezi křesťany různého vyznání. Vnější působení na veřejné mínění vychází z této vnitřní angažovanosti. To se mi zdá velmi správné.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 187)