Příprava dospělých na křest (pomůcka pro vedoucí)

Pomůcka pro ty, kteří vedou přípravu
Vydalo pastorační středisko
Ke stažení ve formátu Word2000 zde

Křtů dospělých v naší zemi přibývá. Nejde ani o lavinovitý nárůst ani o módní záležitost, ale o trvalou součást života církve u nás, zejména pak ve městech. Křest se tak v povědomí křesťanů lidí přestává pojit jen s obrazem dítěte a získává tak svůj plnější rozměr. A to je velmi dobře.

Příprava dospělého nebo skupiny dospělých na křest je ovšem záležitost velmi náročná. Dospělý si na rozdíl od dítěte nemůže mnoho věcí osvojit rychle a bezproblémově. Musí k nim najít přístup, pochopit, přijmout, integrovat do vlastního života. To vyžaduje čas. A právě s touto nutností postupného vrůstání do skutečnosti víry a do života z ní počítá katechumenát, rozdělený do stupňů, který je základní a normální cestou ke křtu. S jeho průběhem a má ovšem řada pastoračních pracovníků zatím malé zkušenosti. Někteří pak žádají jakousi univerzální příručku, podle které by dospělého na křest připravili, kde by měli všechno pohromadě a hotové. Jakkoliv je takovéto přání pochopitelné, je jeho naplnění nemožné. Dospělí, kteří se připravují na křest, mají za sebou různé vzdělání, různé profesní i životní zkušenosti, různé duchovní cesty. Na to všechno je třeba brát zřetel. Různost katechizovaných dospělých je výrazně větší, než je různost dětí.

Proto jsme v Pastoračním středisku sestavili tuto malou příručku pro ty, kdo katechumeny připravují, která je zejména uvedením do katechumenátu a určitým průvodcem v něm. Vlastní katecheze je třeba připravit a tvořit jak podle možností připravujícího, tak podle potřeb připravovaného. Jsou proto naznačeny jen základní osnovy katechezí a doporučena literatura, která může být pomocí tomu, kdo přípravu vede. Předpokládá se, že cesta ke katechumenátu a potom jeho prožívání je především proces, který potřebuje svůj čas a jehož uzlové body a požadavky jsou naznačeny obsahem katechumenátu, jak je podává liturgická kniha „Uvedení do křesťanského života“.
Nakonec se obracím s prosbou na uživatele, aby nám doplňky, poznámky i své vlastní zkušenosti jak s katechumenátem, tak s touto pomůckou laskavě sdělili a přispěli tak k jejímu zdokonalení.

P. ThLic. Aleš Opatrný
ředitel Pastoračního střediska

***


Příprava dospělých na křest

1. Přijetí dospělých do církve

Křest je obmytím vodou ve slově života, a proto poskytuje účast na Boží přirozenosti a dává adoptivní Boží synovství. Křest je koupelí znovuzrození synů – Božích, narozením shůry, jak je to vyjádřeno v modlitbách při svěcení křestní vody. Vzývání nejsvětější Trojice nad křtěnci působí, že ti, kteří jsou poznamenáni jejím jménem, jsou jí zasvěceni a vstupují do společenství s Otcem i Synem i Duchem svatým. K tomuto dovršení mají připravovat a přivádět čtení Písma, modlitby přítomných i trojí vyznání víry.

Historicky i teologicky je základní skutečností křest dospělého a křest dítěte je od něho odvozen. Prakticky má ale u nás naprostá většina kněží i laiků zkušenosti především se křty dětí a jen někteří z nich se křtem dospělých. Proto je v obecném povědomí chápán křest dítěte spíš jako základní a normální případ křtu a křest dospělého jako něco speciálního. A také z toho důvodu většinou neexistuje jasnější představa o křtu jako jedné ze tří iniciačních svátostí, jinak řečeno o vzájemné souvislosti křtu, biřmování a eucharistie. V důsledku toho, co bylo uvedeno, je křest spojován více s narozením člověka, než s jeho vírou. Tedy chápání křtu jako odpovědi člověka na víru není nijak silně rozšířeno, ačkoliv v UKŽ je právě toto pojetí jasně uvedeno:

„Křest je tedy především svátostí víry, kterou člověk odpovídá Kristovu evangeliu, osvícen milostí Ducha svatého. Proto církev vždycky považovala za nejdůležitější a svému poslání nejvlastnější, aby všechny, katechumeny, rodiče dětí přijímajících křest i kmotry, vybízela k opravdové a účinné víře. Neboť jenom tak se mohou opravdu spojit s Kristem, vstoupit do svazku Nové Úmluvy a tento svazek upevňovat. Právě tento cíl sleduje katechumenát (příprava křtěnců) a příprava rodičů i bohoslužba slova a vyznání víry při křtu.“

Nicméně křest není jen osobním krokem dospělého vstříc daru křtu. Má také silný socializující aspekt. Ten je u křtu dítěte mnohdy zúžen jen na vlastní rodinu, křest se stane rodinnou slavností, která sice zahrne široké příbuzenstvo, ale mnohdy zde není chápán a žit žádný vztah k farnosti či církvi jako celku. Jenže křest není jen osobní odpovědi člověka na Boží výzvu, kterou je víra ani jen o širší rodinu a o církevní obřad rozšířenou oslavou narození dítěte. Křest je svátostí se silným aspektem socializačním – je včleněním do církve:

„Kromě toho je křest svátostí, která činí člověka živým údem těla církve, tvoří z něj příbytek Boží v Duchu svatém, dává mu podíl na královském kněžství a přičleňuje ho k svatému lidu. Křest rovněž vytváří svazek jednoty mezi všemi, kteří byli pokřtěni. Pro tento nezměnitelný účinek mají všichni křesťané obřady křtu v největší úctě. Mluví o tom latinský obřad udělování svátostí křtu, když v přítomnosti Božího lidu jsou křtěnci mazáni křižmem. Proto není dovoleno opakovat křest, jestliže byl platně udělen, byť od odloučených bratří“.

Obě jmenované skutečnosti, totiž víra křtěnce a jeho cesta do života ve společenství církve, musí podstatným způsobem určovat průběh a náplň přípravy. V přípravě totiž nejde v žádném případě jen o informace o křesťanství („poučení o pravdách svaté víry“, jak bylo ve starých formulářích), ale o cestu trvalého obrácení, o hlubokou změnu života, která v našich podmínkách neznamená jen přijetí křesťanství jako nového prvku do vlastního života, ale znamená většinou proměnu celé kultury, v níž se život člověka odvíjí a kterou je pozitivně ovlivňován.

Exkurs: P. Guy de Gordonnier: Katechumenát v životě církve
(Úryvky)


Historie

I když v apoštolských dobách neexistoval katechumenát jakožto instituce, lze ve Skutcích apoštolů nalézt „stopy“ něčeho, co mohlo být přípravou ke křtu (Sk 2,37-41,8.12-17; 1 Tes 1,9-10). Během 2. a 3. století se vytvořil vlastní katechumenát. Jedním z prvních dokladů, které o tom máme. je „Apoštolská tradice Hippolytova“ (Řím okolo r. 215), podávající přesné směrnice pro přijetí katechumenů ke katechezi a pro připuštění ke křtu. V cestopisu Etherie čteme přesné pokyny pro obřady svatého týdne v Jeruzalémě. Je třeba zmínit se i o tom, co nám o křesťanském zasvěcení sděluje sv. Cyril Jeruzalémský (318-387) a neopomenout ani sv. Ambrože (337-430).
Během doby, v níž se křest dětí stával praxí celé církve, katechumenát jakožto instituce postupně vymizel.
Termín „křesťanské iniciace“ se v náboženském slovníku objevil opět až v 16. století. V této době papež Pius V. pověřil kardinála J. Santoriho, aby znovu nalezl „ritus, kterého užívala prvotní církev“, ten, který se týkal křtu dospělých.
V Africe se v 19. století uplatňovalo - ve smyslu směrnic kardinála Lavigeriho (1825 - 1892) - uvádění dospělých do křesťanství organizované po etapách.
Po druhé světové válce se objevilo a později vyhranilo hnutí konverzí dospělých, které ve Francii vyvolalo potřebu pastorace zaměřené na uvádění a přijímání dospělých do církve. V r. 1962 došlo k první reformě křestních obřadů. Posléze se řešení této otázky chopil Druhý vatikánský koncil a položil tak základy restaurace křesťanské iniciace pro celou církev.

Křesťanské zasvěcení a jeho specifičnost

Celé zasvěcení spočívá na určité struktuře, která má své vlastní zákonitosti a v níž jde o to lépe se poznat a lépe se situovat mezi ostatními. Konverze, která je spíše darována, než že by jí bylo dobyto, v křesťanství nikdy nekončí, nýbrž prohlubuje touhu právě tím, že ji naplňuje. To, co křesťanské zasvěcení znovu aktualizuje, není jen bezčasý mýtus, nýbrž historická událost velikonoc.
Tato konverze bývá někdy rychlá, ale obvykle se jeví jako značně pomalé uvědomování si nové identity. Vyzývá účastníka k přijetí, k trpělivosti, je-li vystavován zkoušce, k darování se k dispozici tomu novému, co se zde zjevuje. Proto je nutné dát dost času tomu, aby to, co se s člověkem děje, ho učinilo novým, aby mohl projít ve vzpomínkách svůj dosavadní život, aby při tom měl zabezpečenou pravou vnitřní svobodu, aby se naučil žít nové sociální vztahy v církvi.
Postup katechumenátu umožňuje živý a konkrétní projev Božího vstupu do lidského života. Během této cesty se probouzí, podporuje a prohlubuje víra, která posléze dovede katechumena až ke slavení svátostí křesťanského zasvěcení. Respektuje se zde uplatňování jeho svobody a rozlišuje se působení Božího Ducha. I když i na této cestě existují průtahy, temné chvíle, návraty a zastavení, rozeznáváme tyto její čtyři základní dimenze: konverzí, církev, katechezi a liturgii.

a) konverze je spíše stav než okamžik
Zřídka jde o „náhlé vzplanutí lásky“ nebo o radikální změnu života; konverze katechumena se děje spíše za určité životní situace, než během nějaké konkrétní události, i když on sám si může uvědomovat jisté rozhodující momenty. To, co člověku umožní obrátit se k evangeliu, je často velice banální: dobré přijetí nějakým křesťanem, touha po modlitbě, smrt někoho blízkého, zrození lásky... Tento první krok sám vytváří zájem. Ostatně poslední koncil doporučuje: „Církev přísně zakazuje, aby byl někdo k přijetí víry nucen nebo přiváděn či lákán nepatřičnými způsoby“ (AG 13). Doba katechumenátu uvádí na cestu, kterou člověk bude žít po celý další život.





b) žít v církvi
Stejně je tomu u církve, která je, podle sv. Pavla, sama tajemstvím. Nově příchozí nejsou prostě integrováni do předem určeného typu existence, nýbrž se připojují k takovému způsobu křesťanského života, který se spolu s nimi, a částečně i díky jim, nově formuje.
Tím, že církev zasvěcuje nově příchozí, prozrazuje o sobě, kým je a sama se „znovu zasvěcuje“. Katechumeni jsou pro církev dobrou zvěstí. Církev opravdu žije z tajemství svého počátku. Je proroctvím v díle Boží spásy, které se neustále aktualizuje a to až do dne, kdy bude celý svět obnoven.
Katechumenát nabízí nově příchozím účast na životě společenství po etapách, nabízí pedagogický postup, odhalující tajemství církve, které spočívá ve zpřítomňování nevyčerpatelného bohatství svého počátku.

c) cesta k vyznání víry
Žízeň po Bohu, prosté uvedení do řádu, náboženská zvídavost, očekávání, jež se vynořilo po letech spánku... Něco se pohnulo v těch, kdo tlučou na bránu církve. Poznáváme v tom Něčí stopu. Ale jak by mohli dát tvář Tomu, který je volá, když by jim nikdo nevyšel vstříc? (Sk 8,32).
Katecheze v katechumenátu má podobu pohybu mezi první žádostí a vírou církve, v níž křesťané nacházejí světlo svého života. Jejím cílem je dovést katechumeny do situace, kdy odpovědí na třikrát položenou otázku: „Věříš?“ Katecheze, zaměřená na vyznání víry, je cesta dlouhá a obtížná, neboť zpochybňuje to, co bylo na počátku zcela zřejmé: Ježíšův Bůh není ten, kterého jsme si představovali, přítomnost Zmrtvýchvstalého se jeví jako „nepřítomná“, církev není útočištěm, ale svědčícím lidem.

d) vstoupit do živého svazku
Poznání křesťanské tradice nestačí k tomu, aby katechumen mohl vstoupit do života, který mu Bůh nabízí. Ještě je třeba prožít a aktualizovat zkušenost přijetí Kristových tajemství.
Liturgie katechumenovi umožňuje „vstoupit do živého svazku“ s ostatními věřícími synchronně i diachronicky. Je zasvěcován do svátostí a skrze ně, „rodí se z vody a Ducha „. Svátosti reaktualizují Boží výzvu a věřící odpověď křesťana.
Začít věřit znamená vstoupit celou svou bytostí do osobního vztahu se skrytým Bohem. Zkušenost s modlitbou není pro ty, kdo přicházejí do katechumenátu, často cizí. Někteří z nich přicházejí diskrétně do kostela a svěřují Bohu své těžkosti.
Postupně se jim zjevuje, že v Ježíši skrytý Bůh odhaluje svou tvář, a že v Něm nabývají gesta spojení určité podoby: chvála, akt milosti, zjevení odpuštění atd.
Zasvěcení do modlitby vyžaduje zároveň osobní pomoc a učednictví v komunitě. Liturgie je dílem všeho lidu. Tím, že se člověk modlí, učí se modlit.

Pastorace počátků

Cesta katechumenátu si žádá specifickou pastoraci, která již několik let obsahuje určité konstanty:
1. žít soustavně křesťanskou identitu
2. provádět blízkou, osobní pastoraci
3. dopřát katechumenově víře čas
4. žít církev, která je společenstvím všech lidí.

Křesťanské zasvěcení je úvodem k uvažování o vlastní identitě. Křesťanská tradice každého vybízí, aby žil svou příslušnost ke Kristu: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20}. To znamená, že každý katechumen má žít svou spásu. Tato spása, kterou mnozí hledají, je voláním po samotném základu mého života a nikoli jeho výkladem, či názorem na to, co mě oživuje.
Setkání katechumenů s církví se děje tváří v tvář. Je to evangelizace zblízka. Lidé se znají a poznávají, komunity jsou malé, cíle omezené. Právě v této malosti se zdráhavě projevuje důvěra a vyznává se víra. Tím, že jsou si katechumeni a jejich průvodci navzájem blízcí, zakoušejí evangelium žité těmi druhými - poznávají ho v jejich tvářích, v křivolakých příbězích jejich života. Evangelium je spíše „druhým člověkem“, než pouhým textem. Církev je církví dobrodružství lidí dneška s jejich konkrétními křestními jmény.
Uvěřit Bohu a podílet se na životě církve vyžaduje hlubokou vnitřní změnu těch, jimž byly tyto křesťanské vztahy víceméně cizí. Jak toto žít do hloubky a plně přitom respektovat svobodu každého jednotlivce? V žádném případě se nejedná o improvizaci. Proces zasvěcování, během něhož katechumen odpovídá na různé výzvy a učí se vnímat skutečnost osvobození skrze evangelium, vyžaduje čas. Dát víře čas znamená vytvořit odstup nutný k poznání Ježíšova Boha, nabízejícího spojení, a také poskytnout prostředky k prožívání těchto vnitřních etap. A co více - poskytnutí času, potřebného k plnému prožití křesťanského zasvěcení, má i velký význam symbolický. Katechumenovi je umožněno vstoupit do historického projektu. Bůh se zapsal do dějin a sám si „dal na čas“ se zjevením první úmluvy i té v Ježíši Kristu. Doba katechumenátu je také zasvěcením času víry, který pak bude trvat po celý křesťanův život. Dopřát si čas k prožívání katechumenátu znamená pochopit takového Boha, jaký chce s námi vejít v jednotu.
Podoba, kterou bude mít pokřtěný vyšlý z katechumenátu, nebude úplně stejná jako u toho, kdo vyrůstal v křesťanství od svého dětství. Bude se muset umístit ve svém obvyklém světě s jinou „etiketou“. Ocitne se na soutoku dvou světů a bude si zachovávat dvojí vnímavost.
Riskuje, že se stane svědkem vyvolávajícím nepořádek jak ve svém prostředí, tak v církvi. Pomáhat takovému člověku je také výzvou a úkolem pro ostatní křesťany.


Úkoly katechumenátu

Projekt katechumenální pastorace v sobě nese úkoly pro naši společnost, pro jednotlivce i pro církev.

a) katechumenát jako služba člověku v jeho společenských vztazích
Praxe katechumenátu umožňuje znovu pochopit vlastní existenci spíš jako otázku a výzvu, než jako výslednici vnějších, předem daných okolností. Vzít znovu svůj život do rukou, abych ho tvárnil a nalézal tak odpověď' na tuto výzvu s vynaložením tvůrčího úsilí, to je jistě nesporným humanizačním úkolem dneška. A je výborné, že katechumenát tuto šanci nabízí v prostoru bratrského společenství. V okamžiku křesťanského zasvěcení pak katechumeni získají zkušenost, že ona odpověď se nenalézá jen v rozhovorech a debatách, nýbrž že jde o bytostnou záležitost, která se týká celého života a vztahů ke všem lidem.
Protože zakládá skutečné bratrství, které žádá důvěru i odpuštění, zájem o bližního i přijetí toho „druhého par exellence“, je tato praxe katechumenátu službou člověku v jeho cestě za vírou i v jeho životě společenském.

b) zkušenost církve jakožto počátku
U dospělého vše začíná obrácením se na druhého člověka s prosbou o pomoc. Jednak, aby se ujistil o správnosti své vnitřní cesty, svého směřování, a za druhé z touhy po dalším prohloubení. Nezřídka od katechumenů skutečně slyšíme větu: „Je dobré v tohle věřit?“
Svěření se někomu druhému je krokem základním. Víra změní celý život a člověk odhaluje před druhým své nitro. Takto projevená důvěra vytváří bratrství, zakořeněné ve vzájemné úctě a také v aktu víry samé. Prvním aktem katechumenovy víry bude proto často právě svěření se druhému člověku.
Katechumeni církvi často připomínají, že ona není smyslem jejich obrácení. Jde jim jen o Boha samého. Jejich účast na životě církve je založena na požadavku: „Mluvte nám o Bohu.“ Církev je pro ně služebnicí evangelia, které hlásá. Ta proto musí s katechumeny začínat stále znovu a odhalovat jim, co ji tvoří, dříve, než začne mluvit o sobě samé.
Při setkávání s katechumeny se ti, kteří je doprovázejí, sami ptají na svou víru a zjišťují, že jsou přetvářeni. Katechumenova konverze se pak uskutečňuje i prostřednictvím konverze těch, kdo jsou již pokřtěni. Tím společně dosvědčují, že církev není finalitou, nýbrž počátkem evangelní zvěsti.






2. Koho připravovat

Především toho, kdo má správnou motivaci. Čili toho, kdo se chce stát křesťanem, a kdo chce žít v katolické církvi. Tyto motivy musí být přítomny aspoň v zárodečné formě, aby se během přípravy mohly projasňovat a realizovat. Za nevhodné je třeba považovat motivy pouze účelové. Např. příprava a křest pro to, že někdo chce mít katolický sňatek, nebo proto, že se někdo vdává do muslimského prostředí a chce tedy patřit alespoň mezi ty, kdo mají „náboženství knihy“ a jsou vůči muslimským pravidlům života v lepší pozici.
Dosti choulostivá je pak situace těch, kdo už nepatří mezi děti a nejsou ještě plnoletí. Pro ně už platí ze strany církve totéž co pro dospělé, a to nejen pokud jde o obsah a rozsah přípravy, ale i pokud jde o jejich osobní rozhodnutí přijmout křest a o jejich osobní víru. Nemohou být tedy rodiči, prarodiči nebo učiteli náboženství prostě ke křtu přivedeni (přinuceni), nemůže jim být křest proti jejich vůli vnucen. Stává se ale také, že rodiče těchto dospívajících jejich křtu brání. Potom je třeba s rodiči v klidné atmosféře mluvit a v každém případě do dosažení plnoletosti dítěte respektovat jejich rozhodnutí (výjimkou je nebezpečí smrti). Někdy je možné domluvit se na tom, že dítě bude zatím na křest připravováno, stane se katechumenem, a rozhodnutí pro nebo proti křtu udělá samo až po dosažení dospělosti.
Připravujícímu musí být známa nejen vůle a motivace člověka k přijetí křtu a k přípravě na něj, ale také rodinné okolnosti, postoj rodičů nebo životních partnerů a jiné skutečnosti, které do přípravy mohou zasáhnout, nebo které příprava ovlivní. Zvlášť choulostivá je otázka možnosti zplatnění manželství u těch, kdo se připravují na křest jako ženatí nebo vdaní. Není-li možné existující manželství zplatnit, nebo nestane-li se platným samo od sebe okamžikem křtu, je třeba zavčas projednat záležitost s biskupem, který rozhodne o dalším postupu přípravy a o předpokládaném datu křtu .

3. Na co připravovat?

Otázka, ač se zdá být téměř nadbytečnou, je jednou z nejdůležitějších. Cíl přece zásadním způsobem určuje či ovlivňuje cestu. A ta musí být volena tak, aby cíl byl dosažen. Z pohledu kandidáta křtu je většinou jako cíl viděn samotný křest, případně plná účast na liturgii („abych už nestál mimo“, „abych byl jako ostatní“, „abych mohl chodit ke přijímání“), někdy také domněnka, že církevní sňatek mezi katolicky pokřtěnou a nepokřtěnou osobou je možný až tehdy, když bude i nepokřtěná strana pokřtěna. Toto všechno je pochopitelné, ale nedostatečné. Připravující musí tedy mít do věci hlubší vhled a představu o cílech přiměřenější. V praxi se představy o patřičné přípravě pohybují od neúnosného minima (hlavně, aby už byl pokřtěn) do neúnosného maxima (připravující chce z kandidáta už před křtem udělat dokonalého křesťana). Co tedy je vlastním cílem přípravy?
a) skutečné obrácení, změna života, která není ovšem dosažením mravní dokonalosti, ale oddělením se od toho, co je s křesťanstvím podstatně neslučitelné:
„Při obřadech zřeknutí se zla a vyznání víry je v činné víře těch, kdo mají být pokřtěni, vysloveno velikonoční tajemství, o němž se stala zmínka už při svěcení vody a které pak stručně vyjádří samotnými slovy křtu ten, kdo křtí. Dospělí totiž nemohou být spaseni jinak, než když dobrovolně přijmou Boží dar, tím že uvěří. Víra, jejíž svátost přijímají, není jen vírou církve, ale i jejich vlastní vírou a očekává se, že v nich bude dále působit. Při křtu nepřijímají svátost pouze pasivně, ale ze své vůle uzavírají smlouvu s Kristem, zříkají se bludů a oddávají se pravému Bohu.“

b) poznání obsahů víry křesťanů a osobní osvojení si víry, která je schopna ovlivňovat jejich život a růst.
c) plodné přijetí iniciačních svátostí, tedy křtu, biřmování a eucharistie
d) vytvoření předpokladů pro takový život v církvi, který bude jejich víru upevňovat a rozvíjet.

4. Kdo připravuje

Do církve přijímá nepokřtěného buď biskup nebo kněz. Biskup samozřejmě kandidáta na křest zpravidla nepřipravuje. Na přípravě se tedy podílejí kněží, jáhnové, ale i laici

. „Duchovní správcové mají být pomocníky svého biskupa při přípravě dospělých ke křtu i při vlastním udílení této svátosti, pokud biskup sám nestanovil jinak. Rovněž se kněží mají starat o přiměřenou pomoc v přípravě rodičů i kmotrů na křest dětí, a to i za pomoci katechetů či jiných vhodných laiků. Teprve po této přípravě ať udílejí křest.“

V našich poměrech to znamená, že za přípravu dospělého ke křtu odpovídá zpravidla kněz nebo jáhen. Ve většině případů potom také křest iniciační svátosti udílí, biskup se ujímá jen některých křtů (podle CIC Kán. 863). Z povahy věci, totiž z důvodu vstupu do církve a života v ní je vhodné nebo spíš nutné, aby se příprava na křest neodehrávala jen v setkáních katechumena s knězem, případně s účastí kmotra, ale aby se celá nebo aspoň z velké části odehrávala pokud možná ve skupině složené jak z katechumenů, tak z křesťanů. Kandidát křtu by měl být od počátku uváděn do skutečných vztahů a vazeb ve společenství církve a k jeho přípravě se má využít různých obdarování, která různí křesťané, podílející se na přípravě, mají. Kromě toho je důležité, aby poznal křesťanský život lidí, žijících v podobných životních podmínkách jako on (studující, otcové či matky rodin, pracující atd.) a aby jeho další růst po křtu byl podporován vazbami s jinými křesťany. Ti ho potom dále uvádějí do života v církvi, pomáhají mu k plodnému žití ze svátostí, případně jsou mu i oporou v krizích víry, které většinu novokřtěnců dříve či později potkají. V každém případě je třeba dát pozor na to, aby se katechumenovi církev neztotožnila pouze s jednou osobou (s knězem, jáhnem, kmotrem, tedy tím, kdo ho přivedl k víře či připravoval na křest) či s nějakou skupinkou křesťanů, které obdivuje. Potom si totiž zpravidla tuto skupinu či jednotlivce idealizuje, upoutá se na ně a buď se uzavře poznávání ostatních křesťanů a navazování kontaktů s nimi, nebo zklamání z reality (i ideál má chyby!) neunese a silně to pak otřese jeho vírou i vztahem k církvi.

5. Jak dlouho se připravuje

Délka přípravy nemůže být určována předem daným datem křtu, ale datum křtu má záviset na stupni připravenosti. Výjimkou je samozřejmě uvedení do křesťanského života člověka, který se nachází v blízkém nebezpečí smrti nebo existence mimořádných okolností, které brání žadateli, aby nejprve prošel všemi stupni katechumenátu. V druhém případě ale závisí rozhodnutí o aplikaci jednoduchého obřadu (zkrácení katechumenátu) na úsudku a rozhodnutí ordináře.
Uvažujeme-li tedy o délce přípravy, musíme uvažovat jednotlivě o jejich stupních. Tzv. předběžný katechumenát (prekatechumenát) je obdobím, ve kterém se člověk setkává s vírou v Krista, s evangeliem a roste v něm motivace ke konverzi, k přiklonění se ke Kristu. Tento proces je zpravidla řízen až v poslední fázi, kdy ten, kdo je zaujat křesťanstvím, Kristem, církví, evangeliem, přichází k někomu v církví se žádostí, aby ho dovedl ke křtu. V každém případě má na konci tohoto období být žadatel ve stavu, kdy lze u něho konstatovat

„začátek duchovního života a znalost základů křesťanského učení, kdy u něj už existuje počínající víra a počínající vůle změnit svůj život a vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu.“

V tuto chvíli může být přijat do katechumenátu. Je totiž schopen oznámit veřejně církvi svou vůli, připravit se na křest a do značné míry už ví, co tím říká.
Katechumenát pak trvá různě dlouhou dobu. UKŽ mluví i o několika letech doby trvání. Biskupská konference může stanovit závaznou délku katechumenátu, ale u nás to určeno není. Ze zkušeností lze odvodit, že skutečně minimální délka katechumenátu je půl roku, optimální délka okolo jednoho roku a u některých lidí ovšem ještě delší (je zde řeč o délce katechumenátu – ne celé přípravy, ta je delší!).
Období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, které následuje po vyvolení, je situováno do postní doby a jeho délka se tedy kryje s dobou jejího trvání. V souhrnu lze říci, že délka přípravy má být taková, aby byl katechumen připraven na plodné přijetí všech tří iniciačních svátostí. Pokud někdo odděluje udělení biřmování od křtu a eucharistie s odůvodněním, že katechumenovi prospěje ještě další příprava, říká tím vlastně, že bude křtěn nedostatečně připravený člověk. Vůle církve uvádět katechumena do křesťanského života současným udělením všech tří iniciačních svátostí (křest, biřmování, eucharistie) je dostatečně vyjádřeno jak v UKŽ tak v Kodexu kanonického práva . Doba přípravy tedy má být taková, aby byl tento úkol naplněn.

6. Průběh a náplň přípravy

6.1. Etapy průběhu přípravy
Celý průběh přípravy lze rozdělit do etap, které jsou odvozeny od liturgické knihy UKŽ, ve které základní formu cesty k přijetí do církve iniciačními svátostmi tvoří katechumenát rozvržený do stupňů:
1. Předběžný katechumenát, který vrcholí přijetím do katechumenátu
2. Období katechumenátu, které vrcholí zařazením mezi čekatele křtu
3. Období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, které obsahuje tři skrutinia, bezprostřední přípravu na křest a vrcholí přijetím svátosti křtu, biřmování a eucharistie.
4. Období mystagogie, které nemá časové ohraničení.
6.2. Metoda
Největší část přípravy by se měla odehrávat v rozhovorech a to jak osobních (kandidát s knězem či jáhnem nebo jiným katechizujícím) tak ve skupině. Rozhovory zde míníme jednak katecheze doplněné dostatečným prostorem k diskusi a dotazům a dále důvěrné rozhovory ve dvou, ve kterých se lze dotknout jak citlivých míst přítomnosti, tak bolestivých nebo velmi osobních vzpomínek z minulosti.
Doplňující formou přípravy je četba, účast na bohoslužbách a různých farních nebo skupinových akcích. Je třeba zdůraznit, že četba je opravdu jen doplněk, nemůže nahradit živé katecheze a rozhovor. A dále doplňme, že jakkoliv jsou osobní rozhovory časově náročné, jsou pro dnešního člověka naprosto nezbytné. Monology, jednosměrná komunikace, četba a učení se pouček jsou samy o sobě nástrojem zcela nedostatečným.
I když nelze z obsahu rozhovorů předem vyloučit žádné téma, není třeba uvádět kandidáty křtu do vnitrocírkevních problémů, přenášet na ně vlastní výhrady a pochybnosti ale právě tak není třeba vše nekriticky chválit. Důležité je znovu a znovu se vracet k poznávání podstatných věcí.
Za zvláštní zmínku stojí otázka katechismu. Stále je pro řadu lidí svůdné podat kandidátům křtu křesťanskou nauku ve stručné a přehledné formě krátkého, stručného (např. Tomáškova ) katechismu. Je třeba jasně říci, že katechismus je použitelný pro shrnutí toho, co kandidát křtu poznal, prodiskutoval a pochopil, ale nemůže sloužit jako náhražka katechezí a rozhovorů. Jinými slovy: katechismus může být užitečný na závěr katechezí, ne na jejich úvod a už vůbec ne místo nich.

6.3. Předběžný katechumenát
Žádný upřímný uchazeč o křest nepřichází čistý jako nepopsaný list, bez jakékoliv zkušenosti hledání Boha, bez jakékoliv vědomosti. A pokud by to tak bylo, potom by bylo asi obtížné považovat ho za skutečného adepta křtu. Spíš by to byl zájemce o křesťanství, který zatím neví a nemůže vědět, zda bude vůbec o křest usilovat – pokud mu ovšem nejde o křest z nějakých neadekvátních důvodů.
Cíl předběžného katechumenátu je dvojí: je to určitá „inventura minulosti“, její zpracování a vyhodnocení a na základě těchto kroků potom vytvoření představy o konkrétní náplni prekatechumenátu dotyčné osoby. Už z toho vyplývá, že prekatechumenát se většinou bude muset odehrávat spíš jako rozhovor ve dvojici, než jako práce ve skupině. Výuka formou přednášek je pro tuto etapu zpravidla nevhodná, stejně jako poskytnutí knížky či katechismu místo rozhovorů. Druhým cílem je dopracování se do pozice, ve které může být adept přijat do katechumenátu. To znamená, že adept má poznat základy křesťanského učení, má u něho začít duchovní život a aspoň v zárodečném stádiu zde má být víra v Krista (ne jen přesvědčení o Boží existenci!).

a) inventura minulosti
Adept křtu přichází vždy už s nějakými osobními zkušenostmi s Bohem, s církví případně s jinými církvemi či dokonce sektami, s nadějemi a někdy také se zklamáními, která utrpěl tam, kde hledal pomoc. To vše má být vyposlechnuto, oceněno, co nejlépe pochopeno, případně mají být odmítnuty ty elementy, které se s křesťanstvím hrubě rozcházejí. Katechizujícímu lze doporučit, aby si po rozhovoru udělal o důležitých věcech poznámky. Platí to zejména v případě, že vede rozhovory s více lidmi. Jinak si bude obsahy rozhovorů zaměňovat, případně mu vypadnou z paměti některé důležité body. Že musí zabránit zneužití těchto poznámek někým dalším, je samozřejmé.
Pokud adept přichází se svými mimořádnými duchovními (nebo pseudoduchovními?) zážitky, je třeba velké střízlivosti. Nesmějí se zesměšnit, ani shodit, ale také se nemají příliš rychle potvrzovat. A konečně vždy je třeba odvracet pozornost od nich na Krista, který sám se má stát středem víry a na Písmo, které se má stát celoživotním prvním pramenem, ze kterého víra čerpá.
Častým problémem lidí, kteří se setkali s náboženskou vírou a chtějí si ji osvojit, je otázka, proč mají dát přednost křesťanství před jinými náboženstvími. A u těch, kteří se již pro křesťanství rozhodli, pak v celku pochopitelná otázka, proč mají být právě katolíky a proč ne třeba evangelíky nebo metodisty. Odpověď na prvou otázku se tvoří poměrně snadno. Lze vyložit, že křesťanství stojí na slovech, která Bůh dával skrze proroky Izraeli a na víře v Krista, ve kterém Bůh sám přišel a promluvil v jeho slovech i činech – čili víra nestojí na poznání, které si sami lidé o božstvech udělali, ale na slovu, které Bůh sám lidem řekl. Odpověď na druhou otázku je obtížnější, má-li totiž katechizující ukázat na plnost darů a života v katolické církvi, nemá-li přitom ponížit nebo shodit jiná křesťanská společenství nebo církve (adept možná v některém z nich našel začátek své víry!) a musí-li se přitom z pedagogických důvodů vyhnout teologické terminologii a pojmům, které jsou adeptovi ještě nesrozumitelné. Někdy zde může pomoci osobní svědectví („proč jsem katolíkem“, nebo „ co pro mne znamenají svátosti, učitelská služba biskupů a papeže“, apod.), jindy poukaz na historii (žiji v církvi, která se v historii neoddělila od celku). Je třeba se samozřejmě vyhnout pýše, triumfalistickým výrokům, snižování křesťanů z jiných denominací. A poctivě uznat, že uvěřit v Krista – což je základ cesty ke spáse – může člověk i v jiném společenství křesťanů, než je katolická církev. V každém případě lze doporučit k četbě a meditaci z koncilových textů jako „povinné minimum“ pro doprovázejícího 3. kapitolu dekretu o ekumenismu .
Dost častým problémem rozhovorů v této fázi také bývá, když adept klade otázky, na které nelze odpovědět, protože zatím u něho chybí znalost a pochopení řady věcí, které odpověď předpokládá. Ptá se totiž od „prostředku“ ne od „kraje“ tématu. Vůbec je třeba počítat s tím, že adept má často ve svém zorném poli na prvém místě problémy druhořadé či podružné, a o podstatných otázkách ještě sám neví (např. aniž vzal v úvahu, že je jeden Bůh ve třech osobách, velmi ho zajímá obsah sporu západního a východního křesťanství o filioque). Proto ten, kdo se adeptovi věnuje, má být značně tolerantní a trpělivý, nemá při tom přijmout roli naučného slovníku, takže by musel být vždy schopen hned všechno vysvětlit, má právo řadu otázek odložit na pozdější dobu. Jeho úkolem je přivádět adepta postupně k jádru věci, ne hned na vše odpovědět.

b) hlásání evangelia
UKŽ říká:
„I když uvedení do křesťanského života začíná přijetím do katechumenátu, přece má veliký význam a nemělo by se zanedbávat předchozí období čili „předběžný katechumenát“. Jde o hlásání evangelia, jímž je s důvěrou a vytrvalostí zvěstován živý Bůh a ten, jehož poslal k spáse všech, Ježíš Kristus, aby ti, kteří nejsou křesťané, ale jimž Duch svatý otvírá srdce, uvěřili a svobodně se obrátili k Bohu, upřímně k němu přilnuli, a on pak, protože je cesta, pravda a život, nejen vyplní všechno jejich duchovní očekávání, ale dá jim nekonečně víc.“

Ve většině případů tomu bývá tak, že adept křtu má nějakou základní víru v Boha, možná i nějaký osobní hlubší duchovní zážitek, občas tvrdí, že četl (i přečetl) Bibli – ale to ještě neznamená, že ví něco o Kristově radostné zvěsti, o jádru obsahu evangelia. Jak ho tedy s ním seznámit? V žádném případě to nelze udělat krátce a najednou, ale téměř vždy postupně a více či méně pomalu. Lze doporučit tři typické, nikoliv jediné, metody poznávání:

- společná četba Markova evangelia a části Skutků apoštolů (kap. 1-10)
Nejlépe ve skupině, případně ve dvojici (katechizující – adept) se čte postupně Markovo evangelium. Účelem četby je seznámit adepta s jeho obsahem a také se světem, v němž se Ježíšův život odehrával. Důležité je, aby od začátku bylo ukazováno, že evangelium není životopis (ten k víře nepomůže), ale svědectví věřících o Kristu, které k víře vede. Je dobré, když věřící účastníci skupiny jednoduše a střízlivě řeknou, co pro jejich život ta která pasáž evangelia znamená. Cílem této četby není jen prvé seznámení s obsahem evangelia, také ne jeho podrobný výklad, či „uvedení do víry věřících“, nýbrž určité přivedení do takového kontaktu z Písmem, ve kterém se inspiruje víra kandidáta a pomalu se tvoří i hlavní body jejího obsahu. Podobný smysl pak má i čtení prvých deseti kapitol Skutků apoštolů. Tam lze jasněji vidět, jak vypadá odpověď člověka na zvěstované slovo, co je základním obsahem víry, jak vznikala církev. Možná až zde adept pochopí, že mu Boží slovo a víra církve přinášejí odpovědi na jeho vlastní otázky. Dokud se mu toto nestane aspoň zčásti zřejmým, bude přijímat to, s čím ho budeme seznamovat, spíš jako více či méně zajímavou a přijatelnou ideologii.

- seznamování s vybranými pasážemi Písma
U adepta, který má už určité předběžné znalosti Písma, takže se v něm (nebo aspoň v Novém zákoně) orientuje, je možné zvolit i náročnější způsob, kdy se s ním probírají jednotlivé pasáže Písma, které ho mají přivést k jádru víry. Takto je psána například řada evangelikálních stručných textů, letáků či sešitků, které mají vést čtenáře k uvěření. Většinou vycházejí ze schématu: jsem ztracený hříšník, kterého Ježíš svým křížem zachraňuje, což je vyjádřeno a doloženo biblickými texty. Výhodou těchto jednoduchých schémat je, že nezacházejí do detailů, podrobností a odvozených témat a snaží se podat jádro věci, totiž vykoupení. Nevýhodou je, že zpravidla sugerují čtenáři pocit či vědomí, že je ztraceným hříšníkem a proto potřebuje záchranu. To je sice objektivně pravda, ale ne každý si je toho vědom, není to pro každého v danou chvíli základní otázka jeho života. A jak známo, člověk přijímá především odpovědi na otázky, které si sám klade, které ho pálí a tísní, ne na ty, které si (místo něho) klade někdo jiný nebo které jsou mu v danou chvíli zcela cizí.
Je možné nabídnout poněkud delší cestu, která je seznamováním se základními pojmy křesťanské víry na základě biblických textů. Vyžaduje od připravujícího dobrou znalost Písma, je časově náročná, ale znamená pro některé adepty přiměřené uvádění jak do orientace v Písmu, tak do víry.

- reakce na životní příběh adepta ve smyslu evangelia
U adepta, který v rozhovorech reflektuje s určitou hloubkou peripetie svého (pohnutého) života a je otevřen zamýšlení se nad nim a hledání cest k porozumění a změně, je možné vycházet v prvém seznamování se s vírou právě od těchto událostí, skutečností a otázek života. Je to ale velmi náročné, předpokládá to u připravujícího výbornou znalost Písma, pohotovost a schopnost improvizace. Žádné schéma nelze připravit. Výhodou je, že se lze dotýkat skutečně existenciálních otázek adepta. Nevýhodou kromě zmíněné obtížnosti je, že se může snadno uvíznout v oblasti otázek, zážitků a životních událostí adepta a v důsledku toho se nepokryje celé pole základů víry.

c) uvádění do duchovního života
Protože na závěr prekatechumenátu má být u kandidáta alespoň začínající duchovní život, je mu k tomu třeba také nějak pomoci. Nejde samozřejmě o to, vnutit mu ty nebo ony prvky duchovního života, jde spíš o to, přivést ho ke kontaktu s Bohem a k hlubším kontaktu se sebou samotným. Jinými slovy: pomáhat mu v tom, aby udělal první (nebo další) zkušenosti jak s modlitbou, tak se zamýšlením se nad sebou před Bohem. Nejlepší bývá, když lze vycházet z jeho osobních, byť sebeskromnějších zkušeností a ty dál rozšiřovat a prohlubovat. V každém případě je dobré adepta povzbuzovat, aby se pokoušel Boha oslovit, promluvit k němu – byť těmi nejjednoduššími slovy či větami – a vytrval, i když má dojem ,že mluví do prázdna, „ k nikomu“. Lze ale jen vnímat, doporučovat, radit, nemá smyslu u těchto velmi vnitřních věcí naléhat, nutit, nařizovat.
6.4. Katechumenát

Velice důležitý je obřad „ přijetí do katechumenátu“, protože tehdy se žadatelé poprvé veřejně shromáždí, oznámí svou vůli církvi a církev je ze svého apoštolského pověření bere jako ty, kteří mají v úmyslu stát se jejími údy. Bůh jim dává svou milost, neboť tímto obřadem se jejich touha stává zřejmou a církev jím naznačuje jejich přijetí a počátek jejich zasvěcení.
K tomuto kroku se od čekatelů vyžaduje začátek duchovního života a znalost základů křesťanského učení, jinými slovy: jejich počínající víra, kterou pojali už během „ předběžného katechumenátu“ , počínající obrácení a vůle změnit život a vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu, a proto též počátek kajícího smýšlení, počínající praxe vzývat Boha a modlit se a první zkušenosti se společenstvím a duchem křesťanů.

Katechumenát není ještě bezprostředním přípravou na přijetí iniciačních svátostí, ta začíná až vyvolením. Znovu opakujeme, že katechumenát by měl trvat nejméně půl roku, spíš rok a někdy i déle. V popisu jeho průběhu se budeme opět držet liturgické knihy UKŽ.

a) katecheze
Vhodná katecheze, kterou jim dávají kněží, jáhnové, katechisté nebo jiní laici, postupná a úplná, přizpůsobená liturgickému roku a podporovaná bohoslužbami slova, je přivádí nejen k přiměřené znalosti dogmat a přikázání, ale i k vnitřnímu a hlubokému poznání tajemství spásy, jehož se touží stát účastnými.
Volba obsahu a rozsahu katechezí závisí do jisté míry na úrovni předběžných poznatků, na úrovni vzdělání, věku a podmínkách života katechumenů. Domníváme se, že proto a také pro různé schopnosti, dispozice a zkušenosti katechizujících není možné předložit souhrn vypracovaných katechezí tak, aby byly s užitkem použitelné. Je ale možné shrnout zásady pro volbu i průběh katechezí a lze podat jakýsi minimální souhrn toho, co je určitě nutné probrat.
Katechezi lze podávat z různých pozic, a proto je třeba si vlastní výchozí pozici opravdu promyslet:
- pozice autoritativní: „je to tak a tak“. Výhodou této pozice je, že nauka je pro katechumena podána jednoznačně a on se mnohdy rád o autoritu katechizujícího (případně o autoritu církve, pokud to tak vnímá) opře. Nevýhodou může být malá motivace k dialogu, tím také malá jistota jak katechumena tak katechizujícícho, zda katechumen látce porozuměl.
- pozice svědčící: „my křesťané věříme a i já osobně věřím, že věci jsou takto“. Tato pozice je nenásilná a otevřenější k dialogu. Je ovšem nutné, aby katechizující dával jasně najevo, že nepředává jen svá zcela soukromá mínění. „My věříme“ se zde týká celku církve a dvou tisíc let její historie, nejen současného postoje katechizujícího. Mnozí ji považují za optimální.
- pozice „neosobní“. Katechizující jen a jen někoho a něco cituje a není při tom zřejmé, zda sám citované přijímá nebo zda o citovaném přemýšlel, pochyboval, ujistil se o pravdivosti.Výhodou zde může být, že osobnost katechizujícího s jeho osobními důrazy a pochybami je v pozadí. Nevýhodou je odosobnění, které je dnes většině (ale ne všem!) lidem nemilé.
- pozice „nezávazné nabídky a výběru“. Z přehnané obavy katechizujícího, aby nekonal nějakou více či méně násilnou indoktrinaci nebo z jeho nadmíru slabého sebevědomí může vyplynout postoj, ve kterém vše podává jen a jen jako nezávaznou nabídku, a tak není zřejmé, zda sám za tím, co říká stojí a zda katechumen má nebo nemá předkládané věci včlenit do svého myšlení a do svého života. V tomto případě je sice svoboda katechumena bezvýhradně respektována a není nijak ovlivňována, ovšem sotva mu to pomůže najít orientaci v prostředí víry, ve kterém se sám ještě nevyzná. Tento postoj někdy zaujímají lidé, kteří sami trpěli příliš autoritativním předáváním křesťanské víry.


b) menší exorcismy a žehnání katechumenů

Obsahem katechumenátu (před vyvolením) nejsou jen katecheze, ale také duchovní úkony nemalého významu. Doporučuje se buď zvláštní bohoslužba slova pro katechumeny o nedělích, nebo účast na nedělní bohoslužbě, které by se měli katechumeni správně zúčastnit jen po dobu trvání bohoslužby slova a po ní by měli být propuštěni . Před propuštěním mohou ještě být menší exorcismy a žehnání (oboje může konat nejen kněz nebo jáhen, ale i katechista).
Při vší zdrženlivost a střízlivosti vůči tematizování zla, ducha zla a obtíží, které působí, je třeba důrazně říci, že toto téma není nadbytečné. Je třeba si pozorně přečíst texty menších exorcismů , které představují poměrně širokou tématickou škálu obsahů modliteb. Všechny jsou prosebné a jen některé výslovně mluví o osvobození od ducha zla. Všechny jsou modlitbami prosebnými, ne přikazujícími.
Právě tzv. menší exorcismy upozorňují na to, že příprava na křest není zdaleka jen otázkou nauky, poznání života církve a osobního rozhodnutí kandidáta, ale že je duchovní skutečností, která křtěnce staví do nové situace vůči zlu. Má mu přinést osvobození z jeho pout, disponovat k životu z Ducha a eliminovat svazující moc zla. Tento přechod, uskutečněný ve křtu, může být více či méně dramatický a má být rozhodně připravován, jak naznačuje stará praxe církve, respektovaná i dnešní platnou liturgií.
Zkušenost také ukazuje, že řada dospělých dnes nepřichází ke křtu jen s malými vědomostmi o křesťanství a s velkými a bohatými zkušenostmi z oblasti esoteriky a sekt, sexu a párového života bez svatby, s psychotropními látkami a psychiku silně ovlivňující hudbou, ale také s nejrůznějšími pouty zla. Ta sahají od hlubokých následků hříchů až po různé sliby a zasvěcení se satanovi. Takovéto zkušenosti a vazby rozhodně nelze bagatelizovat. Lze mít za prokázané, že při povrchní přípravě může něco z těchto pout a následků kontaktu se zlem a se Zlým přetrvávat i po křtu a konat více či méně pustošivé dílo. Proto je velmi důležité, aby zde uváděné obřady katechumenátu byly doplňovány osobními rozhovory, ve kterých se může katechumen svobodně vyjádřit o svých – i temných – životních zkušenostech, kde si je s pomocí doprovázejícího uvědomí, přizná, zhodnotí, zařadí do celku svého života a tak nastoupí cestu osvobozování, která křtem vyvrcholí. Jedná se zde sice o důvěrné rozhovory, nikoliv o nějakou „jakoby zpověď“. Svátost smíření s vyznáním hříchů je možná a má své místo až po křtu.

Do tohoto období katechumenátu může být také zařazeno první mazání olejem, tedy olejem katechumenů. Dalšími prvky katechumenátu jsou žehnání, která by měla doprovázet mnohá setkání s katechumenem a v žádném případě nemají být jen formálním úkonem. Jsou důležitou pomocí katechumenovi na jeho cestě.

6.5. Závěr katechumenátu

a) zařazení mezi čekatele křtu (vyvolení)
Závěrečnou částí katechumenátu, kterou celý katechumenát vrcholí, je období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, začínající tzv. vyvolením, čili zařazením mezi čekatele křtu .

Období očišťování katechumenů a jejich zasvěcování do křesťanské praxe se obyčejně kryje s dobou čtyřicetidenního postu, protože čtyřicetidenní půst jak v liturgii, tak i v liturgické katechezi, tím že je připomínkou křtu či přípravou na něj a dobu pokání, obnovuje, aby prožívali velikonoční tajemství, přivlastňované jednotlivcům svátostmi uvedení do křesťanského života.
Druhým stupněm uvedení do křesťanského života začíná období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe, určené k hlubší přípravě ducha a srdce. Na tomto stupni zařazuje církev katechumeny mezi „čekatele“ křtu, tj. vybírá a připouští katechumeny, kteří se k tomu pro své disposice hodí, aby se mohli účastnit příštího udělování svátostí uvedení do křesťanského života. Říká se tomu též „vyvolení“, protože to, že je církev zařazuje mezi čekatele křtu, je zakotveno ve vyvolení Božím, neboť církev jedná jménem Božím; nebo také „ zapsání jmen“, neboť žadatelé na znamení, že chtějí zůstat věrní, napíší svá jména do knihy čekatelů křtu.

Náplní této poslední části přípravy je spíš duchovní než nauková příprava. Má katechumena uvádět do nové skutečnosti, ve které se okamžikem křtu ocitne, a má ho disponovat k hlubokému obrácení, k lítosti nad hříchy, ke skutečnému životnímu rozhodnutí pro život s Kristem. Předpokládá se, že v této etapě kandidát už Krista poznal natolik, aby chtěl s ním a podle něho žít a také se předpokládá, že je už od něho schopen očekávat osvobození. Pozornost kandidáta se proto může větší míře upřít do jeho vlastního nitra, aby se disponoval ke skutečné kajícnosti, která má křest předcházet.

b) skrutinia

Po liturgické stránce jsou skrutinia, uskutečňovaná zpravidla v liturgii postních nedělí, vlastně prostředkem k očištění a osvobození mysli i srdce katechumena, a to skrze naslouchání Božímu slovu a dále skrze exorcismy.

Účel skrutinií, jejichž jádrem jsou exorcismy, je hlavně duchovní. Záměrem skurtinií je očišťovat mysl i srdce katechumenů, posilovat je proti pokušení, pomáhat jim, aby uzrál jejich správný úmysl, a povzbuzovat je, aby niterněji lnuli ke Kristu a rozhodněji pokračovali ve snaze milovat Boha.
Od čekatelů se vyžaduje vůle vnitřně porozumět Kristu i církvi a očekává se od nich, že učiní veliký pokrok v upřímném sebepoznání, ve vážném zpytování svědomí a v pravém pokání.
Obřadem exorcismu, který provedou kněží nebo jáhnové, jsou vyvolení, poté co je církev řádně poučila o tajemství Krista, osvoboditele od hříchu, vyprošťováni z následků hříchu a z ďábelského vlivu, jsou posilováni na své duchovní cestě a otevírají svá srdce k přijetí Spasitelových darů.

Aby byla skrutinia pro čekatele křtu co nejužitečnější, mají být doplněna osobními rozhovory. V nich si může čekatel konkretizovat svou naději v osvobození a očištění, ke které vedou biblická čtení nedělí roku A, kterou vkládá do Krista a která je exorcismy naplňována.
Ačkoliv čekatel křtu je v této fázi už Kristu velmi blízko a měl by být do velké míry „doma“ i ve společenství věřících, není ještě křesťanem, údem církve, není ještě uschopněn ke slavení eucharistie. Proto by neměl setrvávat ve shromáždění po bohoslužbě slova a pokud neodejde, rozhodně nemůže konat žádné liturgické služby nebo předčítat přímluvy.

c) svěřování pokladů církve

Jde o svěření symbola (apoštolského vyznání víry) a modlitby Páně. Ačkoliv se právem předpokládá, že katechumen oba tyto staré a úctyhodné texty zná, má jejich slavnostní svěření v bohoslužbě postního všedního dne svůj smysl. Jednak je tím svěřením čekatel vyzván, aby je přijal za součást svého života, jednak je shromážděným věřícím připomenuta a zvýrazněna jejich zásadní úloha v životě křesťana.
Na svěření symbola potom může a má navazovat při bezprostřední přípravě na křest složení vyznání víry, které se koná na Bílou sobotu v rámci bezprostřední přípravy na přijetí iniciačních svátostí.

d) bezprostřední příprava na křest

Ta se koná, je-li to možné, na Bílou sobotu, o které by se čekatelé křtu neměli pokud možná věnovat ničemu jinému, než přípravě na přijetí svátostí. Jejími prvky jsou: složení vyznání víry (jen tehdy, když se konal obřad předání symbola), obřad „efeta“, volba křestního jména a mazání olejem katechumenů (pokud už se nekonalo dříve).
Z uvedených prvků je asi nejlépe katecheticky vhodný obřad „efeta“, pokud je vřazen do dobře provedené bohoslužby slova.
Je třeba s velkým předstihem promyslet, které obřady, těsně předcházející křtu, budou provedeny na Bílou sobotu (rozumí se během dne, nikoliv při vigilii!), které dříve, případně které se vynechají (např. volba křestního jména), aby totiž obřady měly své vlastní místo v celé přípravě a aby srozumitelně odpovídaly na situaci i duchovní potřeby katechumena.


7. Udělení svátostí

Na vlastní udělení svátosti se musí samozřejmě připravit především sám udělovatel. Ale je vhodné, když se katechumen (katechumeni) nejen seznámí s průběhem liturgie („aby věděli, co je čeká“), ale když se s nimi i některé přesuny a pohyby v prostoru kostela nacvičí. Nejde o to, aby se podřídili jakési dokonalé choreografii, ale jde o to, aby nebyli při bohoslužbě zbytečně vyrušování a poutáni svou nejistotou. Je třeba počítat s tím, že na rozdíl od kněze a ministrantů jde o lidi, kteří zpravidla nejsou zvyklí se pohybovat na veřejných prostranstvích, na jevištích apod., a proto pro ně vystoupení před shromážděnou obcí, kde budou také sami odpovídat na otázky, může být stresující.
Pokud žije novokřtěnec v církevně neplatném, ale zplatnění schopném manželství, mělo by ke zplatnění dojít co nejdříve. Mnohdy třeba zcela krátkým svatebním obřadem (konvalidací) bezprostředně po křestní bohoslužbě.

8. Období mystagogie

Toto období, následující bezprostředně po křtu, je velmi důležité a mnohdy velmi zanedbávané. Lze je považovat vlastně za nedílnou součást přípravy, i když už svátosti byly uděleny a čekateli přijaty. Novokřtěnec se v něm mnohdy teprve „probírá“ ze zážitku přijetí iniciačních svátostí, dále vniká do praxe života církve – teď už jaksi „zevnitř“ a musí se mnohému ještě učit, například žít ze svátostí. Kromě toho se změnil jeho statut – už není čekatelem, nadějí, poněkud exotickou postavou v církevní obci, ale je vlastně „řadovým křesťanem“. To má své klady a zápory. Zatímco se o něho v období přípravy stále někdo staral, může si nyní připadat nadbytečný, zanedbaný i opuštěný. Jistěže nemá být po celý život opečováván jako katechumen, ale musí se s pomocí druhých naučit „chodit po svých“ a brzy má také poznat, že i on má svá obdarování a proto v církevní obci i mimo ni své úkoly a své služby. Je velmi důležité, aby co nejdřív pocítil, že je potřebný a že může být užitečný a aby jeho využití, úkoly, které dostane, byly přiměřené jeho možnostem.
Velkým problémem pro nově pokřtěné bývá svátost smíření. Nemají s ní zkušenosti a proto, krátce řečeno, nevědí jak se zpovídat, z čeho se zpovídat, proč se zpovídat a jak často se zpovídat. Zde potřebují moudré doprovázení kmotrem nebo někým dalším, kdo je jim blízko, k němuž mají důvěru a kdo jim bude rádcem na cestě křesťanského života. Rozhodně není možné uvést někoho do zpovědní praxe předem, tedy ještě v období katechumenátu. Tam lze říci jen nejnutnější informace. Důležité také je, aby kněz, u kterého se bude novokřtěnec poprvé zpovídat, byl na tuto situaci jím nebo někým jiným upozorněn, aby nemusel zpovídat ve spěchu a ve stresu a aby byl schopen dobrého a taktního pedagogického přístupu, a to nejen při první zpovědi. Uvedení do dobré zpovědní praxe je u řady dospělých novokřtěnců procesem, který trvá měsíce, nebo spíš několik let.



Dodatek: obsahy katecheze

Obsah katecheze nelze redukovat na obsah jedné knihy. Základní osnovu ale můžeme odvodit jak z liturgie celého Uvedení do křesťanského života (tedy i katechumenátu, nejen vlastního udělení svátostí), tak z Katechismu katolické církve. Uveďme jí zde v bodech, ke kterým bude také připojen výběr literatury, která má především inspirovat katechizujícího. Na konci pak bude uvedena i literatura pro katechizovaného, kterou lze považovat za literaturu doplňkovou, která nenahrazuje a nemůže nahradit katecheze. Ve výběru literatury není uváděn Katechismus katolické církve, protože ten je základní pomůckou pro všechny témata.

- krédo

Apoštolské vyznání víry je nejen vyznáním víry křtěnce při křtu, ale tvoří jakousi páteř či kmen křesťanské víry. Představuje nezbytné minimum věrouky, které má být osvětleno a pochopeno. Jako pomůcka poslouží celá řada dnes dostupných titulům složitějších i jednodušších. Zdůrazněme opět, že nelze jen „přednést pravdy víry“, ale že je nutné v rozhovoru přispět k jejich pochopení a osvojení. A je rozhodně nutné, aby v této oblasti se vyjasnily všechny nejasnosti, které katechumenovi brání říci poctivé „amen“.

Vhodná literatura:
Tadeusz Dajczer, Rozjímání o víře. Paulínky: Praha 1999.
Bruno Forte, Malý úvod do víry. KN: Kostelní Vydří 1997.
Christoph Schőnborn, Základy naší víry. KN: Kostelní Vydří 1996.
Aleš Opatrný, Credo. Pastorační středisko Praha 1999.
Aleš Opatrný, Cesty k víře. Pastorační středisko Praha 2000.
Otto Hermann Pesch, Základní otázky katolické víry. Vyšehrad: Praha 1997.
Tomáš Špidlík, Znáš Krista? Refugium - Velehrad 1998.
Tomáš Špidlík, Znáš Boha Otce? Refugium - Velehrad 1998.
Tomáš Špidlík, Znáš Ducha svatého? Refugium - Velehrad 1998.
Tomáš Špidlík, My v Trojici. Refugium - Velehrad 1998.

- modlitba a duchovní život

K základnímu výkladu „teorie modlitby“ patří informace o modlitbě společné a individuální, o smyslu liturgie jakožto modlitby, poučení o modlitbě vlastními slovy a o modlitbách předem formulovaných (napsaných), základní výklad Modlitby Páně a informace o žalmech. Kromě toho bude mnohým třeba trpělivě vysvětlit rozdíl mezi modlitbou k Bohu a mezi prosbami o přímluvu, adresovanými světcům a Panně Marii.
Modlitba ovšem není jen předmětem, o kterém se mluví, do ní má být člověk také uveden. Katechumen by měl být v zásadě uváděn jak do osobní modlitby vlastními slovy, tak do modlitby přejatými slovy a do účasti na liturgii. Klíčovou roli zde mohou sehrát žalmy. Na nich (po výběru žalmů vhodných pro stupeň víry a životní situaci katechumena) je možné se postupně učit, jak se k Bohu obracet, jak s ním mluvit.
Je důležité, aby si po seznámení s různými druhy modlitby katechumen našel svůj osobní způsob modlitby a by se dozvěděl, že ten se s růstem a zráním jeho víry bude v dalších létech více nebo méně měnit.

Vhodná literatura:
Anselm Grűn, Modlitba jako setkání. KN: Kostelní Vydří 1999.
Amadeo Cencini, Bůh je můj přítel. Paulínky: Praha 1997.
Martina Vintrová, Bible nás učí modlitbě. Pastorační středisko Praha 1998.
Peter G. van Breeemen, Jako rozlámaný chléb. KN: Kostelní Vydří 1999.
John Powel, Štěstí začíná uvnitř. Portál: Praha 1995.


- svátosti

Nauka o svátostech se bude samozřejmě soustřeďovat na iniciační svátosti, s nimiž přijde katechumen nejdřív do kontaktu. Katecheze o svátostech se musí udržovat jen v oblasti základních znalostí, protože svátosti patří do plnosti života z víry a do plnosti života církve a z obojího okouší katechumen jen malou část. Poznání kréda musí být rozhodně podrobnější.

Vhodná literatura:

Paolo Giglioni, Svátosti Krista a církve. KN: Kostelní Vydří

- morálka

Dospělému člověku nelze bez dalšího předložit Desatero, doplněné dalšími morálními směrnicemi. Přijetí křesťanské morálky katolické církve znamená totiž pro mnohé dnešní dospělé lidi v zásadě přijetí jiné kultury života. Jde zejména o vztah a úctu k životu, o sexualitu a o vztah k nepřátelům. Základní problém ale může spočívat v tom, že katechumen má přejít od morálky převzaté z rodiny a okolí, kde hlavním kriteriem může být „nelišit se příliš od okolí“ a hlavní sankcí osobní škoda k morálce, kde je člověk odpovědný Bohu a kde mu přikázání interpretuje a předkládá církev. Jeho autonomie i jeho názorová závislost na okolí se tak podstatně mění. Přijetí křesťanské morálky tedy může často představovat proces poměrně dlouhý. Jeho uskutečnění napomůže spíš trpělivost a ochota znovu a znovu o věcech mluvit a znovu je objasňovat, než relativizování nebo zpochybňování morálky církve. Jinak řečeno: je dobré, aby doprovázející projevoval spolehlivou jednoznačnost, ale ne tvrdost a aby dopřával katechumenovi čas k promýšlení a přijetí jemu dosud neznámých věcí celý tento proces prožíval v naději, že co není pochopeno a přijato dnes, stane se přijatelným za čas, až víra zesílí a poznání se zvětší.



Vhodná literatura:
Bruno Forte, Malý úvod do křesťanského života. KN : Kostelní Vydří
Christoph Schönborn, Rozhodni se pro život. KN : Kostelní Vydří 2000
Daniel Ange, Tvé tělo je stvořeno pro lásku. KN : Kostelní Vydří


---------------------------


Všeobecné informace o víře a křesťanství:
Kol: Encyklopedie náboženství. KN : Kostelní Vydří
Kol.: Rok se svatými. KN : Kostelní Vydří
Kol: 2000 let křesťanství. KN : Kostelní Vydří
Piero Petrosillo, Křesťanství od A do Z. KN : Kostelní Vydří