Průvodce adventem (P. Petr Karas)

Ve wordu je text ke stažení zde


ŠANCE PRO MŮJ ŽIVOT

PRŮVODCE ADVENTEM 2002 BRNO 2002

Z adventního lekcionáře,
z knihy Chasidská vyprávění od Martina Bubera a z Apofthegmat
vybral a doprovodnými poznámkami opatřil:
P. Petr Karas

Jazyková korektura:
RNDr. Josef Gerbrich

Pro vnitřní potřebu vydává
Pastorační středisko při Biskupství brněnském
Petrov 5, 601 43 Brno
tel. 543 235 030

(Na webu pastorace.cz zveřejněno se svolením)


Úvodní poznámky

Advent je doba očekávání a přípravy na Kristův příchod. Nejde pouze o přípravu na oslavu Ježíšova narození. Advent nám také připomíná důležitost přípravy na Kristův druhý příchod ve slávě (takto je zaměřena především první část tohoto období), ale také na naše setkání s ním na konci našeho pozemského života. V neposlední řadě chceme Pánu umožnit jeho co nejčastější a nejhlubší příchod do našeho srdce.

Advent je doba milosti, kterou je důležité nepromarnit. K adventní duchovní přípravě jsou nabídnuty především mešní biblické texty daného dne (o nedělích všechna tři čtení, ostatní dny evangelium) s krátkou myšlenkou k rozjímání. Tato myšlenka nemá být výkladem (exegezí) daného textu; jde jen o jeden z možných způsobů, jak ho uchopit v modlitbě. Samozřejmě je možno nechat se oslovit Božím slovem i úplně jiným způsobem. K důkladnějšímu osobnímu rozjímání může posloužit přiložený návod k modlitbě nad Písmem. K rozjímání každého dne je připojen citát z Apofthegmat (zkracováno „Ap.“; vyd. Benediktinské arciopatství, Praha 2000), tedy výroků či příběhů mnichů prvních staletí, kteří byli mistry v prožívání Adventu svého života a v bdělém očekávání Kristova příchodu. Dalším pramenem citátů jsou Chasidská vyprávění (zkr. „Ch. v.“; vyd. Kalich, Praha 2002) Martina Bubera, která nám představují niternou zbožnost našich starších bratří ve víře – Židů. Dějiny vyvoleného národa jsou přece samy o sobě Adventem spojeným s očekáváním příchodu Mesiáše. Tyto úryvky také nemají být výkladem k danému biblickému úryvku, ale zpravidla s ním více či méně volně souvisejí.

Jak se modlit nad Božím slovem?

MOTTO: „Podle mého mínění vnitřní modlitba není nic jiného než prodlévání
u přítele, s nímž se setkáváme často a rádi sami. Jsme s ním, protože víme, že nás má rád.“ (sv. Terezie z Avily)

1) Na následujících řádcích je naznačeno několik praktických (a vyzkoušených) možností, jak postupovat při soukromé četbě Bible či při rozjímání nad ní. To neznamená, že se jedná o jediné možné způsoby. Klidně si hledej svou vlastní cestu nebo si ty naznačené můžeš zkombinovat apod. – každého z nás vede Duch Svatý jinak.

2) Pro všechny tyto způsoby by mělo platit jedno společné – nikdy nezačínat četbu z Písma bez krátké modlitby (nejlépe k Duchu Svatému), ať už vlastními slovy, nebo naučené.

3) Při všech naznačených metodách ti mohou pomoci krátké úvody k evangeliím (popř. dalším čtením), která se čtou při mši sv. Samozřejmě dané úvody nemusíš používat a můžeš číst Bibli svou vlastní metodou. Nabízený způsob má tu výhodu, že nás zároveň připravuje na slavení Eucharistie a nabízí myšlenky
k rozjímání.

4) Boží slovo je pochopitelné pro každého. Nemusíš (a nebudeš) rozumět všemu. To není podstatné. Důležité je, že porozumíš tomu, co je pro tebe právě významné, a především tomu, že Bůh na tebe může skrze své slovo působit.
K tomu je ale zapotřebí pravidelnost (třeba i krátká chvilka) a vytrvalost. Pokud vytrváš, zjistíš, že tě Bůh skrze své slovo vnitřně posiluje, proměňuje a obohacuje víc, než jsi byl ochoten uvěřit.


I. Rozjímavá četba
Tento způsob modlitby nevyžaduje velké množství času – přesto by spodní hranice neměla být nižší než 5 min. Horní hranice samozřejmě není omezena.

1) Krátká modlitba k Duchu Svatému (vlastními slovy, naučená, z Kancionálu…).
2) Pozorná četba úryvku mešního nebo jiného (většinou ne delší než 1 kapitola).
3) Vrátit se k místům, která tě zaujala nebo oslovila a tato místa si zopakovat i několikrát, přemýšlet a modlit se nad nimi. Pokud máš vlastní Bibli, je osvědčené si daná místa také podtrhovat.
4) Některou z vět Písma se můžeš naučit nebo opsat, aby tě provázela v následujícím dni nebo i ve dnech dalších…
5) Zakončit krátkou modlitbou.
II. Rozjímání podle sv. Ignáce
Pro toto rozjímání je třeba více času; minimum je asi 10 – 15 minut.
1) Ve svém bytě si vyhledej místo, kde by ses mohl nerušeně modlit. Ideální samozřejmě je, pokud můžeš zajít k modlitbě do kostela.
2) Zvol si dobu – nejlépe vždy stejnou –, která je vhodná pro tichou modlitbu. (Zpravidla není dobré nechávat ji až těsně před spaním.)
3) Snaž se zcela uvolnit jak tělesně, tak duševně. Odlož starosti všedního dne, odevzdej je Pánu, popros ho, aby se on sám o ně postaral a tys byl od nich oproštěn.
4) Snaž se zcela soustředit na to, že jsi nyní v přítomnosti Otce, v přítomnosti Ježíšově, v přítomnosti Ducha Svatého. Přitom ti může pomoci, když na chvíli zavřeš oči a představíš si např. oheň, který viděl Mojžíš v hořícím keři, nebo se pokus představit si Ježíše (např. při uzdravování nemocných, na své pouti, při svých zázracích… anebo při konkrétní scéně, kterou popisuje evangelium, jež budeš rozjímat). Pro ty, kdo mají horší představivost, je velmi dobré místo představ jen pozorovat kříž, obraz nebo jiný předmět, který připomíná Boží přítomnost. Představivost může člověku v rozjímání pomoci, ale je třeba ji do určité míry také krotit, aby tě nakonec neodváděla od toho, kdo je při rozjímání nejdůležitější – od samotného Krista. Také se nenech odradit dny vyprahlosti, kdy bývá velice obtížné si něco představovat. To není kritérium dobré modlitby.
5) Pros Ducha Svatého, aby tě vedl při následující četbě nebo rozjímání.
6) Čti slova z Písma svatého, která sis vybral nebo jsou určena pro dnešní den. Čti je třeba i několikrát, aby do tebe pronikla a zapustila ve tvém srdci kořeny. Chápej slova tak, jako by je k tobě nyní zcela osobně mluvil Kristus (nebo Bůh Otec). Jestliže je daný text vzat z evangelia, představ si událost, která je tam líčena, vstup do ní a zažij sám na sobě, co tam Ježíš říká a koná. Uvědomuj si při tom, že Pán je osobně přítomen ve tvém srdci. Nehledej ale za každou cenu silné vnitřní prožitky – to může být zavádějící.
7) Můžeš připojit poděkování Pánu za obdarování Božím slovem, popř. několik proseb za sebe, své blízké, farnost, potřebné atd. K tomu připoj modlitbu Otče náš nebo Sláva Otci nebo jednoduše znamení kříže.
8) V průběhu dne si připomínej slova z Písma, o nichž jsi posledně rozjímal, a čerpej z nich sílu a radost. Bůh tě chce skrze své slovo obdarovávat novým a plnějším životem. Neboj se otevřít své srdce zázraku Boží lásky.
III. Spontánní modlitba nad Písmem
1) I nyní začni modlitbou k Duchu Svatému.
2) Přečti si pozorně daný úryvek – nejlépe několikrát.
3) Zamysli se nad slovem z Písma např. z těchto hledisek:
• co toto slovo říká o Bohu nebo o Kristu (jaký je, jaký má postoj lásky, poko-
ry, odpuštění…);
• jaká jsou zde obsažena zaslíbení, povzbuzení či ujištění (pokud se něco slibu-
je izraelskému národu nebo konkrétnímu jednotlivci, můžeš na dané místo
klidně dosadit své křestní jméno);
• jaké jsou zde vysloveny (nebo naznačeny) požadavky, přikázání a to i ty, na
jejichž splnění zatím nemáš sílu (např. požadavek lásky k nepřátelům…);
• z jakých hříchů tě toto Boží slovo usvědčuje;
• k čemu tě toto Boží slovo vede nebo vyzývá (např. odpuštění, modlitba,
pevná víra, jistota, že Bůh je stále s tebou…).
Pozor – v jednom úryvku zřejmě nenajdeš všechna tato hlediska; možná naopak najdeš ještě jiná, než která jsou zde naznačena.
4) Na základě těchto pohledů Boha chval, děkuj mu, pros za odpuštění (pro sebe, pro své blízké, pro farnost…), pros o dary Ducha Svatého i o ostatní dary, zvláště o dar schopnosti dané Boží slovo uskutečňovat. Můžeš se pokaždé zaměřit na jiný způsob modlitby, anebo se můžeš snažit v jednom rozjímání prostřídat všechny jmenované.
5) Zakonči krátkou modlitbou o to, aby se dané Boží slovo ve tvém životě naplnilo. Snaž se k němu vracet ve své modlitbě i ve svých myšlenkách i během dne. Tak se pro tebe začne slovo z Písma stávat světlem na tvé životní stezce.
P. Petr Karas
Adventní rozjímání
PRVNÍ ADVENTNÍ TÝDEN
1. NEDĚLE ADVENTNÍ:
1. čtení: Iz 63,16–64,7
„Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že se zatvrdilo naše srdce?“ naříká prorok Izaiáš… S pomocí této věty mohu vstoupit tím správným způsobem do doby adventní. Jsem člověk, který zbloudil z Božích cest… a nyní chci co nejlépe spolupracovat s jeho milostí, abych se na ně navrátil.
2. čtení: 1 Kor 1,3–9
Vytrvalé čekání na Kristův příchod, o kterém píše apoštol Pavel, nemá nic společného s pasivitou. Bůh mě přece povolal k tomu, abych jednou prožíval plné společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto společenství mohu v zárodku prožívat již nyní. Vážím si toho? Snažím se ho budovat a prohlubovat?
Evangelium: Mk 13,33–37
Pán vyzývá k bdělosti. Jeho výzva jistě neplatí jen pro učedníky, ale i pro mě… Pane, pomoz mi, abych nepropadl únavě, ochablosti či rezignaci… Chci připravovat své srdce, abych tě v den tvého příchodu mohl přijmout s radostí a beze strachu!
Jeden bratr ochabl ve své snaze žít podle evangelia. Nedokázal se z tohoto stavu vzchopit. Šel tedy na radu k jednomu starci. Ten mu uvedl takovýto příklad: „Jeden člověk měl pole, ale zanedbával ho a ono leželo ladem. Zarostlo rákosím a trním. Později se však rozhodl znovu je obdělat, a řekl svému synovi: ‚Běž vyčistit to pole.‘ I šel je syn vyčistit, ale když viděl to množství rákosu a trní, ztratil odhodlání a chuť do práce a řekl si: ‚Tento úkol nikdy nedokážu vyplnit!‘ Lehl si tam a usnul. Tak to dělal po mnoho dní. Nakonec přišel jeho otec podívat se, co už udělal, a zjistil, že ještě ani nezačal. Proto se ho zeptal: ‚Co to, že jsi zatím ještě nic neudělal?‘
A mladík otci odpověděl: ‚Vždycky, hned když jsem přišel pracovat, otče, a podíval se na to množství rákosu a trní, zarmoutil jsem se, natáhl se na zem a usnul.‘ Tu mu jeho otec řekl: ‚Synu, obdělej každý den místo na šířku svého lůžka, a tak bude tvé dílo postupovat a ty při tom neochabneš.‘ On poslechl a udělal to tak. Za krátký čas bylo políčko vyčištěné. Tak tedy i ty, bratře, pracuj krok za krokem a neochabneš. Bůh tě pak uvede svou milostí znovu do pořádku, jak jsi býval.“ Bratr tak nalezl pokoj a dělal s Kristovou pomocí pokroky. (Ap., VII/49)
PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 2,1–5; Mt 8,5–11
„Přijdu a uzdravím ho,“ slibuje Pán setníkovi. Věřím, že tato slova mohu vztáhnout i na sebe. Snad i mě Pán vzkazuje – chci přijít a uzdravit tě. Stojím o to ale opravdově a hluboce? Mám dostatek pokory uznat, že jsem nemocný a že nutně potřebuji Ježíšovo uzdravení? V kterých oblastech mého života především?
Za jakýmsi rabim přišel muž, jehož duše se zapletla do změti příšerných záchvatů. Rabi právě zapaloval svíce a odříkával přitom žalmy, jak bylo jeho zvykem. Muž se zastavil a poslouchal. Rabi se modlil dál, aniž by se ohlížel. Když se však dostal ke slovům: „A vytrhl nás z rukou našich utlačovatelů,“ obrátil se k hostu, poklepal mu na ramena a zeptal se: „Věříš, že Bůh nás může vytrhnout ze vší tísně?“ „Věřím,“ řekl ten muž. Od toho okamžiku byl vyléčen. (Ch. v.)
ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 11,1–10; Lk 10,21–24
Pán Ježíš po mně zřejmě nechce, abych úmyslně zůstával nevzdělaný či jinak omezený. Spíše jde o to, abych i při sebelepším vzdělání a schopnostech nezapomněl na postoj maličkého, tedy postoj pokory: Má chytrost ani mé schopnosti mě k Bohu nepřivedou. To dokáže udělat jen on sám svou mocí.
Abba Izaiáš řekl: „Ten, kdo miluje lidské uznání, nemůže zůstat bez závisti. Kdo závidí, ten však zase nemůže získat pokoru. Takový člověk vydal vlastní duši svým nepřátelům a ti ji vlečou od jednoho zla k druhému a ničí ji.“ (Ap., VIII/7)
STŘEDA PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 25,6–10a; Mt 15,29–37
V Ježíši se naplňuje Izaiášova předpověď z prvního čtení. Ježíš uzdravuje nemocné: dává najevo, že jeho moc je větší než moc utrpení a dokonce i smrti; Ježíš sytí zástupy: předznamenává tím nesmírnou hojnost hostiny v Božím království; a také – Ježíši je líto lidí: vnímá jejich (i moje) potřeby a přistupuje k nim se soucitem.
Jeden stařec řekl, že kdosi z bratří měl jen evangelium. To prodal a peníze dal na obživu chudým. Přitom pronesl výrok hodný zapamatování. Řekl totiž: „Prodal jsem i samotnou knihu, která mi řekla: Prodej svůj majetek a rozdej chudým.“
(Ap., VI/5)
ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 26,1–6; Mt 7,21.24–27
Stále znovu jsem zván k tomu, abych Boží slovo slyšel (četl, rozjímal…) a na něm stavěl svůj život. Využívám těchto možností, anebo se stále omlouvám tím, že tomu nerozumím anebo že na to nemám čas…?
Jeden bratr požádal abba Izaiáše o duchovní radu. Stařec mu řekl: „Chceš-li následovat našeho Pána Ježíše, zachovávej jeho slovo.“ (Ap., I/8)
PÁTEK PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 29,17–24; Mt 9,27–31
Pán nemá strach setkat se s hříchem či utrpením. S láskou se dotýká nemocných
a uzdravuje je. A nakonec na sebe jednou na kříži přijme utrpení, bolest a smrt všech lidí… Skrze jeho zázraky se dostalo uzdravení několika nemocným. Skrze kříž nabízí Ježíš uzdravení každému.
Jeden učený a skoupý muž přemlouval rabiho Abrahama: „Říká se, že prý dáváte lidem tajemné léky a vaše prostředky prý jsou účinné. Dejte mi také nějaký, abych získal strach před Bohem!“ „Na strach před Bohem žádný prostředek nemám,“ řekl rabi Abraham, „ale chcete-li, mohu vám dát takový, abyste získal lásku k Bohu.“ „To je ještě lepší,“ zvolal ten muž, „dejte to sem!“ „Ten prostředek,“ řekl rabi, „je láska k člověku.“ (Ch. v., str. 411)
SOBOTA PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 30,19–21.23–26; Mt 9,35–10,1.5–8
„Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království,‘“ přikazuje Pán učedníkům… Celá doba adventní je mi připomínkou tohoto poselství. Bůh a jeho království je nablízku. Připravuji se upřímně a vytrvale na jeho příchod?
Jednou rabi Jákob očekával s velkou jistotou, že vykoupení přijde toho roku. Když rok přešel, řekl svému žáku: „Prostí lidé se úplně obrátili nebo se mohou obrátit,
z jejich strany nestojí v cestě žádná překážka. Překážkou jsou pyšní lidé. Ti nechtějí dospět k pokoře, a tak ani k obrácení.“ (Ch. v., str. 319)
DRUHÝ ADVENTNÍ TÝDEN
2. NEDĚLE ADVENTNÍ:
1. čtení: Iz 40,1–5.9–11
Často mám možná představu, že smím pozvat Boha do svého srdce teprve tehdy, až v něm bude vše v pořádku. Ale ne: „Na poušti připravte Hospodinu cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu.“ Mohu tedy Pána pozvat do svého života hned teď,
i když možná mé nitro připomíná vyprahlou poušť…
2. čtení: 2 Petr 3,8–14
Jak velmi se lišíme od prvních křesťanů, kteří se na Kristův druhý příchod těšili
a očekávali ho s nadějí! My na tuto událost zpravidla buď nemyslíme, nebo z ní máme obavy… Jistě, máme se snažit prožívat svůj pozemský život plně a radostně, ale zároveň můžeme s touhou očekávat „nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost!“
Evangelium: Mk 1,1–8
I dnešní evangelium mi znovu připomíná ústřední námět adventní doby. I když platí, že smím Boha pozvat do svého srdce kdykoliv, přece se mám zároveň usilovně snažit odstraňovat překážky, které mi v tom brání. Nyní, v Adventu, je doba milosti, kdy mám příležitost k novému obrácení…
Rabi Bunam řekl svým žákům: „Velká vina člověka nejsou hříchy, kterých se dopouští – pokušení je obrovské a síla člověka nepatrná. Velká vina člověka je, že se
v každém okamžiku může obrátit, a neudělá to.“ (Ch. v., str. 498)
PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 35,1–10; Lk 5,17–26
Ochrnulý nemůže přijít sám. Naštěstí má přátele, kteří mu umožní setkat se s Ježíšovou milostí odpuštění i uzdravení. Nemám i já podobný úkol? Které lidi mohu
a mám duchovně před Pána přinášet ve svých modlitbách? A komu mohu ukazovat krásu víry svým slovem i svědectvím? … Jsem ochoten podstoupit tuto námahu?
Bratři prosili jednoho starce, aby si odpočinul od svých obrovských námah. On jim však řekl: „Pravím vám, synové, že když Abrahám viděl veliká Boží dobrodiní, byl nucen začít se kát, že předtím nezápasil víc.“ (Ap., VII/36)
ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 40,1–11; Mt 18,12–14
Vím, že i já jsem často takovou zatoulanou ovcí. Pán mi přichází vstříc – mimo jiné i skrze svátost smíření. Zkusil jsem si někdy představit, jakou má asi můj nebeský Otec radost, když se k němu upřímně navrátím? Tak se mi nepříjemná povinnost může změnit v radostnou událost!
Kdysi přišlo na jednoho bratra v klášteře pokušení. Poněvadž ho proto odtamtud vyhnali, šel do pouště k abba Antóniovi. Po nějaké době, co u něho ten bratr pobýval, ho stařec poslal zpátky do kláštera, odkud přišel. Když ho tam ale viděli, znovu ho vyhnali. On se vrátil k abba Antóniovi a řekl mu: „Nechtěli mě přijmout, otče.“ Stařec k nim tedy poslal vzkaz: „Loď ztroskotala na moři, ztratila náklad
a s námahou se zachránila přistáním u břehu. A vy chcete potopit ještě i to, co se na břehu zachránilo?“ Nato bratra hned přijali zpět. (Ap., IX/1)
STŘEDA PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 40,25–31; Mt 11,28–30
Často na sebe neberu jho Ježíšovo, ale to, které si připravuji sám svou svévolností
a tvrdohlavostí… Chci se učit plnit Pánovy záměry. I to je jistě spojeno s obtížemi, ale zároveň s odpočinkem duše, který je připraven pro ty, kdo se snaží jít po Božích cestách.
„Kdybychom se mohli zbavit svých bolestí,“ řekl rabi Nachum zbožným kolem sebe, „a kdybychom si pak mohli vybrat jiné, které by se nám více líbily, stejně by si zase každý vybral ty svoje, protože všechny ostatní by mu připadaly daleko horší.“
(Ch. v., str. 350)
ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 41,13–20; Mt 11,11–15
V čem byla velikost Jana Křtitele, kterou Pán tolik vyzdvihuje v dnešním evangeliu? Možná i v jeho přísných postech a modlitbách; daleko spíše ale v jeho věrnosti poslání, jež mu Bůh svěřil, a také v pokoře, se kterou připravuje cestu Mesiáši. Jinak řečeno – Jan byl dobrým Božím nástrojem…
Před koncem řekl rabi Zusja: „Ve světě, který přijde, se mě nezeptají: Proč jsi nebyl Mojžíšem? Zeptají se: Proč jsi nebyl rabim Zusjou?“ (Ch. v., str. 270)
PÁTEK PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Iz 48,17–19; Mt 11,16–19
Kdo chce kritizovat a odsuzovat, ten si vždycky důvody najde. Takový člověk často kritikou jen zakrývá své vlastní chyby a neochotu přijmout skutečnou moudrost, která je krásná, ale také náročná… Jak často druhé kritizuji, a jak často je naopak chválím? Nenechám se sám od dobrých skutků snadno odradit povrchní kritikou či posměchem?
Abba Izák Thébský přišel do jednoho kláštera. Uviděl tam bratra, který se dopustil chyby, a v srdci ho odsoudil. Když pak šel do pouště, postavil se anděl Páně před dveře jeho cely a řekl: „Nenechám tě vejít.“ On se ho zeptal: „Co se stalo?“ Anděl mu odpověděl: „Bůh mě k tobě poslal a řekl, abych se tě zeptal: ‚Kam si přeješ, abych hodil toho bratra, který zakolísal?,‘“ Abba Izák se vrhl na zem a pravil: „Zhřešil jsem. Odpusť mi!“ Anděl mu řekl: „Vstaň, Bůh ti odpustil. Propříště se však hlídej, ať nikoho neodsuzuješ dřív, než ho posoudí Bůh.“ (Ap., IX/5)
SOBOTA PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Sir 48,1–4.9–11; Mt 17,10–13
Židé nepochopili a nepřijali ani Jana Křtitele, ani Ježíše. Proč asi? U některých
to bylo jistě pro zatvrzelost jejich srdce. U mnohých možná jen nedostatek zájmu a touhy po poznání pravdy… Nemíjím se s Kristovou pravdou takto zbytečně leckdy i já?
Rabi Pinchas říkával: „Neustále se obávám že bych mohl být více chytrý než zbožný.“ A pak dodal: „Je mi milejší být zbožný než být chytrý; ale milejší než být zbožný a chytrý je mi být dobrý.“ (Ch. v., str. 165)
TŘETÍ ADVENTNÍ TÝDEN
3. NEDĚLE ADVENTNÍ:
1. čtení: Iz 61,1–2a.10–11
Toto Izaiášovo proroctví se (jako mnohá jiná) naplnilo v osobě Ježíše Krista. Ježíš sám ho dokonce cituje na začátku svého veřejného působení. I dnes se Pán obrací
se svou radostnou zvěstí k pokorným, těší ty, jimž puká srdce, osvobozuje zajaté
a spoutané…
2. čtení: 1 Sol 5,16–24
Pavel zdůrazňuje, že křesťan se má na Ježíšův příchod připravovat po všech stránkách a s velkým úsilím – dnes bychom řekli cílevědomě. Kolik úsilí věnuji dosažení svých vlastních (pracovních a jiných) cílů – a kolik tomu největšímu cíli, k němuž jsem povolán?
Evangelium: Jan 1,6–8.19–28
Jan Křtitel celé své poslání i celý svůj život vztahuje ke Kristu… Je „hlasem volajícího na poušti: ‚Vyrovnejte cestu Pánu‘.“ Tato stále se opakující adventní výzva se znovu obrací i ke mně. Jak jsem pokročil ve snaze po vyrovnání cesty Pánu za první dva týdny letošního Adventu? Neochabuji příliš snadno?
Jeden bratr devět let bojoval, zda má odejít z kláštera. Každý den si sbalil k odchodu svůj ovčí plášť, a když nastal večer, řekl si: „Zítra půjdu odsud.“ Ráno zase té myšlence řekl: „Přemozme se a vydržme kvůli Pánu ještě dnes.“ Když tak uběhlo devět let, Bůh ho toho pokušení zbavil. (Ap. VII/48)
PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI ADVENTNÍ:
Nm 24,2–7.15–17a; Mt 21,23–27
Nejen velekněží, ale každý člověk může s důvěrou klást Pánu otázky. Ty mají ovšem smysl jen tehdy, pokud člověk touží odpověď nejen vyslechnout, ale i přijmout… Nestává se mi někdy, že prosím o poznání Boží vůle – a když se mi zdá, že ji začínám objevovat, rozhodnu se stejně podle své chuti a pohodlí? Boží odpovědi je třeba brát vážně!
Nějací bratři v doprovodu světských lidí přišli k abba Felixovi a prosili ho, aby jim dal duchovní radu. Stařec však mlčel. Když už dlouho prosili, řekl jim: „Chcete slyšet radu?“ Odpověděli: „Ano, abba.“ Stařec tedy řekl: „V této době není rady. Dokud se bratři ptávali starců a dělali to, co jim oni radili, Bůh vnukal starcům, jak mají mluvit. Avšak teď, když se bratři už jen ptají, ale nedělají to, co slyší, odňal Bůh starcům milost a oni už nenacházejí slova, protože není, kdo by je splnil.“ Když to ti bratři vyslechli, zanaříkali: „Otče, pomodli se za nás.“ (Ap., III/36)
VLASTNÍ TEXTY PŘEDVÁNOČNÍHO TÝDNE
ÚTERÝ 17. PROSINCE
Gn 49,1–2.8–10; Mt 1,1–17
Možná mi připadá, že nad textem dnešního evangelia toho věru moc nenarozjímám. Celá ta dlouhá řada jmen mi ale může připomenout, že Bůh své plány připravuje odedávna – s věrností a moudrostí. Každý člověk má v tomto plánu své místo. Jistě to platí i o mně. Také já mám své nezastupitelné místo v rodokmenu Ježíšových následovníků. Bůh respektuje mé dary i mou jedinečnost a počítá s nimi.
Jeden žák se zeptal svého učitele, rabiho Jákoba Jicchaka: „Ukažte mi cestu
k Bohu, společnou všem!“ Rabi odpověděl: „Nejde o to říkat lidem, jakou cestou mají jít. Neboť někdo slouží Bohu naukou, jiný modlitbou, další posty a ještě další jídlem. Každý si má dát dobrý pozor na to, k jaké cestě ho jeho srdce táhne, a pak si ji má zvolit celou svou silou.“ (Ch. v., str. 323)
STŘEDA 18. PROSINCE
Jer 23,5–8; Mt 1,18–24
Jméno Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“. V jeho narození se naplňuje starozákonní příslib, že Bůh bude s námi. Chce být i se mnou, v mém srdci, ale dovolím mu to? … Nad jmény Ježíš i Emanuel mohu přemýšlet a rozjímat a zároveň prosit za odpuštění, pokud někdy tato jména používám bez víry a úcty.
„Kde bydlí Bůh?“ – touto otázkou Kotský překvapil několik učených mužů, kteří byli jeho hosty. Smáli se mu: „Jak to mluvíte! Celý svět je přece plný jeho nádhery!“ On si však na svou otázku odpověděl sám: „Bydlí tam, kam ho člověk pustí.“
(Ch. v., str. 516)
ČTVRTEK 19. PROSINCE:
Sd 13,2–7.24–25a; Lk 1,5–25
Bůh začíná naplňovat svůj plán zamýšlený od věků – a přece je zde stále místo pro svobodu a spolupráci člověka: „Tvá modlitba byla vyslyšena, Zachariáši“. Je zbytečné spekulovat, zda by se Jan narodil, i kdyby se za to Zachariáš s Alžbětou
s důvěrou nemodlili. Jisté je, že jejich důvěra, modlitba a služba Bohu měly své nezastupitelné místo. Stejně je tomu i v mém životě.
Rabi Pinchas byl tázán: „Proč stojí psáno: ‚v den, kdy Bůh stvořil jednoho člověka na zemi‘, a ne: ‚v den, kdy Bůh stvořil člověka na zemi‘?“ Objasňoval: „Máš sloužit svému Stvořiteli, jako kdyby na zemi nebylo jiného člověka, jen ty sám.“
(Ch. v., str. 159)
PÁTEK 20. PROSINCE:
Iz 7,10–14; Lk 1,26–38
Znovu – ještě více než ve včerejším evangeliu – se mi před oči staví tajemství Boží všemohoucnosti, která respektuje lidskou svobodu. Adam kdysi Boží plán odmítl,
a tím vpustil do světa hřích a smrt. Maria Boží plán přijímá a tím se lidstvu začíná otevírat cesta ke spáse… I má – zdánlivě bezvýznamná – osobní ano či ne vůči Božím úmyslům mají dalekosáhlejší důsledky, než si umím představit.
Na konci Dne smíření řekl Berdičevský jednomu z věřících: „Vím, o co jsi dnes prosil. V předvečer jsi prosil, aby ti Bůh těch tisíc rublů, které potřebuješ na rok
a které během roku vyděláš, dal na začátku roku najednou, aby tě žádná námaha
a starosti nevytrhovaly z učení a modliteb. Ale ráno sis s jistotou uvědomil, že kdybys dostal tisíc rublů najednou, vložil bys je do nějakého jiného obchodu a měl bys pak ještě víc starostí; prosil jsi tedy, abys ty peníze dostal napůl každého půl roku. A před poslední modlitbou jsi zavrhl i to a chtěl jsi čtvrtletní splátky, aby ses mohl nerušeně učit a modlit. Ale proč si myslíš, že v nebi potřebují zrovna tvé učení a modlení? Třeba potřebují zrovna tvou námahu a únavu!“ (Ch. v., str. 238)
SOBOTA 21. PROSINCE:
Pís 2,8–14 (Sof 3,14–18a); Lk 1,39–45
Maria je skutečně „blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno
od Pána.“ … Maria, přimlouvej se za mě, abych i já kráčel po cestě tohoto blahoslavenství.
Rabi Noach jednou ze své světnice zaslechl, jak ve vedlejší učebně začal jeden
z jeho věrných odříkávat vyznání víry, ale jakmile vyslovil slova ‚Věřím v dokonalé víře‘, odmlčel se a sám sobě řekl: „Tomu nerozumím.“ A znovu: „Tomu nerozumím.“ Rabi vyšel ze světnice do učebny. „Co je to, čemu nerozumíš?“ zeptal se. „Nerozumím, co to má znamenat,“ odpověděl muž. „Říkám: Věřím. Ale věřím-li doopravdy, jak je pak možné, že hřeším? Nevěřím-li doopravdy, proč lžu?“ Rabi Noach jej poučil: „Slovo ‚Věřím‘ má být modlitbou. ‚Chci věřit‘ – to je jeho význam.“ Tu se muž celý rozzářil. „Tak je to správně, tak je to správně!“ křičel. „Chci věřit, Pane světa! Chci věřit!“ (Ch. v., str. 417)
4. NEDĚLE ADVENTNÍ:
1. čtení: 2 Sam 7,1–5.8–12.14.16
David se – jistě s dobrou vůlí – staví před Hospodina jako někdo, kdo pro něj může vykonat velké věci. Bůh ho ústy proroka upozorňuje: Neobdarováváš ty mě; je to přesně naopak! … I mě Bůh obdaroval daleko víc, než dokážu prosit nebo chápat.
2. čtení: Řím 16,25–27
„Bůh vás může utvrdit, abyste žili podle evangelia,“ povzbuzují nás Pavlova slova. Každý den mého života je novou příležitostí k tomu, abych se snažil tuto větu naplňovat. Nejsem na to sám: Bůh mi nabízí svou milost a pomoc. „A proto buď Bohu skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.“
Evangelium: Lk 1,26–38
Dnes znovu mohu rozjímat nad rozhodujícím adventním okamžikem. Maria je milostiplná – neklade Boží milosti ve svém životě žádné překážky. Proto je také ochotna postavit svůj život na pevné víře, že „u Boha není nic nemožného“, a tak je věrnou služebnicí Páně.
Jeden bratr řekl starci: „Pověz mi, co je dobré, ať to můžu vykonat, a získat díky tomu věčný život.“ Stařec pravil: „To není jednoduché. Jsou různé činnosti. Písmo říká, že Abrahám byl pohostinný a Bůh byl s ním a Eliáš miloval tichost a Bůh byl
s ním a David byl pokorný a Bůh byl s ním. Udělej tedy to, co vidíš, že si tvá duše
v souladu s Bohem přeje, a střež své srdce.“ (Ap., I/18)
PONDĚLÍ 23. PROSINCE:
Mal 3,1–4.23–24; Lk 1,57–66
První Zachariášova slova pronesená po dlouhé době mlčení jsou slova chvály. Velebí Boha za jeho velikou milost. Také mě tyto dny příprav vybízejí k tomu, abych Hospodina nezapomínal chválit za jeho velké skutky. Jemu patří chvály a díky ve dnech radostných i těžkých.
Jeden stařec řekl, že to vypadá, jako by chudý Lazar neuplatnil jedinou ctnost. Nacházíme na něm jen to, že nikdy nereptal proti Pánu a netvrdil, že mu neprokázal milosrdenství, ale s děkováním snášel své trápení. Proto ho Bůh přijal. (Ap., VII/47)
ÚTERÝ 24. PROSINCE (RANNÍ MŠE SV.):
2 Sam 7,1–5.8–12.14.16; Lk 1,67–79
Zachariáš v událostech, jež prožívá, vnímá Boží navštívení. Jistě ještě zdaleka nechápe všechny Boží spásné záměry, ale už nyní jasně poznává, že Hospodin nabízí pokoj a také světlo, které je silnější než temnoty a stíny smrti.
Jednou přerušil rabi Zalman modlitbu a řekl: „Nechci tvůj ráj, nechci tvůj příští svět, chci jenom tebe.“ (Ch. v., str. 284)
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ (MŠE SV. V NOCI):
1. čtení: Iz 9,1–3.5–6
Skutečně: lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo…! I já se z nezaslouženého poznání tohoto světla smím radovat! A také mám úkol ho přinášet do temnot tohoto světa.
2. čtení: Tit 2,11–14
Pavel si silně uvědomuje Boží dobrotu, která se projevila skrze Ježíše Krista.
On vydal sám sebe za nás. Toto sebevydání – a dokonce sebezničení – není jen skutkem Velikonoc. Projevuje se už v okamžiku jeho vtělení a narození.
Evangelium: Lk 2,1–14
Boží Syn přichází na tento svět v naprosté tichosti a chudobě. A náhle je zde množství nebeských zástupů, které chválí Boha. Ježíšovým narozením se otevírá nebe, jež bylo uzavřeno Adamovým hříchem. Všemohoucí Bůh sestupuje mezi svůj lid, aby mu zjevil svou slávu a přinesl pokoj… Chvála tobě, Pane, za dar tvého světla
a pokoje, za to, že jsi Emanuel – Bůh s námi!
Rabi Šlomo řekl: „Když chceš někoho pozvednout z bahna a špíny, nemysli si, že můžeš sám zůstat nahoře a spokojit se s tím, že mu podáš pomocnou ruku. Musíš sestoupit až dolů, doprostřed toho bahna a špíny. Teprve tam můžeš toho člověka pevně uchopit svýma rukama a vytáhnout jeho i sebe na světlo.“ (Ch. v., str. 292)
— o — o — o —