Prvenství teorie nebo praxe? (Emerich Coreth)

ONTlCKÁ PRAVDA.

Jestliže se na něco táži, chci to vědět, a tedy předpokládám, že je to poznatelné, že je možné to vědět. A jestliže to vím jistě a tvrdím, že je to pravdivé, pak to předpokládá, že se mi věc sama ukazuje jako to, co je, že je sama od sebe zjevná a přístupná, uchopitelná intelektuálním poznáním. Jestliže se mohu na jsoucno tázat a vědět o něm, musí být samo napřed "inteligibilní". (intelligibile, možný předmět úkonu intellegere).Narozdíl od logické pravdy výpovědi je toto ontická pravda samotného jsoucna. Logická pravda náleží aktu poznání, přesněji tvrdícímu soudu. Naproti tomu ontická pravda je vlastnost (proprietas), jež náleží samotnému jsoucnu. antická pravda je však podmínkou možnosti logické pravdy. Jen protože a pokud je věc sama, jsoucno, onticky pravdivá (inteligibi1ní), nabízí se poznání a pochopení a lze o ji uchopit a vypovídat v logicky pravdivém soudu, jenž odpovídá stavu věci.

Mezi ontickou a logickou pravdou je vztah vzájemné podmíněnosti možnosti a skutečnosti (potence a aktu). antická pravda znamená poznatelnost (inteligibilitu) jsoucna, tedy možnost jsoucna, aby bylo poznáno. Jsoucno je k tomu v potenci a nabízí se, aby bylo poznáno duchovním poznáním, uchopeno a realizováno ve své pravdivosti. Musí mít tedy ze sebe povahu přiměřenou duchu a pro ducha prosvětlenou. Musí mít v zásadě "racionální". nebo lépe "inteligibilní". strukturu, jež je otvírá a zpřístupňuje duchovnímu poznání. Tato potenciální povaha se uskutečňuje aktuálním poznáním (v pravdivém soudu). Potenciálně poznatelné (intelligibile) se aktem vědění (intelligere) stává aktuálně věděným (intellectum). Ontická pravda je v potenci k aktu logické pravdy.

Na druhou stranu je rozum (intellectus) jako schopnost duchovního poznání v potenci k tomu, aby se uskutečnil v aktu poznání, tj. v pravdivém souzení. Z toho vyplývá dění dvoustranné aktualizace (uskutečnění). "Objektivní". potence ontické pravdy
jsoucna je pozdvihnuta k aktuálnímu poznání v logické pravdě, jako se i "subjektivní". potence intelektu jako schopnosti k pravdě uskutečňuje v aktu pravdivého vědění.
Obojí se odehrává v tomtéž aktu. Už Aristotelés učí a s jej v tom následuje, že akt poznávajícího a akt poznaného je jedna a tatáž skutečnost, totiž akt, jenž činí subjekt aktuálně poznávajícím a zároveň objekt aktuálně poznávaným. Proto jsme dříve mohli označit duchovní realizaci za aktuální "jednotu subjektu a objektu". (Vědění a chtění str: 93; srov. Od vědění ke chtění str: 128). Tato jednota se realizuje už v poznání (ve vědění), ale klade se v subjektu (ne v objektu). Tak je objekt uskutečňován ve své poznatelnosti a zpřítomněn v subjektu. Jsoucno je tím pozdvihnuto k vyššímu způsobu bytí a uskutečněno ve světle duchovního vědomí. Je vyzdvihnuto do prosvětleného duchovního bytí-u-sebe a vstupuje tak do světa poznání a do seberealizace ducha…





NEKONEČNÁ PRAVDA.

V konečném bytí existuje rozdíl mezi ontickou a logickou pravdou. Tato dvojnost předpokládá jednotu ontologické pravdy: jako identitu bytí a vědění. Ale ta je v realizaci konečného ducha dána jen jako relativní jednota. Bytí a vědění sice spadají v duchovním aktu, jakoby v jednom bodě, zcela v jedno, ale bytí v celku nespadá v jedno s mým věděním, nýbrž nekonečně překračuje konečné vědění. Proto relativní jednota bytí a vědění nemůže být posledním důvodem vztahu ontické a logické pravdy. Konečný duch ne jsoucno jako jeho původce - to by musel vše pojímat vyčerpávajícím způsobem. Proto také není důvodem ontické pravdy jsoucna; ta je naopak předem dána jako podmínka jeho poznání. Na druhé straně jsoucno není původcem konečného ducha, jehož bytí u sebe převyšuje obsah bytí všeho ostatního jsoucna. Vztah mezi konečným duchem a konečným jsoucnem tedy předpokládá podmínku své možnosti, která překračuje dualitu subjektu a objektu. Relativní jednota bytí a vědění předpokládá absolutní jednotu bytí a vědění: ontologickou pravdu v prvním a původním smyslu.

Absolutní bytí je původní jednotou a nekonečnou plností veškeré skutečnosti bytí. Veškeré čisté obsahy bytí jsou v absolutním bytí nekonečnou skutečností. Vědění jako bytí ducha u sebe je realizace bytí jakožto bytí, a proto čistým obsahem bytí, jenž nevylučuje další obsahy bytí, nýbrž je zahrnuje. Je-li však vědění čistým obsahem bytí (perfectio pura), pak je v absolutním bytí uskutečněno v neomezené plnosti. Je nekonečným věděním, jež naplňuje všechnu možnost vědění a vyčerpává vše, co je možné vědět. Vše, co je nějak poznatelné neboli co je možné vědět, je zde obsaženo v aktuální realizaci vědění. Je to původně neomezené vědění o bytí v celku, a proto i o veškerém jednotlivém jsoucnu.

Absolutní bytí je absolutní vědění, nyní však nejen v tom smyslu, v jakém každé vědění vznáší formálně nepodmíněný nárok platnosti, nýbrž v aktuálně obsahovém smyslu. Zatímco v konečném jsoucnu subjekt a objekt vědění, logická a ontická pravda nejsou totéž, v absolutním bytí existuje čistá identita subjektu a objektu, logické a ontické pravdy: vědoucí a věděné jsou naprosto totéž. A zatímco realizace konečného ducha sice klade relativní jednotu bytí a vědění, která však nepostihuje bytí v celku, v absolutním bytí existuje právě tak absolutní jednota bytí a myšlení, v níž nekonečné bytí uchopuje sebe sama a všechno konečné jsoucno v nekonečném vědění. To je ontologická pravda v původním nekonečném smyslu: ve smyslu absolutní jednoty bytí a vědění.

"Prvotní pravda" - ontologická pravda v absolutním smyslu - zdůvodňuje a potvrzuje ontickou pravdu veškerého jsoucna. Skrze absolutní bytí je vše, co je, kladeno do bytí. Ale jestliže absolutní bytí je absolutním věděním, pak veškeré jsoucno vzešlo z vědění absolutna, je jím promyšleno a rozvrženo. Je poznatelné (intelligibile), protože je předem poznané a věděné (actu intellectum). Možnosti předchází skutečnost, potenci akt. Jen proto, že veškeré jsoucno je předem myšleno a chápáno absolutním věděním, je přiměřené duchu, zásadně otevřené duchovnímu poznání, lze je realizovat věděním, tj. je (potenciálně) onticky pravdivé, otevřené realizaci (aktuálního) vědění a rozumění. Jak ontická, tak logická pravda má svůj důvod v ontologické pravdě bytí: v identitě bytí a vědění v absolutním bytí.





PRVENSTVÍ TEORIE NEBO PRAXE.

Řecké myšlení dalo přednost "theória" (intelektuálnímu poznání); tou je pak vedena "praxis" (mravní jednání). Je to zřejmé např. už v Sókratově"etickém intelektualismu", ale kromě jiného i v Platónově a Aristotélově filosofii.

V křesťanském prostoru zvláště Augustin zdůrazňuje prvenství vůle a lásky. Ve středověké scholastice to vede ke sporu mezi intelektualismem (vlivem Aristotela: Tomáš a jeho škola) a voluntarismem (vlivem Augustina: Bonaventura, Scotus aj.).

V raném novověku vystupuje opět zřetelně do popředí teoretický prvek (racionalismus: Descartes, Spinoza aj.). Naproti tomu Kant omezuje teoretické (vědecké) poznání na pouhý jev v rámci možné zkušenosti. Kde končí vědění, tam je prostor pro mravní chtění. Co překračuje hranice teoretického "vědění", to postihuje praktická "víra" v postulátech praktického rozumu. Kantův následovník Fichte zdůrazňuje primát praktického jednání. Konec teoretického vědění prostředkuje svobodu mravníno jednání v "nekonečném snažení". Hegel tento poměr obrací potud, že chce ve "Fenomenologii ducha" zrušit vše praktické (morálku, právo a náboženství) v "absolutním vědění".

V novější filosofii stojí v popředí většinou praktické jednání. Tak je tomu u Marxe až do novomarxismu, u Nietzscheho a v existenciální filosofii, ve filosofii hodnot od Lotze až k Schelerovi aj.

Naproti tomu se ukázalo, že obojí, vědění i chtění, jsou způsoby realizace ducha, jež postihují jsoucno v jeho bytí, a proto v horizontu bytí. Neliší se svou předmětnou oblastí Tak jako chtění, už i vědění se může vztahovat ke všemu, co "je". V tom má obojí svou mez, totiž že jsou konečné a vázané na zkušenost. Ale v analogickém napřažení k bytí tuto mez překračují, a v zásadě ji vždy už překračovaly. Rozdt1 je naopak ve způsobu, jakým se v nich děje realizace jiného. Realizace jednoty subjektu a objektu se klade aktem vědění v subjektu, ono jiné je kladeno jako "objekt (subjektu) v realizaci". Teprve ve chtění je tato jednota kladena v objektu, a proto je "objekt o sobě" přijímán a žádán kvůli němu samotnému. Realizace ducha v jeho jiném překračuje teoretické vědění a završuje se teprve ve chtění a praktickém chování (v jednání až po konání dobra).

Tak dostáváme odpověď na otázku, zda má primát vědění či chtění (intelektualismus nebo voluntarismus). Ptáme-li se, ve kterém aktu duch poprvé přichází k sobě a dosahuje duchovně-osobního bytí, je to vědění jako vědomé bytí ducha u sebe. Ale ptáme-li se, kde se dovršuje seberealizace ducha v jeho jiném, kde dosahuje svého cíle a své hodnoty, je to chtění a jednání. Teoretické poznání v tom má podstatnou, ale pouze prostředkující funkci, vyžaduje aktivní zaujetí stanoviska a svobodné rozhodnutí k praktickému chování. Teprve v něm se odehrává duchovně-osobní sebeuskutečnění: v reálné realizaci sebe sama v jiném nebo v zaměření k jinému.





ONTlCKÉ A REALIZOVANÉ DOBRO.

Vyšli jsme z tázání. Tážeme se na to, co "je", a tak se můžeme tázat na vše a v tázání překračovat všechny hranice. Tázání však není jen akt vědění (abych se mohl tázat, musím už vědět). Je také aktem chtění, protože se snažím o poznání a chci vědět, co ještě nevím. Každé snažení a chtění však předpokládá jako podmínku své možnosti nějaký předmět, o který se může snažit nebo který může chtít. Jako každé tázání a vědění předpokládá něco samo o sobě poznatelného (inteligibilního), tak každé snažení a chtění předpokládá jako cíl chtění něco žádoucího nebo přístupného chtění (appetibile). Svou vlastní hodnotou skýtá našemu snažení a chtění možný cíl a naplňující obsah. Ale něco, co je svou povahou jako jsoucno žádoucí, a proto je přístupné chtění, nazýváme ontickým dobrem (bonum). Ale protože vše, na co se mohu tázat, je jsoucno, ukazuje se - v horizontu bytí -, že vše je zásadně dosažitelné nejen aktem vědění, nýbrž i chtěním, že je nejen onticky pravdivé, nýbrž také onticky dobré: omne ens est bonum.

Dobrem veškerého jsoucna se myslí jen zásadní hodnota, žádoucnost i přijatelnost pro vůli. Neříká se tím, že by každé jsoucno mělo hodnotu pro každé jiné (určité) jsoucno. Tak je tomu jen tehdy, když jsoucno odpovídá přirozenosti nebo povaze žádajícího, když jí "konvenuje" (bonum conveniens), tj. když je vhodné a potřebné pro jeho esenciální seberozvíjení. Není-li takové, nýbrž škodlivé či zhoubné, pak může být "o sobě" dobré, ale "pro mne" (nebo pro jiné určité bytosti) není dobré, nýbrž špatné. Všechny věci tak nejsou stejně "dobré" a životu prospěšné jako potrava pro každou živou bytost. Mohou být i špatné a škodlivé, dokonce i smrtelné. Rovněž ne každý předmět, který si člověk může žádat, je pro něj "dobrý", prospěšný nejen pro jeho tělesný život, nýbrž také pro jeho duchovní a osobní rozvoj. Co přispívá k osobnímu mravnímu životu, nazývá se mravní dobro (bonum honestum). Norma pro to, co je něčím dobrým, hodnotným pro jinou bytost - a po jaké stránce - je v omezené esenci a povaze, i v konkrétní situaci toho, kdo si toto dobro žádá. Dobro "pro něco" nazýváme jeho "hodnotou", jež má vždy meze. Avšak předpokládá zásadní dobro jakožto žádoucnost veškerého jsoucna "o sobě". I když se stane předmětem konkrétního nezdařeného snažení, musí být napřed žádoucí o sobě. Tím se však toto dobro nabízí správnému snažení, svobodnému rozhodování a odpovědnosti chtění a jednání: k mé konkrétní správné seberealizaci v mém jiném jako dobru.

Z toho vyplývá rozlišeni mezi ontickým dobrem a realizovaným (aktualizovaným) dobrem. Odpovídá to vztalm ontické a logické pravdy, i zde se jedná o vztah potence a aktu. Ale ani ve filosofickém jazyce nemáme žádný běžný výraz pro realizované dobro (bonum in actu, bonum exercitum). Má to věcný důvod. "Pravdivý" a "dobrý" jsou analogické pojmy, jež se přenášejí z prvotně myšleného na něco jiného. Pojem "pravdivý" platí prvotně o výpovědi neboli tvrzení, jež odpovídá stavu věci a tvrdí jej (dicit esse quod est ...: logická pravda), ale druhotně (analogicky) se přenáší na samotné jsoucno, které je poznatelné (intelligibile: ontická pravda). Zde je tomu jinak: pojem "dobrý" se prvotně týká samotného jsoucna v jeho vlastním obsahu bytí, v jeho hodnotě(ontické dobro). Sekundárně je (opět analogicky) přenášen na akt, který si toto ontické dobro žádá, chtěním a jednáním ho dosahuje a aktualizuje v jeho dobrotě (realizované dobro: bonum exercitum). antické dobro (appetibile) skýtá skrze obsah svého bytí možnost (potenci) být žádáno a chtěno. Tato možnost je aktualizována aktem snažení a chtění, milování a jednání; teprve tím je jsoucno plně uskutečněno ve své dobrotě. I zde je to jeden a týž akt, v němž subjekt realizuje sám sebe a zároveň uskutečňuje objekt v jeho vlastní dobrotě, tj. pozvedá potenci ontického dobra k aktuálně realizovanému dobru.DŮVOD ONTICKÉHO DOBRA. Jak je ale možné zdůvodnit, že veškeré jsoucno, pokud je, je co do bytí dobré? Ukážeme to zde ve třech aspektech.

Vyšli jsme z tázáni a ukázalo se, že se můžeme tázat na vše, co vůbec "je", za všechny hranice v neomezeném horizontu bytí. Protože pojem jsoucna je pojem transcendentní, otázka na to, co je, dosáhne naprosto ke všemu, pokud toto je. Ale tázat se znamená chtít vědět, je to snažení, i když jen o vědění, tedy o intelektuální poznání. Už po této stránce se veškeré jsoucno prokazuje jako možný předmět snažení a chtění: jako to, co je žádoucí(appetibile), tj. jako dobro (bonum).

Snažení a činnost jdou za poznávání, a proto také v duchovní realizaci jde (praktické) chtění a jednání za (teoretické) tázání a vědění. Poznání má přitom podmiňující či prostředkující funkci. Realizace mne sama v mém jiném je vedena poznáním, ale završuje se teprve svobodným chtěním a jednáním. Rozumu (intellectus) jako duchovní schopnosti poznání odpovídá vůle (voluntas) jako duchovní schopnost svobodného rozhodování a jednání, vedená rozumovým poznáním. Vůle je "komplementární" k rozumu. Ten však je otevřen bytí, jeho poznání se realizuje v horizontu bytí, a po této stránce (sub ratione entis) postihuje všechno, co vůbec je. Proto je i vůle, vedená poznáním rozumu, otevřena všemu, co vůbec je. Veškeré jsoucno se pro ni může stát předmětem chtění, tj. duchovního, rozumovým poznáním podmíněného snažení. Předpokládá to, že veškeré jsoucno jakožto jsoucno je žádoucí (appetibile): že je dobré co do bytí.

Má to opět svůj důvod v ontologické konstituci jsoucna. Jsoucnu náleží bytí (esse) podle míry jeho esence (essentia). Bytí však neznamená jen stav existence, nýbrž reálný a aktuální obsah bytí (dokonalost bytí: perfectio essendi). Obsahem bytí rozumíme veškerá pozitivní určení jsoucna, jeho dané podoby, např. materiální kvalitu, životní sílu s jejími schopnostmi, výrazové formy aj. Obsah bytí je důvodem toho, že něco poskytuje snažení obohacující obsah, že je tedy žádoucí. Obsah bytí je už pro samotné jsoucno, jemuž je vlastní, naplňujícím a obohacujícím obsahem, "hodnotou pro ně samotné" (vlastní hodnota, bonum sibi). Tím však může jinému jsoucnu, které se musí svou činností uskutečňovat v jiných, poskytnout žádoucí obsah, prospěšný, a dokonce potřebný pro vlastní uskutečnění. Může tedy být "hodnotou pro jiné" (cizí hodnota, bonum alteri). Bytí a obsah bytí náleží každému jsoucnu jeho vlastním, i když omezeným způsobem. Proto je každé jsoucno, pokud je, svým způsobem hodnotné a žádoucí, je co do bytí dobré (bonum).


Se svolením převzato z knihy Základy metafyziky, kterou vydalo nakladatelství Trinitas.