Půst a poušť patří k sobě (Anselm Grün, OSB)

Se svolením převzato z knihy Půst, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


V Horském kázání se předpokládá, že se křesťané postí. Mají se však odlišovat od farizeů, kteří si znetvořují tvář, aby lidé věděli, že se postí. Učedníci se mají postit ve skrytosti, ne před lidmi, nýbrž před Otcem, a mají to dělat s veselou tváří (srv. Mt 6,16-18). (6)
(...)
O Ježíšovi se vypráví, že se sám čtyřicet dní postil na poušti. Ale na farizeje nepůsobí dojmem člověka, který se postí. Naopak - jí a pije s lidmi, sdílí jejich radost, takže ho dokonce nazývají "žroutem a pijanem vína" (Lk 7, 34). I jeho učedníci si musí dát líbit výtku, proč že se nepostí jako farizeové a jako Janovi učedníci. A Ježíš odpovídá: "Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit" (Mt 9,15). Pro Ježíše je půst zjevně znamením žalu. Pro žal však není u jeho učedníků místa, protože v Ježíšovi už začala doba spásy a tím i radosti. (7)
(...)
Skutky nám vyprávějí, že se společenství místní církve před vysláním Pavla a Barnabáše postilo. Půst byl přípravou ke vkládání rukou a před pověřením kazatelskou službou (Sk 14, 1-3). Didaché, první křesťanský neskripturistický text, vyžaduje půst jako přípravu na křest. (7)
(...)
Pro křesťany byly postní dny dobou větší bdělosti pro Boha, dny ukončované společnou modlitbou nebo eucharistickým shromážděním. Půst spojoval křesťany vjedno společenství. Nebylo to žádné soukromé asketické dílo, nýbrž určitá forma společné modlitby a bdění. (...)
(...)
Léčí člověka na těle i na duši, vede ho do vnitřní svobody, je cestou k sebeuskutečnění, k vnitřnímu štěstí. (10)
(...)
Protože se člověk od přirozenosti rád oddává rozkoši a nedovede přitom zachovat míru, musí se vždy znovu a znovu postit, aby se vnitřně uvolnil od přehnaných starostí o věci tohoto světa a aby se mohl lépe věnovat věcem duchovním.

Cassian si myslí, že množství pokrmů otupuje srdce, a "když duch ztuční zároveň s tělem, poskytuje nebezpečnou látku k roznícení hříchu". Pro staré mnichy zřejmě existuje úzká souvislost mezi dusí a tělem. Ztuční-li tělo, ztuční a otupí i duse. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tělesné a duševní zdraví tvoří jednotu. S tímto poznatkem dnešní psychologie se u dávných mnichů a církevních otců setkáváme velmi často. Tak píše Atanáš:
"Pohleď na to, co působí půst! Uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn... Velkou silou je půst a vede k velkým úspěchům." (11)
(...)
Atanáš se však nezastavuje jen u čistě tělesných účinků postu. Půst zapuzuje zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky a dává větší jasnost duchu. Půst očišťuje tělo i duši. Zde se ukazuje, jak realisticky Atanáš smýšlí o člověku. Chápe ho jako jednotu těla a duse. Jasnost myšlenek a zdraví těla, to obojí u něho úzce souvisí. Chci-li mít zdravé tělo, musím se starat o dobré myšlenky. A naopak - nemohu očekávat žádnou zvláštní jasnost svého ducha, budu-li přecpávat jídlem své tělo. Atanáš mluví o tom, že půst posvěcuje tělo. Tělo se postem stává chrámem Ducha Svatého. Stává se prostupné pro Božího Ducha. Člověk náleží Pánu, nejen podle duse, ale i podle těla. My tělo pouze nemáme, nýbrž tělem jsme. A chceme-li se otevřít Bohu, musíme začít tělem. Chceme-li náležet Pánu, musí to být i tělesně citelné. Půst "posvěcuje tělo a posléze vede člověka před Boží trůn". Staví nás do Boží přítomnosti. Udržuje otevřenou ránu, která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení své touhy někde jinde, u lidí nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým zakrýváním oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nehlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit nás nejvnitřnější neklid. (13)
(...)
Myšlenku, že půst plodí mír, najdeme u církevních otců častěji. Tak kdysi pravil Petr Chryzolog: "Půst je pokoj těla."
Jan Klimak připisuje postu podobné účinky:
"Půst staví hráze proudu řeči, konejší neklid, chrání poslušnost, klidní spánek, uzdravuje těla a upokojuje duše."

Nepokoj vzniká z nemírnosti, z nadvlády vášní a pudů. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a obdařuje ho vnitřním mírem. Tento mír není jen cosi čistě duchového. Je to i mír těla, jak praví Chryzolog. Tělo dochází pokoje jednak tím, že není zatěžováno nadměrným trávením, i tím, že jsou jeho pudy drženy na uzdě. Tak se u církevních otců průběžně setkáváme s chápáním postu, které předpokládá jednotu duse i těla. Nikdy jim nejde jen o zdraví těla a o uzdravení ducha, nýbrž jde jim vždy o celého člověka. Žije-li člověk správně, slyší-li správně hlas svého těla i ducha, pak žije též zdravě. Proto není půst pro církevní otce nikdy jen nějakou čistě vnější kázní, dílem, kterým bychom se mohli Bohu vykázat, nýbrž je cvičením, které vede ke konsolidaci celého člověka. Tělesný půst musí být provázen postem ducha; nebo lépe řečeno: správně chápaný půst těla je vždy také postem ducha. V něm totiž člověk nebojuje jen se svým tělem, nýbrž i se svými a myšlenkami. (15)
(...)
V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje. (17)
(...)
Právě když v postu vědomě odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, aktivitou, sebeútěšnými prostředky nebo jídlem a pitím pracně přikryté, se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem. (17)
(...)
Tuto zkušenost starých mnichů potvrzuje i Nový Zákon ve vyprávění o Ježíšově pokušení. Když se Ježíš na poušti čtyřicet dní postí, přistupuje k němu nepřítel a Ježíš je konfrontován s vlastním ohrožením svého poslání, svého lidství, s možností ztroskotání a zpěčování se Bohu. Vyprávění o Ježíšově pokušení popisuje konečně ohrožení každého z nás. A v Ježíšově boji se satanem se nám otvírá cesta, jak zacházet s pokušením, které nás napadá právě na poušti a při postu. Na poušti nás Bůh zkouší, aby vyšlo najevo smýšlení našich srdcí (Dt 8, 2). (18)
(...)
Půst a poušť k sobě patří. Obojí nás konfrontuje s naší nahotou. Obojí z nás snímá roušku, pod níž se skrývají naše vlastní přání a myšlenky. Na poušti není nic, za čím bychom se mohli skrýt. A půst nás činí v této bezbrannosti ještě zranitelnějšími. Nemáme už nic, čím bychom ucpali vystupující prázdnotu a čím bychom vytěsnili tužby a potřeby, které se hlásí o slovo. Nemilosrdně jsme postaveni tváří v tvář silám, které bojují o nadvládu nad námi. Jde nakonec o to, zda přenecháme vládu nad sebou Bohu nebo satanovi. ! (18-19)
(...)
Mniši se domnívají, že se s vlastní sexualitou vyrovnají jen tehdy, když budou střídmě jíst a pít. (19)
(...)
Musíme se ovšem vystřihat bludné představy, že svou sexualitu můžeme zvládnout pouhým postem. Přehnanou askezí bychom se vystavovali nebezpečí, že se svou sexualitou ztratíme též svou vitalitu. Půst nesmí vést k popření života a především nesmíme proti sobě bojovat postem ze strachu před pudovými hnutími. Strach je vždy špatný rádce, obzvláště v zacházení s pudy. Jde spíše o to, abychom v sobě dovedli postem vyvolat to, co j e dobré; abychom dovedli pudy proměnit tak, že nám to umožní disponovat silou, která se v nich skrývá. Jde o zkrocení pudů, avšak o zkrocení mírnými prostředky, nikoli o jejich násilné zlomení. Půst chce pudům odejmout pouze jejich nadměrnost a nezkrocenost. Nepostíme se ze strachu před jídlem nebo sexualitou, ale v naději, že budeme vůči svým pudům svobodnější, že nad námi nebudou vládnout. (20)
(...)
Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek. Jenomže myšlenky si člověk nezakáže tak snadno jako jídlo. Znovu a znovu se vynořují. Mniši míní postem ducha boj proti zlým myšlenkám. V něm nasazuje mnich osvědčené prostředky své askeze: Mlčení, práci rukou, modlitbu a meditaci. (22)
(...)
Kdo se správným způsobem cvičí v postu, je tedy pokorný. Jak tomu rozumět? Půst nás především konfrontuje s námi samotnými, s veškerými našimi přáními, potřebami, myšlenkami a city, s našimi stinnými stránkami. Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou. Půst nás vyvádí až k naší mezi. Jasně nám ukazuje, že jsme lidé tělem i dusí, a nad své tělo se nemůžeme povznést. Rovněž nám půst připomíná, že nemůžeme tělo odvrhovat nebo s ním libovolně zacházet. Musíme je přijmout - právě v jeho potřebnosti. Nesmíme mu upírat jeho právo. V postu stojíme tváří v tvář své vlastní nedostatečnosti. Sami sobě nejsme zadost, nezakládáme si na sobě samých. Kdo sedí před Bohem hladový, cítí svou touhu po naplnění. Svým tělem cítí, že je odkázán na vnější naplnění a zakouší na vlastní kůži, že je hmotou podrobenou zákonům hmoty. Tělo požaduje své právo. Duch s ním nemůže zacházet jako se svým otrokem. Musí mu popřát sluchu a brát na ně ohled. Tato zkušenost nás vede k pokoře. V postu cítíme svou tělesnost, chatrnost, závislost na zákonech hmoty a s tím se musíme smířit. Půst - to není zuřivé horlení proti tělu a jeho zákonům, není to žádný zoufalý pokus našeho ducha povznést se nad ně. Spíše je to cesta k přiblížení se vlastní pravdě; cesta, na níž musíme sami se sebou zacházet hezky, abychom osvobodili dobré jádro z pout, která je omotala. Postem nebojujeme proti sobě samým, nýbrž proti nepřátelům duse, kteří nám chtějí zabránit, abychom se stali sebou samými, Božími syny a dcerami, stvořenými podle Božího obrazu. (23-24)
(...)
Zdravý půst musí být spojen také s blíženskou láskou a dáváním almužny. (24)
(...)
Půst není tedy nepřekročitelné tabu. Komu je půst přednější než blíženská láska, ten pouze dokazuje, že mu leží na srdci vlastní zdokonalení víc než Kristův zákon. Pro něho je půst výkonem, jímž se může vykázat a sobě i druhým dokázat svou hodnotu. Tak je však otrokem své vlastní askeze. Ale známkou křesťanské askeze je právě skutečnost, že člověk někdy může svá asketická cvičení opustit. Existují důležitější věci, než posilování nitra askezí. V bratrské lásce odvracím pohled od sebe k bližnímu. (25)
(Anselm Grün, OSB: Půst, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 6-25)