r. 2002 (zotavení v přírodě)

Ve wordu je text ke stažení zde


ZOTAVENÍ V PŘÍRODĚ

VYJDI SI S JEŽÍŠEM !

Ježíš se často odebíral na "opuštěné místo" do přírody, aby se zotavil. Neboj se s ním proto vyjít ani ty!
Najdi si klidné místo v přírodě, v zahradě, v parku, v lese, u potoka, nebo u moře. Můžeš se procházet, sedět, nebo si lehnout. Pokud to pro tebe není možné, vem si nějakou pokojovou rostlinu a zadívej se na ní.
Nech se naplňovat rytmem přírody, rytmem deště, rytmem bublajícího potoka, rytmem rostoucích květin, rytmem putujícího slunce. Uvolněně naslouchej zvukům a tichu přírody. Pozoruj větve stromu, žasni nad leskem kapek rosy... Zůstávej v klidu tak dlouho, dokud toto vše do sebe nepojmeš, pak začni ve svém srdci děkovat Bohu za vše, co jsi objevil.
Tak v přírodě zakusíš blízkost Toho, který toto vše utvořil. Jen v Jeho blízkosti si můžeš opravdu odpočinout a zotavit se. (Tomislav Ivančič)


Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi,
a já vás občerstvím. (Mt 11,28)


SLUNCE NÁS ZAHŘÍVÁ
A PRONIKÁ CELÝM TĚLEM
Když si sednu na slunce, vím, že mě zcela zahaluje hřejivá láska Boží. Jako slunce zahřívá kůži a pak proniká celým tělem, tak i Boží láska chce proniknout do všech pórů mého těla. Boží láska není něco čistě pomyslného. Je zakusitelná právě v tvorstvu, ve slunci, které mě prozařuje, nebo ve větru, který mě něžně hladí.


VÍTR, KVĚTINA A SVĚTLO
JSOU GESTY NĚŽNOSTI
Boží láska potřebuje (stejně tak jako lidská) něžnost. Takovým gestem něžnosti je pro mne vítr, protože hladí mou kůži; květina, která se na mne dívá, slunce, které mě hřeje, vlídné večerní světlo, které všechno halí milosrdným svitem.
Slunce a vítr ovšem nemohou samy o sobě tuto zkušenost Boží lásky vzbudit. Věřím-li ale v ni, může mi ji zprostředkovat i teplý sluneční paprsek. Jestliže se vystavím všemi smysly slunci a větru, pocítím skrze ně dotyk samého Boha.


(Anselm Grün, z knihy: Bydlet v domě lásky,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)


PĚNKAVA NEBO BŮH ?
Jednoho slunečného jitra
se svatý Lynas procházel po lukách.
„Kde jsi, Hospodine?“ zvolal.
„Tady! Tady!“ odpověděl Hospodin.
(Ale mohla to být i kukačka.)
„Stvořil jsi nádherný svět“,
konstatoval svatý Lynas
a s rozkoší vdechl svěží vzduch.
„To vím, to vííím!“ odpověděl Hospodin.
(Ale stejně dobře to mohla být i pěnkava.)
„Neoslovíš mě přímo? Nebeským hlasem
nebo tak něco?“
„Ne-é,“ odtušil Stvořitel.
(Ale třeba jen kdesi zamečela koza.)


LÉTAJÍCÍ HOUSENKA ?
Svatý Lynas se procházel v polích. Zastavil se a zahleděl na housenku na listu.
Když se ho bratři ptali, proč tak činí, odpověděl jim: „Čekám, až tudy poletí motýl, abych housenku přistihl, jak po něm kouká. Vsadím se, že řekne: ´Teda lítat v něčem takovém, to by mě fakt nikdo nepřinutil!´“

(Frank Pagden, z knihy: Evangelium podle svatého Lynase,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)

SEDĚT A KOUKAT SE
Svatý Lynas měl dvě kočky: Edieho a Maggie.
Jednoho větrného dne si obě kočky začaly hrát jako malá koťata, honily se a točily za vlastními ocásky.
Svatý Lynas je s úsměvem pozoroval, ale pak si povzdychl a řekl: „Co naplat, měl bych jít něco dělat.“
„Proč?“ zeptal se ho Bůh. „Hraní by ti prospělo.“
Ale svatého Lynase tím nepřesvědčil.
„Koukni, Lynasi,“ povídá Hospodin,
„Když já jsem mohl celý volný den strávit tím, že jsem učil kočky točit se za ocáskem, tak snad to nejmenší, co můžeš udělat, je sedět, koukat a bavit se!“


MODLITBA NA KOČKU ?
Žáci svatého Lynase se rozhodli vyhodit jednu z jeho koček z kaple, v níž se modlili.
On je ale zarazil, neboť hluk, který přitom tropili, byl horší, než smířit se s přítomností kočky.
Zvíře se stočilo před oltářem v místě, kam dopadalo slunce, načež svatý Lynas odložil modlitební knihu a celé hodiny pozoroval spícího tvorečka.
Když vyšel z kaple, žáci se ho ptali, co tak úžasného na té kočce vidí. „Vás nikdy neohromilo,“ odpověděl jim, „že jí Stvořitel udělal v kožichu dírky přesně tam, kde má oči?“

(Frank Pagden, z knihy: Evangelium podle svatého Lynase,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)


CHLADNÝ VÁNEK
I TORNÁDO
Když jste se dnes ráno probudili,
rozzářil jsem briliant východu slunce.
Později jsem vás koupal
v teple slunečních paprsků.
Rozvoněl jsem vzduch
sladkou vůní přírody.
Potom jsem na vás zakřičel
v tornádě.
Namaloval jsem vám na obloze
nádhernou duhu.
Večer jsem na vaši tvář rozlil měsíční paprsky
a poslal jsem vám chladný vánek.
Bděl jsem nad vámi, když jste spali.
Byl jsem ve vašich myšlenkách.
Doufám, že ke mně i vy brzy promluvíte.
Zůstávám blízko. Jsem váš přítel. Miluji vás!


Váš přítel Ježíš


(Podle knížky M. Powersové: Stopy v písku)