r. 2003 (Odpočívat? Proč? Jak? Zamyšlení a povídky)

Ve wordu je text ke stažení zde


ODPOČÍVAT?
PROČ? JAK?

NE KAŽDÝ SI ODPOČINEK DOVOLÍ
NE KAŽDÝ SI ODPOČINEK UŽÍVÁ
NE KAŽDÝ ODPOČÍVAT UMÍ

MÁME VŮBEC NĚJAKÝ VOLNÝ ČAS ?
Máme vůbec nějaký volný čas? Je to důležitá otázka. Pokud totiž volný čas nemáme, je další uvažování celkem zbytečné. Někteří lidé mají tolik práce, že volný čas vůbec nemají. Někdy je to vlivem životních okolností. Často si to však v životě zařídili tak, aby volný čas neměli.

PROČ SE NĚKTEŘÍ LIDÉ
VOLNÉMU ČASU VYHÝBAJÍ?
Důvody pro to mohou být různé: někteří lidé si myslí, že volný čas je něco špatného, až hříšného, a že bychom celý čas života měli věnovat druhým nebo nějaké činnosti. Jiní (a mnohdy jsou to ti stejní) nepřestávají s prací proto, aby si nepřipadali neužiteční, bezcenní. Často tak utíkají před svými problémy, pocity a životními otázkami.

JSME NENAHRADITELNÍ ?
V člověku, který jen pracuje, narůstá pocit důležitosti a nenahraditelnosti. Když pak někdy práci vykonávat nemůže, ukáže se často, že se bez něj mnohé obejde a že se svět nezhroutí… To pak může vést k rekapitulaci, zda věci nelze dělat i trošku jinak. Jsou to otázky mnohdy nepříjemné, mohou ale vést k podstatě toho, v čem spočívá naše skutečná důležitost a hodnota.

KE ZDRAVÉMU ODPOČINKU
PATŘÍ AKTIVITA I PASIVITA
Zdravý odpočinek je složen ze dvou složek – aktivní i pasivní. Mnozí lidé jsou ale i při odpočinku jednostranní.
Výkonově zaměření lidé mají tendenci k aktivnímu odpočinku a nezbaví se sklonu dávat si cíle: na dovolené mají naplánováno, co všechno musí navštívit, dokázat a vidět; při sportu se nehýbou pro radost, ale pro splnění lepších a lepších limitů; při čtení se neponoří do děje, ale vypisují si obratná a podnětná slovní vyjádření autora; odpoledne strávené jen lenošením je pro ně nepřijatelnou ztrátou času.
Opakem jsou pasivní lidé, kteří by nejraději celý svůj život prospali a proleželi. Rádi konzumují zábavu, kterou jim nachystali jiní a neradi vyvíjejí jakoukoliv aktivitu. Místo vlastního sportování pak sledují výkony druhých…
Důležité je umět obojí propojit - někdy se oddat nicnedělání a zároveň umět volný čas využít k vytváření něčeho nového.

K ČEMU ODPOČINEK POTŘEBUJEME
Život člověka je naplněn převážně prací. Volný čas máme k tomu, abychom si odpočinuli a mohli se rozvíjet i v jiných oblastech života. Únava, která je naším věrným životním průvodcem, může být významným ukazatelem naší přetíženosti. Někdy potřebujeme změnu, vzrušující a záživnou činnost, ale jindy zklidnění a třeba jen soustředění na vlastní dech. Volný čas a odpočinek je důležitým prostorem pro to, abychom nabyli rovnováhy.

DĚLAT, CO „CHCEME“ !
Většinu času děláme to, co „musíme“. Při odpočinku ale můžeme dělat to, co „chceme“. Náš život je plný povinností. Okolnosti nás nutí k mnoha úkolům a činnostem. Ve volném čase si ale můžeme dovolit dělat to, co skutečně chceme, dopřát si pocit svobody a volby. Tím se nám otevírá i cesta k poznání sebe sama, toho, po čem v životě toužíme a co niterně potřebujeme.

OSVĚDČENÉ DOPORUČENÍ
Naše práce je mnohdy zaměřená jednostranně. Ve volném čase máme možnost dělat něco jiného, rozvíjet jiné stránky naší osobnosti. Osvědčené doporučení praví, aby manuálně pracující lidé odpočívali při duševní činnosti a duševně pracující relaxovali při manuálních pracích. Výsledky odpočinku poznáme „po ovoci“: pokud opravdu odpočíváme, pak se cítíme svěží a plni sil do dalších dnů.

(Zpracováno podle článku Petry Feglerové z časopisu „Rodinný život“,
který vydává Centrum pro rodinný život - www.ado.cz/c_rod.htm )



ČAS OD ČASU SI ODPOČINOUT
Traduje se, jak jednou svatý Antonín z pouště odpočíval se svými učedníky před chatrčí, když šel kolem lovec. Toho překvapilo, že je Antonín tak uvolněný, a protože situace nesplňovala jeho představu o tom, co by měl mnich dělat, vyjádřil svoji nelibost.
Antonín mu řekl: „Napni svůj luk a vystřel šíp.“ Lovec tak učinil. „Napni jej znovu a vystřel další šíp,“ pokračoval Antonín. A lovec to ještě mnohokrát zopakoval. Lovec se nakonec ohradil: „Otče Antoníne, když budu luk pořád napínat, tak praskne!“ „A tak je tomu i s každým z nás,“ odpověděl Antonín. „Kdybychom přehnali jistou míru, zničilo by nás to. Proto je správné si čas od času odpočinout.“
(Z knihy B. Cavanaugha: Malé příběhy,
Karmelitánské nakladatelství, www.kna.cz )

ŽALUDY A DÝNĚ
Jeden starý příběh vypráví o ženě, která se procházela po lukách a uvažovala o přírodě. Jak tak šla, padl jí pohled na pole plné zlatých dýní. V rohu pole stál mohutný, rozložitý dub. Usedla pod něj a uvažovala o zvláštním rozmaru přírody, která umístila na silné dubové větve drobné žaludy, ale obrovité dýně na křehké zelené výhonky. To tedy Stvořitel pěkně šlápl vedle, napadlo ji. Měl přece dát malé žaludy na slabé stonky a velké dýně na mohutné větve.
Padla na ni únava, i natáhla se pod strom, aby si trochu zdřímla. Ale za pár minut se probudila, protože ji cvrnknul do nosu padající žalud. Maličko se zasmála, podrbala si nos a pomyslela si, že třeba měl Bůh přece jen nakonec pravdu.
(Z knihy B. Cavanaugha: Kup si los a jiné příběhy,
Karmelitánské nakladatelství, www.kna.cz)


JEŽÍŠ SE NETREFIL
ANEB HLAVNĚ SI VŠECHNO
TAK NEBER...

Jednoho slunečného jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti - opravdu bych si měl dopřát čas k odpočinku nebo pořádné modlitbě, řekl jsem si.
A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: „Pane Ježíši! Co tady děláš? To tedy ... ehm ... inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já ... já jaksi ... nejsem zvyklý takto se s tebou setkávat,“ koktal jsem.
Tahle nečekaná návštěva mne úplně vykolejila. On se ale usmál a oči se mu rozzářily. „Šel by ses se mnou na chvíli projít?“ zeptal se mne. „Ehm ... to tedy ... ovšem, zajisté!“ zvolal jsem stále ještě v hrozných rozpacích. A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu.
Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci ... v rodině ... Stačí se zeptat! Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: „Promiň mi, Pane,“ řekl jsem, „ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti.“ Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. „Pst! Slyšíš?“ zeptal se. Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi. I povzdychl si Pán: „No řekni, není to nádhera?“ „Ach ano ... zajisté.“
Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Vždyť po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že ... „Pane,“ odvážil jsem se, „hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou vědou a…“ Opět mě přerušil tím, že mi přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se zastavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu hrál klukovský úsměv. „Vsadím se, že netrefíš vršek tamhletoho telefonního sloupu,“ vyzval mě.
Byl jsem zmaten. Jakže - je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych opravdu nečekal! No řekněte sami - kdyby vy jste byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a ... hmmm ... Ježíš se netrefil! Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. „Jsi fakt dobrej,“ povídá.
Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Jednou ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka, jindy zase motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu. Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl:
„Hlavně si všechno tak neber...“

(Podle knihy Briana Cavanaugha: „Kup si los“,
Karmelitánské nakladatelství - www.kna.cz)



DOVOLENÁ
U BOHA

„POJĎTE KE MNĚ VŠICHNI,
KDO SE LOPOTÍTE
A JSTE OBTÍŽENI,
A JÁ VÁS OBČERSTVÍM,“
PRAVÍ JEŽÍŠ. (Mt 11,28)

Život s Bohem není jen souhrn obtížných úkolů a povinností. Představa o Bohu, který po nás chce čím dál větší výkon, který se nás snaží vyždímat jako citron s neurčitým příslibem, že nám to jednou možná vynahradí, je naštěstí falešná.

Následovat Ježíše je sice věc někdy náročná, Ježíš nám ale v každé chvíli nabízí občerstvení a obnovu sil.
Stačí k němu jen přijít. Nemusíme si brát dovolenou od života s Bohem. Můžeme jít na dovolenou k němu. U něj je pravý odpočinek.
(Z rubriky Téma týdne - www.vira.cz )