Dříve se mi Bible zdála bezcenná - ve srovnání s jinými knihami, které jsem četl. Moje povýšenost ve mně vzbuzovala odpor vůči prostotě Bible a moje inteligence nepronikla do její hloubky.
Bible je totiž taková, že roste s těmi, kdo jsou malí; ale já jsem pokládal za nedůstojné být malým. A nadmutý pýchou jsem sám sobě připadal veliký.
Jednou jsem pak ve svém životě prožíval těžkou chvíli, kdy jsem měl pocit, že se vše hroutí. A tu náhle slyším ze sousedního domu hlas - nevím, jestli chlapce nebo dívky -, jak si zpívá a dokola opakuje: „Vezmi – čti, vezmi – čti.“ Přemýšlel jsem, jestli si děti při nějaké hře něco takového obvykle prozpěvují, ale nepřišlo mi, že bych to vůbec někdy slyšel. A tak jsem nenacházel žádné jiné vysvětlení, než že to je božský pokyn, abych otevřel Bibli a přečetl si to, na co mé oči narazí nejdřív…
Ty jsi pak, Bože, probodl mé srdce svým slovem –
– a já jsem si tě zamiloval.
