Reinkarnace a zmrtvýchvstání (Gerhard Gäde)

K vyjasnění teologicky epistemologického stavu


(S laskavým svolením převzato z Teologických textů 3/2001, email: ttexty@volny.cz)


Vzhledem k silně rozšířenému souhlasu s naukou o převtělování, popř. k její přitažlivosti vzniká otázka, zda by bylo možno integrovat tuto nauku do celku křesťanské víry. Jedná se o to, zda je možno považovat „vzkříšení mrtvých“ za konečnou událost naplnění na konci řady opakovaných návratů do těl. Abychom mohli příslušně odpovědět, je třeba nejprve prozkoumat, nakolik představují reinkarnace a zmrtvýchvstání srovnatelné koncepce. Následující článek se věnuje této otázce a dochází k závěru, že se tyto koncepce odlišují nejen obsahově, ale ještě zásadněji přístupem k poznání. „Vzkříšení“ je prvek osobního sebesdělení Boha člověku ke společenství s člověkem, přijatelného pouze ve víře, zatímco reinkarnace se představuje jako výsledek racionálního poznání.


„Kdyby se mne zeptal Asiat, co je to Evropa, musel bych mu odpovědět: Je to část světa, posedlá neslýchanou a neuvěřitelnou myšlenkou, že zrození člověka je jeho absolutním počátkem, a že vznikl z ničeho“.1 Těmito slovy charakterizoval Arthur Schopenhauer Evropu jako ostrov uprostřed světa věřícího v reinkarnaci. Zdá se, že ve dvacátém století po Kristu byla tato představa o našem světadílu značně překonána. Na základě průzkumů k tomuto tématu provedených v posledních letech vyplývá, že 20 % obyvatel Západu sdílí přesvědčení, že nežijeme jen jednou.2 Nauka o reinkarnaci, donedávna spojovaná ve vědomí průměrného Evropana s asijským náboženstvím buddhismu a hinduismu, se mezitím stala jedním z nejoblíbenějších náboženských přesvědčení.

V první spíše informativní části bych chtěl po zběžném pohledu na reinkarnační představy hinduismu obrátit pozornost na západní reinkarnační představy, poněvadž tato nauka získává právě v Evropě aktuálnost a atraktivnost, takže se klade otázka po její kompatibilitě s křesťanstvím. V tomto krátkém přehledu má vystoupit při vší rozdílnosti v detailech společné přesvědčení západních reinkarnačních představ a zároveň zásadní rozdíl vůči východnímu myšlení o novém zrození. Pak budou vypočteny hlavní námitky, které má křesťanství vůči nauce o reinkarnaci.

Ve druhé, spíše reflektující části bych chtěl otázku, zda nauka o převtělování představuje alternativní představu spásy ke křesťanské víře ve vzkříšení, nebo zda ji lze integrovat do křesťanské naděje ve vzkříšení, užít jako podnět pro poukázání na dosud chybějící epistomologickou potřebu vyjasnění. Dřív, než se může diskutovat o jednotlivých bodech dotyku a navazování - což není předmětem této přednášky - mi půjde o to, abych z Písma, v němž se artikuluje vlastní pojetí křesťanského poselství, odvodil kriteriologický příspěvek k zodpovězení shora uvedené otázky.





I. Představa o reinkarnaci v historii a v současnosti



2. Reinkarnace ve východní náboženské tradici

Reinkarnace jako stále nové spojení téže duše z jemné látky se stále novým fyzicky pozemským tělem není v hinduistické tradici vůbec zastávána jako představa spásy. Samsara, koloběh zrození, který v hinduismu stojí pod zákonem karmy, nepatří na stranu spásy, nýbrž neštěstí. Každý život je určen dobrou nebo špatnou karmou, nahromaděnou v předchozích ztělesněních, a ta musí být v dalším životě zničena.3 Jedná se o nutnost, nikoli dovolení znovuzrození, což se artikuluje v přesvědčení o reinkarnaci. Je to nepřetržitý řetěz zrození, ale i smrtí, kterými musí individuum projít. Jaký životní pocit probouzí toto náboženské přesvědčení u zbožného hinduisty, vyjádřil básník Tukaram (1598 - 1650) v žalmu: „Jaké utrpení v kruhu života. Před početím v lůně matky jsem byl zrozen již 8.400.000 krát. A teď jsem tady, bez prostředků, žebrák. Souhrn mých životů mne drží jako v síti (...) Nesčetné věky mne viděly v tomto stavu; nevím, kolik jich ještě bude. Žádné trvání: nezadržitelný pohyb začíná od začátku.“4

Je pochopitelné, že všechna naděje se zaměřuje na konec cyklu a vykoupení může být myšleno jen jako nemuset se znovu narodit.

Přesto se podle slov Hanse Künga skrývá za východní naukou o reinkarnaci „především náboženskofilosofická otázka po smysluplném, spravedlivém a morálním světovém řádu: po spravedlnosti ve světě, kde jsou lidské osudy rozděleny tak nerovně a nespravedlivě.“5



3. Reinkarnace na Západě

Přesvědčení o novém zvělení duše bylo i na Západě samostatně vypracováno a zastáváno. Už řecký matematik a filosof Pythagoras mluvil o koloběhu zrození. Vlětší vliv v tom směru měla a Platónova filosofie, která ve své dualistické antropologii viděla ztělesnění samostatné a preexistentní duše jako trest za její pochybení v říši idejí.6 Pozemská pochybení vedou k novým trestům v podsvětí a k novým ztělesněním. Na konci stojí myšlenka osvobození z cyklu a konečného splynutí s božstvem.

Tato Platónova nauka, dále rozvíjená v novoplatónismu, nebyla prvotní církví přijata.7 Církevní otcové - můžeme zde uvést Justina, Ireneje a Tertuliána - se vždy takové představě bránili. Také Origénes byl v tomto ohledu často špatně chápán.

Na Západě ožila myšlenka reinkarnace v novověku. Jejími zastánci a sympatizanty byli mj. Lessing, Kant, Goethe a již zmíněný Schopenhauer. Pro Lessinga je reinkarnace pozitivní myšlenka, která se pojí s myšlenkou výchovy a lidského zdokonalování.8 Cílem je dokonalé nazírání a nejvyšší rozvinutí osobnosti. Širšímu publiku se nauka o opětném ztělesnění v této tradici otevřela v antroposofii Rudolfa Steinera, v níž si vytvořila i organizovanou sociální podobu a v níž rovněž dominuje myšlenka dalšího rozvoje osobnosti.9 Podobně, ale přece ještě vícevrstevně jinak se představuje myšlenka reinkarnace dnes. Vypůjčuje si ze spirituality Dálného Východu, z antiky přebírá gnosticky vypadající dualistický světový názor a antropologii a spojuje tyto představy se západním myšlením o pokroku. Starou nauku do jisté míry přepólovala. Co bylo v hinduismu jako točící se kolo nových zrození nevykoupenou a pouze v naději na skončení snesitelnou představou, se v naší době stává vykupující, optimistickou představou, vycházející vstříc přání po vyčerpání všech životních možností.10 Tak to formuluje Sir George Trevelyan, jeden z předchůdců hnutí New Age:

„Je-li pozemská rovina skutečně cvičištěm duše, pak je nepravděpodobné, že bychom tu měli být jen jednou. Jediný život sotva stačí, abychom shromáždili celou úrodu zkušeností, kterou Země nabízí. Je-li přirozenost duše věčná, znamená to navíc, že jsme existovali jako rozvinuté bytosti, než jsme se narodili. Z toho plyne, že se dobrovolně rozhodujeme sestoupit do kmitů Země, má-li se duše naučit nějaké úloze (...) Je nelogické přijmout evoluční teorii a přitom popírat, že se vědomí a duchovní podstata člověka rovněž století za stoletím vyvíjejí.“11

Reinkarnace je podle toho velmi úzce spojena s myšlenkou kosmicky chápané evoluce a pokroku, na němž mají účast i duše, když se ve stále nových podobách vracejí na Zemi a přejímají do sebe nová stadia vývoje a vědomí.

Tato představa fascinuje mnohé. Její poselství vnímají takto: Smrtí nemusí vše skončit. Jednotlivec dostává vždy novou šanci. Jeden život je příliš krátký, aby se uskutečnilo víc než pouhý zlomek v něm dřímajících možností. Reinkarnace uklidňuje strach, že bychom ze života vytěžili příliš málo, že bychom příliš mnoho promeškali. A také uspokojuje pocit spravedlnosti, může dát vyrovnání těm, kdo byli o svůj život připraveni, kdo zemřeli jako děti, nebo jejichž život podle našich měřítek ztroskotal. Cyklus opakování ve spojení se západní myšlenkou pokroku se stává spirálou a točitými schody, které vedou stále novými otáčkami k nejvyšší míře životní realizace.

V porovnání s východní představou reinkarnace, jejímž cílem je překonání vztaženosti k sobě a žádostivosti života, se západní vyznání reinkarnace jeví podle Reinharta Hummela jako „orgie neosvíceného sobectví a vazby na sebe“12. Jistě se však v ní ukazuje i starost člověka o vlastní osud, obava z vyhasnutí sebe, ale též strach z definitivnosti vlastních dějin. Nechci zde prohlubovat popis tohoto jevu. Mnohotvárné jevové formy nauky o reinkarnaci v bádání o umírání (Elisabeth Kübler Ross), v oblasti psychoterapiei (Thorwald Dethlefsen), kde jde o oživení vzpomínek na předchozí život, v parapsychologii, v jejím spojení s esoterikou a spiritismem, ve světonázorovém paradigmatu hnutí New Age byly představeny a hodnoceny z různých úhlů pohledu v celé řadě monografií.13

Pro naše úvahy je rozhodující základní přesvědčení, že nehmotná,sebe prosazující subjektivita, přetrvávající individuální smrt, se opakovaně ztělesní v novém těle a začíná nový pozemský život.Toto přesvědčení je společné všem odrůdám západního myšlení o reinkarnaci. Jedná se tedy o hnutí, které vede od života skrze smrt znovu do života. Zatímco východní nauky o reinkarnaci jsou nerozlučně spojeny se zákonem karmy, kterou je třeba v průběhu stálých návratů odstraňovat a spalovat v naději, že jednou člověk vypadne z kola nových zrození, spojuje se na Západě s představou karmy myšlenka osobního dalšího vývoje a seberealizace. Skrze karmu je každý pozemský život spojen s životy předchozími a jimi určen. Tato myšlenka dovoluje odvozovat aktuální pozitivní nebo negativní životní okolnosti od příčin v předchozích životech a tím je vysvětlit. Max Weber dokonce vidí v reinkarnaci a karmě „formálně nejdokonalejší řešení problému teodiceje“.14 Víra v reinkarnaci umožňuje podle Weberova pohledu vidět při díle vyrovnávající spravedlnost, které nikdo nemůže uniknout. Navíc člověk sám zůstává odpovědný za svůj osud, své osobní zdokonalení a dosažení vyššího vědomí. Nedostává to z cizí ruky.



4. Hlavní námitky křesťanství proti nauce o reinkarnaci

Křesťanská víra se od počátku stavěla vůči této nauce odmítavě, a to hlavně z následujících důvodů:

1. V nauce o reinkarnaci viděla ohrožení jedinosti a jedinečnosti a tím i definitivnosti individuálního osudu. Nauka o reinkarnaci koliduje s křesťanským přesvědčením o definitivnosti, která staví subjekt před Boha s akty své konečné svobody v tomto životě.15

2. Nauka o reinkarnaci zneuznává z křesťanské perspektivy význam, který přísluší tělesné existenční formě člověka. Zatímco v přesvědčení křesťanské víry je tělesnost člověka trvale vtažena do Kristova spásného díla a při vzkříšení mrtvých bude mít účast na konečném dovršení, v nauce o reinkarnaci se lidské tělo stává jen užitkovým nástrojem, který se po opotřebení svékne a vyhodí jako staré šaty.16

3. Nauka o reinkarnaci předpokládá antropologii, o níž není jisté, zda je slučitelná s biblickým pojetím člověka. Nauka o reinkarnaci předpokládá přinejmenším dualistický obraz člověka, který jej vidí složeného z pomíjející tělesné skutečnosti a nesmrtelné nehmotné subjektivity. Tato dualistická antropologie umožňuje představit si bezproblémové oddělení obou prvků a přijmout duši bez těla, která se znovu ztělesní v jiném těle. Pro ranou církev nebyl tento dualismus, který křesťanství přijalo z nejrůznějších příčin z platónského a novoplatónského myšlení, zcela cizí. Křesťanství zná představu, že se ve smrti duše oddělí od těla a oddělená má už účast na blaženosti, i když ve stavu čekání na den vzkříšení. Avšak právě tendence k tomuto dualistickému pohledu na člověka byla v průběhu dějin teologie stále víc pociťována jako aporeie a - jak říká právem Richard Heinzmann – Tomášem Akvinským byla zásadně překonána. V oddělení od Platónovy filosofie a v návaznosti na Aristotelovo hylemorfistické myšlení určuje Tomáš z teologického pojetí člověka duši jako „unica forma corporis“. Překonává tím myšlení, které vidí člověka složeného ze dvou částí a jeho osobnost klade téměř výhradně do duše, představitelné i jako oddělené od těla.17 Tomášovi se daří myslet duši jako formální příčinu těla, která pouze ve spojení s jí informovanou hmotou zaslouží označení osoba a odloučena od tělesnosti ztrácí to, co je pro ni podstatné, totiž že je forma corporis a proto v eschatologickém mezistavu může uskutečňovat jen deficitní modus bytí.18

4. Navíc křesťanská víra slibuje člověku dovršení přesahující všechno myslitelné (srov. 1 Kor 2,9). Vzkříšením mrtvých se toto zaslíbení zakládá v jistotě Ježíšova zmrtvýchvstání, jak je jednoznačně dosvědčeno v Novém zákoně. Biblická svědectví trvají na tělesnosti Ježíšova zmrtvýchvstání a ukazují tak celou tělesnou a duševní existenci s její jedinečnou životní historií jako zahrnutou do eschatologické události dovršení (srov. např. Lk 24,36-43; Jan 20,24-29).

5. Pokud jde o neúprosný zákon karmy, křesťanská víra také zná zkušenost, že zlé jednání vede ke zlým následkům. V myšlence očišťování zcela uznává toto přesvědčení.19 Avšak v křesťanském chápání spočívá vykoupení právě i v osvobození od zákona, jemuž je člověk bez Krista podroben a zůstává zotročen. Také dovršení člověka není v křesťanské víře výsledkem a souhrnem možností uskutečněných v pozemském životě, i když konkrétně prožité dějiny člověka nezůstávají irelevantní. Nicméně v křesťanském pojetí není dovršení rozvrženo člověkem a není představitelným, do nekonečna zvětšeným prodloužením pozemské skutečnosti





II. Reinkarnace a zmrtvýchvstání - dva kompatibilní modely?



1. Otázka kompatibility

Navzdory tomuto odmítavému postoji nechyběly pokusy o spojení reinkarnační nauky s křesťanským poselstvím. Sice v Bibli nelze najít doklady pro toto přesvědčení, dějí se však pokusy smířit křesťanskou naději s naukou o novém zrození. Zde je třeba jmenovat Hanse Torwestena a jeho knihu Sind wir nur einmal auf Erden?20 V posledních letech se ozývají i hlasy křesťanských teologů, nastolující otázku, zda nauku o reinkarnaci skutečně není možno zařadit do křesťanského programu, např. Michael von Brueck21 a John Hick22. Pro tuto otázku by mohlo být rozhodující poznání, že není pro každého člověka možné v jediném životě dojít k prožitku skutečné historie svobody. Nauka o reinkarnaci zde otevírá možnost dalšího zrání a dosažení uskutečněného lidství.

Bylo by tak myslitelné, že zmrtvýchvstání nastane až na konci putování duše, tedy řady reinkarnací. Vyšlo by se tím vstříc východní představě vykoupení, jíž je vykoupení na konci cyklů zrození. Z křesťanského pohledu by bylo třeba položit otázku, se kterým z moha těl a s kterým jménem by člověk vstoupil do události vykoupení a zda tělesnost člověka by nebyla vyměnitelnou opotřebovatelnou součástkou, která nepatří k trvalé identitě člověka.



2. K teologicky epistemologickému rozlišení reinkarnace a zmrtvýchvstání

Místo zabývání se jednotlivými obsahově návaznými body je třeba v závěru provést fundamentální teologické rozlišení reinkarnace a zmrtvýchvstání, pomocí něhož se teprve může zdařit správné určení vztahu. Často se zdá, že se reinkarnace a zmrtvýchvstání posuzují jako dva buď alternativní, nebo vzájemně kompatibilní, v každém případě však srovnatelné modely. Je však tato mlčky či výslovně předpokládaná srovnatelnost oprávněná z hlediska teorie poznání a vědy? Nejedná se spíše o dva zásadně nesrovnatelné modely naděje? Přesněji: patří oba stejnému řádu poznání? A vyhroceně: Jsou nauka o reinkarnaci a křesťanské vzkříšení dva rovnocenné, paralelní světonázorové koncepce, které mohou být srovnávány jako různé hypotézy a které mají epistemologicky stejný status?23 Na zodpovězení této otázky závisí, jak má být reinkarnační model z křesťanského hlediska hodnocen.

2.1.Reinkarnace jako světonázorová koncepce

Nelze přehlédnout, že na Západě nauka o reinkarnaci pro mnoho lidí, kteří se odcizili křesťanské víře, nebo se s ní nesetkali tak, aby je ovlivnila, představuje odpověď na tísnivou otázku smrti a života po ní. Smrt nutí člověka do nevyhnutelnosti, v níž si připadá bezmocný a ztracený a je vděčný za výklady, které mu pomáhají, aby si v této nevyhnutelnosti nezoufal. Pastorační péče Církve se musí obracet nejen k lidem, kteří se bojí definitivnosti smrti, ale i k těm, kdo se bojí definitivnosti vlastního života, neprožitých životních možností nebo života, který ve vlastních očích ztroskotal. Nelze ani přehlédnout, že se v přesvědčení o převtělení jeví silná lidská potřeba naplnění, kterou skutečně nelze utišit v jednom životě. Je však možné představit si vážně, že se tato potřeba naplnění dá zrušit několikerým opakováním života?

Od teologie se dá očekávat, že bude ve službě hlásání víry reflektovat proprium křesťanské naděje způsobem, který zasáhne horizont chápání dnešních lidí, aniž by na tomto horizontu utkvěla.

Poselství nauky o reinkarnaci zní: onen svět je tímto světem. Budoucnost spočívá v opakování. Bytí je návratem, příchodem a odchodem a novým návratem. Onen svět smrti zůstává jako opakování tohoto světa zásadně bez překvapení. Člověk neumírá do zcela jiného, nýbrž do již známého. Ten, kdo se vrací do tohoto světa, žije znovu život v horizontu konečnosti a nutnosti zemřít, se všemi premisami štěstí a neštěstí, pod nimiž zásadně stojí lidský život. Přívrženec nauky o reinkarnaci počítá s dalším rozvojem, se seberealizací, s vyššími formami vědomí. Je to však už průlom konečností do toho, co nazývá křesťanské poselství věčností, vzkříšením, účastí na Božím životě, visio beatifica? A na vrcholu vystoupaného točitého schodiště dosažené uskutečnění zůstává v zásadě produktem vlastních omezených snah sbírat život, stupňovat a uchovat jej. Zůstává namáhavě vybojovanou, konečnou a proto překonatelnou dokonalostí.

Nauka o reinkarnaci západní provenience je myslitelná zcela beze vztahu k osobnímu příklonu Boha. Jak říká právem Norbert Bischofberger, má status hypotézy24 a představuje tak světonázorovou koncepci. Bischofberger zastává názor, že „myšlenka reinkarnace a výpovědi křesťanské eschatologie mají být vzhledem k dokazatelnosti pojednávány zcela rovnocenně.“25 Také Ruediger Sachau soudí ve své nedávné monografii, že “myšlenka reinkarnace je pojata jako vědění, které se získává na cestě určené zkušeností a racionalitou.“26 Ve stejném smyslu se vyjadřuje i Thorwald Dethlefsen: „Reinkarnace není otázkou víry, nýbrž filosofické schopnosti poznatků.“27 Z pohledu křesťanské teologie představuje nauka o reinkarnaci světonázorovou, člověkem navrženou hypotetickou představu o posmrtné existenci. Činí si nárok, že je zásadně předmětem přirozené poznávací schopnosti člověka.28 To ji však činí quasipřirozeným pochodem, který se snad vymyká normálnímu každodennímu poznání, kolem něhož se však člověk domnívá, že pozorováním svých zkušeností a uvažováním o své existenci sám dochází k vědění.

2.2. K teologickému horizontu chápání vzkříšení v biblickém svědectví

Říká se, že křesťanské poselství o vzkříšení a s ním spojená eschatologická naděje se vůči moderně nedokázala učinit srozumitelnější než jiné představy naděje.29 Skutečně se setkává s lidským předběžným chápáním, které je nejen dnes, ale zásadně cizí zcela jinému křesťanskému poselství. V lidských dějinách neexistovala doba a kultura, která by nepřemýšlela o existenci po smrti a za pomoci obrazů a zkušeností vlastní kultury ji nepředstavovala jako jakési pokračování pozemského života. Onen svět se tak stával projekcí tohoto světa. Nauka o reinkarnaci zjevuje, co platí pro všechny návrhy posmrtné existence. Je však natolik realistická, že vlastní přání a touhy týkající se tohoto světa nepromítá do onoho světa, nýbrž je postuluje jako zvěčněné v tomto světě.

Již Nový zákon zjevuje, že vlastní poselství se sice týká touhy člověka po životě a trvání, nedá se však zařadit do horizontu chápání, který se artikuluje v očekávání lidí. V Mk 12, 18-27 se líčí setkání Ježíše se saduceji, kteří chtějí Ježíšovi za pomoci chytáku předvést absurditu naděje ve vzkříšení. Rudolf Pesch vyzdvihuje tuto perikopu jako „nejvýznamnější dokument Ježíšovy zkušenosti Boha a jistoty Boha, jeho víry ve vzkříšení.“30

Saduceové překvapují Ježíše otázkou, komu bude při vzkříšení náležet žena, která měla ve smyslu starozákonního švagrovského manželství postupně sedm mužů. Místo co by odpovídal ve smyslu otázky a zaujal jednu či druhou pozici, zpochybňuje Ježíš předběžné chápání, stojící za otázkou saduceů: „velice se mýlíte“ (v. 24.27) a poukazuje na jejich neznalost Písma a Boží dynamiky. Oni se mýlí, protože zřejmě zaměňují vzkříšení s pokračováním pozemského života jinými prostředky nebo v jiných sférách. Zmrtvýchvstání však není prodloužením konečnosti do nekonečnosti. Je to - s poukazem na anděly v nebi - zcela nepochopitelná událost, založená v Boží dynamice a překračující všechny představy a naděje o onom světě, které si lidé světonázorově dělají. Ježíš tím láme předběžné chápání, které není ze sebe schopno tázat se sebekriticky na vlastní představy.

Ježíš výslovně zdůvodňuje zmrtvýchvstání poukazem na sebezjevení Boha v hořícím keři (srov. Ex 3,6nn). Jistota zmrtvýchvstání se tím situuje do sebezjevením založeného společenství Boha s lidmi. Bůh se zjevuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův. Jahve tím připomíná smlouvu uzavřenou s patriarchy. Každý z nás by mohl prodlužovat tuto řadu dosazením vlastního jména. Tento Bůh „není Bohem mrtvých, nýbrž živých. Velice se mýlíte!“ (Mk 12,27). Joachim Gnilka vidí v citaci Ex 3,6 synoptickým Ježíšem při dokladu zmrtvýchvstání vyjádřenu myšlenku, „že Bůh si nedává jména mrtvých. Jestliže se jim zaslíbil, pak to v pohledu víry znamená, že Boží příslib nemůže být zrušen ničím, ani smrtí“.31

2.3. Zmrtvýchvstání jako vlastní výklad Božího slova

Tím je křesťanská naděje v zmrtvýchvstání jednoznačně zakotvena tam, kam náleží: ve společenství s Bohem, přístupném pouze víře v Boží sebesdělení. Ne tedy ve světonázorové nauce o nesmrtelné duši, jíž se smrt nedotkne, ani v představě smrti jako temného průchodu do vyššího patra pokračujícího života. Křesťanské poselství rozvíjí ve světle víry vlastní nauku o člověku tím, že jej charakterizuje jako tvora osloveného Bohem a pozvaného ke společenství s ním, jako „stvořeného v Kristu“. (srov. Kol 1,16).

Poukazem na Ex 3,6 se společně zakládají jistota zmrtvýchvstání, zjevení Boha svému tvoru a v něm darované společenství s Bohem. Zmrtvýchvstání zřejmě není pravdou, která by se dodatečně přidávala k víře, nýbrž je vlastním výkladem historicky vyšlého Božího slova v jeho eschatologickém uskutečnění. Není možné věřit ve společenství s Bohem a zároveň dávat smrti moc oddělit člověk od tohoto společenství. Jestliže je křesťanské poselství vnímatelné a srozumitelné jako sebesdělení Boha, pak pro toho, kdo mu rozumí, obsahuje zaslíbení vzkříšení z mrtvých jako událost, přesahující všechno chápání. Zmrtvýchvstání - je-li chápáno ve víře a ne jako světonázorová představa posmrtné existence - je stejně nepochopitelné, jako Bůh sám. Je umíráním člověka do oživujícího, ale nedostupného tajemství Boha.

Toto umírání do Boha je však už v tomto životě zaručeno a neseno vírou darovaným společenstvím s Bohem. Vyznání Ježíšova zmrtvýchvstání vyjadřuje, že smrt nemá žádnou moc proti společenství s Bohem. Toto zmrtvýchvstání se děje již přijetím víry. Jím už člověk necítí jako svou pravou a mimo víru neoddiskutovatelnou identitu situaci tvora propadlého smrti, nýbrž své stvoření v Kristu a naplnění Božím Duchem. V tomto smyslu je zmrtvýchvstání již přítomnou událostí. Budoucností je, protože očekávaná smrt a vůbec všechny destruktivní síly v dějinách nemohou oddělit člověka od Boha, jak píše Pavel Římanům (8,38n). Poněvadž zmrtvýchvstání, stejně jako smrti vzdorující společenství s Bohem, je nepochopitelné jako Bůh sám, mohou všechny výpovědi o něm souhlasit pouze na trojí cestě poznání analogického.Každá dobrá lidská a mezilidská zkušenost může (jako via affirmativa) být pozorována jako podobenství tohoto společenství s Bohem překonávajícího život a smrt. Taková zkušenost však nesmí být zaměňována za společenství s Bohem. Zůstává ve smyslu via negativa nepodobná věcnému obsahu, míněnému zmrtvýchvstáním. Naopak však platí ve smyslu via eminentiae, že skutečnost zmrtvýchvstání se nedá srovnat s naší pozemskou skutečností a se žádným pozemským štěstím. Neboť „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

Tak je náš život skutečně prožitý ve své tělesnosti a duchovnosti a mnohonásobně propojený s dějinami a celým lidstvem uložen v Boží skutečnosti tak, že jej smrt už nemůže zničit.



3. Výsledek: dvojí řád poznání jako cesta k rozlišujícímu stanovení vztahu reinkarnace a zmrtvýchvstání

Zde se tedy ukazuje fundamentální rozdíl křesťanské naděje ve vzkříšení a nauky o reinkarnaci a vůbec každé lidské představy o životě po smrti. Křesťanská víra ve zmrtvýchvstání nemůže být v diskusi představována jako jeden model světonázorových představ o onom světě mezi dalšími. Křesťanskou víru ve vzkříšení nelze zaměňovat za světonázorově chápané a posuzované přesvědčení, k němuž se dojde jinak než ve víře v Boží slovo. Jako světonázorové přesvědčení by nebyla rozlišitelná od iluze.32 Zmrtvýchvstání může být pouze věřeno jako pravda a je založeno v nepochopitelnosti společenství s Bohem. Není to hypotéza, nebo domněnka, která by mohla být podepřena záchytnými body ležícími mimo ni. Zmrtvýchvstání nelze poznat jinak než ve víře, v naplnění Duchem svatým. Má jiný epistomologický status než hypotéza. Výpovědi víry nelze přednášet jinak než s bezpodmínečným nárokem pravdivosti; nikdy jako domněnky nebo hypotézy potřebující ověření. Zatímco hypotéza se definitivně potvrdí předvedením jí tvrzeného obsahu, pro výpovědi víry to principiálně nemůže platit. Spíše se vyjeví vypovídaný věcný obsah posluchači v samotné výpovědi víry a je ve víře poznán jako „pravdivý“. Mimo víru však dokazatelně neexistuje žádná možnost zjistit pravdivost výpovědi víry, nebo ji zdůvodněně prokázat jako „falešnou“. Výpověď víry se vymyká každému posouzení zvnějšku.33 Její pravdivost nelze zjistit teoreticky, má svou evidenci pouze ve víře jako v naplnění Duchem svatým.

Odhlédneme-li od víry, zjistíme o člověku jako poslední jistotu pouze jeho vydanost smrti. Každý světonázorový postulát života po smrti musí být tedy dotazován, jak se liší od iluze, a musí umět uvést důvody pro své domněnky, které se dají rozumem potvrdit nebo popřít. Nauka o reinkarnaci se určitě nedá chápat jako sebesdělení Boha a tajemství víry, k jehož poznání je třeba Svatého Ducha (srov. 1 Kor 12,3). Může být představena a navržena nezávisle na víře v Boží sebesdělení. Pro diskurs o reinkarnaci nebo zmrtvýchvstání je třeba mít epistemologické jasno v jinak mlhavém sporu. Mělo by zůstat jasno, že se - ve smyslu Prvního vatikánského koncilu - jedná o dva rozdílné řády poznání, které nesmějí být zaměňovány nebo míseny. Koncil přednáší velmi závažně nauku o dvojím řádu poznání, který je rozdílný nejen v principu poznání, nýbrž i v jeho předmětu.34 Druhý vatikánský koncil v Dei Verbum (DV 6) na tom výslovně trvá. Předmět víry je přístupný pouze poznání víry, které spočívá v naplnění Duchem Svatým a zůstává principiálně skryté přirozenému poznání. Musí být chápáno jako osobní obrácení Boha k nám. Naproti tomu přirozené věcné obsahy jsou přístupné přirozenému rozumovému poznání a nelze je zaměňovat s tajemstvími víry, ani tam ne, kde se jedná o filosoficky nerozhodnutelné otázky, jako při nauce o stěhování duší.

Zdá se mi, že toto fundamentální rozlišování (ne oddělování!) řádů poznání není vždy dostatečně přítomno v diskusi o našem tématu.35 Je třeba připomenout, že oba řády poznání byly často zaměňovány s fatálními následky, což se ukázalo ve falešně postavených alternativách jako „polygenismus nebo dědičný hřích“ a především v diskusi s moderní přírodovědou. Přírodovědné věcné obsahy a světonázorové koncepce byly pojednávány jako předměty víry a tajemství víry se někteří snažili zdůvodnit pozemskými důvody. Záměnou řádů poznání však byla jakákoli diskuse předem beznadějná a zbytečná. Teprve správné rozlišování těchto řádů poznání umožní stanovení jejich vztahu a dá v Kristu.porozumět zprostředkování a usmíření božské a stvořené skutečnosti. V tomto smyslu ocenil 2. vatikánský koncil v Nostra aetate hledání pravdy v různých náboženstvích a ukázal směr dialogu. Myslet v tomto směru dál i o reinkarnační nauce by nejen posloužilo jasnosti v diskusích, nýbrž také dialogu.

Mimořádně rozsáhlé poznámky najde zájemce v originálu.

Theologie der Gegenwart 42 (1999), 3, 175-190. Přeložil Miloš Voplakal.- Autor je profesorem dogmatiky na teologickém učilišti S. Anselmo v Římě.