Různé

Tím, že nás Ježíš vyzval, abychom Boha oslovovali Otče, rozdělil se s námi o své největší bohatství, o všechnu moc, kterou měl v nebi i na zemi, o všechnu moc, kterou má dítě nad svými rodiči, o všechny své synovské výsady.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 82)

+

Jiný vzorec, s nímž se mnozí vláčejí, je trvalá péče o mínění druhých. Nejsem svým vlastním pánem. Řídím se tím, co ode mne očekávají druzí, stále se zabývám tím, co asi běží hlavou těm druhým. Mnozí jsou skutečnými mistry v tom, jak si celé dni lámat hlavu tím, co si asi o nich myslí ti druzí. I když si jsou toho vědomi, přece to zdaleka neznamená, že by se ze smyčky těchto úvah vysmekli. Stále a stále se to vkrádá do jejich myšlení. A podobná je nutkavost zavděčit se všem. Nikdo přece nesmí být se mnou nespokojen. To by bylo pro mne to nejhorší. Je za tím strach, že bych třeba mohl být neoblíbený. A tak se stále přizpůsobujeme a snažíme se splnit domnělé nebo skutečné očekávání těch druhých a zavděčit se všem, což bývá často nad lidské sily, protože zavděčit se všem najednou je nemožné. A především začneme ztrácet cit pro to, co by od nás chtěl Bůh, co od nás očekává on. (50)
(...)
Jsme noví. Křtem jsme získali nové možnosti, možnosti Boží. Nejsme jen dětmi svých rodičů, jsme i dětmi Boha. Nejsme tu proto, abychom plnili očekávání svých rodičů, nýbrž jsme povoláni k tomu, abychom vytvořili ten jedinečný obraz, který si o nás udělal Bůh. Ale s tímto pravým obrazem se setkáme jen tehdy, vysvobodíme-li se od onoho "prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích". (51-52)

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 50-52)

+

První část Otčenáše je charakterizována slovem „ty“ (tvé jméno, tvé království...), druhá slovem „my“ (odpusť nám...). (15)
Znesvěcování jména Božího Izraelem: Ez 36,16-28. (16-17)

V Božím království bude svět identický se světem, jak si ho přeje Bůh. (20)

Viz Iz 2,2-4; Mich 4,1-3.
V druhé části Otčenáše prosíme o to, co potřebujeme, abychom mohli plnit první část. Dvě části Otčenáše nestojí proti sobě. (29)
Blahoslavení chudí - ti, kteří znají hodnotu chleba.

…
Když se modlíme "posvěť se jméno tvé", žádáme tedy Boha, aby dovolil všemu lidstvu objevit svoji pravou identitu a rozpoznat jej jako svého Abba. Modlíme se za to, aby všichni dokázali vnímat Boha jako zdroj důvěry a lásky. Skrze tuto modlitbu vyjadřujeme touhu po tom, aby nový vztah s Bohem, do nějž jsme vstoupili příchodem Ježíše Krista a darem Ducha, mohl být rozšířen natolik, že obsáhne všechno stvoření. Zároveň však chápeme i to, že posvěcení Božího jména je záležitostí celého našeho života. Žádáme Boha, aby použil naše životy ke zjevení své pravé identity. Prosíme Boha, aby nám dal schopnost být bytostmi, které jsou vskutku jeho zázračným obrazem, lidmi, kteří pravdivě vyzařují něco z toho, kdo je Bůh.

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 19)

+

/Ef 1,3-6/ Žádné dítě nepřichází na svět jakoby ve spárech ďáblových. Každé dítě stojí od začátku života pod laskavým úradkem milosti Boha, který je předurčuje, aby bylo jeho dítětem. (87)
(...)
Křest v dětském věku zdůrazňuje jeden znak křtu zřetelněji, než to činí křest v dospělém věku, totiž že nás Bůh miloval a obdaroval jako první a také to, že křest není odměnou ani za pevnou víru, ani za přípravu na křest. Malé dítě se ještě nemůže na křest připravit. Tím, že je přinášíme ke křtu, přiznáváme, ba dokonce veřejně dáváme najevo, že Boží milost je při nás už od samého začátku našeho života. Boží milost není odměnou za naše výkony, nýbrž nezaslouženým darem, který nás posiluje a vede v životě od samého počátku. (92)

Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 87 a 92)

+

Klíč k pochopení Božího otcovství nacházíme jasně ve zjevení Ježíše Krista. ... V lidské tváři Ježíše se odráží tvář Boha: “... Kdo vidí mne, vidí Otce. ...” (Jan 14,9)
/Liturgicko pastorační příručka Abba, Otče 1999, Pastorační středisko/

+

O vánocích prokazuje živý a všemocný Bůh plnost svého milosrdenství tím, že se z lásky stává zcela malým a slabým. Stvořitel se vydává svému stvoření, aby mu dokázal: "Podívej se, nechci ti způsobit nic zlého. Přicházím k tobě s prázdnýma rukama a budu v tobě růst tak rychle, jak ty to dovolíš".
Toto dítě nás zbavuje nedůvěry k Bohu Otci, která vychází z lidských důvodů. Jak potvrzují psychoanalytikové, negativní zkušenosti s našimi otci a autoritami vůbec se vtiskly do našeho vědomí, kde se vědomě či podvědomě snažíme obraz otce zlikvidovat, zabít. Dítě vánoc nám říká: Já jsem Bůh, který se stal člověkem. Na mně vidíte (chci vám dokázat), že vám nejsem schopen učinit něco zlého.
(Bratr Efraim) /Feuer und Licht, 12 - 93, zkráceno/

+
... Otec je se mnou." (J16,32)
Kde nacházel Ježíš svou jistotu .."nejsem sám, neboť Otec je se mnou."(J 16,32) Ježíšova samota se stává čímsi krutým a nepochopitelným, nevidíme-li ji zároveň s Otcovou blízkostí. ... Jeho vztah k Otci se neprojevuje nikdy na stejné úrovni s těmi, které na cestu k Otci povolává. Vždycky rozlišuje: "Můj Otec" a "Váš Otec".
Otcova blízkost, skutečná a zřejmá, je pouze ta, v níž je vůči němu Syn. Není jiný bezprostřední přístup k Otci. On je cesta, pravda a život a nikdo nepřichází k Otci jinak než pouze skrze něho. "Kdo vidí mne, vidí Otce."
... Přichází hodina - ano už je tu - kdy se rozprchnete každý po svých a mě necháte samotného. ..Nejsem sám, neboť Otec je se mnou."
Když se Ježíš vrací k sobě samému, setkává se s Otcem.
(Romano Guardini,Pán Ježíš, str.33nn)

+

Otec v rodině je důležitý, aby děti našli svou identitu. Otec je ten, který dítě potvrzuje: ty jsi má milá dcera, syn. Osvobozuje nás od matky, od její ochrany, úkrytu, abychom byli schopni postavit se na vlastní nohy, “vylétnout z hnízda...
Bůh nás svým otcovským pohledem osvobozuje od závislosti na druhých. Mnozí jsou závislí na pohledu, mínění druhých...

+

Věřit, že Bůh je Otec, hluboce tomu věřit - to znamená věřit, že láska bude mocnější ve vás a skrze vás, než všechny překážky, které se jí staví do cesty. Nesmíme jen čekat, až vás ostatní budou milovat. Museli byste čekat velmi dlouho. ...
Bohu se budeme podobat právě tehdy, když překonáme svou pýchu a budeme ochotni udělat první krok, jak to dělá Bůh. ...
Jsme iniciátory lásky? Přibližujeme se k těm, kdo se zdráhají to udělat?
(Louis Evely,Krédo, 46n)

+

Bůh Otec
Ježíš lásku a blízkost Boží shrnuje v jednom slovu: "Otec". Toto oslovení sice znala i jiná náboženství, avšak používala je buď ve smyslu všeobsahujícího vědomí, že Bůh je Stvořitel všeho, nebo byla dokonce spojována s představou fyzického příbuzenství mezi bohy a lidmi.
Žádný člověk není "Božím dítětem" v tom smyslu, jako je Kristus "Boží Syn"; ale Bůh s námi jedná jako Otec, který nás přijal za vlastní děti.
Ježíš se ptá: "Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? ...Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!" (Mt 7,9.11). A někdy ani není nutně potřeba prosit, neboť: Váš nebeský Otec přece ví, co všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost. Hledejte mír a svobodu, milosrdenství a rovnost. A všechno ostatní vám bude přidáno (srovnej Mt 6,25-34). Bůh je "Otec", který nás miluje. Ježíš potvrzuje, co Bůh sám řekl: Já sám jsem svůj lid naučil chodit; bral jsem ho na své rámě ...provázky lidskými jsem ho táhl k sobě, pouty lásky.. Byl jsem k němu jako rodiče, kteří si kojence tisknou k tváři...snižoval jsem se a skláněl k němu a krmil jsem ho... (srovnej Oz 11). Když vy se modlíte k tomuto Bohu - říká Ježíš - pak říkejte: Abba, tatínku..
S pojmem a představou Boha - Otce je ovšem spojeno jedno nebezpečí pro chápání Boha. Existuje velké pokušení opět si Boha představovat jako omezenou bytost na způsob člověka. Bůh jako "obrovská otcovská postava".
Pro mnohé může slovo "Otec" znamenat téměř překážku ve víře. Jejich představa otce se pojí s nulovými hodnotami a nedobrými zkušenostmi (s vlastními otci). Snad svého otce ani vůbec neznají? Nebo ho poznali jako tyranského a nespravedlivého despotu? Možná bil maminku a zanedbával děti? Těmto lidem může pomoci, že sice výrok "Bůh je Otec" byla Ježíšovým zvěstováním zvláště vyzvednuta, ale v Ježíši Kristu je Bůh stejně tak i přítel a bratr.
Nesmíme však zapomínat, že tato označení mohou ve svém důsledku být značně zavádějící. Bůh není muž. Není ani žena. Je to Bůh.
Bůh bible v žádném případě nemá jen mužské a otcovské rysy! Ve Starém i v Novém zákoně Bůh zjevuje vlastnosti a způsoby jednání, které v našem dnešním způsobu vnímání (kulturně a dobově podmíněném) jsou "typicky ženské": utěšuje, ochraňuje, živí, je něžný. "Bůh je náš Otec a naše Matka" (Jan Pavel II., srovnej také Iz 49,15).
Nazýváme-li Boha Otcem, Matkou nebo Bratrem, nevyjadřujeme se ani tolik o "Boží podstatě", jako spíše o nás samých a o našem vztahu k Bohu. Bůh není ani muž, ani žena, my však zakoušíme jeho ruku, kterou se nás dotýká, jako otcovskou nebo mateřskou. Zakoušíme, jak Bůh jedná