Různé

Věřit v Ducha svatého

152
Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu. Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Vždyť "jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: `Ježíš je Pán'" (1 Kor 12,3). "Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. ...Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží" (1 Kor 2,10 11). Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh.

VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO
683
"Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: `Ježíš je Pán'" (1 Kor 12,3). "Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!" (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu:
"Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého."1

684
Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista.2 Nicméně ve zjevování Osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, "Teolog", vysvětluje tento postup pedagogikou Boží "shovívavosti":
"Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno řečeno trochu opovážlivým výrazem , dříve než se vyznalo Synovo božství... "Jen kráčením vpřed a postupováním `od slávy ke slávě' se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti."3

685
Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z Osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem: "s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován" (nicejsko- cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární "teologii". Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské "ekonomii".

686
Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v "posledních časech", zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, "prvorozeném" a hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: církev, obcování svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.


"VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO"

687
"Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží" (1 Kor 2,11). Avšak, jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který "mluvil ústy proroků", nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe.4 Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč "svět nemůže přijmout" Ducha, "poněvadž ho nevidí, ani nezná", kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi "zůstává".5

688
Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:
v Písmu, které inspiroval;
v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové;
v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí;
ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a jejich symbolů uvádí do společenství s Kristem;
v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
v charizmatech a službách, jimiž je budována církev;
v projevech apoštolského a misionářského života;
ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.


I. Společné poslání Syna a Ducha

689
Ten, kterého Otec "poslal do našich srdcí, Duch jeho Syna" (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.

690
Ježíš je Kristus, "pomazaný", protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání.6 A konečně, když je Kristus "oslaven",7 může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu,8 to je Ducha svatého, který ho oslavuje.9 Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dát jim život v Kristu:
"Pojem pomazání napovídá... že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a vrstvou oleje nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotykem setkat s olejem. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje u těch, kteří je přijímají, v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.10


II. Jméno, názvy a symboly Ducha svatého
Vlastní jméno Ducha svatého

691
"Duch svatý", takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí.11
Výraz "duch" překládá hebrejské slovo "ruah", které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem.12 Jinak slova "duch" a "svatý" jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobu Ducha svatého bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů "duch" a "svatý".

Názvy Ducha svatého

692
Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho "parakletos", doslova: "ten, který je přivolán", "ad-vocatus" (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). "Paracletos" se obvykle překládá "utěšitel" nebo "přímluvce", přičemž prvním přímluvcem je Ježíš.13 Sám Pán nazývá Ducha svatého "Duchem pravdy" (Jan 16,13).

693
Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení,14 duch adoptivního synovství,15 "Duch Kristův" (Řím 8,9), "Duch Páně" (2 Kor 3,17), "Duch Boží" (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, "Duch slávy" (1 Petr 4,14).

Symboly Ducha svatého

694
Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme "pokřtěni v jednom Duchu", tak jsme také "napojeni jedním Duchem" (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene16 a tryskající v nás do života věčného.17

695
Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem.18 Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve nazývají "chrismace" (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, k prvnímu pomazání, které vykonal Duch svatý. Kristus [hebrejsky: "Mesiáš"] znamená "pomazaný" od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí "pomazaní Páně",19 zvláště král David.20 Avšak Ježíš je pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela "pomazáno Duchem svatým". Ježíš je ustanoven "Kristem" od Ducha svatého.21 Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození22 a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše;23 je to on, kdo Krista naplňuje24 a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje.25 Je to on, kdo vposledku křísí Ježíše z mrtvých.26 A tak, když se Ježíš stal plně "Kristem" ve svém lidství, jež přemohlo smrt,27 hojně vylévá Ducha svatého, dokud "svatí" ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou "mužné zralosti,... kdy se na nás uskuteční Kristova plnost" (Ef 4,13): "úplného Krista", podle výrazu svatého Augustina.

696
Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který "povstal jako oheň" a jehož "slovo plálo jako pochodeň" (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel,28 obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem "v duchu a moci Eliášově" (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo "bude křtít Duchem svatým a ohněm" (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!" (Lk 12,49). Ráno o letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě "jazyků jako z ohně" a naplní je sebou (Sk 2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jeden z nejpůsobivějších obrazů činnosti Ducha svatého,29 "Nezhášejte oheň Ducha" (1 Sol 5,19).

697
Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak - někdy temný, jindy zářivý - živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj,30 ve stanu Setkání,31 a během putování pouští;32 Šalomounovi při posvěcení chrámu.33 Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž "sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji", aby počala a porodila Ježíše.34 Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a "z oblaku" se ozývá hlas, který říká: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte" (Lk 9,34-35). Konečně tentýž oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení35 a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.36

698
Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž "Bůh osvědčil svou pečetí" (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť.37 Protože obraz pečeti ["sphragis"] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného "znamení", vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.

699
Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné38 a žehná malým dětem.39 Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu.40 Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý.41 List k Židům počítá vkládání rukou mezi "základní články" své nauky.42 Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

700
Prst. Ježíš vyhání démony "prstem Božím" (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách "Božím prstem" (Ex 31,18), pak "Kristův list", svěřený péči apoštolů, je "napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na jiných deskách: v lidských srdcích" (2 Kor 3,3). Hymnus "Veni, Creator Spiritus" vzývá Ducha svatého jako "digitus paternae dexterae" (prst Otcovy pravice).

701
Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu), se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná.43 Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm.44 Duch sestupuje a usídlí se v očistěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.


III. Duch a Boží Slovo v čase zaslíbení

702
Od počátku až do "naplnění času" (Gal 4,4) zůstává společné poslání Slova a Otcova Ducha skryté, ale působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v něm již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když církev čte Starý zákon,45 zkoumá v něm,46 co nám chce říci o Kristu Duch, "jenž mluvil ústy proroků".
Výrazem "proroci" míní víra církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval při sepisování svatých knih, jak Starého, tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a Spisy (především poučné a zvláště žalmy).47

Ve stvoření

703
Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora:48
"Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem... Má moc nad životem, neboť jako Bůh uchovává stvoření v Otci skrze Syna."49

704
"Co se týká člověka, Bůh (to značí Syn a Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama... a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.50

Duch zaslíbení

705
Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává "k obrazu Božímu", k obrazu Syna, ale je zbaven "Boží slávy" (Řím 3,23), a "podoby". Zaslíbení dané Abrahámovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe "obraz"51 a obnoví ho v jeho "podobě" s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, "který oživuje".

706
Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahámovi potomka, jako plod víry a a moci Ducha svatého.52 V něm budou požehnány všechny národy země.53 Tímto potomkem bude Kristus,54 v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno "rozptýlené Boží děti" (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje,55 že dá svého milovaného Syna56 a že dá "slíbeného Ducha svatého... na naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek" (Ef 1,13-14).57

Ve zjeveních a v Zákoně

707
Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně "zahalené" v oblaku Ducha svatého.

708
Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona.58 Litera Zákona byla dána jako "vychovatel" k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal 3,24). Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské "podoby", a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá,59 vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.

V království a ve vyhnanství

709
Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: "Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým" (Ex 19,5-6).60 Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi,61 bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

710
Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním;62 vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a "zbytek" chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů církve.

Očekávání Mesiáše a jeho Ducha

711
"Hle, já dělám věci nové" (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému "zbytku" chudých,63 který v naději očekává "potěšení Izraele" a "vykoupení Jeruzaléma" (Lk 2,25.38).
Už jsme viděli v předešlém, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

712
Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi,64 ("Izaiáš, protože viděl slávu Krista": Jan 12,41) zvláště v Iz 11,1-2:
"Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse,
výhonek vypučí z jeho kořenů,
spočine na něm duch Hospodinův:
duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly,
duch poznání a bázně před Hospodinem."

713
Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku.65 Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši "přirozenost služebníků".66 Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.

714
Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):67
"Duch Páně je nade mnou,
proto mě pomazal,
poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst,
abych vyhlásil zajatým propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil milostivé léto Páně.

715
Prorocké texty, které se přímo týkají seslání Ducha svatého, jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku zaslíbení, s důrazem na "lásku a věrnost".68 Podle těchto přislíbení v "posledních časech" Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do nich vtiskne nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy; přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.

716
Lid "chudých",69 pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu - to je nakonec ono veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené Duchem. V těchto chudých Duch připravuje Pánu "ochotný lid" (Lk 1,17).

IV. Kristův Duch v plnosti času
Jan, Předchůdce, Prorok a Křtitel

717
"Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan" (Jan 1,6). Jan je "plný Ducha svatého už od mateřského lůna" (Lk 1,15.41), působením samého Krista, kterého krátce před tím počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino "navštívení" u Alžběty se tak stává první Hospodinovou "návštěvou jeho lidu".70

718
Jan je "Eliáš, který má přijít" (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby "šel před" (jako "před-chůdce") Pánem, který přichází. V Janu Předchůdci Duch svatý zakončuje přípravu "Pánu ochotného lidu" (Lk 1,17).

719
Jan je "víc než prorok" (Lk 7,26). V něm Duch svatý dovršuje "promlouvání ústy proroků". Jan uzavírá cyklus proroků zahájených Eliášem.71 Ohlašuje, že potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele (Jan 1,23).72 Přichází "jako svědek, aby svědčil o tom světle" (Jan 1,7),73 jako to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po čem touží i andělé:74 "Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží... Hle, beránek Boží" (Jan 1,33-36).

720
Janem Křtitelem Duch svatý zahajuje to, co uskuteční s Kristem a v Kristu, a to předobrazem: navrátí člověku božskou "podobu". Janův křest byl k obrácení, křest vodou a Duchem bude novým zrozením.75
"Zaplesej, milostí zahrnutá"

721
Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože mu jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii:76 Maria je v liturgii opěvována a představována jako "trůn moudrosti". V ní se začínají projevovat "divy Boží", které Duch vykoná v Kristu a v církvi.

722
Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla "milosti plná" matka toho, v němž "přebývá celá plnost božství" (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako "siónskou dceru": "Raduj se".77 A Maria se obrací svým chvalozpěvem78 k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: církve.

723
V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.79

724
V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým80 a prvním zástupcům národů.81

725
Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky.82 Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.

726
Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává "Ženou", novou Evou, "matkou živých", matkou "úplného Krista".83 Proto je spolu s apoštoly, kteří "jednomyslně setrvávali v modlitbách" (Sk 1,14), na úsvitu "posledních časů", které Duch zahajuje ráno o letnicích zjevným vystoupením církve.

Ježíš Kristus

727
Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti času je obsaženo v tom, že od okamžiku svého vtělení je Syn Pomazaným Otcovým Duchem: Ježíš je Kristus, Mesiáš.
V tomto světle se musí číst celý druhý článek vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho darování oslaveným Pánem.

728
Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu naznačuje, už když učí zástupy, tím, že zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro život světa.84 Kromě toho to naznačuje Nikodémovi,85 Samařance86 a těm, kteří slavili svátek stánků.87 Se svými učedníky o tom mluví otevřeně v souvislosti s modlitbou88 a svědectvím, které budou vydávat.89

729
Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům:90 Ducha pravdy, jiného přímluvce, dá Otec na prosbu Ježíšovu; Otec ho pošle Ježíšovým jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristus řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

730
Konečně přichází Ježíšova hodina:91 Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou92 ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže "vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou" (Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky "dechne".93 Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním církve: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (Jan 20,21).94

V. Duch a církev v posledních časech
Letnice

731
V den letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.95

732
V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do "posledních časů", do doby církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království:
"Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila."96

Duch svatý Boží dar

733
"Bůh je láska" (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato "Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5).

734
Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to "společenství Ducha svatého" (2 Kor 13,13), které v církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.

735
Duch svatý nám dává tedy "závdavek" nebo "prvotiny" našeho dědictví:97 sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval on.98 Tato láska99 je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali "moc Ducha svatého" (Sk 1,8).

736
A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet "ovoce Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost" (Gal 5,22-23). "Duch je naším životem": čím více se zřekneme sami sebe,100 tím více také jednáme "podle Ducha" (Gal 5,25).
"Společenství s ním nás zduchovňuje, obdarovává, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě."101

Duch svatý a církev

737
Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v církvi jako v Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli "hojné ovoce" (Jan 15,5.8.16).

738
Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):
"My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní... a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, přivádí všechny k duchovní jednotě."102

739
Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, Hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

740
Tyto "divy Boží", které církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

741
"Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit" (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

Souhrn

742
"Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče" (Gal 4,6).

743
Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.

744
Duch svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní dává Otec světu Emmanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).

745
Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.103

746
Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.

747
Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, která je svátostí společenství Nejsvětější Trojice a lidí.


1699
Povolání člověka: život v Duchu. Život v Duchu završuje povolání člověka (první kapitola). Tvoří jej božská láska a lidská solidarita (druhá kapitola). Je udělován zdarma jako spása (třetí kapitola).

1700
Důstojnost člověka je zakořeněna ve stvoření "k obrazu a podobě Boha" (1. článek); dosahuje svého naplnění v povolání k božské blaženosti (2. článek). Úkolem člověka je svobodně směřovat k tomuto naplnění (3. článek). Svými svobodnými skutky (4. článek) se lidská osoba přizpůsobuje nebo nepřizpůsobuje dobru, přislíbenému Bohem a dosvědčovanému mravním svědomím (5. článek). Lidští jedinci sami se ustavují a vnitřně rostou: z celého svého smyslového a duchovního života tvoří stavivo pro tento růst (6. článek). S pomocí milosti vzrůstají ve ctnosti (7. článek), vyhýbají se hříchu, a jestliže se ho dopustili, svěřují se jako marnotratný syn1 milosrdenství našeho nebeského Otce (8. článek). Tak dosahují dokonalosti lásky.