Navigace: Tematické texty S SvátostiKrátké texty, citáty Různé
Různé
Jedna věc je studovat a léčit lidskou duševní oblast a jiná věc je pomáhat mravní svobodě a zodpovědnosti. To jsou dvě různé roviny lidského jednání a bytí. Jestliže si analýza nárokuje nahradit morální úsudek nebo navrhnout nějaké pravidlo pro zodpovědnost, zneužívá svou činnost.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 152)
+
Svátosti ukazují, že si nemůžeme dát spásu sami. Máme být "přijímající". Jen z víry je člověk ospravedlněn - "Věřte evangeliu". Vedení k pokání musí tedy být především vedení k víře. Je pohodlnější měnit něco než měnit sebe! Konkrétní hřích je výsledek neotevření se (Abschirmen) stvořitelské lásce Boží.
(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 31,32,35) (31,32,35)
+
Svátost je vždy aktem církevní liturgie. V každé udílené svátosti se církev stává viditelnou skutečností. Protože slovo svátosti je jejím slovem a protože její slovo jakožto slovo nevěsty Kristovy je slovem Kristovým, je mocné, platné, a dává, co slovem zaslibuje.
(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 35)
…
Svátosti jsou natolik ustanoveny Kristem, nakolik i sama církev - bezvýhradné znamení bezpodmínečného Božího sebezaslíbení tomuto světu v Božím Duchu - vychází od Ježíše, a tak je jím "ustanovena". Kde proto církev naplňuje aktualizaci této své vlastní cesty v individuální situaci spásy každého jednotlivého člověka s absolutním nasazením a zaslibuje milost přinášející Slovo spásy, jímž sama je, bezvýhradně jedinému jednotlivci, tu je dána svátost, ustanovená Kristem, i když se historicky nedá doložit vlastní Ježíšův ustanovující výrok a dokonce se nedá ani historicky pravděpodobně předpokládat.
(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 48)
+
Nicméně i náš přístup ke svátosti smíření musí být obnoven v Duchu , aby v našem boji proti hříchu opravdu rozvinula svůj účinek a rozvazující moc. Obnovit svátost v Duchu znamená nebrat ji jako rituál, zvyk, nebo povinnost, ale prožívat ji jako potřebu duše, osobní setkání se vzkříšeným Kristem, který nám prostřednictvím církve dává uzdravující moc své krve a vzbuzuje "radost ze spásy". /Nejde jen o hříchy, ale o hřích jako takový! Nutno kopat jámu až ke kořenům hříchu!/
(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 144)
+
Žijeme ve špinavém světě - zde čistota není v tom, že se neušpiníme, ale že se často myjeme!
(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 394)