Různé

Karel Meissner, známý lékař a řeholník, mladým lidem často opakuje: "Snaž se svou sexualitu ovládat tak, abys mohl svým dětem radit, aby jednaly tak, jak jednáš ty sám."
(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 6)

…
Osobní poznatek dítěte, že jeho život je plodem lásky mezi otcem a matkou, je nejzávažnějším poznatkem v celé sexuální výchově. "Táta má rád mámu, máme má ráda tátu a z té lásky vznikl můj život." To je první a nejdůležitější "sexuální informace", díky níž dítě intuitivně tuší podstatu sexuálního jednání člověka.

Dítě, které zjistí, že si jeho příchod na svět rodiče nepřáli, bude mít velké potíže nejen při sexuální identifikace, ale i pro rozvíjení své osobnosti.
(str 69)

…
Mluvit s dětmi o sexu včas. Mluvit s nimi i jiných vážných věcech: o náslií, o lidské nenávisti, o vraždých, o válkách... Mluvit i o stupnici hodnot, která je závazná pro sex i pro celý život. Mluvit přirozeně, podle věku, chápavosti a citlivosti dítěte. Využít otázek, nenechat se zaskočit a zmást! Vytvořit atmosféru důvěrnosti. Děti si všímají chování rodičů: vidí pak rozpor mezi jejich pěknými slovy a chováním (vtipy, sledování porno apod.)!
Při sledování televize: sexuální scény krátké prostě přejít, větší množství přerušit s poukazem na smysl pro estetiku a morální hodnoty. Ale pak se ani rodiče dále nesmějí dívat!!
(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 71-77)

…
U každého člověka existuje v sexuální oblasti určitý přirozený stud. Ten má chránit to, co je v sexualitě navýsost intimní a osobní. Fenomen ostychu chrání člověka před snadnou "dostuppností" sexuality "komukoli". Stydlivost je důkezem toho, že sex je "chráněným územím". Proto je nerespektování studu vždyky velmi závažným porušením lidské důstojnosti. Každý má právo na své sexuální soukromí.

…
Dítě
Dítě může vyrůstat a stávat se dospělým člověkem, "sílit a růst v moudrosti" (Lk 2,4O), pouze je-li svědkem vzájemné lásky svých rodičů. ... Dítě se učí milovat svůj život a hodnotit jej jako dobrý a důležitý, pokud má účast na vzájemné lásce svých rodičů. Je-li svědkem jejich lásky, začíná chápat, že s láskou je spojena námaha a oběť. Napodobuje své rodiče v jejich úsilí a v přinášení obětí a učí se tak milovat. (188-89)

... Rodiče vychovávají své děti pomocí společné lásky. Podobně jako se prostřednictvím sexuálího aktu předává tělesná život, tak se také společnou láskou předává dítěti chuť k životu a víra v něj. Není-li dítě rodiči milováno, nezná cenu svého života.

Vzájemná láska rodičů se stává dítěti svědectvím pravé lásky. Dítě potřebuje současně lásku otce i matky. V matčině lásce se mu dostává bezvýhradného přijetí, tepla, náklonnosti. V otcově lásce získává oporu, pocit bezpečí a víru v trvalost lásky. (189)
...
Skrze vzájemnou lásku předávají rodiče dítěti nejen lidské hodnoty, ale učí je také pevné důvěře a odevzdanosti Bohu. Vzájemná láska rodičů je prvním základem opravdové lásky člověka k Bohu. Je-li narušena důvěra dítěte k vlastním rodičům, vrhá to vždycky jakýsi stín i na jeho důvěru k Bohu. (19O)
(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 188-9O)

…
Upřímný dialog rodičů a vychovatelů s dospívajícími, stejně jako rodičů s vychovateli, by měl všechny podněcovat k vyspělému řešení základního problému každého člověka, kterým je přijímání opravdové lásky a předávání této lásky jiným.
//To jsou poslední řádky celé knihy//
(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 2O4)

+

Dítěti je třeba umožnit namalovat své představy o Bohu. Brát je vážně, i když nejsou podle našiBch teologických předsdtav. Rovíjet je - dítě tím začne chápat, že tyto představy je třeba stále rozvíjet.
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 2O)

…
V křesťanské výchově jsou pro zprostředkování představy o Bohu důležitá tato hlediska:
1. Bůh je osobní Bůh, který je důležitý pro mě a pro můj osobní život, který mě osobně miluje a věrně mě doprovází v životě i ve smrti až k "věčnému domovu" ve společenství s ním.

2. Bůh je zároveň univerzální, svět převyšující a na světě nezávislý Bůh, který není vázán na přírodní zákony a běh věcí, který je tu pro všechny lidi stejně.

3. Bůh je někdo "úplně jiný", nedisponovatelné tajemství, které člověk nikdy nedokáže změřit a prozkoumat. Všechny jmenované složky musejí být ve vyváženém poměru, jinak dochází ke zfalšování představy o Bohu.
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 2O-21)

+

Rozhodující je, že náboženství zprostředkují osoby, kterých si děti váží a mají je rády. (23)
...
... Významný je především jejich životní postoj, co považují za hlavní smysl života, jejich stupnice hodnot, zdali a jak se v jejich životě dá konkrétně zakusit a pocítit např. důvěra, láska, naděje, odpuštění. Ve společné modlitbě s rodiči dítě nejen zakouší, že to nejsou domnělá božstva, ale prožívá také, jak je modlitba k Bohu pro rodiče a jejich život důležitá. Získává zkušenost, že jsou po modlitbě klidnější, mají větší důvěru. ...(24)

Vedle modlitby hrají v rozvoji představy o Bohu také jiné náboženské zkušenosti, např. v liturgii, svou neméně důležitou roli: ve slavení eucharistie, při velkých křesťanských svátcích jako jsou vánoce, velikonoce a seslání Ducha sv., ve slavení narozenin a jmenin, ve slavnosti křtu, prvního přijímání, biřmování a svátosti smíření, při svatbách nebo při pohřbu. (24)
//Dítě vidí rozpor, jestliže mu rodiče nebo vychovatelé zprostředkují svou do nevědomí potlačenou představu o Bohu. Rozporně prožívají děti i to, že se rodiče odvolávají na Boží autoritu, ale svůj život k Bohu nezaměřují! Nebo jestliže matka a otec mají rozdílné představy o Bohu. Obecně též rozporem mezi vírou a životem. (27-27)//
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 23-27)

+

Moje matka, učitelka, výjimečně nadaná jednat s dětmi a vkládající do své práce celé srdce, vždycky říkala: "Kdo chce učit, musí být šťastný." Úspěchy žáků často určuje atmosféra třídy. Velmi cenná je také uvolněná atmosféra u rodinného stolu a v církevním společenství. Když někde přednáším a povede se mi posluchače párkrát rozesmát, vím, že snadněji dokážou unést i tvrdá slova, která jim také budu muset říci. Ti, kteří berou lidi příliš vážně a myslí si, že jsou to jen bytosti potřebující morální proměnu a pedagogické zacházení, dlouho nevydrží.
(Walter Trobisch: Jaký je muž a co by o tom měla vědět žena, Velehrad, Olomouc 1993, 53)

+

Většina lidí podléhá tomu, že přikládá příliš velkou hodnotu svému biologickému a společenskému determinismu a tím se jaksi vyhýbá povinnosti vtisknout svou notu, svůj směr v životě tak, že by statečně zasáhla do soukolí, které je takto dáno. Raději se tito lidé utíkají pod ochranný kryt předem vyznačené cesty, která je zakódována v jejich buňkách nebo někde v nebesích a doufají, že snad budou tak vysvobozeni ze svých úkolů, aby sami navzdory tomuto determinismu budovali svou existenci.
(Henri Boulad: Dimenze lásky Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 27)

+

Jde tu o základní poznání, že člověk ke svému plnému rozvoji potřebuje - řečeno s jistým zjednodušením - zároveň dva principy: lásku a řád. Lásku předem danou a nezaslouženou, kdy je milován a přijímán takový, jaký je, i se všemi svými případnými nedostatky. Tato láska mateřského typu je atmosférou, pozadím, v němž se odehrává život dítěte. V křesťanském pojetí je to Boží postoj k člověku: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj." /z 43,1) Tatáž láska má však ještě další aspekt: povznáší člověka, uvádí jej do řádu, do něhož i on se má začlenit, do světa, který má spolutvořit, klade nároky, vede k poznání vlastních možností i mezí. To je láska otcovského typu, jež také nutně patří do sil, které utvářejí osobnost dítěte. Jen tak lze dosáhnout svobody, která není na úkor druhých, ale je spjata se zodpovědností a vyznačuje se vcítěním a solidaritou. Ve výchově pak jde o to, vyvažovat oba typy lásky tak, aby byly v harmonické rovnováze, abychom se vyhnuli Skylle nestrukturované, bezbřehé lásky, jež sama o sobě není s to orientovat na cestě, a přitom neupadli do osidel Charibdy bezduchého pořádku a formálních pravidel vedoucích k uniformitě či vzdoru.
(Jiřina Prekopová: Malý tyran, Portál, Praha 1993, 7)

+

Pravým ateistou není ten, kdo říká: „Bůh neexistuje.“ Ateistou je především ten, kdo nevěří, že Bůh je schopen ho změnit, kdo popírá, že Duch svatý má sílu přetvářet, nekonečnou moc tvořit a obnovovat. Pravým ateistou je ten, kdo tvrdí, že v jeho věku (a jsou takoví, kteří to říkají v patnácti jako v šedesáti letech) se člověk nemění, že je příliš starý, příliš slabý, příliš tvrdý, že už všechno nadarmo zkoušel, že se s ním zkrátka nedá nic dělat.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 152)

+

Musíme věřit vývojovému potenciálu, který je ukryt v dítěti a který nachází výraz v jeho touze růst a přemáhat vlastní slabosti a omezení, v jeho tvůrčím postoji ke skutečnosti, ve velké otevřenosti ke všemu nepoznanému, ve spontánní důvěře k osobám, které ho vychovávají. Výchova dítěte nezávisí tedy jen na aktivním působení vychovatele. Vychovatel musí také dokázat být dítěti jen pasivním společníkem oři jeho vlastním hledání a tvorbě. O dobré výchově můžeme mluvit jen tehdy, když se daří sladit aktivní vedení s pasivním doprovázením. Výchovný proces bude vždy znehodnocen, když dítě nebude mít osobní zájem na tom, co ho dospělí chtějí naučit.

V otevřené atmosféře je snadné ukázat dítěti, že na to, po čem touží, má právo také každý jiný člověk. Tím se dítě otevírá nejen vůči svým potřebám, touhám a zájmům, ale také vůči potřebám a touhám všech ostatních lidí. Učí se úctě k nezávislosti a právům bližních: vrstevníků i dospělých.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 122)

…
Jak mám přimět děti, aby v daném předmětu plnily to, co mají uloženo, a necítily se při tom přehlížené a odstrkované?

V každé soustavě školní výchovy je mnoho předmětů, které různé děti budou v dospělosti různě potřebovat. Musíme dávat dobrý pozor, abychom nevymáhali s absolutní platností něco, co se v budoucnu může ukázat jako velmi relativní. Když od dítěte násilím vymáháme prospěch v určitém předmětu, můžeme mu zasadit citovou ránu, která napáchá daleko větší škody než pouhá neznalost látky. Všechny děti nepotřebují bezvadné vědomosti například z matematiky, fyziky nebo i literatury. Dá se šťastně žít, a být přitom tak trochu "polovzdělancem". Neobhajujeme tu ovšem duševní lenost. Měli bychom ale děti rozhodně chránit před horlivými učiteli, pro něž je jejich předmět důležitější než samotné děti. Učitel, který postrádá duchovní a citový kontakt s dětmi, je může ranit zcela nevědomě. Nestačí, když se odvolává na budoucnost, kdy děti ocení jeho kdysi přísné požadavky. Taková zdůvodnění obvykle jen racionalizují vlastní citovou strnulost a bezradnost, která se skrývá za programové požadavky.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 122-23)

+

Dva nejdůležitější způsoby odchodu od otce, matky, bratrů a sester jsou odpuštění a vděčnost.

…
Jednou z nejkrásnějších věcí, která se může v životě člověka stát, je, že se rodiče stanou bratry a sestrami svým dětem a děti se stanou otci a matkami svým rodičům, že se bratři a sestry stanou přáteli a že otcovství, mateřství, bratrství a sesterství bude hluboce sdíleno všemi členy rodiny v jakékoli době a při jakékoli příležitosti.

Ale to se nemůže stát bez odchodu. Teprve až rozbijeme svazky, které nás drží jako vězně nedokonalé lásky, se můžeme osvobodit pro lásku těch, které jsme opustili jako otce, matku, bratra nebo sestru, a jejich láska se nám stejným způsobem vrátí. To je pravý význam Ježíšových slov: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný“ (Mk 10,29-30).

Velkým tajemstvím odchodu od otce a matky je, že jejich omezená láska se znásobí a projeví se, kamkoli půjdeme, protože teprve až odejdeme, může láska, na které lpíme, ukázat svůj pravý zdroj.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 93)

+

Aby se člověk stal člověkem, potřebuje důvěryhodné přijetí druhým člověkem.

…
Mnoho rodičů si nevšimne, kolik příkazů a zákazů ve výchově svých dětí používají. Výzkumy prokázaly, že 80 procent výroků vůči dětem má charakter zákazu, příkazu či otázky. Namísto chvály jen kritika, místo povzbuzení návody, místo uznání omezení.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 92)

+

Ale k agresivitě dětí nevede jen tvrdá výchova, kdy jsou bity, nýbrž i výchova nevyhraněná, kdy rodiče vždycky ustupují, aby měli klid; děti mají pocit, že je dospělí neberou vážně. Psychologové Stanfordské univerzity "došli k názoru, že jak tělesné tresty, tak i jejich přesný opak, totiž krajní povolnost, těsně souvisí s dětskou agresivitou. Přílišnou povolnost pojímají děti zřejmě jako souhlas rodičů s jejich agresivním počínáním. Naopak nejméně agresivní děti přicházely z domů, kde vládla jasná pravidla chování a kde se na dodržování těchto pravidel dbalo laskavým způsobem bez trestání" .

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 9-10)

+

/Nestačí jen dát něco z přebytku/
Anglické děti jsou ochotny přinést oběť mlsu, aby indiánské děti mohly dostat chléb. Německé děti se umějí odříkat, aby se malomocným dětem dostalo dost vitamínových přípravků. To jsou cesty, jak se učit lásce. Až děti vyrostou, budou vědět, co je to dávat. Dávat musí vždycky bolet.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 2O)

+

Nevím, zda budete mít příležitost působit výchovně. Pakliže se tato příležitost naskytne a samozřejmě za podmínky, že dotyčný toho bude skutečně schopen, nebojte se mu říci: "Můžete se stát člověkem, který má svou cenu"; uvidíte, jak kolem vás porostou duby.

(Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho... Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 78)

+

Je to stará zkušenost: kdo jako dítě nikdy nenašel k nikomu pravou důvěru, kdo musel trpět nadprůměrným nedostatkem lásky a něžnosti, kdo nikdy nepoznal porozumění, chválu a dík, kdo neměl vztah k člověku, jemuž by se mohl svěřit a vypovídat, kdo nic "nesměl" a vždycky jenom "musel", je v nebezpečí, že bude v pozdějším životě nesamostatný a nejistý, že ho všední den zaskočí, že dostane strach.

(Reihard Abeln, Anton Kner: Neboj se! Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 16)

+

Z čeho má dítě větší radost a co mu dává větší jistotu než vzájemná láska tatínka a maminky? Ta má pro něj nevědomky větší význam než fakt, že ho oba milují. Tatínek a maminka mohou každý zvlášť dítě milovat, jak jen chtějí, ale pokud se nemilují navzájem (a k tomu, bohužel, často dochází), nic nemůže dítěti zabránit, aby si v hloubi duše nebylo láskou nejisté a proto nešťastné. Dítě nechce být milováno nějakou zvláštní láskou, odděleně, ale chce být připuštěno do lásky, jíž se milují otec s matkou, protože ví, že z ní vzniklo. A to je velké zjevení: osoby Nejsvětější Trojice se milují nekonečnou láskou a dovolují nám se z jejich lásky těšit.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 26)

+

Z diskuse na setkání katolických pedagogů - téma: nestálost mládeže. Důvody: příliš pozitivistický a materialistický duch vyučování - přetížené fakty chce dítě slyšet něco jiného, opačného. Uzavřenost do sebe, bez komunikace - jen vlastní myšlenky vedou ke změnám. Chybí víra v Boží prozřetelnost hledání vůle Boží - pak proměnlivost. Z toho: nutnost jednoty poznání, vzájemné souvislosti. Komunikovat! Mít vztah. Bez víry není jednoty života. "Pochopit, k čemu nás Bůh volá, to je jediná nit, na kterou se dají navlékat perly a kaménky denního života. Bez ní se rozsypou a ztratí." (151)

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.51)

+

"Syn nečiní nic sám. Co viděl činit Otce, to činí Syn." Našim dětem chybí to, co jsme jim zapomněli ukázat. ..."Čemu jsem se naučil u svého Otce, to činím". Většina otců ...doma? "Když se vrátím, jsem unaven. Posadím se do křesla a čtu noviny." Tedy: co vidí syn dělat otce, dělá podobně.
(Louis Evely)
/Krédo, Grantis 1997, str. 76,.../;

+

Poznáváme pocit jistoty, jaký mívají děti, které vědí, že trestající ruka jen vytyčuje hranice dovoleného, za kterými je smrtelné nebezpečí.
(Bratr Efraim)
/Neskoré dažde, str. 57/