Různé

Ať nás neplete biblické slovo "blahoslavenství". Třebaže jsme se ho naučili chápat jen jako nějakou mytologickou nebeskou odměnu, ono původně znamená skutečné štěstí člověka, které se rozvíjí v čase, aby se naplnilo ve věčnosti.
(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 265)

+

I jinde v Písmu svatém; vždy ve vztahu k Ježíši: Maria, protože zrodila Spasitele (l 1,48; 11,28) protože uvěřila v poselství o jeho vtělení (l 1,45). Ti, kdo slyší slovo Boží, kdo uvěřili, aniž uviděli (J 2O,29). Petr, protože mu Bůh zjevil, že Ježíš je Syn Boží (Mt 16,17). Učedníci, které pán najde bdící (Mt 24,26).
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.95)

+

Co to tedy znamená "být duchem chudý"? Není to schválení nouze a bídy (Kristus nasycoval hladové), ale je to nový postoj k věcem: dobře jich užívat a být nad nimi, ne v jejich vleku. Člověk duchem chudý ví, jak je ve všem závislý na Bohu. Od Boha očekává celé své štěstí. Ti, kdo jsou duchem chudí, jsou už na cestě k největšímu bohatství: Bůh sám je jejich bezpečí a štěstí.
(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.25)

…
Čistého srdce - to nejsou ti, kdo se pohoršují třeba nad nemravou módou, ale kdo se sami stávají transparentními pro Boha. "Srdce" znamená v bibli celého člověka. A člověk čistého srdce vidí v pravém milování přítomnost Boží lásky; je zcela k dispozici pro to, co s ním má v plánu. Je otevřený vůči Bohu. "Čistý" podle Písma je ten, kdo nemá vůči Bohu žádné výhrady, nic mu neodpírá, má pro něj vždy v sobě místo, vpouští Boha zcela do svého života, a tak Boží láska může i skrze něj prozařovat.
(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.25)

+

Druhý Boží "vynález", totiž vykoupení, které upřednostňuje „pošetilost", chudobu a čistotu, neruší "vynález" první, jímž je stvoření. Obojí žijí spolu i v novém řádu vykoupení. V něm je místo i pro rozum, moudrost a bádání na poli lidském i božském, je v něm místo pro manželství a pro vlastnění a užívání statků. Ale druhý "vynález" činí prvý relativním, odnímá mu nárok na absolutnost, jež vede k modloslužbě, a přivádí tyto věci do krize, ale do krize spasitelné, z které vycházejí očištěné a vrácené do své prvotní formy. Svatý Řehoř Naziánský má pravdu, když píše, že "by nebylo panenství, kdyby nebylo manželství, ale manželství by nebylo svaté, kdyby nebylo doprovázeno ovocem panenství" (Oratio 37,10: PG 36,293 C).
(..)
Chudoba, čistota a poslušnost nejsou zřeknutím se stvořeného dobra - nebo ještě hůř, jeho odsouzením -, ale jsou odmítnutím zla, které se na ono dobro "přilepilo". Hlásají tedy vynikajícím způsobem, že stvořené věci byly původně dobré. Je to jeden způsob, jak následovat Boha-Slovo, který svým vtělením vzal na sebe od člověka všechno, ale nevzal na sebe hřích ( srv. Žid 4,15).

Evangelijní rady a sliby, které jsou na nich založeny, hlásají dobrotu a krásu Božího díla právě tím, že pranýřují klamnost díla lidského. Neschopnost pochopit cenu panenství. jako i poslušnosti a dobrovolné chudoby, vždycky prozrazuje, že se z obzoru víry vytratilo vědomí hříchu. Je to příznačné pro dobu vyhraněné sekularizace a naivního optimismu vzhledem k člověku a k světu. (Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 34-35)

+

V těchto osmi blahoslavenstvích necharakterizuje Ježíš osm různých lidských typů. Má na mysli jednu a tutéž skupinu lidí. Není snadné ji popsat. Bylo by nepřesné vidět v ní určitou sociální vrstvu, ty, kteří nic nemají. Mluví se o těch, kdo jsou v duchu chudí. Nejde o chudobu jako takovou, ale o smýšlení, o vnitřní postoj. Na druhé straně by bylo nesprávné vidět v blahoslavených jenom lidi, kteří si osvojili určité ctnosti odříkání nebo mírumilovnosti. Nejde ani o určitou společenskou vrstvu, ani o nějaký souhrn ctností.

Oč tedy jde? Pokusíme se to vyjádřit takto: Za blahoslavené jsou prohlašováni ti, kteří nemají od světa co očekávat, ale očekávají všechno od Boha; lidé, na něž se svět dívá tak nebo onak svrchu a kteří se bez zatrpklosti zcela otvírají Bohu. Zkrátka lidé, jejichž život se podobá životu, jaký vzal na sebe Ježíš při svém křtu: život služby a vydanosti v lásce. Je to postoj, který obrací naruby všechna světská měřítka. Tak prohlašuje Ježíš za blahoslavené ty, kteří žijí život, jaký si on sám vyvolil. To je nejlepší postoj, jak očekávat království Boží, ano, dokonce je už nyní přijímat jako hlubokou radost ve své pozemské existenci, která je často zdánlivě tak málo přitažlivá. Bůh je potěší a nasytí a učiní z nich své syny.

Tito blahoslavení jsou často lidé chudí, často lidé ctnostní. Ale patří mezi ně také celník, stojící vzadu v chrámě (viz L 18, 9-14), někdo, kdo není chudý ani ctnostný, ale uvědomuje si svou nedokonalost a skutečně hladoví a žízní po spravedlnosti a je zcela připraven změnit svůj život. Při blahoslavenstvích nejde o přesně vymezený ideál, ale o mocný, dynamický fakt, že Bůh je přítomný pro všechny, kteří ho potřebují a čekají na něj. A z toho je jasné, že Bůh soudí jinak než my úspěch a neúspěch, vznešenost a nízkost, radost a smutek.

Tehdy byly v Izraeli přesně vymezené skupiny oněch ctnostných, kteří se považovali za pravověrný zbytek vyvoleného lidu. V určitém smyslu to také byli, protože byli věrní zákonu a víře. Takovou skupinou byli farizeové (oddělení). Ježíš se neváže na takový pravověrný „zbytek“, ale shromažďuje docela jiný druh lidí. Hledá mezi ztracenými ovcemi Izraele. Žádný farizej není předem vyloučen. Má-li však patřit mezi Ježíšův lid, musí se z něho stát takový člověk, jak je to vyjádřeno v blahoslavenstvích. To bylo šokující. „Mnozí první budou poslední a poslední první“ (Mk 10,31 ) „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží!“ (Mt 11,6) Proto se skutečně většina farizeů a znalců Zákona držela stranou, zatímco mnozí „bezvýznamní“ se k Ježíši hrnuli.

(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 90-91)