Různé

Nikoho nelze přinutit, aby si proti své vůli uvědomil svoje životní problémy a vlastní odpovědnost za ně. Sila lidských obranných mechanismů je někdy zcela neuvěřitelná. Člověk může několikrát za den vlastní vinou "narazit hlavou do zdi" a přitom s naprostým přesvědčením tvrdit, že to zavinili ostatní. Člověk nemůže rozpoznat a uznat svůj základní životní problém, dokud se sám k tomuto kroku neodhodlal. Při řešení každé lidské potíže je nezbytná účast vlastní vůle, vnitřní motivace k tomu, aby se člověk zavázal k práci a k obětem. Nahlédnout, že problém alkoholismu je skutečně jeho vlastním problémem, je pro alkoholika největší překážkou. Nezřídka se brání i poznání, že jeho alkoholismus je skutečnou chorobou, nad níž už nemá žádnou kontrolu. Pomoc může přijmout jen ten, kdo se cítí ztracený, nemocný, bezradný.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 86)

…
Příčinou vnitřní roztříštěnosti člověka (duchovní, psychické a dokonce v určitém smyslu i fyzické) je právě dlouhodobé podléhání silnému tlaku proti sobě bojujících sil. Duchovní život je ve své podstatě osvobozování se z této duality protichůdných tendencí ve prospěch jediné z nich: síly Ducha svatého v plnění Jeho vůle. (27-28)
(...)
Ř 8,5-7 - zde je důvod, proč člověk nemůže zůstat stranou toho, co se odehrává v jeho nitru. (28)
(...)
V člověku můžeme rozlišit určitou strukturu, kterou tvoří prakticky tři vrstvy: fyzická, psychická a duchovní. Tyto vrstvy se ovíjejí okolo duchovní osoby jako okolo svého středu. Díky duchovní osobě tvoří pak všechny tři vrstvy jednotu. Nižší vrstvy jsou podřízeny vyšším, všechno pak je podřízeno vedení duchovní osoby. (29)
(...)
Aby mohlo duchovní vedení skutečně přinášet ovoce a aby mohl člověk duchovně růst, je třeba podrobit všechny touhy člověka rozlišení a podrobovat je čím dál hlubšímu očišťování. (29)
(...)
Jedno z mnoha nebezpečí duchovního života se skrývá v tom, že člověk realizuje v podobě náboženského života potřeby své psychické úrovně a přitom si namlouvá, že vede duchovní život. Jednou z důležitých úloh duchovního vedení je tedy demaskování iluzí. (30)
(...)
Praxe ukazuje, že je v určitých případech přímo nutná spolupráce s terapeutem-laikem, uznávajícím duchovní rozměr člověka a schopným se na tento rozměr v průběhu terapie odvolat. (31)
(...)
Dokonce i lidem trpícím určitými psychickými a citovými potížemi může duchovní vůdce velice pomoci, zvláště tehdy, naváže-li dobrou spolupráci s terapeutem. (31)

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 27-31)

+

Pak se Ježíš malomocného dotkne. Není příjemné dotýkat se malomocného, člověk si ušpiní ruce. Ježíš netrpí strachem z kontaktu, dotýká se i mne. Dotýká se mne právě tam, kde jsem nečistý a nevzhledný, kde je ve mně všechno vzedmuté,kde bují má „nemoc“.Dotýká se mne přesně na těch místech, která bych nejraději zakryl - před sebou, před druhými, před Bohem - protože mi jsou nepříjemná a sám se na ně nemohu podívat. V modlitbě dovolím Ježíšově uzdravující ruce, aby se mne dotkla a já jsem byl očištěn, abych sám k sobě vyslovil své ano, abych se dotkl svých bolavých míst. Tak láskyplně, jako Ježíš, a políbil je právě tak jako on. Ježíš vloží svou ruku na moji ránu a řekne: "Chci, buď čist.“ Tímto slovem do mne vtéká celá síla Ježíšovy lásky.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 27)

+

Nemoc, z které se chci uzdravit, nemusím bezpodmínečně znát. Když zdravě žiji, když přijímám každodenně lék modlitby, uzdravím se i z nemocí, které neznám. Protože modlitba mě spojuje s Bohem, pravým lékařem, který zná mé rány mnohem lépe než já. Vydat se mu v modlitbě je proto nejlepší terapeutický prostředek, který nám mniši doporučují.

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 40)

+

V mnoha farních obcích se koná, nezávisle na shromážděních nebo charismatických iniciativách, každý měsíc bohoslužba za nemocné. Výsledky jsou neuvěřitelné. Co se dělá? Nic zvláštního, jen se slouží jedna mše zvlášť za nemocné s intenzivní modlitbou za ně po příjímání nebo se svátostným pomazáním po homilii. Ale prostá skutečnost, že církev věnuje zvláštní prostor a čas, aby se skláněla nad tímto bolestným aspektem existence, jímž je nemoc a utrpení, je sám o sobě příležitostí k evangelizaci.
To se dělo už v dobách Ježíšových. Lidé se za ním hrnuli, aby se nechali uzdravovat, a současně poslouchali jeho slovo. A tak se nejen vraceli domů bez nemocí, ale dostávalo se jim spásy: "Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele" (Mt 15,31).

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 96-97)

+

Rovněž rozdíl mezi kauzální a pouze symptomatickou léčbou lze vysvětlit vtipem. Jednoho muže budí během dovolené každé ráno kohout, který začíná příliš záhy kokrhat. Načež jde rekreant do lékárny, vyžádá si prostředek na spaní a namíchá jej pak kohoutovi do krmení - kauzální terapie!

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 30)