Různé

Orel a chřestýš

V nitru každého člověka zuří lítý boj.
Na jedné straně je v něm vznosný orel. Všechno, co orel symbolizuje, je dobré, pravdivé a krásné. Orel vzlétá vysoko nad oblaka. I když se snáší do údolí, hnízda si buduje na horských vrcholcích.

Na druhé straně je v něm plazící se had – chřestýš. Tohle prohnané, zrádné stvoření představuje to horší v člověku – jeho temnou stránku. Had tyje z našich chyb a poklesků a ospravedlňuje jimi svou existenci v blátivém kalu.

Kdo z těchto dvou zvítězí ve velké bitvě tvého života? Jen ten, který je lépe živen – orel či chřestýš.
(Brian Cavanaugh: Kup si los a jiné příběhy, Karmelitánské nakladatelství, str.84)

+

Během práce můžeme číst ve vlastním srdci, jaké myšlenky a pocity se v něm vynořují: zloba a hněv, sebepřeceňování, úzkosti, pokusy o únik, zbabělost a nepoctivost. Tak zvažujeme při práci výšiny i hlubiny našeho srdce a poznáváme se takoví, jací jsme v posledku před Bohem.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 11)

+

Péguy řekl, že největší politickou silou je mystika. (134)
/Vojenské diktatury pominou, žádná vláda není nekonečná./

Ale opravdové otroctví je otroctví ducha, otroctví, které je v hlavě otroka. To je poznačeno v bibli ohnivými písmeny: když Izrael vyšel z Egypta, opravdovým nebezpečím nebyli Egypťané, ale Egypt v mysli Hebrejů. A aby se od toho osvobodili, muselo se jim přestat stýskat po Egyptu a odevzdat se Bohu, samotnému Bohu. Politická úloha mystiky je tedy v tom, aby byla opravdovou mystikou, neboť tehdy a jen tehdy umí chápat a tlumočit skutečnou povahu politické vlády.

/Totalitarizmus v tom, že se do sebe politika zahrnuje posvátné - a to i v demokratických systémech! Posvátný je jen Bůh./ (135)
(...)
Víra je jedinou celistvou integrací, která nemůže být totalitární, ovšem pod podmínkou, že uzná, že jedině Bůh je Bůh a že tedy člověk je jen člověk. (147)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 134-35 a 147)

+

Mniši v Egyptě se v době žní nechávali najímat na práci při žních a výtěžek odevzdávali na potřeby chudých.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 6)

+

Objevovat v sobě znamení Ježíšovy smrti a znamení Ježíšova života.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 254) (254)

+

Jen když v zásadě vše nabídneme a obětujeme, jen když má Bůh volnost, aby si bez nejmenší výhrady věřícího vybral z něho to, co chce, může se zrodit křesťanské poslání.

(Hans Urs von Balthasar: Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 23)

+

Místo loučení se čtenáři této knížečky bych jim chtěl říci toto:
"Tajemství křesťanského života a jeho nezkalenosti není nic jiného než totální a důvěřivé vydání se nepomíjející Boží lásce, a to ve všem."
A VŠECHNO znamená VŠECHNO.
Děkuji ti, Pane,
za VČEREJŠEK, za DNEŠEK i za ZÍTŘEK.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. 73)

+

Ježíš chce, abych celou svou důvěru vsadila na něho. Musím se zříci vlastních přání, abych mohla pracovat na svém zdokonalení. I když se cítím jako loď bez kompasu, musím se mu vydat úplně a nesmím zkoumat, proč mne vede tak a ne jinak. Nesmím ani chtít vidět pokračování své cesty, ani vědět, jak daleko jsem na cestě ke svatosti pokročila. Prosím, aby ze mne udělal svatou, jemu přenechávám volbu prostředků.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 26)

+

Mt 21,18n Neplodný fík
Podobenství o neplodném fíku: listí a plody v našem životě - slova a činy! Podobně v životě církve: mnoho slov, konferencí, setkání... a prázdné semináře, kláštery, kostely...!

(Carlo M. Martini: Ich bin bei euchleben im Glauben nach dem Mathaeusevangelium, Freiburg im B. Herder s. 67)

+

A tak nemůžeme udělat na začátku roku nic lepšího než vzít ten další rok svého života s důvěrou z rukou Božích. Jako dar Boží - nabídku - řadu možností žít pro druhé, vydávat se, konat dobro, a třeba i osvědčit se v utrpení. Nedělejme si žádná veliká rozhodnutí, z nichž nakonec nic nevzejde, ale především vezměme od Boha sami sebe: své schopnosti, svoje povinnosti, možnosti, která nám Bůh dává, ale i svou částečnost a slabost. Bůh si nás chce opracovávat - nepropadejme tedy smutkům, a je-li třeba, začínejme vždycky znovu s vědomím, že to má smysl. Vezměme z rukou Božích i své okolí - ty, kteří jsou s nám spjati, nám svěřeni, o které se máme starat, pro které máme pracovat a žít. Přijměme je i s jejich slabostmi a snášejme je, buďme na světě pro ně, chtějme pro ně nosit v sobě pokoj Kristův, aby jim to přinášelo užitek. Buďme na sebe jemní. Vezměme z rukou Božích i dobu a místo, na kterém žijeme. Snažme se tvořit, co je poctivé a ryzí, přemáhejme zlo dobrem a buďme věrni sami sobě. A tak se může i na naší slabosti ukázat, že v evangeliu je životodárná síla. Akceptujme tedy tento nový rok a řekněme k němu s důvěrou své ANO.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)

+


Velká morální vítězství se v rozhodujících hodinách neimprovizují. Jsou ovocem množství drobných vítězství, získaných v maličkostech každodenního života.

(Abbé Gaston Courtois: Důvěrně s Ježíšem, Praha, Zvon 1991, s. 74-75)

…
Podřízení se Duchu svatému je tajemství svatosti.
(Abbé Gaston Courtois: Důvěrně s Ježíšem, Praha, Zvon 1991, s. 113)

+

Stará asketická zásada pak zní: největší nepřítel dobrého je lepší. lidově se pak říká: je nebezpečné mířit příliš vysoko.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.153)

+

Pokud se nám někdy zdá, jako by se historie opakovala, je to podle Teilharda de Chardin jen klam spirálovitého výstupu: po opsání každého nového kruhu se dostáváme zdánlivě na totéž místo, ve skutečnosti vždy však o něco výš.
Jsme v nevýhodě, neboť nás život je příliš krátký na to, abychom mohli zachytit tento spirálovitý výstup jako celek, a proto nám unikají výškové rozdíly jednotlivých okruhů.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992)
+

Mějte na paměti, že rozhodnutí jednoznačné se zachovává snáze než rozhodnutí, které připouští výjimky.

(Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho... Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993)

+

Vztah k přítomnosti přitom nemá být příliš bezprostředně a rychle hlavní vůdčí linií našeho snažení. "Kdo je příliš dnešní, může být už zítra včerejší," formuloval pregnantně svůj názor Hermann kardinál Volk... (6)
Nejaktuálnější jsme tehdy, když žijeme radikálně ze středu víry. (17)

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 6 a 17)

+

Nesmím zatínat zuby, musím otevřít dlaně. (31)
Zříkám se všech duchovních úspěchů a přenechávám se - tak jak jsem - Bohu, a to se všemi tísnivými myšlenkami. (32)

Věci minulé, matné nářky a trpkosti umlkají. Rozpomínat se jen na projevy Božího milosrdenství. ...
Umlká sebechvála. Celé lidské já umlká.
Umlčet marné myšlenky. Umlčet důvtipné úvahy, které oslabují vůli a znemožňují lásku. ...

Mlčení při pohledu na druhé lidi; nesoudit.
Umlčet úzkosti srdce, bolesti duše, pocity opuštěnosti.
Nenaslouchat sobě samému, nenaříkat a neutěšovat se; mlčet sám se sebou, zapomenout na sebe, odloučit se od sebe. (33-34)

(Anselm Grün: O mlčení, Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 31-34)

+

Často je pro nás mnohem užitečnější, jestliže dokážeme svou ubohost a bezmocnost přijmout bez znechucení, než dělat všechno dokonale.
(Jacques Philippe: Čas pre Boha, Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 81)

+

Francouzský básník Charles Péguy napsal: "Nepokoušejte se jít k Bohu sami. Půjdete-li, určitě vám položí zdrcující otázku: Kde jsou tvoji bratři a sestry?"
(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994, 25)

…
Musím začít u sebe, to ano,
ale ne u sebe skončit:
Pravda začíná ve dvou.
Walter Tubbs

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994 38)

+


"Svým životem vykládám Písmo svaté." (sv. Nil, 1O.st.)
Vliv lectio divina na "operatio" musí být celkový, naprostý. Nejde o to, že by se vyvodilo z Písma nějaké pravidlo, které by se mohlo používat jako vodítko činnosti, jako pomíjivé a povrchní řešení. Ani nejde o to, aby se pomocí nějakého pravidla, vzatého z bible, dodalo platnosti některé linii činnosti, předem zvolené. Bible není sbírka pravidel k rychlému použití. Naopak, jde o to, abych nechal slovo vplynout do sebe... Dovolit slovu, když se mu naslouchá, aby vzbuzovalo osvícení, předsevzetí a odhodlání k práci, a aby nás učinilo ochotným k "poslušnosti" vůči němu.
Nejsme to my, kdo má předkládat Bohu plány, ani nesmíme od něho žádat, aby svým slovem potvrdil plány, které jsme my stanovili. Boží slovo je nám dáno, aby vzbuzovalo plány a naučilo nás je provádět.

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 83)

+

Ať nás Pán Bůh chrání před kláštery s nádherným zařízením, kam se chudí bojí vstoupit, že se budou muset stydět za svou chudobu.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 27)

+
Velké tajemství duchovního života - života v Bohu - je, že ho nemusíme očekávat jako něco, co přijde později. Ježíš říká: „Přebývejte ve mně, jako já přebývám ve vás.“ Toto božské přebývání je věčný život. Je to aktivní přítomnost Boha ve středu mého života pohyb Božího Ducha uvnitř nás - která nám dává věčný život. Ale přesto, co život po smrti? Když žijeme ve spojení s Bohem, když patříme do vlastní Boží domácnosti, neexistuje už žádné „před“ a „potom“. Smrt už není dělící čára. Smrt ztratila moc nad těmi, kteří patří Bohu, protože Bůh je Bůh živých, ne mrtvých. Jakmile jednou okusíme radost a mír, která vycházejí z objetí Boží lásky, poznáme, že všechno je a bude dobré. „Nebojte se,“ říká Ježíš. „Překonal jsem moc smrti ... přijďte a přebývejte se mnou a vězte, že kde jsem já, tam je váš Bůh.“

Je-li naším cílem věčný život, není to vzdálený cíl. Je to cíl, kterého můžeme dosáhnout v přítomném okamžiku. Rozumí-li naše srdce této božské pravdě, pak žijeme duchovní život.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997)