Různé

Ideji vůle ke smyslu se nesmí nesprávně rozumět ve smyslu apelu na vůli. Víra, láska, naděje se nedají manipulovat ani vyrábět. Nikdo je nemůže nařídit. Dokonce se vymykají zásahu vlastní vůle. Nemohu chtít věřit, nemohu chtít milovat, nemohu chtít doufat - a především nemohu chtít chtít. Proto je zbytečné vyžadovat na člověku, aby „chtěl smysl“. Apelovat na vůli ke smyslu znamená daleko spíše dát zazářit smyslu samému - a nechat na vůli, aby jej chtěla.
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 75)

+

Autor uvádí, že existují řešení prvního a druhého řádu: řešení prvního řádu se dají uskutečnit v rámci určitého systému, např. když s přibývající zimou se oblékáme tepleji. Řešení druhého řádu přesahují rámec daného systému. a jako příklad uvádí epizodu z knihy Marka Twaina: Tom Sawyer má natírat plot a už ví, jak se mu budou spolužáci posmívat. Ale když přijdou, udělá z odporného natírání výhodu: on může natírat plot. A dokonce potom za úplatu dovolí kamarádům, aby si také kousek natřeli. A právě víra dává možnost takových řešení druhého řádu. (Opět příklad: 9 bodů 3x po 3 ve čtverci spojit čtyřmi rovnými, na sebe navazujícími čarami. Řešení je možné jen tak, že se vyjede z oblasti čtverce s body.
(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 6-7)

+

Existuje mnoho cest, jak překonávat vlastní komplexy. Jednou z nejplodnějších je učit se vděčnosti jak Bohu, tak lidem. Vlastní zkušenost vděčnosti nás učí, že nejsme tak velcí životní bankrotáři, jak se nám snaží namluvit naše komplexy. Cítíme se horší, hloupější, neinteligentní jenom proto, že nedokážeme těžit z těch darů, které máme, a ohlížíme se za těmi, které jsou často jen iluzí. Komplexů méněcennosti se také zbavíme, když realisticky hledíme na vlastní život. Každý z nás má ve všech oblastech svého života svá omezení. Pokud tato omezení nepřijmeme, nezbude nám než jalově a bezvýsledně bědovat nad vlastním osudem. Toto bědování nad sebou samým je podstatou komplexu méněcennosti.
(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 22)

+

Teologii, která se chce jen přizpůsobovat různým psychologickým školám, nebudou psychologové brát vážně. Psychologové dnes od teologů očekávají, že opět odkryjí bohaté zkušenosti, které shromáždili ti, kdo se ve všech dobách věnovali modlitbě, a že jejich zkušenosti zpřístupní dnešním lidem.(8)

…
Pro staré mnichy byla modlitba pramenem sebepoznání a léčebným prostředkem na všechny rány, které se dnes pokoušíme hojit psychologickými metodami. Modlitba má současně analytickou i terapeutickou funkci. V modlitbě člověk poznává všechny své chybné postoje a nemoci a v modlitbě zažívá i jejich vyléčení. Člověk, který se modlí, je nejen zbožný, ale modlitba jej činí zralým, zdravým, moudrým, vyléčeným člověkem, člověkem o kterém bychom dnes řekli, našel sám sebe, identifikoval se sám se sebou, realizoval sám sebe.
(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 7-8)

+

/Alport o Franklovi, zakladateli logoterapie:/ Mohl si ještě myslet, že život stojí za to, aby se žil? Sebrali mu veškerý majetek, byl svědkem zkázy všech hodnot, snášel hlad, zimu a krutost, hodinu za hodinou očekával smrt. Psychiatr, který osobně zažil tento extrém, je psychiatr, který si zaslouží, aby se mu naslouchalo. Bude-li kdy někdo schopen vidět naši lidskou situaci moudře a soucitně, pak je to doktor Frankl. Jeho slova jsou hluboce poctivá: zrcadlí zkušenost příliš hlubokou, aby mohla klamat. (9)
(…)
Logoterapie ponechává stranou oidipovský komplex i pocit méněcennosti, vidí člověka orientovaného k hodnotám, které je třeba uskutečňovat, k úkolům, které je třeba naplňovat, k ideálům, které mají být progresivně uváděny do praxe. (11)
(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 9 a 11)

+

Ptá-li se však někdo na poslední příčiny a nejhlubší kořeny, na skrytý důvod mé motivace k vytvoření logoterapie, pak mohu uvést jen jeden, který mě k tomu přiměl a který mě vede k neúnavnému : soucit s oběťmi současného cynismu, který se v psychoterapii, v této mizerné branži, rozmáhá. Slovem "branže" chci naznačit zkomercionalizování a slovem "mizerná" něco, co je vědecky nečisté. Když přede mnou sedí lidé, kteří jsou nejen psychicky trpící, nýbrž i poškození psychoterapií, pak mě to bere za srdce. Boj proti depersonalizujícím a dehumanizujícím tendencím, které vycházejí z psychologismu v psychoterapii, je skutečně červenou nití, která se táhne všemi mými pracemi. (52)

…
V souvislosti s problematikou "techniky a lidskosti" neúnavně předkládám publiku na přednáškách a výukových programech a občas také čtenářům svých knih příhodu o jednom telefonátu ve tři hodiny ráno: v tuto dobu mě vzbudil telefon. Hlásí se nějaká žena, aby mi sdělila, že se právě rozhodla vzít si život a nyní je prý zvědavá, co jí na to řeknu. Nuže, rozprostřel jsem před ni vše, co by mohlo mluvit proti sebevraždě, a hovořili jsme o všech pro a proti tak dlouho, až jsme se dostali tak daleko, že mi dala své slovo, že upustí od svého záměru a přijde příští ráno v devět hodin ke mně.

Dochvilně se dostavila na kliniku a prozradila mi následující: "Mýlil byste se, pane doktore, kdybyste se domníval, že aspoň jediný ze všech argumentů, které jste mi dnes v noci uváděl, na mě měl sebemenší vliv. Jestliže na mě něco zapůsobilo, pak to bylo toto: Vytrhnu muže ze spánku a on, místo aby se rozezlil a vyjel na mě, naslouchá mi trpělivě celou půlhodinu a domlouvá mi. A tu jsem si pomyslela: Když něco takového existuje, pak snad přece jen stojí za to dát životu, dalšímu žití, ještě jednou šanci." V tomto případě se tedy etabloval lidský vztah.
(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 108)

+

Jedna věc je studovat a léčit lidskou duševní oblast a jiná věc je pomáhat mravní svobodě a zodpovědnosti. To jsou dvě různé roviny lidského jednání a bytí. Jestliže si analýza nárokuje nahradit morální úsudek nebo navrhnout nějaké pravidlo pro zodpovědnost, zneužívá svou činnost.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 152)