Různé

Oběť má dvě stránky, jednu těžkou, bolestnou, až krvavou -druhou duchovní, která jí teprve dává smysl. Kde se něco rodí, bývá oběť: zrno musí zemřít, aby vydalo plod, matka rodí v nebezpečí života a v bolesti, myslitel a umělec obětuje svobodně sebe své tvorbě. V tom smyslu je oběť vrcholným mravním činem, nejvyšším darem lásky. Tak se Kristus "vydal do krajnosti" (kenósis - srov. Flp 2,6-11; Jan 1O,1Ob-18; 13,1; 15,13).

Proto je smysluplná oběť zástupná, za druhého, snad lépe pro druhého. (...) Celým životem i smrtí se /Ježíš/ postavil za svá slova, za své dílo pro nás. Smrt (ale pak i vzkříšení a oslavení) byla svědectvím, že se nám daroval cele; proto říká emauzským učedníkům, že "musel" trpět - a tak vejít do slávy.

Tím máme napověděno také, proč se obětoval a k čemu je vykoupení/spása. Ne jenom "zadostiučinění za urážky", na "odčinění hříchů". V tajemství vykoupení se zjevuje nejplněji - na rozdíl od pohanských představ usmíření božstva - především Boží láska. Bůh první přichází k nám, potřebným spásy, jako otevřené nebe, jako znamení naděje.
/Vykoupení a spása, Samizdatové Teologické texty, 1983, č. 8)/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 52-53)

+

Je pravda, že Ježíš přišel vykoupit člověka, a tedy i lidskou sexualitu. Je pravda, že "pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem, není žádné odsouzení" (srv. Řím 8,1). Ale vykoupení nezbavilo člověka žádostivosti a nutnosti bojovat. Je jisté, že Ježíš vykupuje lidskou sexualitu a přináší jí spásu. Ale dělá to tak jako se vším ostatním - prostřednictvím kříže.
(Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 48)

…

Druhý Boží "vynález", totiž vykoupení, které upřednostňuje „pošetilost", chudobu a čistotu, neruší "vynález" první, jímž je stvoření. bojí žijí spolu i v novém řádu vykoupení. V něm je místo i pro rozum, moudrost a bádání na poli lidském i božském, je v něm místo pro manželství a pro vlastnění a užívání statků. Ale druhý "vynález" činí prvý relativním, odnímá mu nárok na absolutnost, jež vede k modloslužbě, a přivádí tyto věci do krize, ale do krize spasitelné, z které vycházejí očištěné a vrácené do své prvotní formy. Svatý Řehoř Naziánský má pravdu, když píše, že "by nebylo panenství, kdyby nebylo manželství, ale manželství by nebylo svaté, kdyby nebylo doprovázeno ovocem panenství" (Oratio 37,10: PG 36,293 C).
(..)
Chudoba, čistota a poslušnost nejsou zřeknutím se stvořeného dobra - nebo ještě hůř, jeho odsouzením -, ale jsou odmítnutím zla, které se na ono dobro "přilepilo". Hlásají tedy vynikajícím způsobem, že stvořené věci byly původně dobré. Je to jeden způsob, jak následovat Boha-Slovo, který svým vtělením vzal na sebe od člověka všechno, ale nevzal na sebe hřích ( srv. Žid 4,15).

Evangelijní rady a sliby, které jsou na nich založeny, hlásají dobrotu a krásu Božího díla právě tím, že pranýřují klamnost díla lidského. Neschopnost pochopit cenu panenství. jako i poslušnosti a dobrovolné chudoby, vždycky prozrazuje, že se z obzoru víry vytratilo vědomí hříchu. Je to příznačné pro dobu vyhraněné sekularizace a naivního optimismu vzhledem k člověku a k světu. (Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 34-35)

+

Zeptáte-li se mě, proč Bůh zvolil k záchraně a spáse lidí právě cestu kříže, mohu říci jen toto: Je to tajemství jeho lásky. Dieter Emeis se do tohoto tajemství pokouší aspoň trochu proniknout: "Také mezi námi lidmi může ochota trpět pro druhého být poslední možností, jak se ho naše láska přece jen nakonec dotkne." Při pohledu na tolik bezpráví, které volá od počátku lidských dějin k nebi, můžeme vytušit, že se toto bezpráví nedá prostě sprovodit ze světa, jako kdyby se nic nestalo. "Muselo být vytrpěno v lásce, aby větší mocí této lásky byla otevřena cesta, na níž bychom byli my zase usmířeni s Bohem i navzájem mezi sebou.
(Georg Stopp: Síla na cestu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 31)

+

„Ústředním bodem mé modlitby je vykoupení,“ prohlásil. Právě v něm nám byla zjevena celá Boží skutečnost: čím chce být pro člověka i čím je sám v sobě. A právě ve vykoupení vidíme, že Bůh je láska."
(Jan Pavel II.)
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 94-95)

+

Podle bible totiž Bůh nežádá Ježíšovu oběť proto, aby jí byl usmířen a mohl k nám být milostivý; naopak nám lidem z lásky daruje možnost, abychom byli skrze Ježíšovu oddanost osvobozeni od svých hříchů a v tomto smyslu s ním byli "usmířeni": "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16; viz též 1 Jan 4,9.10) Také "Boží spravedlnost" (Řím 1,17), o níž se v této souvislosti zmiňuje Pavel, neznamená Boží "trestající spravedlnost", která by si žádala Ježíšovu smrt jako spravedlivý trest; podle biblického a židovského způsobu vyjadřování je jí míněna Boží věrnost k vlastnímu příslibu spásy, jak nám ji Bůh nepřekonatelným způsobem projevil smrtí a vzkříšením svého Syna (Řím 3,25). /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 68)

+

Dějiny člověka jsou označovány třemi pojmy: mirabiliter formatus - podivuhodně stvořený; dále: peato deformatus - hříchem deformovaný; a konečně za třetí: mirabilius reformatus - podivuhodně obnovený. To je velikonoční definice člověka. /Joachim kardinál Meissner/
(Cit v: Kol.: Průvodce prvním rokem přípravy na jubilejní rok 2000, ČBK, Praha 1996, 45)

+

"Bůh trpěl v Ježíšově utrpení... K Božímu bytí patří utrpení, protože Bůh je láska."
(J. Moltmann, Der gekreuzigte Gott, s. 2Ol a 2l4)

+

"Bůh se na Ježíšově kříži definoval jako láska: jako Bůh nekonečně trpící v bytí pro druhé." (E. Jüngel, Gott als geheimnis der Welt, s. 298)

+

Vždyť v trpícím Kristu se zjevil "nikoliv děsivý teokratický Bůh "shora", nýbrž Bůh milující, trpící spolu s námi dole."
(H. Küng: Christ sein, s. 425) - (43)

+

"Jen v Kristu je možno poznat, co je Boží vůle."
(Ethik, s. 146) - (44) (Citováno v předmluvě Jana Amose Dvořáčka:)
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 43 a 44)

…
Je pravda, že se Ježíš ujímal existencí, které se ocitly na okraji lidské společnosti, nevěstek, celníků, ale zdaleka ne jen jich, nýbrž se chtěl ujmout lidí vůbec. Ježíš nikdy neproblematizoval zdraví, sílu, štěstí člověka a neviděl v nich plané plody; proč by jinak uzdravoval nemocné, slabým navracel sílu? Ježíš si dělá nárok zachránit celý lidský život ve všech jeho projevech pro království Boží.
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 242)

+

Jak je to však s opovážlivým voláním židů na Velký pátek: "Jeho krev na naše hlavy a naše děti"? (Mt 27,25) Nenaplnilo se strašným způsobem toto slovo, jak je obecně chápáno, tím, že Ježíšova krev spočinula na Izraeli jako Boží kletba? To je ale zcela vyloučeno. Jistěže Boží soudy Jeruzalém a Izraelity postihly, ale nikoliv pro Ježíšovu krev, nýbrž pro jejich tvrdošíjnou nevěru. Protože drahocenná krvavá obět Božího Beránka nemůže nikdy přinést prokletí, nýbrž jen požehnání, jen vykoupení a odpuštění, jen spásu a život - nic jiného. Ani Izraeli nic jiného, než spásu a život!
(Otto Siegfried von Bibra: Izrael ve světle biblických proroctví, ICHTHYS, Havlíčkův Brod 1991, 13)