Různé 2

Skutečný Bůh se zjevuje ve skutečném člověku. V Ježíšově dobrotě, v jeho blízkosti, v jeho majestátu, v jeho sbližování, v jeho zápasu se zlem je s námi Bůh. Proto pryč s tím, co jsme si vykonstruovali. Jaký je Bůh, vidíme v Ježíšovi, který se narodil, zemřel, vstal z mrtvých, a skrze svého Ducha žije nadále ve své církvi.

Také pryč s našimi obavami. V něm, který za nás bojoval proti zlu až do prolití krve, nacházíme pravou cestu do hlubin Božího tajemství. Lidské srdce Kristovo je srdce Boží.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 76)

+

Máme přirozený sklon zaměřovat se na sebe; my se však potřebujeme ustavičně zaměřovat na Boha a nechat na sebe spočinout jeho pohled. Najdeme se, když na sebe zapomeneme. Jeho pohled nás uzdravuje. Jedině on může proniknout do hlubiny naší bytosti a nezranit nás. Jedině on může odhalit naši ubohost, aniž bychom podlehli beznaději. Jen jeho láska je naší záchranou.
(Jo Croissant: Kňazstvo ženy alebo kňazstvo srdca, Serafín, Bratislava 1994, 43)

+

Ačkoli pravé Boží synovství Ježíše nemůžeme nikdy pochopit a docela už ne exaktně definovat v přírodovědeckém smyslu, má ústřední význam pro naše porozumění Kristovu dílu a spáse od Boha. Proto je nezbytné, aby křesťané měli toto tajemství víry vždy na paměti a bránili je proti mylným výkladům. V prologu Janova evangelia je tento nevlastnější střed křesťanské víry vysloven větou: "A Slovo se stalo tělem." (Jan 1,14) To znamená, že Boží věčné "Slovo", které je samo Bůh (Jan 1,1.18), se stalo smrtelným člověkem ("tělem"): "Kdo hledí do Ježíšovy tváře, hledí do tváře Boží. To je nevyčerpatelné tajemství křesťanské víry, ten její článek, s nímž víra a církev stojí a padá." (Kurt Niederwimmer) Vydanost Syna Božího až k zmaření sebe sama v jeho vtělení a smrti (srov. Flp 2,7) nám ukazuje, že Bůh se nad lidmi smilovává ne pouze takříkajíc "shora"; v Ježíši Kristu jim sám přichází na pomoc a skrze něho zachraňuje z neblahé situace celé lidstvo, nejen tehdy žijící generaci. Na Golgotě tedy nezemřel pouze jakýsi ideální člověk, nýbrž vlastní Boží Syn. Komu je dopřáno tomu věřit, ten už se na dějiny světa nemůže dívat tak, jako kdyby se to nebylo událo. /Jako Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 63)

+

SVATOST

Kazateli, který stále prohlašoval: "Musíme do našich životů dostat Boha," Mistr řekl: "On už tam je. Naším úkolem je poznat to."
(Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 157)

+

"Církev je svátost, viditelné znamení. A člověk je rovněž , viditelnost neviditelného`."
Což jej přivádí k tomuto překvapivému a zvláštnímu obrazu:
"Abyssus - lepší definice neexistuje. Člověk je duchovní propast."

" Když se o něm tvrdí, že je "konservativec:
"Ne, neurážím se. Papež zde není proto, aby měnil, ale aby uchovával ("konservoval"), co přijal. Ve svatém Janu Kristus říká: ,Říkám pouze to, co mne poslal říci můj Otec.` Jsem hluboce přesvědčen, že se tato slova vztahují i na apoštoly."

Čeho je dnes třeba se obávat?
"Všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako pokrok." O zlu naší doby:
"Nejhorší není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval."

Zeptal jsem se ho, který výrok evangelia by vybral, kdyby nám mohl odkázat pouze jediný. Domníval jsem se, že bude muset chvíli přemýšlet. V tom jsem se mýlil. Odpověděl bez zaváhání:
"Pravda vás osvobodí."
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 52)

+

Kdybys vstoupil do nějakého domu a uviděl v něm všechny věci dobře udržované, pěkně rozmístěné, vyzdobené, určitě bys byl přesvědčen, že domu vládne hospodář a ten že je mnohem důležitější než všechny ty krásné věci. Tak v tomto domě, jímž je svět, když objevíš na nebi a na zemi prozřetelnost, řád, zákon, musíš také uvěřit, že musí existovat pán a otec světa a ten že je krásnější než hvězda a než každá jiná část světa. (Minucius Felix, Octavius 17,5-11; 18,1-4)
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 74)

...

Štěstí nespočívá v utlačování bližního, ve snaze zvítězit nad slabšími, v obohacování se a používání násilí vůči níže postaveným; kdo se tak chová, nemůže napodobovat Boha, protože takové postoje jsou cizí jeho velikosti. Boha naopak napodobuje ten, kdo vezme na sebe břemeno svého bližního, kdo chce činit dobro, kdo něčím vyniká a pomůže tomu, komu se daří hůře; ten, kdo rozdává potřebným to, co dostal od Boha, a tím se stává bohem pro své almužníky. /Anonym, Diognetovi 10,1-7)
(110)

...

Blahoslavený, kdo miluje tebe a přítele v tobě a nepřítele pro tebe. /Sv. Augustin, Confessiones IV, 7-9/
(121)

...

Slavme jako nádherný svátek celý život, přesvědčeni, že Bůh je všude a obklopuje nás ze všech stran, obdělávejme zemi a pozvedněme chvalozpěvy, plavme se a zpívejme hymny... /Klement z Alexandrie, Stromata VII,10,57,2/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 187)

+

Kritická reflexe o všech otázkách spojených s Bohem zůstává marná a beze smyslu, chybí-li zkusenost lásky. Jistě, teoretické problémy, které se rodí z dětské logiky musíme poznat, pochopit a přijmout za své. Jejich řešení však nespočívá v síle argumentů, ale v rovině samotného života, ve kterém je Bůh, láska zakoušen a člověku je ve zkušenosti lásky darována víra v Lásku. Výzva "Tomu prostě musíš věřit" je v této souvislosti nesmyslná a vzbuzuje hněv. Dítě se smí a má dozvědět, že víru nemůžeme vytvořit, že je nám dána od Boha a že o ni můžeme a máme stále znovu a znovu prosit.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 11)

...

Každý člověk zakouší víc, než je schopen pochopit. Mnozí lidé to však nedokážou nebo nechtějí připustit. Strach před rizikem (to je strach ze života) provázený potřebou přijít všemu na kloub nám zabraňuje, abychom rozpoznali skutečnosti, které již nemůžeme chápat. Snažíme se naše transcendující zkušenosti vykládat tak, aby se daly zařadit do myšlenkového systému, který máme pevně zakotven v našem rozumu. Z tohoto systému pak chceme odvodit znalosti, které mají naše problémy vyřešit.

Mnoho lidí se domnívá, že tímto způsobem získají moc nad svým životem jednodušeji řečeno, že sami sebe učiní šťastnými. "Štěstí" a "Láska" jsou tak odvozovány nikoli od Boha, ale z funkcí lidského mozku. Zdraví a dlouhý život již nejsou darem Božím, ale výsledkem vědy a techniky. Náboženství je nahrazováno výzkumem, drogami a konzumem. Člověk věří víc ve vědu než v život, víc v sebe sama než ve štěstí a víc v teologii než v Boha. Tak vzniká ono "nevyléčitelné zdraví", které tolik lidí činí smutnými a nešťastnými.

Touto kritikou nechceme rozum ani vědu a techniku odepisovat, pouze je chceme postavit na správné místo. Musíme totiž žít s nimi, ale ne díky ním. Žít je možno jen díky životu samému, díky "věčnému" životu, tedy Bohu.

Slovo "Bůh" nevzniká v teologii, toto slovo teprve k teologii vede. Slovo "Bůh" vzniká vždy a všude tam, kde člověk prožívá život, lásku, štěstí, svobodu jako dar a ne jako produkt vlastního úsilí. Kdo se domnívá, že dokáže "vytvořit" své štěstí bez Boha, bude muset zažít, že je to stejně nemožné jako kupříkladu "zemědělství bez počasí". Možná jsme příliš mnoho o Bohu hovořili a přemýšleli, měli bychom více přemýšlet o člověku, abychom mohli prožívat Boha a skrze něho být šťastni. Možná, že příliš mnoho teologizujeme a málo se modlíme k Bohu a oslavujeme ho.
(11-12)

...

Teoretické otázky po Bohu u dětí a někdy i u dospělých končí ve slepé uličce. Tomuto zážitku, kdy už nemohu najít nic dalšího, se nesmím snažit vyhýbat; na jedné straně j sem povinen svému intelektu i sobě samotnému problémy pokud možno odhalovat a řešit, na druhé straně je zážitek mezí rozumu krokem vedoucím k víře, naději a lásce (tak jako na konci údolí často objevíme stanici lanovky vedoucí na vrchol).

Jestliže se v nás probudí pochybnosti o Bohu, musíme se rozpomenout na lásku a na lidi, jejichž život se stal svědectvím zkušenosti s Bohem.

Otázky a zvláště otázky dětí nesmíme "zardousit v zárodku" z pohodlnosti, ale když dosáhneme hranice zodpověditelnosti, musíme mluvit o sobě a o lidech, kteří zažili Boha jako lásku. Souvislost mezi teoretickým výkladem a praktickým vyprávěním potřebujeme dětem ukázat nikoli jednostranně. Děti musí znovu a znovu prožívat fakt, že jim rozumíme a že přes všechno nepochopitelné věříme.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 14)

+

Tomáš Akvinský (+ 1274) praví: „Illud est ultimum cognitionis humanae de Deo quod sciat se Deum nescire - To je poslední poznání člověka o Bohu: ví, že Boha nezná“. /Questiones disputatae de potentia, 7, 5 ad 14/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 10)

+

A prvního dne v týdnu, když k jejich uším doléhaly zvuky chrámových zvonů, jeden z žáků promluvil a řekl: "Mistře, slyšíme zde mnoho mluvit o Bohu. Co řekneš o Bohu ty? Kdo je opravdu Bůh?"

A Mustafa stál před nimi jako mladý strom, který se nebojí ani větru, ani bouře, a odvětil: "Pomyslete nyní, moji milovaní druzi, na srdce, které pojme všechna vaše srdce, na lásku, která obsáhne všechny vaše lásky, na ducha, který překryje všechny vaše duchy, na hlas, který obejme všechny vaše hlasy a na ticho věčné a hlubší, než jsou všechna vaše ticha.

A pokuste se nyní postřehnout ve své vlastní plnosti krásu, jež okouzluje více než vše, co je krásné píseň, jež doléhá dále než zpěv moře a lesů, majestát sedící na trůně, jemuž souhvězdí Orion je pouhou podnožkou, který drží žezlo, na němž Plejády jsou jen třpytem rosných kapek.

Vždycky jste hledali jenom pokrm a přístřeší, oděv a oporu. Nyní hledejte toJediné, jež není ani cílem pro vaše šípy, ani kamennou jeskyní, jež by vás chránila před živly.

A jsou-li pro vás má slova tvrdým oříškem a hádankou, pokuste se prolomit kůru svého srdce a pak vás vaše dotazování může přivést k lásce a moudrosti Nejvyššího, jehož lidé nazývají Bůh.“
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 107-108)


Naše nedokonalá dobrota volá po existenci dobroty dokonalé. Naše nemohoucnost volá po všemohoucnosti, naše lidství po božství. Naše konečnost se odlišuje od nekonečného, jež se projevuje v našem přání a myšlení. Nemá-li být celý svět, celý nás život nesmyslný, v nejlepším případě jen pouhým Žertem, potom nám nezbývá nic jiného, než doznat, že existuje nekonečno. Jen tak mohl sv. Pavel říci: „Jeho věčnou moc a božství které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Ř 1,20)
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 26)



V každé otázce po Bohu chceme hledat odpověď v Ježíšovi. Jeho život nám ukazuje, že skutečná Boží všemohoucnost bojuje proti utrpení a hříchu jinak, tajemněji, s větší angažovaností, než jak si všemohoucnost představujeme my. Tak přemůže naši vinu a smrt navždycky. Nevíme, proč se to děje právě tak. Víme však jedno: že je to tajemství světla a dobroty. Kdo věří v Krista, poznává něco z toho, jak věci vidí Bůh.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 30)
Ježíš tu není pro ty, kteří si myslí, že už vědí, kdo je Bůh, ale pro ty, kteří se chtějí dovědět, kdo je Bůh. Můžeme jen upírat pohled na člověka Ježíše. Jen tím, že pozorujeme Ježíše, začínáme tušit něco o Bohu, který se v něm zjevil. Bůh je mnohem větší, než jak my si představujeme „velikost“. Boží vědomí je mnohem živější a vřelejší, než jak si po lidsku představujeme nějaké „absolutní vědomí“. V Ježíšově skutečně lidském vědomí (kterým např. podobně jako všichni lidé objevoval svět), se zjevuje něco z jeho rovnosti Bohu. V Ježíšovi se stal Bůh pro nás dosažitelným.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 83)





Nejen evangelium, ale celá bible je jenom zpráva o tajemné, nepochopitelné lásce Boha k člověku. Kdyby celé Písmo svaté začalo mluvit, kdyby se nějakým zázrakem změnilo všechno psané slovo na slovo mluvené, v hlas, volal by tento hlas mohutněji než mořský příboj: „Bůh vás miluje!“
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 16)

+

...neboť ráj není nic jiného než toto: radost z Boží lásky.
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 20)