Různé 2

Nebezpečí falešných představ o Bohu: vedou ke ztrátě víry, protože takový Bůh neslouží životu. Otázka na církev: Jakého Boha zvěstuje. Falšné představy Boha nutno prohlubovat. Bůh je i soudce, chce náš výkon..., ale jen ve světle "pořádající síly lásky".
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, porůznu)

+

Sotva nalezneme něco nebezpečnějšího, než je posvěcení lidské moci a její přestrojování za moc Boží. Stále znovu se musíme i v církvi vracet k jednotlivci, který je vlastním předmětem Božího zájmu. Nikdo, kromě Boha samého, nemá právno vládnout nad lidskou duší. Démon posedlosti se vyhání těžko, to z Písma víme. Démon kolektivní posedlosti se vyhání ještě hůře. Nemáme ho ale vyhánět nějakým jiným belzebuberm. Máme zvolit léčivý postup Ježíšův, neboť pro Ježíše je každý člověk hodnotou neopakovatelnou a hodnou péče a záchrany.
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 85)

…
Parašutista vyskočí z letadla, odvane jej prudký vítr a skončí bezmocně zavěšen na stromě. Kdosi jde kolem a ptá se: "Jak jste se dostal na ten strom?" Parašutista mu odpoví a pak se zeptá: "Kde vlastně jsem?" "Na stromě," zní odpověď. "Hej, ty musíš být farářem!" Cizinec se díví: "Jak jste to poznal?" "To, co jsi řekl, je stoprocentně pravda a stoprocentně k ničemu." (Anthony de Mello SJ)
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 67)

…
Je možná demokratická církev? Snad by měla otázka znít spíše jinak: Jak to zařídit, aby bylo v církvi co nejvíce ztíženo zneužívání moci, znehodnocování jednotlivce, a jak dosáhnout co největšího zájmu věřících o věci společné a obecné?
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace Síť, Praha 1995, 126)

+

Nezapomenout, nýbrž pečlivě prozkoumat a zhodnotit plody oné doby, ne z pouhé piety či sentimentality, ne pro muzea a archívy; nýbrž pochopit je jako dar do živé pokladnice dějinné zkušenosti celé církve a vklad pro budoucnost. Velice zřetelně nás k tomu vyzval Jan Pavel II. v Praze: "Byli jste vyvedeni z poroby, a stojíte za počátku obnovného díla. K této obnově však rovněž patří zvážit a ocenit plody toho, čím jste právě prošli. Byli jste nazýváni ,mlčící církví". Ale vaše mlčení nebylo mlčením spánku nebo smrti. V řádu ducha se v mlčení rodí nejcennější hodnoty. Stavte nyní chrám svobodného života vaší církve nikoliv návratem k tomu, co zde bylo před tím, než vám byla uloupena svoboda, stavte jej v síle toho, k čemu jste během pronásledování uzráli."
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 13-14)

+

Církev prochází dobou chaosu. To není zlé, pokud se nad ním vznáší Duch svatý, protože ten je příslibem stvoření. Církev dnes nepotřebuje nové liturgie, nové teologie, nové struktury, nýbrž nové srdce! Potřebujeme infuzi nového nadšení, zaujetí, odvahy... Potřebujeme nové sestoupení Ducha svatého, či lépe vyjádřeno: potřebujeme lidi naplněné Duchem svatým.
(Anthony de Mello: Von Gott berührt, Herder, Freiburg 1992, 12)

+

Bůh dnes potřebuje více než jindy věřné lidi, na které se může spolehnout, ať to stojí, co stojí, lidi, kteří za úkolem, který na sebe vzali přijetím kněžského svěcení, řeholními nebo manželskými sliby, pevně stojí, ať to stojí, co stojí. Tito lidé vytvářejí tichou rezervu církve, z které církev nakonec žije a vykonává svou službu spásy. ...Co by byla naše církve a svět bez věrnosti!
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít,Úvahy o Panně Marii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 84)

…
Církev dnes skutečně může potřebovat jen takové lidi, kteří jako Maria mají ještě co říci o tom, co s nimi činil Bůh.
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít, Úvahy o Panně Marii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 46)

+

Pro církev není nic horšího, než se dobře a pevně zabydlet. Nic horšího pro duchovní společenství, než být dobře zaopatřen. Nic horšího, než snadný přístup k penězům, když se může spokojeně říci: "Vše běží jako po másle." Úpadek náboženských řádových společenství začal vždy toho dne, kdy vlastnily velkolepě prosperující kláštery s mnoha pozemky, polnostmi a lesy, a k tomu uznání světa. Tehdy ztuhl život v jejich žilách a nastal rozpad. Neexistuje církev bez boje a slz, její cestou je křížová cesta s trnovou korunou. Překážky musí být, utrpení je vzpruhou církve. Neexistuje církev bez bolesti, neexistuje evangelium bez chudoby.
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 153)

+

Přesvědčivost "živé teologie" a životnost podzemní křesťanské kultury v Čechách v době komunistické vlády leží právě v oné "převaze obsahu nad formou", v strhující a sympatické disproporci mezi autenticky prožívanou, draze placenou a opravdově promýšlenou zkušeností víry a chudobou forem, jimiž se tato zkušenost vyjadřuje. Šlo o teologii neakademickou, hluboce inkarnovanou v dramatických dějích pronásledované církve. Nelze jí porozumět a náležitě ji ocenit bez stálého zřetele k dobovému a polečenskému kontextu jejího vznikání.
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 15)

…
Innsbrucký biskup Reinhold Stecher nedávno analyzoval různé typy jazyka současné církve. Militantní řeč z doby, kdy se církev chápala jako obležená pevnost pravdy, je směšná. Podbízivé šlágry těch, kteří by na troskách této pevnosti rádi postavili útulné kavárničky, zanikají v hluku dnešní doby jako vysoký hlas kleštěnce. Jazyk "rekonkvisty", usilující zpět dobýt ztracené pozice, je odpuzující. Řeč, kterou může církev oslovit dnešního člověka, má být poctivá, bez otřelých frází, avšak bohatá na obrazy, řeč srdce, blízká řeči básníků...
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 14O-41)

…
Kardinál Ratzinger před časem jasně vytyčil dvě zásady přítomnosti církve v pluralitní demokracii. Církev se nemůže nechat vnutit postavení zájmového spolku "části občanů s náboženskými potřebami", nemůže se vzdát nároku nezastupitelně reprezentovat zásadní dimenzi lidského života - dimenzi náboženskou, a hodnoty, které jsou duchovním základem humanity a svobody. Na druhé straně církev plně přijímá demokratická pravidla: odmítá při svém poslání používat jakoukoliv jinou moc, než je moc této pravdy samé. Požaduje svobodný prostor pro sebe a zároveň plně respektuje svobodnou vůli a svobodné přesvědčení člověka - ví, že nebude-li její zvěstování evangelia a její vlastní svědectví přesvědčivé, nemá už na scéně demokratické společnosti jinou šanci. "Nejsme-li přesvědčiví a nedokážeme-li přesvědčit druhé, nemáme žádné právo vyžadovat veřejné uznání." (Ratzinger Josef, Church, Ecumenism and Politics, Slough, New York, 1988, s. 22) Vnitřně přijmout pravidla pluralitní společnosti tedy znamená zvýšit nárok na věrohodnost církve a odpovědnost každého křesťana za věc Božího království.
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 155-56)

…
--- Pohled na situaci církve v České republice. ---
Kopie str. 147-57
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 1

+

… Biskup lamentuje: "Kam vkročil Ježíš, tam byla revoluce; kam vejdu já, tam servírují čaj!"
(Anthony de Mello SJ: Modlitba žáby 1, Cesta, Brno 1995, 1O6)

…
Chlubí se kazatel svému příteli: "Naše církev právě prošla největším obrozením za posledních dvacet let."
"Kolik vám přibylo věřících?"
"Ani jeden. Naopak, 5OO nám ubylo."
Tomu by Ježíš zatleskal!
(Anthony de Mello SJ: Modlitba žáby 1, Cesta, Brno 1995, 1O8)

+

Je nebezpečí, že se ztratí ze zřetele to, co je podstatné, kvůli otázkám čistě případkovým a okrajovým. Proto je nutná určitá změna mentality, obrácení, a k tomu může dojít jen působením Ducha svatého. On nedělá nové věci, ale dělá věci novými. Obnovuje osoby a instituce, a tedy i celibát pro království a panenství pro Pána. Duch svatý vane mocně, aby vrátil všemu v církvi autentičnost a evanglijní krásu.
(Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 39)

+

Jeden z hlavních hříchů, který se církvi vytýká, je, že je to velká instituce a že je vinna tím, co její velikost způsobila člověku. Její nauka člověka plísnila jako puntičkářská stará panna, místo aby mu pomohla z utrpení a zoufalství. A samo označení "církev" jako by vždy znamenalo skupinu vykoupených duší, elitu jistou si svou osobní spravedlností, sešikovanou proti zbytku hříšného lidstva. Tento duch triumfalismu byl odsouzen 2. vatikánským koncilem. Byla tu ovšem vždy ruka podaná „hříšníkovi“, jestliže uzná špatnost své cesty a kajícně se vrátí k pravdě. A tak se církev představovala na veřejnosti jako pevnost či hráz proti silám zla a nevíry. Takový postoj moderního člověka popuzuje. On sám věří spíš v jednotu hledajících lidí - všech, kdo hledají štěstí, mír a bratrství. Věří, že všichni lidé mají spojit své sily k vybudování světa, který by zaručil důstojnost člověka. Zdánlivá opozice církve vůči hříšníkům, nevěřícím, heretikům a jiným vybraným kategorüm nekonformistů říká modernímu člověku, že církev vidí svět jako svého nepřítele, a ne jako partnera v dialogu, ne jako spolupracovníka při budování lepšího světa. Takový triumfální postoj církve, mentalita vítězného mužstva, fasáda "my máme pravdu, a vy se mýlíte" snad nejsou skutečné a pro církev vůbec ne podstatné - ale modernímu člověku se církev takto jeví a to mu stačí.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 76-77)

+

Na odchodu mi ještě Donald věnoval knížku, kterou sám napsal. Byl to jeho „desetiletý plán“ pro církev. Na obálce jsem četl:
Vize bez úkolu je pouhý sen;
Úkol bez vize je dřina;
Vize a úkol jsou nadějí světa.
(Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov, Portál, Praha 1996, 171)

+

Co je největsi přinos těchto let uvolněni pro situaci křestánů u nás?
Co je největsí přínos? Já si myslím, že ten přínos je předevsím dílem Boží milosti a vedení Ducha svatého. Za druhé, jistě to byly myslenky Druhého vatikánského sněmu, které nás z tužeb a vizí postavily do reality náramně perspektivní a radostné. A za třetí - začalo se tady projevovat vakuum, které komunismus zanechal. Komunismus zde začal se strasným nadsením, někdy velice opravdovým, mládež byla stržena a naplněna novými nadějemi. Ale ty splaskly, a ted' nastalo vakuum. A do tohoto vakua přisly tyto tužby mládeže, hlavně mládeže, a tak se začala realizovat nová etapa katolicismu u nás, ne masová, ale katolicismus rozhodování a rozhodnutí, hloubky. Přisly nové myslenky a podněty, předevsím modlitba. Dřív se mládež scházela v různých spolcích, ať' už to byla tělovýchovná organizace Orel nebo Sdružení katolické mládeže, kde sice šlo také o duchovní a kulturní program a apoštolát, ale teď' je to navíc vnitřní život, modlitba a liturgie, která strhuje a zaplňuje to duchovní vakuum, které komunismus nenaplnil a nikdy nenaplní. V tom vidím velké perspektivy a naději, tady církev dostává nové srdce, široké, otevřené, otevřené skoro tak, jako bylo otevřeno Boží srdce na Kalvarii ranou vojáka. Toto násilí nám otevřelo cestu a vede k nové formě, hlubší, niterné a ekumenické. Církev si teď' stále víc uvědomuje, jaké světodějné poselství má v tomto rozbitém světě plném nenávisti, že jedině my můžeme vybudovat civilizaci lásky a kulturu srdce, a to je dílo pro záchranu celého lidstva.
(Marie Rút Křížková: Žít jako znamení, Zvon, Praha 1995, 102-3)