Různé 2

Rodiče však mají odpovědnost za obdělání půdy a setbu, nikoli za sklizeň.
(Michel Quoist: Povídej mi o lásce, Portál, Praha 1994, 129)


Výchova připravuje křesťanské dítě, aby umělo překonávat obtížná léta mládí, aby v dospělosti učinilo "základní volbu" pro osobního Boha, aby oddalo celý svůj život Kristu s upřímnou a živou vírou. Aby to mohlo dítě udělat, musí brzy poznat, že je Bůh osobně miluje. Musí být vychováváno k nezištnosti, k vděčnému oceňování Božích darů, přirozených i nadpřirozených.
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 243)

+

Na poli formace, výchovy a pedagogiky se dnes razí zásada, že člověk není radikálně formován nebo vychováván "přísunem" zvenčí, ale vydáváním, uvolňováním, bohatých vnitřních zdrojů, které v něm spočívají, a čerpáním z nich. Moderní psychologie, zvláště pak výchovná psychologie, to uvádí nad veškerou pochybnost. K představě "čerpání" bohatství ležícího v člověku vybízejí samy etymologické kořeny slova "vychovávat" (latinsky educere). (34-35)

Co je nejbohatším zdrojem člověka, ne-li jeho neopakovatelná jedinečnost a nejvlastnější "já"? Pomáhat člověku, aby odhalil nebo rozlišil tyto nejvnitřnější zdroje "osobního povolání" tedy znamená formovat ho a vychovávat v nejhlubším slova smyslu, radikálně a od základů. (35) ...

..."Osobní povolání" pro danou osobu představuje živou anténu, kterou neustále přijímá z éteru, nebo z celého záběru své lidské zkušenosti, to, co je "smysluplné" pro jeho růst a trvalou formaci. (35)
(P. Herbert Alphonso SJ: Osobní povolání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 34-35)

+

Láska začíná, když začínáme zapomínat na své vlastní potřeby a záliby; když naše první myšlenka platí potřebám druhých, jak bychom jim mohli pomoci, aby byli sami sebou, aby dosáhli plného rozvoje osobnosti, jaký chce pro ně Bůh. Toto se velmi liší od našeho úmyslu předělat je podle našeho vkusu.
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 89)

+

Nahlížíme do archivů a od té chvíle jednotlivce označkováme a třídíme podle jeho minulosti. Nedáváme mu žádné vyhlídky. Jeho naděje je pak právě v tom, dovolím-li mu být dnes novou bytostí.

Velcí vychovatelé, velcí duchovní učitelé jsou ti, před nimiž se člověk náhle cítí vykoupen z minulosti a vržen na cesty přítomnosti a budoucnosti. Jsou to ti, kdo říkají člověku stojícímu před nimi:
"Dnes tvůj život začíná, dnes je pro tebe vše nové a můžeš se znovu vydat na cestu. Věříš tomu?
- Ano, věřím tomu.
Celá minulost už neexituje. Zapomínám na ni. Zapomeň na ni i ty sám. Nyní začíná tvůj nový život. Nyní. Věříš tomu?
a Ano, věřím tomu."

A tehdy nastává znovuzrození a vzkříšení z mrtvých a přetvoření od základu.
Nazýváme to obrácení. To znamená podle etymologie toho slova obrat, otočku o 18Oo, při které místo aby člověk hleděl dozadu, hledí náhle dopředu a od té chvíle se stává naprosto novou bytostí.

Psychoanalýza se snaží uzavřít člověka do jeho minulosti, do dětství, do jeho výchovy a jeho pudů, do dědičnosti a podvědomí, a tato minulost zatěžuje přítomnost takovým břemenem, že se člověk stává jejím otrokem a vězněm.

Právě tu zasahuje víra, silnější a pravdivější než všechny psychoanalýzy - slovo víry, jež praví člověku:
"Nejsi vězněm ani své minulosti ani svého podvědomí ani své dědičnosti ani své výchovy ani všeho toho, co jsi až dosud prožil. A dnes... nyní začíná tvůj život!"

To je radostná zvěst, radostná novina, velká novina evangelia:
"Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají..." (M?t 11,2-15; lk 7,22)
Člověk se může znovu narodit, člověk se má znovu narodit.
"Vstaň, vezmi své lůžko a choď!" (Mk 2,9)
"lazare, pojď ven!" (Jan 11,43)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 3O-31)

…

Vzpomeňte si na tuto Claudelovu větu: "Květinu neotvíráme prsty." ...(78)
S dítětem je tomu stejně. Dítě se neotvírá radami nebo rozkazy nebo rozmluvami nebo domluvami, dítě se otevírá, když je tu příhodné klima. ...Je prostě zapotřebí ovzduším srdečnosti a důvěry, úsměvem a pohledem, pomáhat dítěti, aby se probudilo a rozvinulo. Dítě je květina, bez vody a bez slunce se neotevírá. Jde méně více o ovzduší než o techniku, jde o to dopřát čas. (78)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 78-79)

+

Děti poznávají svět otázkami. /nadpis/
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, 77)

… Především v rodinném společenství mohou děti hluboce prožít a zakusit všechny tváře lásky.
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, 92)

…
Především v rodinném společenství mohou děti hluboce prožít a zakusit všechny tváře lásky.
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, 92)

…
...správná sexuální výchova nesmí být výukou techniky sexuálního uspokojení před manželstvím, ale musí to být výchova k dobrým vztahům.
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, 111)

…
Autorita rozhodně nespočívá v potlačování osobnosti dítěte, ve zvyšování jeho závislosti, tím méně v jakémkoliv násilí. Správná autorita spočívá v tom, že je dítě přitahováno příkladem rodičů a obdivem k nim. Spočívá v důvěře dítěte, že je na rodiče spolehnutí, že mu vždy pomohou. (158)

"Mít autoritu neznamená uvést někoho v pouhou podřízenost, ale přitahovat ho mocí své osobnosti." (Zdeněk Matějček) (159)

Puberta dítěte by neměla být krizí autority rodičů, ale jejím kritickým prověřením. (159)
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, (158-59)

…
Mladí potřebují:
- zkušenost, že jim někdo naslouchá a že vydrží jejich ustavičné otázky;
- zkušenost, že má někdo s nimi čas na rozhovor;
- zkušenost, že ještě nemusejí všechno umět, že s nimi má někdo trpělivost;
- zkušenost, že se někdo zajímá o jejich nově získané pohledy a pojetí;
- zkušenost, že rodiče netrvají věčně na roli představených, že se s nimi setkávají i jako partneři;
- zkušenost, že dospělí nevlastní pravdu jako hotový majetek, ale že se sami učí;
zkušenost, že život dospělých je hodnověrný.
(Z časopisu "Okénko do farnosti" - červen 1994)
(Oldřich Pšenička: Sexuální výchova v rodině, Hnutí Rodina, Pardubice 1994, 167)

+

Člověk žije jenom, protože byl předtím od jiných přijat: od svých rodičů, aniž by si to byl zasloužil, aniž by pro to něco udělal. Člověk žije z milosti. Může být jenom tehdy šťastný, když si uvědomí, že byl přijat, aniž by za to něco zaplatil. Maria je člověk, který byl Bohem zcela a plně přijat, ne pro to, co vykonal, ale z milosti: Ty jsi plná milosti, Pán je s tebou.
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít, Úvahy o Panně Marii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 27)

+

Nahlížíme do archivů a od té chvíle jednotlivce označkováme a třídíme podle jeho minulosti. Nedáváme mu žádné vyhlídky. Jeho naděje je pak právě v tom, dovolím-li mu být dnes novou bytostí.

Velcí vychovatelé, velcí duchovní učitelé jsou ti, před nimiž se člověk náhle cítí vykoupen z minulosti a vržen na cesty přítomnosti a budoucnosti. Jsou to ti, kdo říkají člověku stojícímu před nimi:
"Dnes tvůj život začíná, dnes je pro tebe vše nové a můžeš se znovu vydat na cestu. Věříš tomu?
- Ano, věřím tomu.
Celá minulost už neexistuje. Zapomínám na ni. Zapomeň na ni i ty sám. Nyní začíná tvůj nový život. Nyní. Věříš tomu?
a Ano, věřím tomu."
A tehdy nastává znovuzrození a vzkříšení z mrtvých a přetvoření od základu.

Nazýváme to obrácení. To znamená podle etymologie toho slova obrat, otočku o 18Oo, při které místo aby člověk hleděl dozadu, hledí náhle dopředu a od té chvíle se stává naprosto novou bytostí.

Psychoanalýza se snaží uzavřít člověka do jeho minulosti, do dětství, do jeho výchovy a jeho pudů, do dědičnosti a podvědomí, a tato minulost zatěžuje přítomnost takovým břemenem, že se člověk stává jejím otrokem a vězněm.

Právě tu zasahuje víra, silnější a pravdivější než všechny psychoanalýzy - slovo víry, jež praví člověku:
"Nejsi vězněm ani své minulosti ani svého podvědomí ani své dědičnosti ani své výchovy ani všeho toho, co jsi až dosud prožil. A dnes... nyní začíná tvůj život!"

To je radostná zvěst, radostná novina, velká novina evangelia:
"Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají..." (M?t 11,2-15; Lk 7,22)

Člověk se může znovu narodit, člověk se má znovu narodit.
"Vstaň, vezmi své lůžko a choď!" (Mk 2,9)
"Lazare, pojď ven!" (Jan 11,43)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 3O-31)

+

Hlavní význam pro rozvoj osobnosti má vytvoření dostatečné vazby a uspokojení základní potřeby bezpečí v rozhodujícím období života. ...Neboť bez vazby se nemůže uskutečnit odpoutání. Jen tehdy, když dítě získalo základní důvěru, může později důvěřovat druhým lidem a rozvíjet sebedůvěru. Jestliže dostalo dostatečné množství lásky, může také později dávat lásku dál. Jestliže poznalo ze strany rodičů pevný postoj, bude moci jednou rozvinout vlastní vnitřní pevný postoj a bude ho schopno nabídnout druhým.
(Jiřina Prekopová: Malý tyran, Portál, Praha 1993, 63)

…
Tím, že promítají do dítěte vlastní potřeby, opomíjejí rodiče často jeho skutečné základní potřeby. Podporují v dítěti vůli, místo aby mu dali víc bezpečí. A ustupují mu, aby mu ukázali lásku, ačkoliv ono potřebuje hranice, v nichž by mohlo svoji vůli rozvíjet.
(str. 9O)

…
Bezmyšlenkovité přenášení způsobů života jedné kultury dodruhé znamená, že by se v tomto zapečetěném obalu mohl nacházet jed, který by zničil obal i obsah.
(str. 1O4)

…
Proč se malý tyran neumí od matky odpoutat?
Není schopen svou matku propustit, protože představuje impérium, v němž se on jako všemocný cítí bezpečně. Čím se cítí mocí druhých ohroženější (na hřišti, v mateřské škole, tím těsněji - až k úplnému splynutí - se přimyká ke své matce. Ona je ovšem zbytkem jeho králvoství. Ani přes své spojení s matkou se však ještě stále necítí bezpečný, protože ji považuje za slabší a musí ji ovládat. Začarovaný kruh, z něho nemá východisko: Pokud dítě nemohlo svou potřebu bezpečí nasyti, není schopno se odpoutat.
(str. 117)

…
Aby dítě mohlo čerpat síly pro nové podnikání, aby nacházelo cestu od "já" k "ty" a rozvíjelo svou vlastní identitu, musí mít jistotu stálého návratu do hnízda, musí mít zaručeno své místo bezpečí, musí být pro něj zajištěna "secure base". Zde má dítě najít nejen útočiště a útěchu, ale také povzbuzení pro svá nová střetávání ve světě, pro své prohry a výboje. Zde také může vykřičet všechna zklamání, strach a hněv, vyplakat se, stejně jako se vyzuřit ze svého vzdoru. Tyto výrazy, které odpovídají citům, se v žádném případě nemají výchovně brzdit, a už vůbec ne trestáním. Teprve prožitek těchto "negativních" citů uvolňuje cestu k vědomému prožívání lásky.
(Jiřina Prekopová: Malý tyran, Portál, Praha 1993, 134)

+

Nějaká žena se nakláněla nad obětí pouliční nehody a dav přihlížel.
Náhle ji hrubě odstrčil stranou muž: "Ustupte prosím, mám kurz první pomoci."
Žena se na toho muže chvilku dívala, zatímco on měl plné ruce práce se zraněným. Pak klidně řekla: "Až už nebudete vědět jak dál a budete chtít poslat pro doktora, tak už jsem nějakou chvíli tady"

Častěji než tušíte,
je lékař už na místě
- přímo v postiženém, kterému chcete pomoci!

Proč se zabývat první pomocí? Stačí probudit toho lékaře.

(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 184)

+

Není nezbytné, abys pro své dítě schraňoval majetek tohoto světa. Připravíš mu bohatství tím, že ho učiníš Božím pokladem. /Salvianus z Massilie, Adversus avaritiam I,2,8/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 176)

+

Žena má možnost stát se skutečně manželkou jen tehdy, když se celou bytostí přimkne k Bohu. Jinak zůstane citově závislá na muži, což jí přinese hrozné utrpení a věčný, neuskutečnitelný sen o dokonalém spojení. Tehdy je ve velkém pokušení přenést svou touhu po jednotě na děti a udržovat s nimi pouto závislosti, které jim zabraňuje růst.
(Jo Croissant: Kňazstvo ženy alebo kňazstvo srdca, Serafín, Bratislava 1994, 86)

…
Úlohou matky je posilovat dítě, a ne odstraňovat všechno, co by mu mohlo působit trápení+ mu učinit itě schopné zvládnout vše, co mu život přinese. Žena přijímá a obětuje s bolestí utrpení svého dítěte.
(Jo Croissant: Kňazstvo ženy alebo kňazstvo srdca, Serafín, Bratislava 1994, 121)

+

Matka se ptala, kdy by měla začít s výchovou své dcerky.

"Kolik jí je?" zeptal se Mistr.

Pět."

Pět let! Honem domů! Máte už pět let zpoždění."
(Anthony de Mello: Minutové nesmysly, Cesta, Brno 1995, 69)

…
Ulicí utíkal malý chlapec a prudce zahnul za roh, kde se srazil s nějakým mužem. "Proboha! Kam tak letíš?"
"Domů," vychrlil kluk. "A spěchám, protože mi maminka dá pár pohlavků."
"To se tak těšíš, jak je schytáš, že si pro ně domů utíkáš?" zeptal se ten člověk s podivem.
"Ne, ale jestli táta bude doma dřív než já, zpohlavkuje mě on."

Děti jsou zrcadla.
Jsou-li obklopovány láskou, pak ji také odrážejí.
Když kolem nich láska chybí, nemají co odrážet.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 32)

…
Než potrestáte dítě, zeptejte se sami sebe, zda náhodou nejste příčinou jeho zdobenívy.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 33)

…
Díky shodě mnoha okolností se orlí vejce dostalo do rohu stodoly, kde seděla na vejcích slepice. Časem se s ostatními kuřaty vyklubal i malý orel.
Jak obrůstal peřím, naprosto nevysvětlitelně zatoužil po létání. A tak se zeptal své maminky kvočny: "Kdy se budu učit létat?"
Ubohá kvočna si byla vědoma toho, že sama létat neumí, a neměla nejmenší ponětí, jak tomuto umění učí svoje mláďata jiní ptáci. Styděla se ale přiznat svůj nedostatek, a tak řekla: "Ještě ne, mé dítě, ještě ne. Naučím tě létat, až na to budeš připraven."
Uplynuly měsíce a mladý orel začal svoji maminku podezřívat, že létat neumí.
Nebyl ale schopen se vymknout z rodinných vazeb a létat sám, neboť jeho dychtivá touha po létání byla spoutána pocitem vděčnosti k rodiči, který jej vyseděl.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 53)

…
Psycholog povídá klientovi:
"Je mi lito! Snad vám můžu pomoci změnit vaše chováni, ale Příroda, ta má vlastni čas a rytmus."

Kapitán ponorky chtěl vyzkoušet chod strojovny Zavelel tedy plnou rychlostí vpřed, a pak náhle rozkázal nouzově zastavit.

Hned nato se ozval komunikační systém. "Mluv kapitán. Výborně strojovno. Zastavili jste stroj přesně za padesát pět sekund."

Vzápětí nato zahřměl jiný hlas. "Zde `šéfkuchař. Ponorka sice zastavila, ale řízky a brambory jely dál. Dostavte se na studenou večeři!"
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 138)

+

TERMÍN TELEVIZNÍ KANÁL BYL VE VZTAHU K VYSÍLANÝM PROGRAMŮM VYBRÁN S VELKOU JASNOZŘIVOSTÍ

Dětem to nejlepší, říkalo se kdysi. Pohádkové knížky nám ilustrovali Svolinský a Trnka, tatínek nám do dětského pokoje pověsil obrázky Josefa Čapka. Byla to vlastně taková naše první výtvarná výchova. A nejen výtvarná, v těch obrázcích byla něha a vůbec trochu jiný vztah ke světu, než jak ho pociťujeme dnes. To bylo ovšem v dobách předtelevizních. Dnešní drobeček civí síťkou své dětské postýlky na obrazovku dřív, než otevře své první leporelo. Civí a civí, jak to ostatně bude dělat celý svůj dlouhý život až do toho fotelu v domově důchodců.

Tatínek s maminkou těch dnešních pacholátek už vyrůstali pod vlivem Křemílka, víly Amálky, zatímco Mickey Mouse a kačer Donald byl zavrženíhodný kýč. To jsou bohužel už taky jen loňské sněhy Oči a uši dnešních dětí jsou vystaveny bohatému výběru všech kanálů komerčních i nekomerčních. (Někdy mívám pocit, že ten termín kanál byl ve vztahu k vysílaným programům vybrán s velkou jasnozřivostí. )

Dětská duše je televizí tvrdě připravována na život. Střílí se, vybuchuje a rozbíjí o sto šest. Japonské, americké a jiné příšery se všelijak napalují, trumfují, deformují a likvidují se navzájem. Žádná babiččina pohádka neuměla byt tak krutá. Dětská očička si zvykají i na trochu jinou neevropskou výtvarnou kulturu.

Český vklad je v těchto dílech ve zvuku. A v nich hlasy českých herců - „umělců“. Pitvoří se v nich, skřehotají, podivně kvílejí všelijak zpotvořeními skřeky A ta čeština! Kde je její něha a slovníková bohatost? Kde je Erben, Karafiát, Čapek nebo Jiří Suchý?

A to všechno - vulgarita, násilí - se zapisuje do dětských dušiček, které jako houba vsakují tyhle kulturní zážitky a tvoří si svůj vztah ke světu.
Tak nevím...

Dětem to nejlepší. Vrtá mi hlavou: Jestlipak ti redaktoři v televizi, co nám tu kulturu tuzemskou i cizozemskou pečlivě vybírají, jestlipak taky mají děti?
(Jiří Menzel: Tak nevím, MOTTO, Praha 1996, 64-65)

+

Každý člověk zakouší víc, než je schopen pochopit. Mnozí lidé to však nedokážou nebo nechtějí připustit. Strach před rizikem (to je strach ze života) provázený potřebou přijít všemu na kloub nám zabraňuje, abychom rozpoznali skutečnosti, které již nemůžeme chápat. Snažíme se naše transcendující zkušenosti vykládat tak, aby se daly zařadit do myšlenkového systému, který máme pevně zakotven v našem rozumu. Z tohoto systému pak chceme odvodit znalosti, které mají naše problémy vyřešit.

Mnoho lidí se domnívá, že tímto způsobem získají moc nad svým životem jednodušeji řečeno, že sami sebe učiní šťastnými. "Štěstí" a "Láska" jsou tak odvozovány nikoli od Boha, ale z funkcí lidského mozku. Zdraví a dlouhý život již nejsou darem Božím, ale výsledkem vědy a techniky. Náboženství e nahrazováno výzkumem, drogami a konzumem. Člověk věří víc ve vědu než v život, víc v sebe sama než ve štěstí a víc v teologii než v Boha. Tak vzniká ono "nevyléčitelné zdraví", které tolik lidí činí smutnými a nešťastnými.

Touto kritikou nechceme rozum ani vědu a techniku odepisovat, pouze je chceme postavit na správné místo. Musíme totiž žít s nimi, ale ne díky ním. Žít je možno jen díky životu samému, díky "věčnému" životu, tedy Bohu.

Slovo "Bůh" nevzniká v teologii, toto slovo teprve k teologii vede. Slovo "Bůh" vzniká vždy a všude tam, kde člověk prožívá život, lásku, štěstí, svobodu jako dar a ne jako produkt vlastního úsilí. Kdo se domnívá, že dokáže "vytvořit" své štěstí bez Boha, bude muset zažít, že je to stejně nemožné jako kupříkladu "zemědělství bez počasí". Možná jsme příliš mnoho o Bohu hovořili a přemýšleli, měli bychom více přemýšlet o člověku, abychom mohli prožívat Boha a skrze něho být šťastni. Možná, že příliš mnoho teologizujeme a málo se modlíme k Bohu a oslavujeme ho.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 11-12)