Různé

PÁD

385 Bůh je nekonečně dobrý a všechna jeho díla jsou dobrá. Avšak nikdo se nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v přírodě které se jeví úzce vázané na omezenost, jež je vlastní tvorům a především otázce po mravním zlu. Odkud pochází zlo? "Ptal jsem se, odkud je zlo, a nedokázal jsem si dát odpověď," říká sv. Augustin244 a jeho trýznivé hledání najde východisko, jen když se obrátí k živému Bohu. Neboť "tajemství špatnosti" (2 Sol 2,7) se vysvětluje jedině ve světle "náboženského tajemství" (1 Tim 3,16). Zjevení Boží lásky v Kristu ukázalo zároveň rozsah zla a přemíru milosti.245 Je tedy třeba se zabývat otázkou původu zla a mít přitom zrak své víry upřený na toho, který jediný nad ním zvítězil.246

I. "Kde se rozmohl hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost"

Skutečnost hříchu

386 V dějinách člověka je přítomen hřích: bylo by marné snažit se to popírat nebo dávat této temné skutečnosti jiná jména. Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě, totiž jako odmítnutí Boha a vzpoura proti němu; i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny.

387 Skutečnost hříchu, a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, které nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích prostě jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem.
Prvotní hřích základní pravda víry

388 Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona naráží na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Genese, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista.247 Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby "usvědčil svět ze hříchu" (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.

389 Učení o prvotním hříchu je takřka "rubem" radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má "mysl Kristovu",248 dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.

Jak číst vyprávění o pádu?

390 Vyprávění o pádu (Gn 3) užívá obraznou řeč, potvrzuje však prvotní událost, skutečnost, která se udála na počátku dějin člověka.249 Zjevení nám dává jistotu víry, že celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní vinou, které se svobodně dopustili naši prarodiče.250

II. Pád andělů

391 Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu251 a který ze závisti uvrhne lidi do smrti.252 Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel.253 Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé."254

392 Písmo mluví o hříchu padlých andělů.255 Tento jejich "pád" spočívá ve svobodném rozhodnutí těchto stvořených duchů radikálně a neodvolatelně odmítnout Boha a jeho vládu. Ohlas této vzpoury nacházíme ve slovech, kterými se pokušitel obrátil na naše prarodiče: "Budete jako Bůh" (Gn 3,5). "Ďábel hřeší od začátku" (1 Jan 3,8), "je otec lži" (Jan 8,44).

393 Jestliže hřích andělů nemůže být odpuštěn, pak je tomu tak pro neodvolatelný charakter, který má jejich rozhodnutí, a ne pro nedostatek nekonečného Božího milosrdenství. "Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti."256

394 Písmo dosvědčuje neblahý vliv toho, kterého Ježíš nazývá "vrahem od počátku" (Jan 8,44) a který se dokonce pokoušel odvrátit Ježíše od poslání, jež mu svěřil Otec.257 "Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec" (1 Jan 3,8). Nejtěžším z těchto činů, vzhledem k následkům, bylo lživé svedení člověka k tomu, aby neposlouchal Boha.

395 Satanova moc však není neomezená. I on je pouze tvor, sice mocný, protože je čirý duch, ale přece jen tvor: nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě z nenávisti k Bohu a k jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody duchovního rázu a nepřímo i fyzického každému člověku i společnosti, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Boží dopuštění této ďáblovy činnosti je velké tajemství, avšak "my víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28).

III. Prvotní hřích

Zkouška svobody

396 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk, jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než že se svobodně podrobí Bohu. To je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, "protože v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti" (Gn 2,17). "Strom poznání dobrého a zlého" (Gn 2,17) symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí svobodně uznávat a s důvěrou respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání svobody.

První hřích člověka

397 Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli.258 Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka.259 Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu.

398 Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela "zbožštěn" ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být "jako Bůh",260 avšak "bez Boha a před Bohem, ne podle Boha".261

399 Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti.262 Mají strach z Boha,263 o němž si udělali falešnou představu jako o Bohu, který je žárlivý na své výsady.264

400 Soulad, ve kterém žili první lidé díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena;265 spojení muže a ženy je podrobeno napětím;266 jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým.267 Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem.268 Vinou člověka je stvoření "podrobeno nicotnosti" (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti:269 člověk se navrátí do země, z níž byl vzat.270 Do lidských dějin vstupuje smrt.271

401 Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný "příval" hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Abelovi;272 všeobecná zkaženost jako následek hříchu.273 V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu úmluvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem.274 Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka:
"Co se dovídáme z Božího zjevení, to se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, porušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem."275

Následky Adamova hříchu pro lidstvo

402 Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: "Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky" (Řím 5,19); "Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili..." (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: "Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život" (Řím 5,18).

403 Po vzoru svatého Pavla církev vždy učila, že nesčetné ubohosti, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti, nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je "smrtí duše".276 V důsledku této jistoty víry církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se ještě nedopustily osobních hříchů.277

404 Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi "jako jediné tělo jednoho člověka".278 Pro tuto "jednotu lidského rodu" jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu.279 Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván "hříchem" analogicky: jako "převzatý" hřích, a ne hřích "spáchaný", je to stav, a ne skutek.

405 Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému,280 nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost - "concupiscentia"). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.

406 Nauka církve o předávání prvotního hříchu byla upřesněna hlavně v 5. století, zvláště pod vlivem učení sv. Augustina proti pelagianismu, a v 16. století v boji proti protestantské reformaci. Pelagius zastával názor, že člověk může vést mravně dobrý život přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti; omezoval tak vliv Adamovy viny na špatný příklad. První protestantští reformátoři naopak učili, že člověk byl prvotním hříchem radikálně zkažen a zbaven své svobody; ztotožňovali hřích, který dědí každý člověk, s náchylností ke zlému ("concupiscentia"), která prý je nepřemožitelná. K tomu, jaký je smysl zjeveného učení o prvotním hříchu, se církev vyslovila na 2. oranžském sněmu v roce 529281 a na tridentském koncilu v roce 1546.282

Tvrdý boj

407 Učení o prvotním hříchu úzce související s vykoupením, které uskutečnil Kristus poskytne obraz i jasný úsudek o situaci člověka a jeho činnosti ve světě. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu; člověk však přesto zůstává svobodný. Prvotní hřích má za následek "ohrožení pod mocí toho, kdo vládne smrtí, totiž ďábla".283 Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti284 a v oblasti mravní.

408 Následky prvotního hříchu a všech osobních hříchů lidí dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být definován výrazem sv. Jana: "hřích světa" (Jan 1,29). Tímto výrazem se také naznačuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, které jsou plodem lidských hříchů.285

409 Dramatická situace světa, který "má celý v moci zlý duch" (1 Jan 5,19),286 dělá z lidského života boj:
"Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; a bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení."287

IV. "Tys ho nenechal napospas smrti"

410 Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá288 a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut.289 Tento úryvek z knihy Genese byl nazván "protoevangelium", protože je to první zvěst o Mesiáši vykupiteli, o boji mezi hadem a ženou a o konečném vítězství jejího potomka.

411 Křesťanská tradice vidí v tomto úryvku zvěst o "novém Adamovi",290 který svou poslušností "až k smrti na kříži" (Flp 2,8) více než dostatečně odčinil Adamovu neposlušnost.291 Kromě toho četní Otcové a učitelé církve vidí v ženě, ohlašované v "protoevangeliu", Kristovu matku Marii, jako "novou Evu". Vždyť ona jako první a jedinečným způsobem měla prospěch z vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus: byla totiž uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu292 a během svého pozemského života se ze zvláštní Boží milosti nedopustila žádného hříchu.293

412 Ale proč Bůh prvnímu člověku nezabránil ve hříchu? Svatý Lev Veliký odpovídá: "Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist."294 A svatý Tomáš Akvinský: "Nic nebrání tomu, aby lidská přirozenost byla určena k vyššímu cíli po hříchu. Bůh totiž dopouští existenci zla, aby z něho vytěžil větší dobro. Odtud je výrok sv. Pavla: 'Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost' (Řím 5,20). A zpěv Exultet: 'Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!'"295

Souhrn

413 "Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí... ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět" (Mdr 1,13; 2,24).

414 Satan nebo ďábel a ostatní zlí duchové jsou padlí andělé, protože svobodně odmítli sloužit Bohu a jeho plánu. Jejich rozhodnutí proti Bohu je definitivní. Snaží se strhnout člověka do své vzpoury proti Bohu.

415 "Člověk byl Bohem stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha."296

416 Adam jako první člověk ztratil následkem svého hříchu prvotní svatost a spravedlnost, které dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti.

417 Adam a Eva předali svému potomstvu lidskou přirozenost poraněnou jejich prvním hříchem, a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá "prvotní hřích".

418 Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podléhá nevědomosti, utrpení, vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon se nazývá "žádostivost").

419 "Vyznáváme tedy s tridentským koncilem, že prvotní hřích se přenáší spolu s lidskou přirozeností nikoli napodobením, ale sdělováním života a že proto je vlastní každému člověku."297

420 Vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus, nám dalo lepší dobra než ta, která nám odňal hřích: "Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost" (Řím 5,20).

421 Podle víry křesťanů byl tento svět "stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou"; tento svět "sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil..."298

434
Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele,18 neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc "Jména nad každé jiné jméno" (Flp 2,9 10). Zlí duchové se jeho jména bojí19 a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky;20 vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.21

705
Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává "k obrazu Božímu", k obrazu Syna, ale je zbaven "Boží slávy" (Řím 3,23), a "podoby". Zaslíbení dané Abrahámovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe "obraz"51 a obnoví ho v jeho "podobě" s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, "který oživuje".

1008:
Smrt je důsledkem hříchu. Odporovala plánům Boha Stvořitele. Je "posledním nepřítelem", který má být přemožen. (Srv. Mdr 2, 23-24; GS 18; 1 Kor 15,26).

1848
Jak tvrdí svatý Pavel: "Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost". Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám "ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána" (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.
"Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky: 'Přijměte Ducha svatého'. Tak v tomto osvětlení, co je hřích, objevujeme dvojí obdarování: dar pravdy svědomí a dar jistoty vykoupení. Duch pravdy je Utěšitel." (Jan Pavel II.. encyklika Dominum et Vivifikantem, 31)

1850
Hřích je urážka Boha: "Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé" (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být "jako Bůh" (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy "sebeláska až k pohrdání Bohem".88 Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu.89

2851
Zlo v této prosbě /otčenáše/ není něco abstraktního; označuje naopak osobu satana, zlého ducha, anděla, který se protiví Bohu. "Ďábel" ["dia-bolos"] je ten, který "chce překážet" Božímu úradku a jeho "dílu spásy" dovršenému Kristem.
Když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu. Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem znamená mít účast na světle (srv.Jan 8,12).
(Sv. Irenej)