Různé

Židle, na které prý sedí Kristus

Když jednou jeden kněz odcházel od lůžka umírajícího, ukázal na židli, ze které právě vstal, a řekl: „Pokaždé, když se na tu prázdnou židli podíváte, pokuste se vidět, že na ní sedí Kristus. Jen se na něho dívejte a modlitba pak přijde sama od sebe.“

Rada fungovala, a tak má příběh ještě pokračování. Brzy poté telefonovala knězi dcera umírajícího, aby mu řekla, že její otec zemřel. Líčila mu: „Jeho poslední hodiny jsem strávila s ním. Vyzařoval pokoj a mír. Pak jsem na dvacet minut odešla z místnosti. Když jsem se vrátila zpátky, byl už mrtvý. Je ale zvláštní, že jeho hlava neležela na polštáři, ale na židli, která stála vedle jeho lůžka.“
(James A. Feehan: Bůh ukrytý v příbězích, Karmelitánské nakladatelství)

+

Ti kteří sdílejí všechno spolu, jsou partnery, dávají lásku za lásku,
utrpení za utrpení. Ježíši, tys umřel; dal jsi všechno: život, krev, vše...
Teď je řada na mně. I já ti chci dát vše. Obyčejný vojín bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízko svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. To je to jediné, na čem záleží, neboť to znamená žít Kristovým životem.
(z knihy Matky Terezy, Myšlenky na každý den)

+

Poměřujeme-li tradičního muže podle evangelijního obrazu Ježíše Krista, snadno zjistíme veliké rozdíly. Nový muž, který se dnes váhavě hlásí o slovo, odpovídá Ježíšově mužství mnohem víc než muž tradiční. Stačí uvést několik bodů, které nám odhalí rozdíl mezi tradičními muži a mužem Ježíšem:
- Ježíš se odloučí od matky. Dovede jako muž přežít bez služebného zázemí ženy-manželky, ve svobodě se však stýká s mnoha ženami. Prožívá hluboké přátelství s muži i ženami. Miluje děti. Dotýká se lidí a dovolí, aby se ho i oni dotýkali.
- Ježíš se nepodřizuje slepě autoritám. Staví člověka nad zákon, hněvá ho bezpráví. V jednání však zůstává nenásilný, je solidární se všemi lidmi, zvláště s chudými a s hříšníky.
- Ježíš pláče nad svým mrtvým přítelem a nad Jeruzalémem. Zná smutek, bolest a strach ze smrti. Ve své duši přebývá v Božím tajemství.

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 67-68)

+

A pak přijde velice tvrdé slovo: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho“ (Řím 8,9). To je to, u čeho se člověk musí zarazit a vzít to vážně. Skutečná a nefalšovaná příslušnost ke Kristu záleží na tom, jestli máme Kristova Ducha. Ne tedy na tom, jestli chodíme do kostela, jestli stojíme, jestli klečíme, nebo dáme takhle ruce, takhle hlavu - ne na tom, co čteme, ne na tom, jestli jíme nebo nejíme v pátek maso, jestli máme doma křesťanskou výchovu, na tom všem v gruntu nestojí naše křesťanství, ale na tom, jestli máme Kristova Ducha.
Jestliže máme Kristova Ducha, pak všechny ty věci, které jsem vyjmenoval, budou pravdivým výrazem našeho nitra. Budu se modlit proto, že mám vztah ke Kristu a abych měl ještě lepší. Budu číst dobré věci proto, abych se s Kristem víc sblížil. Budu chodit do kostela na mši proto, že vím, že tam patřím a protože je to výraz mého postoje.
Člověk si musí dát pozor, aby mu tohle neuniklo, aby jeho křesťanství neuvízlo na něčem vnějším. Aby mělo mé křesťanství skutečně niternou povahu, abych měl Ducha Kristova. To znamená jednak ochotu se spodobnit s jeho životem, životním stylem a na druhé straně přijmout něco, co je vyloženě Kristovo.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 44)

+

Kdo si nedovede vysvětlit to, co ho potká - kdo např. nechápe krizi, do níž upadne - reaguje často bezhlavě. Krize pak způsobí, že se budova celého jeho dosavadního života zbortí. Takový člověk má dojem, že stojí před sutinami svého vlastního života.
Ve skutečnosti by se však krize mohla stát příležitostí k setkání s Bohem a novým začátkem. Sami od sebe však často nerozpoznáme, co nám ta která krize chce říct. Potřebujeme slovo z vnějšku, nějaký příběh, který nám dovolí vidět naši situaci v novém světle a tak nám ukáže cestu, jak dál, jak pokročit na své cestě k Bohu. Nejobsáhleji nám nový výklad skutečnosti podává Ježíšův život a jeho zvěst.

Ježíšova slova vrhají na náš život náhle nové světlo. Ježíš velebí chudáky jako blahoslavené, hladovým slibuje nebeské království. Ti příliš zbožní ho nechápou, hříšníci se s ním setkávají a obracejí se.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 21)

…
Víra se dovede dívat jiným pohledem na celý lidský život. Vztahuje se na všechny obory, na úspěch i neúspěch, na zrození i smrt, na zdraví i nemoc, na štěstí i neštěstí, na všechny zkušenosti, které se nám často jeví tak temně a které neumíme zařadit: na zakoušení krizí, které otřesou naším životem, na prožitky jakými jsou samota a zoufalství, prázdnota a nesmyslnost, zklamání a nepochopení, pocit obnaženosti a cizoty. Tak obsáhlý model nového výkladu si nemohu načrtnout sám, nýbrž musí mi být nabídnut někým jiným. Takový výklad si nemohu dát sám, musí mi jej sdělit Bůh. Bůh nám ty nejrůznější situace našeho života vykládá svým slovem, které je nám předáno Biblí. (8)
(...)
Kristus je ozařovatel, vychovatel a ukazatel k životu. Vykládá nám náš život, takže už není neproniknutelný, ale pochopitelný. Náhle ve svém životě vidíme smysl. Prohlížíme, dovedeme rozpoznat. Celý svůj život se všemi jeho zkušenostmi dovedeme vyložit, zařadit jej, chápat ho z Božího hlediska jako cestu k pravému životu. Svým novým pohledem nás Kristus uschopňuje k životu. A to přece znamená vykoupení: být osvobozen k smysluplnému životu. (9)
(...)
Ježíš nám otevřel oči - svým způsobem, jak zacházel s lidmi; svými slovy, svým životem i umíráním; umožnil nám víru jako nový způsob vidění; lásku jako nový způsob chování a chválu jako nový výraz našeho nového pocitu vlastního bytí. (10)
/V němčině vztah mezi glauben - lieben - loben/

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 8-10)

+

Čím více bude církev obracet svou tvář ke Kristu, tím více ji bude osvěcovat jeho světlo a ona bude rozkvétat do stále větší krásy.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 76)

+

Když využíváme pomoc druhých, musíme mít na paměti, že se každý sám a jenom sám se může vypořádat se svým problémem ve svém srdci. Proto také pro nás, křesťany, konečným vzorem, autoritou a vůdcem nemůže být druhý člověk, i kdyby byl sebelepší. Člověk je jenom společníkem na cestě, svědkem. Opravdová pomoc druhého člověka nás vede ke zdroji veškeré pomoci - ke Kristu.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 58)

+

Kolik cest k Bohu existuje?
Tolik, kolik je lidí. Neboť' i v rámci stejné víry je cesta každého člověka naprosto osobní. Máme Kristova slova: Já jsem Cesta. V tomto smyslu existuje nakonec jedna cesta a každý, kdo jde k Bohu, je nějakým způsobem i na cestě Ježíše Krista. To však neznamená, že jsou všechny cesty z hlediska vědomí a vůle identické. Naopak, jedna Cesta je právě tak velká, že se v každém člověku stává jeho osobní cestou.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 25)

+

Celá Ježíšova existence, která je završena jeho smrtí a vzkříšením, svědčí o tom, v čem tkví absolutní láska (Jan 13,1), a odpovídá na otázku "kdo je Bůh". Mise Ježíše Krista "zjevuje Boží jméno" (Jan 17,6) tím, že ho dává poznat: "Dal jsem jim poznat tvé jméno" (Jan 17,26).

…
Když se modlíme "posvěť se jméno tvé", žádáme tedy Boha, aby dovolil všemu lidstvu objevit svoji pravou identitu a rozpoznat jej jako svého Abba. Modlíme se za to, aby všichni dokázali vnímat Boha jako zdroj důvěry a lásky. Skrze tuto modlitbu vyjadřujeme touhu po tom, aby nový vztah s Bohem, do nějž jsme vstoupili příchodem Ježíše Krista a darem Ducha, mohl být rozšířen natolik, že obsáhne všechno stvoření. Zároveň však chápeme i to, že posvěcení Božího jména je záležitostí celého našeho života. Žádáme Boha, aby použil naše životy ke zjevení své pravé identity. Prosíme Boha, aby nám dal schopnost být bytostmi, které jsou vskutku jeho zázračným obrazem, lidmi, kteří pravdivě vyzařují něco z toho, kdo je Bůh.

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 19)

+

Jméno „Syn Boží“ vyjadřuje tudíž skutečně nejnázorněji to, co o Ježíši soudíme. Zároveň nám toto jméno objasňuje mnohem lépe než jiná Ježíšova jména, že nikdy nepochopíme tajemství Ježíšovy existence. Neboť „Syn Boží není nikdo jiný než Ježíš, „syn člověka“, Ježíš ukřižovaný. ¨

…
Zmrtvýchvstání je jakési Ano a Amen, kterým Bůh stvrzuje Ježíšovo poselství.

(Otto Hermann Pesch: (Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 33)

+

Přesto však musíme být připraveni. Příprava na smrt je nejdůležitější životní úkol, zvláště když věříme, že smrt není úplným rozložením naší totožnosti, ale cestou k jejímu plnému odhalení. Smrt, jak o ní Ježíš mluví, je momentem, ve kterém naprostá porážka a úplné vítězství jsou jedno. Kříž, na kterém Ježíš umřel, je znamením této jednoty porážky a vítězství. Ježíš mluví o své smrti jako o vyzdvižení. Vyzdvižení na kříž a také vyzdvižení při vzkříšení. Ježíš chce, aby naše smrt byla jako jeho, smrt, kterou nás svět vypudí, ale Bůh nás pozve k sobě domů.

Jak se tedy máme připravit na smrt? Tak, že budeme žít každý den s vědomím, že jsme děti Boha, jehož láska je silnější než smrt. Úvahy o posledních dnech našeho života a starosti o ně jsou zbytečné, ale to, že přeměníme každý den v oslavu skutečnosti, že jsme oblíbení synové a dcery Boží, nám umožní prožít naše poslední dny, ať krátké či dlouhé, jako dny zrodu. Bolesti umírání jsou porodní bolesti. Skrze ně opustíme dělohu světa a narodíme se do plnosti Božích dětí.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 112-13)

+

Zde můžeme uplatnit formuli, která se používá o dvojí přirozenosti Kristově: „Nesměšovat, ale nerozdělovat.“ Nebo jak říkal Jacques Maritain: „Rozlišit, abychom sjednotili.“

…
Myslím, že bychom měli být schopni, my křesťané, a především pracovníci v pastoraci, dávat lidem pochopit, že Kristus může říci každému něco životně důležitého. Dnes se mnoho lidí zabývají křesťanstvím z hlediska intelektuálního, ale to se děje s odstupem a neutrálně, s logikou, o níž Benedetto Croce prohlašoval, že "se nemůžeme nenazývat křesťany": takové křesťanství pozůstává jen z kultury a ne z evangelia, z etiky a ne z morálky, z dobrých měšťáckých mravů a ne z pohoršení kříže.

Chceme-li překročit tuto perspektivu a zabývat se každým člověkem, musíme být nějakým způsobem schopni vložit mu do srdce otázku, očekávání, neklid.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 103)

+

Farizeové podplácejí stráže. I dnes: Budete mít výhody.... - jen nevěřte, že Kristus žije!

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 123)

…
Tomáš nevěří, ale chce věřit - proto se mu Ježíš zjevuje. Farizeové prostě nechtěli věřit.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 131)

+

Jesu Existenz ist "Pro-Existenz" und "Ko-Existenz".

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 2O7)

+

Velikost Ježíšovy poslušnosti se objektivně měří podle toho, "co vytrpěl", a subjektivně podle lásky a svobody, s jakou poslouchal.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 15)

+

Pro Ježíše je charakteristické, že se plně ztotožňuje se svou funkcí. Je tím, co znamená. Jeho zvěst je pokryta jeho osobou. Musíme o něm takřka říci: jeho osoba je čirá funkčnost; osobu a funkci tu naprosto není možné oddělovat. Chápe svůj život zcela jako poslušnost vůči Otci a zcela jako službu člověku. Nechce být ničím sám ze sebe a ničím sám pro sebe. Z Boží vůle je člověkem pro druhé. V této dvojí otevřenosti se angažuje a stravuje až k smrti.
(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 5O)

…
Tímto středem...: zvěst o Božím zjevení, která umožňuje lidství člověka. ...Křesťanem je ten, kdo věří, že v Ježíši Kristu se nám a všemu lidstvu otevřela naděje, a kdo to opravdu přijme, aby se stal v konkrétním životě podobou naděje pro druhé. ...
...Jen když při vší jednoznačnosti víry znovu získáme její univerzalitu a když v univerzalitě zachováme její jednoznačnost, může být křesťanská víra světlem na svícnu a mít v novém období dějin konkrétní budoucnost.
(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 163)

+

Být důsledně křesťanem znamená být i důsledně lidským, už protože žádné jiné náboženství nežádá a nevzdává větší úctu před spolubližním a též před tělesností, než náboženství Boha, který se stal člověkem, Krista a jeho podvojného přikázání.
(Hans Urs von Balthasar:Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 137)

+

Pro křesťana neexistuje "cizí člověk". "Bližní" je vždy ten, koho máme před sebou a kdo nás nejvíc potřebuje; nezáleží na tom zda je to příbuzný, zda ho "máme rádi" nebo ne, zda si "morálně zaslouží" pomoc nebo ne. Kristova láska nezná hranice, nikdy nepřestává, necouvá před ošklivostí a špínou. On sám přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli spravedlivým. A žije-li v nás Kristova láska, jednáme jako on a jdeme za ztracenými ovcemi.
(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s.8)

…
Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu.
(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 9-10)

+

Čím více dostaneme v tichu modlitby, tím více můžeme svým činným životem rozdat. Ticho dává nový úhel našemu pohledu na všechno. Potřebujeme ticho, abychom se dotkli srdcí. Není důležité, co říkáme my, důležité je, co říká Bůh nám a co chce říci skrze nás. V tichu na nás čeká Ježíš. V tichu nám bude naslouchat. V tichu bude mluvit k našim srdcím a my budeme vnímat jeho slova.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 4)

+

Jsou situace, doby, kdy může svou zvěst o Božím království zvěstovat už jen mlčením... /K Ježíšovu mlčení před Herodem a Pilátem/ ...
Jedná se přitom o situace, v nichž - jako Ježíš - můžeme získat zkušenost, že Boží moc a laskavost jsou silnější než mlčení a smrt; kdo v tomto mlčení vytrvá, získá i zkušenost vykoupení.

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 32)


…
...období spoluutrpení s Kristem je důsledkem rozhodnutí k následování. ...Vědomé nesení temných stránek je k užitku tehdy, když se děje v Kristově světle. Je to jeho přítomnost, která dává spásu a vykoupení, nikoli svévolná touha vydržet.

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 75)

+

Není žádná doba Ducha svatého, která by zároveň nebyla dobou Ježíše Krista. "Pneumatologie je zdravá jen potud, pokud je orientována na Krista." (185)

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Kněz bezpochyby žije s celou církví ve své době pozorně a laskavě, zároveň však kriticky a bděle pozoruje to, co dozrává v dějinách. Koncil ukázal, nakolik je možná či dokonce nutná autentická obnova při plné věrnosti Božímu slovu a tradici. Jsem přesvědčen, že kněz vedle patřičné pastorální obnovy nesmí mít strach, že „bude nemoderní, protože lidské „dnes každého kněze je napojeno na „dnes“ Krista Vykupitele. Nejvyšším posláním každého kněze, a to v každé době, je denně spojovat toto své kněžské „dnes“ s Kristovým „dnes“, o němž mluví list Židům. Toto Kristovo „dnes“ je jakoby ponořeno do celých dějin - do minulosti i do budoucnosti světa, každého člověka, každého kněze. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky“ (Žid 13, 8). Jestliže jsme tedy se svým lidským, kněžským „dnes“ v onom „dnes“ Ježíše Krista, neexistuje nebezpečí, že se staneme „včerejšími“, zpátečnickými... Kristus je mírou všech časů. V Kristu, v jeho božsko-lidském, kněžském „dnes“ se od základů řeší celý, kdysi tolik diskutovaný, protiklad mezi „tradicionalismem“ a „progresivismem“.

…
Hluboké očekávání člověka

Jestliže analyzujeme, co očekává současný člověk od kněze, vidíme, že je v něm v podstatě jedno jediné velké očekávání: touží po Kristu. To ostatní - co slouží na hospodářské, společenské a politické úrovni můžeme žádat po jiných. Od kněze žádá Krista! Má právo očekávat, že se o něm dozví především prostřednictvím hlásání Slova. Jak učí koncil: „Kněží mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“ (Presbyterorum ordinis, 4). Avšak hlásání směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem, zvláště v tajemství eucharistie, která je živým srdcem církve a kněžského života. Moc, jakou má kněz nad eucharistickým tělem Krista, je tajemná a nepochopitelná. Touto mocí se stává správcem největšího dobra vykoupení, protože dává lidem Vykupitele „in persona“, osobně. Slavení eucharistie je pro každého kněze nejvznešenějším a nejposvátnějším úkonem. A pro mne bylo slavení eucharistie již od prvních let kněžství nejen nejposvátnější povinností, ale především nejhlubší potřebou duše.

(Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997)

+

Církev je poslem „Boha naděje“ (Řím 15,13). Proto vám říká, abyste Bohu otevřeli svá srdce. „Otevřte brány Kristu“, který chce kráčet s vámi a zúrodnit a posvětit kříž, který nesete. Pouze v Kristu je světlo a život. Žádné lidské dobro, ať jakkoli nezbytné, nemůže nikdy vyplnit prázdnotu v duši, jež zanechává Boží nepřítomnost. Pouze pokud nalezneme Krista jako svůj největší poklad (srov. Mt 13,34), můžeme mít účast na jeho lásce, „dát život za své bratry (srov. Jan 15,13) a spolu s ním budovat jeho „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a míru“.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 152)

+

Podmínkou spásy je víra v Pána Ježíše (Sk 16,30n; Mk 16,16)
Žádný nemůže spasit sám sebe.
/Kolář , Slovník biblické teologie, str. 466/

+

Jméno Ježíš - Téma spásy je velmi důležité v kázání prvotní církve a evangelista MT je zdůrazňuje už ve zprávě z Ježíšova dětství. Matouš je uvádí do souvislosti s Ježíšovým jménem, které znamená "Hospodin spasí" (Mt 1,21) /Bogner: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. - Ek. překlad: ...; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů./.
/Kolář , Slovník biblické teologie, str. 466/

+

Ježíš ("Bůh je spása") je Immanuel ("Bůh je s námi"). V něm se zvláštním způsobem naplňuje starozákonní Boží jméno (Ex 3,14).

+

Ježíš se vymyká všem zavedeným obrazům lidských hrdinů. Neprochází nedotčen nebezpečími a bolestmi. O to blíže je trpícímu člověku. Je to ten, který nevítězí ani mocí, ani silou, ale pravdivostí a velikostí lásky Boží. Má odvahu přijmout zmar smrti, aby otevřel cestu k plnosti života v Bohu.
(P.Aleš Opatrný)