Různé

/Ef 1,3-6/ Žádné dítě nepřichází na svět jakoby ve spárech ďáblových. Každé dítě stojí od začátku života pod laskavým úradkem milosti Boha, který je předurčuje, aby bylo jeho dítětem. (87)
(...)
Křest v dětském věku zdůrazňuje jeden znak křtu zřetelněji, než to činí křest v dospělém věku, totiž že nás Bůh miloval a obdaroval jako první a také to, že křest není odměnou ani za pevnou víru, ani za přípravu na křest. Malé dítě se ještě nemůže na křest připravit. Tím, že je přinášíme ke křtu, přiznáváme, ba dokonce veřejně dáváme najevo, že Boží milost je při nás už od samého začátku našeho života. Boží milost není odměnou za naše výkony, nýbrž nezaslouženým darem, který nás posiluje a vede v životě od samého počátku. (92)

Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 87 a 92)

+

Když uděluji křest, rád zdůrazňuji v homilii hlubokou skutečnost, k níž dochází v této svátosti: můžeme mít dojem, že je neúměrné, aby maličké dítě, které ještě neumí mluvit, a tím méně bojovat, bylo pomazáno na "krále, proroka a kněze". Ale to všechno znamená, že ve křtu dostáváme především "titul" těchto poslání, abychom je pak během života uvedli ve skutek. Celá křesťanská existence je tedy naznačena těmito slovy a každá z nich by opravdu stačila jako souhrn pastorálky církve.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 29)

…
Víra totiž není vyčerpána odříkáváním Kréda při mši. Je to jiný rozměr, více životodárný než rozumový. Spočívá v reakci na Boží nabídku, v přijetí jeho daru.

Zde se ocitáme před pokusem sloučit tyto dva aspekty. Podle nich se víra jeví současně jako souhlas rozumu, ale také jako odpověď na sebesdělování Boha, jako otevřenost Duchu svatému, který nám otevírá tento nový svět: svět Ježíšův, svět evangelia.

Tato dvě pojetí byla dlouhou dobu i v teologii ve vzájemném rozporu, protože katolíci zdůrazňovali objektivní víru (tj. božské pravdy, ve které se musí věřit), zatímco protestanti zdůrazňovali víru subjektivní (tj. sám úkon věření). Myslím, že dnes je plodem ekumenismu také to, že jsme dospěli k pochopení, že my i oni potřebujeme to, co zdůrazňují druzí: pojímat víru současně jako přilnutí k určitému celku pravd a jako existenční stav, který záleží v důvěryplném odevzdání.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 45-46)

+

Vždycky a všude tam, kde se člověk setkává se svým Bohem, nalézá jej, protože Bůh nejprve hledal člověka. Činem člověka je vždy svobodné přivolení k tomu, aby v něm jednal Bůh. (23) ...

To, co se děje ve křtu dítěte pouze zřetelněji zjevuje, co se neustále děje k naší spáse: Bůh nás předchází, jeho milost nás obklopuje ještě než ji voláme, On nás navštěvuje dříve, než můžeme zaklepat na Jeho dveře, On už nás nalezl, abychom jej mohli hledat. Tak jedná Bůh s tímto dítětem, aby mohl být - až se jednou dítě probudí k duchovnímu sebeuvědomění a lásce - nebem, klenoucím se nad novým dnem života. (24)

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 23-24)

…
V takový den můžeme v dítěti zahlédnout sebe a svůj vlastní úděl: stejně jsi začínal ty. A pokročilo to dále? Naplnilo se na tobě zaslíbení křtu? Dozrála dnešní setba ke žni? Náš den křtu se jednou z minulosti pouze zdánlivé vrátí jako naše budoucnost - jako blaženost nebo jako soud. Jdeme vstříc svému skutečnému bytí, nevzdalujeme se mu tím, jak stárneme. Proto bychom se měli v takový den pozastavit, v takové hodině si v srdci říci: žádám křest, který mi dá věčný život, zříkám se, slibují, chci své svatební roucho uchovat neposkvrněné po celý život, ať neuhasne světlo víry a lásky, chci dojít až na konec své cesty, kterou jsem započal onoho dne: cestu, vedoucí do věčného života.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 38-39)

+

Křest je pro velkou řadu křesťanů vázanou svátostí, ani ne tak pro hřích jako takový, jako pro nedostatek osobní víry, která by ho potvrdila přijala. Podobá se nádhernému dárkovému koši, který jsme dostali na počátku, v okamžik svého znovuzrození v Bohu, ale dosud jsme ho neotevřeli. Z naší nedbalosti zůstává pečlivě uzavřený... Jsme bohatí, protože nám patří "titul" Božích dětí, Kristových dědiců, údů mystického těla, chrámu svatého Ducha a můžeme plně a právoplatně žít křesťanským životem. Ale neumíme to, a protože to neumíme, nežijeme ze svého bohatství, ale živoříme. Nabízet pokřtěným novými formami to, co jim původně nabízel katechumenát a po křtu mystagogická katecheze, aby křesťané byli zralí a vědomi si svého křtu, se v církvi čím dál víc stává pastoračním problémem číslo jedna.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 7-8)

+

Křesťanský křest je křest vodou a Duchem sv. současně.

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)